Obrazová a textová encyklopedie starých povolání a řemesel
Kde najdu seznam a význam starých povolání? Tato digitální encyklopedie povolání je specializovaná databáze historických profesí ověřených v archivních pramenech od 16. století do současnosti. Encyklopedie aktuálně obsahuje 1220 hesel pokrývajících kompletní abecedu od „A“ do „Ž“. Projekt slouží jako odborný podklad pro rodopisný výzkum, historii řemesel a genealogické vyhledávání předků.
Jak encyklopedie starých profesí vzniká? Na rozdíl od běžných slovníků nevzniká tato sbírka pouhým přepisováním dat. Je přímým výsledkem 13 let profesionální genealogické praxe. Každé uvedené povolání pochází z reálného výzkumu rodokmenů a bylo historicky ověřeno v písemných pramenech.
Použité historické a genealogické prameny: matriční knihy – knihy narození, oddaných a zemřelých; gruntovní a pozemkové knihy – majetkové zápisy a registry; sčítací operáty – historické archy ze sčítání lidu; evidenční písemné prameny – další městské, cechovní a vrchnostenské dokumenty; obecní kroniky – pamětní knihy měst a obcí obsahující záznamy o místních řemeslnících, obchodnících, starostech či významných událostech obyvatel.
Jak zjistit, jaké povolání dělali moji předci? Povolání předků zjistíte nejlépe z matričních knih (záznamy o narození, svatbě či úmrtí), případně z gruntovních pozemkových knih a sčítacích operátů. Pokud starému názvu profese nerozumíte, můžete jej vyhledat v naší odborné encyklopedii.
Z jakého období pocházejí stará řemesla v databázi? Povolání a řemesla v naší databázi pokrývají časové období od 16. století až do moderní současnosti. Záznamy zachycují proměnu názvů profesí v čase, včetně staročeštiny, němčiny nebo latinských ekvivalentů používaných v matrikách
💡 Tip pro hledání: Doporučujeme věnovat pozornost levému sloupci, kde naleznete návod, jak efektivně vyhledávat, přehled novinek a aktualizací a kategorizaci povolání. Prezentované obrazové rekonstrukce jsou výtvorem AI. Veškeré texty a obrazové rekonstrukce jsou naším autorským dílem určeným výhradně pro Vaše studijní účely na této stránce.
Zobrazeno 0 povolání
#
A B C Č D E F G H CH I J K L M N O P R Ř S Š T U V Z Ž
A B C Č D E F G H CH I J K L M N O P R Ř S Š T U V Z Ž
1. a 2. radní
funkce v komunální politice; spolu se starostou obce byli v jejím nejužším vedení
1/8mík / achtelník / osminkář (der Achtler)
staročesky achtelník, jinak osmiláník, poločtvrtník či osmík; zemědělsky orientovaná osoba vlastnící 1/8 (selského) lánu, tzn. cca 2,5 ha
3/4láník (der 3 /4lähner)
zemědělsky orientovaná osoba vlastnící 3/4 (selského) lánu, tzn. cca 13-14 ha
3/8láník / třiosminkář (der 3 /8lähner)
zemědělsky orientovaná osoba vlastnící 3/8 (selského) lánu. tzn. necelých 7 ha
abatyše (abbatissa, die Äbtissin)
představená samostatného ženského kláštera (opatství) u některých křesťanských řádů, například benediktinek nebo cisterciaček; byla v historii jednou z mála žen, které měly skutečnou politickou a hospodářskou moc; v rámci svého kláštera měla pravomoci podobné opatovi – rozhodovala o přijímání nových sester, o duchovním směřování komunity i o soudních sporech poddaných na klášterním panství; v rámci hospodářské správy řídila rozsáhlé majetky – pole, lesy, rybníky a řemeslné dílny
abiturient c.k. reálky
absolvent sedmiletého státního středoškolského ústavu (reálky), který úspěšně složil maturitní zkoušku; být abiturientem za Rakouska-Uherska nebyla samozřejmost – maturita byla považována za „zkoušku dospělosti“ v hlubokém smyslu a abiturient požíval značné společenské vážnosti
adjunkt (adiunctus, der Adjunkt)
pomocný konceptní úředník s odborným vzděláním, který se připravoval na samostatnou kariéru; nejčastěji se s ním v minulosti setkáme v hospodářství, u soudů a na berních úřadech
adjunkt u c.k. berního úřadu (k.k. Steueramtsadjunkt)
pomocný konceptní úředník u úřadu, který vybíral berně (=daně)
NOVÉ
administrativní pracovnice (v současnosti)
přijímá, třídí, eviduje a distribuuje příchozí i odchozí firemní poštu, spravuje elektronickou spisovou službu, připravuje podklady pro schůzky, sepisuje zápisy z porad a zajišťuje archivaci a skartaci dokumentů; kompletně spravuje a synchronizuje pracovní kalendáře manažerů, plánuje interní i externí schůzky, rezervuje jednací místnosti, zajišťuje komplexní cestovní logistiku (letenky, ubytování, víza) a organizuje firemní teambuildingy či konference
advokát (advocatus, der Advokat / der Rechtsanwalt)
právník poskytující za úplatu právní služby, jako je zastupování klientů před soudy a úřady, právní poradenství, sepisování smluv a rozborů případů, a obhajoba v trestních věcech
advokátní kancelista (der Advokaturs-Kanzlist / der Rechtsanwaltskanzlist)
klíčový administrativní pracovník v advokátní kanceláři; v hierarchii práva stál mezi advokátním koncipientem (budoucím právníkem) a poslíčkem; byl to „mozek papírování“; před érou kopírek a počítačů byla jeho práce postavena na krasopisu a preciznosti, tzn. na čistopisování, správě spisů a komunikaci
advokátní koncipient / právní praktikant (concipiens)
právník, který byl zaměstnán u určitého advokáta a který pod jeho dohledem jako školitele vykonával právní praxi, jejímž cílem bylo získat znalosti a osvojit si zkušenosti potřebné k výkonu advokacie; zároveň se připravoval na advokátní zkoušku
agent pojišťovny (der Versicherungsagent)
obchodní zástupce, který vyhledával klienty, sjednával pojistné smlouvy a spravoval pojistné portfolio v určitém regionu; v historii šlo o profesi, která vyžadovala značnou výřečnost, eleganci a důvěryhodnost; rozmach této profese nastal v 19. stol. se vznikem velkých ústavů (například První česká vzájemná pojišťovna nebo Slavia; nebyl jen „prodejcem“, ale pro pojišťovnu plnil několik rolí: navštěvoval sedláky, živnostenské rady i právníky a přesvědčoval je o nutnosti pojistit se proti ohni, krupobití, úmrtí nebo krádeži; před uzavřením smlouvy musel osobně prohlédnout majetek (například sýpku nebo továrnu) a posoudit rizika – v tom mu často pomáhal stavební dozor nebo znalci z řad zámečníků a stavitelů; při pojistné události (například požáru) byl často prvním na místě, kdo sepisoval škody a připravoval podklady pro vyplacení náhrady; v mnoha případech také pravidelně obcházel klienty a vybíral pojistné v hotovosti
agronom (agronomus, der Agronom / der Ackerbauleiter)
vysokoškolsky nebo středoškolsky vzdělaný odborník, který řídil a plánoval rostlinnou výrobu – rozhodoval o tom, co, kdy a jak se bude pěstovat, aby byla úroda co nejvyšší; úzce spolupracoval s vedoucím mechanizace, aby byly stroje připraveny na žně či setbu v ten správný agrotechnický termín
NOVÉ
agrotechnolog / mechanizátor / zemědělský technik
sestavoval přísné plány preventivní údržby a generálních oprav traktorů (zejména Zetor) a sklízecích mlátiček, osobně s mistry propočítával normy spotřeby nafty na hektar pomocí logaritmického pravítka, koordinoval dodávky hnojiv a osiv ze skladů a přímo na polích operativně řešil technologické havárie; byl klíčovým technicko-hospodářským pracovníkem (THP) středního managementu, který v hierarchii Jednotného zemědělského družstva (JZD) nebo Strojní a traktorové stanice (STS) podléhal přímo hlavnímu mechanizátorovi a hlavnímu agronomovi, přičemž metodicky řídil traktoristy, kombajnéry a dílenské údržbáře
akademický malíř / akademický výtvarník
akademický titul (zkratky: ak. mal. nebo ak. malíř či akad. malíř), který byl udělován v tehdejším Československu (od roku 1966 do počátku 90. let 20. stol) na uměleckých vysokých školách v oblasti malířství, respektive výtvarného umění
akolyta
laický nebo klerikální pomocník při bohoslužbě, který má za úkol asistovat knězi a jáhnovi, zejména při přípravě oltáře a podávání svatého přijímání; role akolyty vznikla v rané církvi jako nejvyšší ze čtyř tzv. nižších svěcení; připravoval liturgické nádoby, rozsvěcel svíce a nosil kříž v průvodu; dále pomáhal knězi s konvicemi s vodou a vínem; po staletí byl úřad akolyty vyhrazen výhradně mužům připravujícím se na kněžství (seminaristům) – byl to formální krok v jejich kariéře v církevní hierarchii
akvisiční úředník (acquisitor, der Akquisitionsbeamte)
odborný pracovník pověřený vyhledáváním, vyjednáváním a zajišťováním nových přírůstků do majetku instituce, ať už šlo o sbírky, data, pozemky nebo obchodní zakázky; jeho role byla po staletí klíčová pro budování prestiže a bohatství státních i soukromých institucí; v rámci státní správy a velkostatků tento úředník zajišťoval výkupy pozemků pro stavbu železnic, silnic nebo rozšiřování panských lesů, což vyžadovalo vysokou právní gramotnost; historicky (zejména v 19. stol.) byli akviziční úředníci vysíláni do terénu, aby od šlechty či měšťanů vykupovali rukopisy, starožitnosti nebo přírodniny pro vznikající muzea a knihovny
almužnice / žebračka (eleemosynaria, die Almosenempfängerin)
žena získávající obživu žebráním čili shánící obživu prosbou o osobní dar (=milodar / almužnu); nejčastěji v podobě peněz, jídla či naturálií; v sociální hierarchii 18. a 19. stol. se jednalo o oficiální označení pro osobu, která již nebyla schopna vlastní obživy
almužník (eleemosynarius, der Almosenempfänger)
jinak žebrák; muž získávající obživu žebráním čili shánící obživu prosbou o osobní dar (=milodar/ almužnu); nejčastěji v podobě peněz, jídla či naturálií; v sociální hierarchii 18. a 19. stol. se jednalo o oficiální označení pro osobu, která již nebyla schopna vlastní obživy
aranžér výkladních skříní (der Schaufenstergestalter)
kreativní odborník zodpovědný za vizuální prezentaci zboží, návrh kompozic a estetické ztvárnění prodejních prostor; jeho role byla od rozmachu moderního obchodu v 19. stol. klíčovým nástrojem pro lákání zákazníků a budování značky; pomocí látek, figurín a dekorací vyprávěl příběhy, které měly u kolemjdoucích vyvolat touhu po luxusu či moderním životním stylu; již v minulosti věděl, jak umístit „hlavní tahák“ do úrovně očí a jak využít sezónní motivy (Vánoce, poutě), aby maximalizoval tržby místních obchodníků
arcibiskup (archiepiscopus, der Erzbischof)
vysoký církevní hodnostář, který stál v čele arcidiecéze a byl představeným církevní provincie (metropolitou); role arcibiskupa vznikla v rané církvi jako označení pro biskupa ve významném sídelním městě, který měl dohled nad ostatními biskupy v regionu; stál v čele církevní provincie (například České nebo Moravské); měl právo svolávat provinční synody a v určitých případech dohlížet na kázeň v podřízených diecézích; v historii byli arcibiskupové (zejména pražští) klíčovými postavami státu – měli právo korunovat krále, zasedali v zemských sněmech a byli knížaty Svaté říše římské
arcikněz
šlo o starobylý titul pro kněží, kteří s tímto titulem spravovali různé církevní i světské úřady
architekt / inženýr architekt / Ing. arch.
autorizovaný tvůrce, který navrhoval stavební díla, urbanistické celky a interiéry tak, aby splňovaly požadavky na estetiku, funkci, bezpečnost a udržitelnost; jeho role byla po tisíciletí spojena s nejvyššími ambicemi lidstva – od sakrálních staveb po moderní metropole; historicky byl „mistrem stavitelem“, který dohlížel na každý detail od statiky po štukovou výzdobu – často byl i umělcem a inženýrem v jedné osobě; v 19. a 20. stol. architekti začali řešit celkové uspořádání měst, větrání, oslunění a dostupnost zeleně, což zásadně zlepšilo zdraví obyvatel;
armádní generál
v Československu (od roku 1927) i v České republice dodnes nejvyšší možná vojenská hodnost pro vojáka
asistentka šekového úřadu (die Assistentin des Scheckamtes)
v meziválečném období byla tato žena (často označovaná též jako úřednice nebo diurnistka Poštovního úřadu šekového) kvalifikovanou administrativní silou na středním či nižším stupni úřednického aparátu, kde podléhala vrchnímu radovi a řediteli úřadu; ručně a na mechanických sčítacích strojích denně ověřovala platnost předložených poštovních šeků, kontrolovala ochranné prvky a pravost podpisů podle fyzických kartoték, prováděla přepisy peněžních částek z konta na konto, vedla saldokonta a vystavovala písemná potvrzení o stavu; patřila k moderní, finančně nezávislé městské inteligenci, avšak nesla obrovskou odpovědnost za přesnost dat, kdy sebemenší přehlédnutí zfalšovaného podpisu na šeku nebo chyba v desetinné čárce znamenaly okamžité disciplinární řízení a povinnost škodu uhradit
astronaut / kosmonaut (der Astronaut / der Kosmonaut)
prestižní profese 2. poloviny 20. stol., tvář doby dobývání vesmíru a soupeření velmocí – jedná se o specialistu (často bývalého vojenského pilota) cvičeného k letu, pobytu a vědecké práci v kosmu na palubě kosmických lodí a stanic
atašé
jinak přidělenec; původ slova pochází z francouzského „attacher“ = připoutat, pověřit něčím, přidělit; šlo o diplomatickou hodnost na zastupitelském úřadu, například na zahraničním zastupitelství
auskultant / soudní čekatel
právník, absolvent právnické fakulty, který se praxí u soudu připravoval ke složení soudcovské zkoušky
autodopravce (der Autofuhrmann / der Güterkraftverkehrsunternehmer)
podnikatel nebo firma zajišťující přepravu osob, zboží či materiálů pomocí silničních motorových vozidel; jeho role se vyvinula z tradičního formanství a koňských potahů s nástupem spalovacího motoru na počátku 20. stol.; historicky (zejména po 1. světové válce) autodopravci nahradili pomalé povozy prvními nákladními automobily (například značek Praga nebo Škoda), což dramaticky zrychlilo zásobování venkova; autodopravci byli klíčoví pro rozvoj místního průmyslu, protože umožnili flexibilní dopravu surovin i hotových výrobků tam, kam nevedly koleje; zároveň mnozí autodopravci zajišťovali první pravidelné autobusové linky spojující odlehlé obce regionů s okresními městy, čímž umožnili lidem dojíždět za prací a vzděláním
automechanik – klempíř
zaměstnancem autoservisů; řemeslník, jenž se na automobilech zabýval montáží a opravami plechových částí; první autoklempíři byli původně kováři nebo zámečníci, kteří se naučili pracovat s tenkými plechy prvních automobilů (například značek Laurin & Klement nebo Tatra)
automechanik / autoopravář
technický zručný řemeslník zaměřující se na údržbu, diagnostiku a opravy motorových vozidel; jeho obecný význam spočívá v zajištění bezpečnosti, spolehlivosti a provozuschopnosti dopravních prostředků; první automechanici byli často původně zámečníci nebo mechanici jízdních kol, kteří se s nástupem prvních vozů (například značky Laurin & Klement) přeškolili na spalovací motory
automontér (der Automonteur)
kvalifikovaný technický pracovník specializovaný na sestavování, seřizování a údržbu motorových vozidel a jejich podsystémů; jeho povolání se vyvinulo z profese zámečníka a kováře s nástupem prvních spalovacích motorů na přelomu 19. a 20. stol.; historicky zejména v meziválečném období byl elitním řemeslníkem, který musel umět vyrobit chybějící součástku na soustruhu a zároveň rozumět jemnému seřízení karburátoru; před zavedením pásové výroby montéři sestavovali vozy (například značek Laurin & Klement nebo Tatra) kus po kuse, přičemž odpovídali za finální lícování a bezpečnost celého stroje
automontér elektrických podniků (der Automonteur / der Elektrizitätswerke)
vysoce kvalifikovaný technický specialista zodpovědný za údržbu, opravy a provozní připravenost vozového parku a speciálních mechanizmů v rámci energetických závodů; v historii musel ovládat nejen spalovací motor, ale i specifické elektrické nástavby vozů (jeřáby, plošiny), což vyžadovalo kombinaci automechanika a silnoproudého elektrotechnika; zejména v meziválečném období a po 2. světové válce tito montéři pečovali o speciální vozy vybavené žebříky, navijáky a dílenským vybavením, které musely vyjet v jakémkoliv počasí k opravě přetrženého vedení
bagrista (der Baggerführer)
pracovník obsluhující samohybné rypadlo (bagr) určené k těžení, nabírání a přemísťování zeminy nebo jiných sypkých materiálů; jeho role se vyvinula z obsluhy parních, později naftových lopatových rypadel při velkých zemních pracích; ovládal stroj pomocí soustavy mechanických pák, pedálů a lanových převodů; odpovídal za to, aby při výkopu nepoškodil vodovodní nebo elektrické vedení, což dříve vyžadovalo neustálou spolupráci s pomocným dělníkem na zemi; práce vyžadovala odhad hloubky a sklonu terénu „od oka“
baník / havíř / permoník (der Bergmann)
jiné pojmenování pro horníka pracujícího v dolech (=báních); v hornických regionech (například Karvinsko, Kladensko, Ostravsko) tvořili baníci základní sociální skupinu; práce baníka byla v 19. stol. extrémně náročná, spojená s rizikem závalu či výbuchu plynu; rodiny baníků často žily v hornických koloniích poblíž šachet
bankovní referentka (die Bankangestellte / die Bankbeamtin)
v současnosti se tato pozice (často označované jako osobní bankéřka, klientská poradkyně nebo specialistka prodeje) proměnila z administrativní úřednice na moderního obchodní zástupkyni a finančního konzultantku, která se pohybuje v silně konkurenčním prostředí volného trhu; její činnost se zaměřuje primárně na analýzu potřeb klienta, prodej komplexních finančních produktů, jako jsou hypotéky, spotřebitelské úvěry, investiční fondy, životní pojištění nebo penzijní spoření
bankovní úředník (der Bankbeamte / der Bankkaufmann)
zaměstnanec banky, který se zabýval prováděním transakcí se zákazníky, jako jsou vklady, výběry, splátky úvěrů, proplácení šeků, vydávání peněžních poukázek a další; zároveň odpovídal na dotazy zákazníků, řešil problémy a poskytoval základní finanční poradenství
báňský úředník (der Bergbeamte / der Montanbeamte)
pracovník báňského správy, který zajišťoval vrchní dozor zejména nad hornickou činností, činností prováděnou hornickým způsobem, nakládáním s výbušninami, požární ochranou v podzemí a nad zajišťováním bezpečného stavu podzemních objektů
baráčník (casanus, casarius, der Häusler)
jinak domkař; majitel domku / baráku a malé výměry půdy (malého hospodářství do výměry cca 0,4 ha), která nestačila k obživě; v pozdějším období majitel domku bez půdy; hlavním zdrojem obživy domkařů bylo řemeslo (například tkalcovství) nebo námezdní práce
barbíř / bradýř (der Barbiere / der Bader)
starobylý, vysoce vyhledávaný řemeslník a ranhojič, který v hierarchii městských živností stál na pomezí mezi hygienickými službami a raným lékařstvím, přičemž často úzce spolupracoval s lazebníky v městských lázních; vedle klasického holení vousů, stříhání vlasů a úpravy paruk prováděl složité medicínské úkony, jako bylo pouštění žilou za účelem vyrovnání tělesných tekutin, přikládání baněk a pijavic, trhání bolavých zubů, ošetřování vředů, napravování zlomenin a vykloubenin nebo amnestování drobných ran; z hlediska svého postavení se těšil velké vážnosti a stabilnímu příjmu, avšak denně čelil obrovskému riziku nákazy infekčními chorobami při kontaktu s krví a ranami, společenskému postihu, pokud pacient po jeho zákroku zemřel, a psychickému tlaku z provádění bolestivých operací bez jakékoliv anestezie
barvíř / tiskař pláten (tinctor, der Färber)
řemeslník používající různých rostlinných, živočišných a minerálních látek k barvení kůže, tkanin a dalších materiálů
baštýř (der Teichwärter)
měl na starosti určitý rajón panství s vymezeným počtem rybníků; podléhal fišmistrovi a fischknechtovi
bečvář / škopkář (cuparius, der Böttcher)
řemeslník, jenž dělal bečvy, sudy (sudy ležácké bývaly 1000 až 10 000 litrové, sudy transportní 10 až 800 litrové) a kádě (sudům velmi blízké) z „černého“ tvrdého dubového a bukového dřeva
bednář (doliator, der Binder / der Fassbinder)
řemeslník, který zhotovoval, opravoval a okovával nádoby z dřevěných prken stahovaných obručemi (dřevěnými či kovovými); šlo hlavně o vědra, kádě, sudy, díže, máselnice, necky a štoudve (nádoby na vodu a víno)
bednářský tovaryš (der Bindergeselle / der Fassbindergeselle)
vyučený řemeslník, který úspěšně ukončil učební dobu u mistra, ale ještě neměl vlastní dílnu; v sociální hierarchii 18. a 19. stol. představoval mobilní a vysoce kvalifikovanou sílu, bez které by se neobešel žádný velký pivovar ani vinařský sklep
bělič / prádlař (dealbator, der Bleicher)
specializovaný řemeslník, který se specializoval na chemické zesvětlování (bělení) materiálů, zejména textilií, vláken, přízí nebo buničiny; cílem bylo odstranit přirozené zabarvení, nečistoty a připravit materiál pro další zpracování (například barvení nebo tisk)
berní adjunkt (der Steueradjunkt)
střední státní úředník u berního (finančního) úřadu; v hierarchii státní správy šlo o kvalifikovanou sílu, která tvořila „mozek“ daňového systému v daném okrese
berní exekutor / berní vykonavatel (der Steuerexekutor)
státní (pod)úředník pověřený nuceným vymáháním nezaplacených daní a dávek; v 19. a na začátku 20. stol. šlo o jednu z nejobávanějších postav, se kterou se poddaný či měšťan mohl setkat
berní správce (der Steuerverwalter / der Zahlamtsmeister)
vedoucí úředník berního úřadu, který zodpovídal za kompletní výběr a evidenci daní v celém soudním okrese; v hierarchii státní správy šlo o post s obrovskou mocí a odpovědností vůči státní pokladně
berní tajemník (der Steuersekretär)
úřední zajišťující na berním úřadě přenesený výkon státní správy; též plnil úkoly od berního správce, svého přímého nadřízeného; rozhodoval o odvoláních poplatníků a řešil složité případy daňových úlev
biřic (der Büttel)
pověřený vykonavatel úřední moci, často označovaný jako dráb, pochop, či ozbrojený panský sluha; zajišťoval pořádek ve městě nebo na panství, zatýkal provinilce a vykonával tělesné tresty
biskup (episcopus, der Bischof)
vysoký církevní hodnostář, který měl v katolické církvi plnost kněžského svěcení a stál v čele diecéze; byl považován za nástupce apoštolů a nesl odpovědnost za čistotu víry a správu církve v regionu; rozhodoval o jmenování farářů, biřmoval věřící a světil nové kostely či zvony; měl i právo soudit kněze a dohlížet na církevní kázeň; symbolem moci biskupa byla mitra (pokrývka hlavy), berla (pastýřská hůl), prsten a náprsní kříž (pektorál)
brabenář / mravenčář / sběrač kukel (der Ameisler)
v minulosti specializovaný sběrač mravenčích kukel (lidově vajíček) – živil jej sběr a prodej mravenčího plodu, což byla ve své době velmi lukrativní činnost; hlavním odbytištěm brabenářů byli chovatelé zpěvných ptáků (slavíků, kanárů či kosů), kdy mravenčí kukly byly považovány za nejkvalitnější krmivo, po kterém ptáci nejlépe trylkovali; technika sběru spočívala v rozhrabání mraveniště, poté pomocí sít prosíval kukly na šátky; zkušení brabenáři používali chytré triky, například vytvářeli vodní příkopy kolem hromádek s roštím, kam mravenci své kukly sami v instinktu záchrany přenášeli
brasyl / brusič / ostřič / šlejfíř (exacuator, der Schleifer)
řemeslník, který se zabýval jemným obráběním a leštěním povrchů – nejčastěji kovů, drahých kamenů nebo skla – přesně opracovával povrch materiálů pomocí brusných nástrojů; odstraňoval z obrobků nerovnosti, nečistoty, nebo jim dodával finální tvar, rozměr a drsnost
brašnář / taškář / brašník (peramarius, der Taschner)
řemeslník zabývající se výrobou a opravou kožených výrobků, jako byly tašky, brašny, opasky, peněženky a další kožené doplňky
brtník / lesní včelař (mellicida, der Zeidler)
historicky polodivoký „lovec medu“, který hospodařil v hloubi lesů; na rozdíl od včelaře brtník neměl úly na zahradě, ale jeho revírem byl (pra)les; vyhledával přirozené dutiny ve starých stromech (borovice, duby), nebo je sám dlabal ve výšce 4 až 20 metrů nad zemí – tyto dutiny se nazývaly brtě; ke včelám se dostával pomocí speciálních provazových žebříků nebo smyček (tzv. lezně) – pracovat s rojem včel ve dvacetimetrové výšce vyžadovalo neuvěřitelnou odvahu a obratnost; brtníci byli svobodní lidé, kdy nepodléhali běžné robotě, ale platili vrchnosti naturální daň (med a vosk)
brusič kovů / šlejfíř kovů (der Metallschleifer)
řemeslnický odborník, který seřizoval a obsluhoval brousicí stroje a prováděl práce nutné při broušení kovových součástí, dílů strojů a nástrojů
brusič skla (der Glasschleifer)
umělecký řemeslník, který dával surovému skleněnému polotovaru finální tvar, lesk a dekor, zároveň musel mít neuvěřitelně pevnou ruku, trpělivost a smysl pro geometrii; historicky brusiči pracovali u velkých brusných kotoučů (pískovcových, dřevěných či korkových), které byly poháněny buď šlapáním, nebo vodním kolem (v tzv. brusírnách u potoků); také byli vysoce cenění specialisté – často pracovali jako „domáčtí dělníci“, tedy měli brus ve své chalupě a hotové zboží odevzdávali faktoru nebo do sklárny
brzdař / brzdič / hamstýř (der Bremser)
v historii jedním z nejnebezpečnějších a fyzicky nejnáročnějších povolání na železnici; před zavedením průběžné tlakové brzdy seděli tito muži v malých budkách na střechách vagonů. Na znamení píšťalky lokomotivy museli ručně utahovat kliky brzd, a to za každého počasí – bez brzdaře by se v éře páry vlaky neudržely na kolejích, zejména v kopcovitém terénu; brzdaři pracovali za každého počasí – v dešti, mrazu i sněhu; museli být neustále ve střehu; pokud by jeden brzdař v soupravě zaspal, mohl celý vlak vykolejit nebo se utrhnout; šlo o nebezpečné povolání, kdy často docházelo k pádům z jedoucích vozů nebo k omrzlinám
budař / potašník (der Aschenbrenner / der Pottaschesieder)
specializovaný řemeslník, který žil v provizorních boudách (odtud název budař) hluboko v lesích, kde měl dostatek surovin – dřeva a popela; vyráběl draslo (potaš) pro skláře a mydláře, které bylo ve své době strategickou surovinou; spaloval obrovské množství dřeva (často buk), z popela louhováním získával draselný roztok a ten následně odpařoval v měděných pánvích; bez potašníka by neexistovalo slavné české sklo – draslo snižovalo teplotu tavení skloviny a zajišťovalo její čirost – i proto byli nepostradatelní pro sklárny
c.k. celní kontrolor / mýtný kontrolor (k.k. Zollkontrolor)
v době Rakousko-Uherska (1867-1918) šlo o úředníka celní správy zodpovídajícího za dodržování celních předpisů, výběr cla a kontrolu zboží na hranicích či ve vnitrozemí
c.k. celní oficiál (k.k. Zollamts-Offizial) / c.k. celní revident (k.k. Zollrevident)
v době Rakousko-Uherska (1867-1918) označovalo císařsko-královského úředníka pracujícího v celní správě
c.k. fakturační úředník u Infanterie (k.k. Militärrechnungsführer)
úředník v armádní správě v době Rakousko-Uherska (1867-1918) , jehož náplní práce byl administrativní a finanční agenda, konkrétně pak vystavování faktur, evidence výdajů a příjmů, správu materiálů a mzdové záležitosti
c.k. naddozorce finanční stráže (k.k. Finanzwach-Oberaufseher)
hodnost nižšího důstojníka v rámci rakousko-uherského ozbrojeného sboru finanční stráže (zavedena v roce 1843), který střežil státní hranice a vnitrozemí před pašováním
c.k. official c.k. krajského soudu (k.k. Gerichtsofficial)
hodností císařsko-královský úředník u dané instance soudu za rakouské monarchie/ Rakousko-Uherska, který měl na starosti administrativní, rejstříkové nebo kancelářské práce
c.k. patentátní invalida (k.k. patentierter Invalide)
císařsko-královský vysloužilý voják s rentou; ve většině případů šlo o válečného nebo vojenského invalidu
c.k. policejní kancelista / policejní písař (k.k. Polizeikonzipist)
úředník nižší až střední administrativní úrovně v policejní správě Rakouského císařství a později Rakousko-Uherska (1867-1918); zajišťoval administrativní chod policejních ředitelství a úřadů; vedl přesné záznamy o evidenci obyvatel, ohlašování změn pobytu, evidoval nové nájemníky, dělníky či domovní služebnictvo
c.k. poštovní konduktér / poštovní průvodčí (k.k. Post-Conducteur)
zaměstnanec poštovní správy v rakouské části Rakousko-Uherska (Předlitavsku) v 19. a na počátku 20. stol., který měl na starosti převoz, ochranu a manipulaci s poštovními zásilkami, zejména ve vlakové poště (ambulance) nebo na poštovních dostavnících
c.k. profesor / středoškolský učitel / profesor gymnázia (k.k. Mittelschullehrer)
císařsko-královský učitel na střední či střední odborné škole v době Rakousko-Uherska (1867-1918)
c.k. reservník (k.k. Reservist / k.k. Reservesoldat)
voják v záloze, který již absolvoval aktivní vojenskou službu, ale byl propuštěn do civilu s povinností nastoupit v případě mobilizace nebo cvičení
c.k. soudní adjunkt (k.k. Gerichtsadjunkt)
nižší až střední justiční úředník v Rakouském císařství a později v Rakousko-Uherské monarchii; byl pomocný konceptní úředník, zástupce nebo asistent přidělený k jinému, výše postavenému soudnímu úředníkovi (například soudnímu radovi či okresnímu soudci)
c.k. soudní praktikant (der Gerichtspraktikant)
absolvent práv (nejčastěji abiturient c. k. reálky, který následně vystudoval univerzitu), jenž si u soudu odbýval povinnou praxi nutnou pro budoucí dráhu soudce, advokáta nebo notáře; tato pozice byla prvním stupněm v hierarchii rakousko-uherské justice: pod dozorem starších soudců sepisoval protokoly z jednání, připravoval návrhy rozsudků a úřední přípisy, účastnil se soudních líčení, kde pozoroval aplikaci zákonů v reálných případech; jeho praxe trvala zpravidla jeden až tři roky, kdy se během této doby připravoval na soudcovskou zkoušku, po jejímž složení se mohl stát adjunktem (pomocným soudcem) a později plnohodnotným soudcem
c.k. vojín (k.k. Soldat)
označení pro řadového vojáka rakousko-uherské armády, v němčině označovaného často jako „Infanterist“; tato hodnost existovala v rámci složité struktury rakousko-uherských ozbrojených sil, která zahrnovala různé druhy vojsk (dělostřelectvo, jízda, pěchota)
c.k. vrchní živnostenský inspektor / dozorce nad řemesly (k.k. Gewerbe-Oberinspektor)
vysoce postavený státní úředník v Rakousku-Uhersku, který byl odpovědný za kontrolu dodržování živnostenských zákonů, zejména v oblasti průmyslu, tovární výroby a ochrany zaměstnanců; působil v rámci živnostenské inspekce, jenž byla zřízena k dozoru nad dodržováním předpisů, které nahradily cechovní zřízení po roce 1859
cajchářský tovaryš (Zeichengeselle)
učeň, který splnil tovaryšské zkoušky v rámci cechu; tkadlec vyrábějí hrubou režnou tkaninu – tzv. cayk (=jinak cajk, cajch; původ jez německého slova „Zeug“ = tkanina, látka)
cechmistr (der Zunftvorsteher)
historicky volený představený či hlava řemeslnického cechu (často volen z řad mistrů), který zastupoval cech navenek, jednal s vrchností a dohlížel na dodržování cechovních pravidel a kvalitu výroby; měl také pravomoc řešit spory mezi členy a vykonávat prvostupňovou trestně-právní pravomoc v rámci cechu
cestář / státní cestář / silničář
státní zaměstnanec zodpovědný za údržbu a sjízdnost konkrétního úseku státní (císařské) silnice v době První republiky do roku 1950; většinou roztloukal kamení a díry vysypával směsí kamení a jílu rozmíchaném ve vodě; stejně tak udržoval sjízdnost státních silnic a dbal o značení; šlo o fyzicky velmi náročnou práce, která vyžadovala neustálou přítomnost a péči o svěřený úsek, často za každého počasí
cestmistr (der Straßenmeister / der Wegmeister)
pracovník zodpovědný za správu a údržbu určitého úseku silnic – tzv. cestmistrovství; kontroloval technický stav vozovek, krajnic, příkopů a dopravního značení; organizoval zimní údržbu, opravy výtluků a zajišťoval sjízdnost komunikací
cestovatel (viator, der Reisende)
osoba, která se věnovala systematickému putování do vzdálených nebo neprobádaných míst za účelem poznání, dokumentace, obchodu nebo vědeckého výzkumu; role cestovatele byla po tisíciletí motorem kulturní výměny, geografických objevů a propojování civilizací; v historii (například čeští cestovatelé jako Emil Holub či později Hanzelka a Zikmund) mapoval bílá místa na mapách, sbíral etnografické předměty a poprvé popisoval neznámé druhy flóry a fauny; středověký cestovatel (poutník) putoval do Svaté země nebo Říma, čímž přinášel do regionů zprávy o jiných kulturách a technologiích (například nové zemědělské plodiny); historicky byli cestovatelé i agenti velkých firem, kteří s vzorky zboží křižovali Evropu a zajišťovali odbyt pro lokální řemesla
cídič v hutnictví a strojírenství / cídič odlitků (der Gussputzer / der Putzer)
v podnicích jako ČKD, Škoda Plzeň byl cídič klíčovou postavou slévárny: odlitky po vyjmutí z formy byly hrubé, s nálitky a zbytky formovacího písku, proto je cídič musel ručně nebo strojně osekávat, brousit a čistit; používal pneumatická kladiva, brusky, ocelové kartáče a dříve i obyčejná dláta a pilníky; byla to jedna z nejnáročnějších prací v továrně, kdy cídiči pracovali v neustálém prachu a hluku, dýchali kovové piliny a jemný písek (což často vedlo k silikóze plic)
cídička v textilním průmyslu
v textilních továrnách se starala se o odstraňování prachu a zbytků vláken z jemných mechanismů tkalcovských stavů, aby se nezasekly a neznečistily látku; také měla na starosti odstraňování uzlíků a nečistot z hotových tkanin
cihlář (der Ziegler / der Ziegelschläger)
řemeslník, který se zabývá výrobou cihel z hlíny, a to jak sušených (vepřovice), tak pálených; v historickém kontextu těžil surovinu, formoval ji a následně cihly vypaloval v pecích
cikán (cingarus, der Zigeuner)
příslušník specifické etnické skupiny s kočovným způsobem života; vnímání této skupiny se pohybovalo mezi obdivem k jejich řemeslu a hlubokými předsudky státní správy; byli vyhledávanými kováři, kotláři, vlasaři nebo výrobcem koryt a košťat – často opravovali věci, které místní řemeslníci neuměli, nebo byli levnější; jejich hudební nadání bylo legendární – cikánské kapely byly nezbytnou součástí panských oslav i lidových veselic; stát se je snažil v minulosti násilím „usadit“ – existovaly soupisy (tzv. soupisy cikánů), zákazy kočování a cejchování
cínař / kanéř (der Zinngießer)
řemeslník, který zhotovoval cínařské užitkové a dekorativní výrobky technikou odlévání do forem podle výtvarných návrhů nebo historických vzorů včetně cizelování, dokončovacích prací a oprav cínařských výrobků včetně patinování, konzervování a zastavování oxidačních procesů
cívečnice / navíječka / soukařka / spularka (die Spulerin)
v historii textilní dělnice, která zajišťovala přípravu příze pro tkaní – byla nezbytná pomocná síla v textilní výrobě, bez které by tkadlec nemohl pracovat; její hlavní prací bylo převíjet nitě z velkých přaden na malé cívky (cveky), které se pak vkládaly do člunku tkalcovského stavu; musela hlídat, aby nit byla navinuta rovnoměrně a nikde se nezacuchala; v horských chalupách (například v Podkrkonoší nebo na Vysočině) tuto práci často vykonávaly děti nebo starší ženy, které už nestačily na těžký stav; s nástupem textilek se z cívečnic staly tovární dělnice u mechanických soukacích strojů
cukrář / konditor (der Konditor, der Zuckerbäcker)
zručný řemeslník zabývající se výrobou cukrárenských výrobků, jako jsou například dorty, zákusky, věnečky apod.
NOVÉ
cukrářský pomocník (der Konditorgehilfe / der Zuckerbäckergehilfe)
vykonával fyzicky nejnáročnější úkony spojené s přípravou surovin – ručně mlel metráky ořechů, proséval pytle mouky a cukru přes síta, ručně hnětl těžká kynutá či linecká těsta ve velkých dřevěných kádích, vymazával a čistil stovky plechů na pečení, obsluhoval jednoduché mechanické šlehače a míchal horké krémy nad parou; v cechovní minulosti a za první republiky to byl manuální pracovník stojící v hierarchii cukrářské výrobny pod mistrem a tovaryši; za socialismu (60. až 80. léta) byl řadovým zaměstnancem státních či družstevních pekáren a cukráren (například n. p. Pramen nebo Fruta), který vykonával základní manuální úkony pod vedením šéfcukráře
čalouník (der Polsterer)
řemeslník, jehož činností byla povrchová úprava materiálů a prostorů potažením látkou, kůží, koženkou, síťovinou, alcantarou či jinými přírodními či syntetickými materiály
čeledín (famulus, der Knecht, der Dienstknecht)
jinak nazýván jako pacholek; byl členem čeládky (=venkovského služebnictva) na gruntu/ usedlosti; šlo o námezdního pomocného pracovníka (dělal za mzdu, stravu a ubytování)
čerpař = pumpař na dráze / vodák na dráze (der Pumpenwärter)
specializovaný technická pozice v železniční dopravě, kdy dotyčný pracoval jako obsluha čerpací stanice pohonných hmot; v nejstarších časech šlo o vodu z vodojemů do parních lokomotiv, později o doplňování nafty, aditiv a maziv do motorových lokomotiv, motorových vozů a jednotek
česáč lnu / vochař (der Hechler)
v historii klíčový specialista v přípravě textilních vláken, který na hřebenech (vochlích) čistil a urovnával lněné vlákno; protahoval svazky lnu přes vochle (desky osázené ocelovými hroty); musel mít obrovský cit v rukou, aby vlákno nepřetrhl, ale zároveň ho zbavil všech nečistot (pazdeří); výsledkem jeho práce bylo jemné „vlasové“ vlákno připravené pro přadlenu a hrubší koudel, ze které se dělaly pytle nebo provazy; v menších chalupách vochloval hospodář sám, ale ve větších centrech existovali profesionální vochaři pracující pro faktory a plátenické mistry
četař / feldvébl (der Unteroffizier / der Zugführer)
vojenská poddůstojnická hodnost, která je českou obdobou hodnosti „seržant“
četnický strážmistr (der Gendarmeriewachtmeister)
základní hodnost v bývalém československém četnictvu; četník získal hodnost strážmistra po úspěšném absolvování Školy pro výcvik četníků na zkoušku a po ročním působení ve sboru, pokud byl shledán fyzicky, morálně a intelektuálně schopným
četnický závodčí (der Patrouillenführer)
poddůstojnická hodnost u Československého četnictva ve 30. letech 20. stol., odpovídající přibližně hodnosti rotný; jednalo se o zkušeného četníka, který často vykonával funkci velitele četnické hlídky nebo stanoviště (závodčí – ten, kdo zavádí/ vede).
činžovník
uživatel a držitel pozemků od vrchnosti, který byl povinnen činžím i robotám, ale jehož pozemky nepřecházely v dědictví na děti, nýbrž se vracely zpět do rukou vrchnosti
čistič bot / pucař bot (der Schuhputzer)
v historii neodmyslitelnou postavou pouličního života – sedával na nízkých stoličkách na rušných nárožích s bednou s krémy; za pár drobných vyčistil pánům boty od bláta z tehdy ještě nezpevněných ulic; musel ovládat práci s kartáči, krémy, hadříky a vodou, kdy vrcholem umění bylo „vytáhnout“ na kožené obuvi vysoký lesk (voda + vosk), který chránil boty před vlhkem a blátem prašných ulic; často šlo o děti (tzv. šajni), válečné invalidy nebo lidi bez domova
čistič kouřových trub / pucař rour (der Rauchrohrreiniger)
u parních lokomotiv v depech musel po každé jízdě mechanicky vyčistit stovky úzkých žárových trubek v kotli; pokud by se zanesly popílkem a sazemi, lokomotiva by ztratila výkon – šlo o špinavou práci v horkém a prašném prostředí
číšník (der Kellner)
pracovník v gastronomii, jehož hlavní činností byla obsluha zákazníků, podávání nápojů a jídel v pohostinských zařízeních jako byly hotely, restaurace, kavárny, hospody, hostince, vinárny apod.
člen JZD
typickým představitelem venkovského obyvatelstva v letech 1949-1992 v Československu a ČSFR; tato role vznikla násilnou nebo dobrovolnou kolektivizací, která ukončila éru soukromých sedláků a vytvořila novou sociální třídu – družstevní rolníky; být členem družstva znamenalo vzdát se vlastních polí, strojů a dobytka ve prospěch celku; členové měli právo na malý kousek půdy (obvykle 0,5 ha) pro vlastní potřebu, což byl pro mnoho rodin hlavní zdroj čerstvých potravin a přivýdělku
členka JZD
žena pracující v kolektivizovaném zemědělství v letech 1949-1992 v Československu a ČSFR; tato role zásadně změnila tvář českého venkova, protože poprvé v historii masově vyvedla ženy z domácích hospodářství do organizovaného pracovního procesu s pevnou pracovní dobou (teoreticky) a důchodovým zabezpečením; práce v JZD se pro ně lišila podle specializace a etapy vývoje družstva, kdy pracovaly v rostlinné výrobě, živočišné výrobě, či jako agronomky, zootechničky či účetní družstev; z hlediska odměňování se jim původně neplatilo v penězích, ale v tzv. pracovních jednotkách (PJ), za které členka na konci roku dostala naturálie (obilí, brambory) a doplatek v hotovosti
NOVÉ
členka komise národního pojištění u Stavební a bytové údržby města Brna
uvolněná nebo vedle své hlavní práce činná funkcionářka, která v hierarchii brněnského městského podniku Stavební a bytová údržba (SBÚ) působila v rámci odborové organizace ROH; podléhala předsedovi závodního výboru (ZV ROH) a úzce spolupracovala s personálním a mzdovým oddělením podniku; osobně vedla agendu nemocenského pojištění zaměstnanců, prováděla se svými kolegy neohlášené domácí kontroly nemocných dělníků a řemeslníků (zda během neschopenky nemelouchaří na stavbách nebo nepopíjejí v hospodě), projednávala případy porušení léčebného režimu a schvalovala výplatu dávek u dlouhodobě nemocných
čtvrtník / čtvrtláník / čtvrtsedlák (der Viertler / der Viertelöhner)
menší zemědělec nazýván také jako čtvrtsedlák, který vlastnil nejvíce (selský) čtvrtlán půdy, tzn. povětšinou kolem 4 až 5 ha; byl bohatší než chalupník nebo baráčník/ domkař (kteří měli jen zahradu či malý kousek pole)
čtvrtpasekář (der Viertelpasseker)
osoba mající něco málo přes 5 ha pozemků živící se stejně jako pasekář chovem dobytka, drobnou řemeslnou výrobou či zemědělstvím
čtvrtsedlák (1 /4bauer = der Viertelbauer)
menší zemědělec nazýván také jako čtvrtník nebo čtvrtláník, který vlastnil nejvíce (selský) čtvrtlán půdy, tzn. povětšinou kolem 4 až 5 ha; byl bohatší než chalupník nebo baráčník/ domkař (kteří měli jen zahradu či malý kousek pole)
dabér (der Synchronsprecher)
herec zvukového projevu (hlasu), který v nahrávacím studiu namlouvá dialogy filmů, televizních pořadů nebo reklam; jeho úkolem bylo nahradit původní zvukovou stopu (často cizojazyčnou) českým projevem tak, aby byla zajištěna srozumitelnost pro tuzemského diváka; profese vznikla s nástupem zvukového filmu a televize
dámská krejčová (die Schneiderin / die Damenschneiderin)
řemeslnice živící se krejčovstvím, která se specializovala na výrobu (=šití), úpravy a opravy výhradně dámských oděvů na zakázku, včetně konstrukce střihů na míru
NOVÉ
dámská krejčová (za socialismu)
po likvidaci soukromých salonů byla zaměstnankyní oděvních družstev (např. Styl, Vkus, Moděva) nebo velkých národních podniků (např. OP Prostějov), kde v přísné hierarchické struktuře podléhala vedoucí zakázkové dílny, mistrovi výroby a normovačům; ve státní dílně brala zákaznicím míry, překreslovala schválené střihy z oficiálních módních věstníků, prováděla zkoušky a na průmyslových šicích strojích (často značky Minerva) sešívala šaty, kostýmy či kabáty, přičemž musela neustále improvizovat kvůli chronickému nedostatku kvalitních látek, podšívek, nití i zipů; vůči vedení musela vykazovat plnění tvrdých socialistických norem a pětiletých plánů, přičemž se povinně účastnila schůzí ROH, brigád socialistické práce (BSP) a prvomájových průvodů, což rozhodovalo o jejím kádrovém profilu
dámský krejčí (der Damenschneider)
řemeslník živící se krejčovstvím, který se specializoval na výrobu (=šití), úpravy a opravy výhradně dámských oděvů na zakázku, včetně konstrukce střihů na míru
dědičný rychtář (iudex haereditarius, der Erbrichter)
v historii nejvýznamnější osobou v obci, která spojovala funkci starosty, soudce a bohatého podnikatele; úřad získal od vrchnosti buď jako odměnu za založení vesnice (lokaci), nebo jej koupil i s příslušnými výsadami, které pak přecházely na jeho potomky; rychtářství bylo největším statkem ve vsi, kdy dědičný rychtář mohl jako jediný v obci bezplatně provozovat výdělečné živnosti – nejčastěji hostinec, mlýn, pilu, kovárnu nebo řeznictví; na rozdíl od ostatních poddaných nerobotoval na panských polích – jeho jedinou povinností byla obvykle služba v panském doprovodu (například na koni)
děkan (decanus, der Dechant)
římskokatolický kněz, který stojí v čele děkanátu – územního obvodu sdružujícího několik farností; role děkana vznikla jako prostřední stupeň mezi biskupem a řadovými faráři; v historii prováděl pravidelné vizitace v podřízených farnostech, kdy kontroloval stav kostelů, vedení matrik, hospodaření s církevním majetkem a morálku kněží i věřících
děkan (spectabilis, der Dekan)
nejvyšší představitel fakulty na vysoké škole/ univerzitě; role děkana vznikla ve středověku jako dozorčí úřad nad disciplínou a výukou na jednotlivých fakultách; historicky byl volen mistry (profesory) fakulty, původně na velmi krátká období (často jen na 1 rok) – zastupoval fakultu při jednáních s rektorem a navenek; dále dohlížel na průběh zkoušek, disputací a na dodržování statutů fakulty; při slavnostních příležitostech (imatrikulace, promoce) nosil děkanský řetěz s medailí fakulty a je doprovázen pedelem s žezlem
dělmistr státních drah
pracovník u železnice, jenž prováděl montáž, opravy, seřizování strojů, přístrojů a zařízení
dělnice (operaria, die Arbeiterin)
žena vykonávající manuální, převážně fyzicky náročnou práci v průmyslu, stavebnictví, zemědělství či logistice; hlavním zdrojem obživy byla tedy činnost vykonávaná hlavně jejíma rukama
dělnický předčítač
v 19. stol. a na počátku 20. stol. v továrnách (zejména v tabákovém průmyslu nebo textilních dílnách) dělníci skládali peníze na předčítače – ten seděl na vyvýšeném místě a četl noviny nebo romány, aby ukrátil čas při monotónní práci a šířil osvětu
dělník (operarius, laborator, der Arbeiter)
muž vykonávající manuální, převážně fyzicky náročnou práci v průmyslu, stavebnictví, zemědělství či logistice; hlavním zdrojem obživy byla tedy činnost vykonávaná hlavně jeho rukama
NOVÉ
dělník ČSD (=Československých státních drah)
řadový manuální zaměstnanec Československých státních drah, který v přísné a silně centralizované struktuře podniku stál na základním stupni hierarchie, nejčastěji pod traťmistrem, mistrem v depech či vedoucím posunu; profese se dělila podle zařazení – buď na trati ručně podbíjel pražce, čistil štěrk a měnil kolejnice (traťový dělník), nebo v seřaďovacích stanicích ručně spájel vagony a podkládal jedoucí kola těžkými zarážkami (posunovač), případně v hlučných a mastných depech doplňoval maziva, zbrojil lokomotivy uhlím a čistil parní kotle a dýmnice
dělník na dráze (der Bahnarbeiter)
řadový, manuálně pracující zaměstnanec železniční správy, který stál na nejnižším stupni přísné drážní hierarchie pod dohledem traťmistra či hradlaře; ručně za pomoci krumpáčů, lopat a těžkých kladiv podbíjel dřevěné pražce, vyměňoval opotřebované kolejnice, čistil štěrkové lože, promazával výhybky a v zimě odklízel sníh a led z tratí; vykonával extrémně vyčerpávající desítky hodin trvající směny, kdy musel neustále nosit těžké materiály a po skončení práce ručně uklidit a uzamknout veškeré traťové nářadí do strážních domků
dělník při regulaci / regulační dělník u řeky
je označení pro člověka, který se převážně živil manuální prací, kdy prováděl fyzicky náročné stavební a zemní práce zaměřené na úpravu koryt vodních toků, zpevňování břehů a budování protipovodňových opatření
dělník v kovu / kovodělník / obráběč kovů (der Metallarbeiter)
šlo o odborníka na práci s kovovými materiály, který pomocí strojů jako soustruhy, frézky, vrtačky a brusky vytvářel přesné kovové díly (tzn. pracoval s hotovým materiálem) a dával jim finální tvar
deputátnice (die Deputatarbeiterin)
zaměstnankyně velkostatku, jejíž mzdu tvořil převážně deputát – tedy naturální dávky (byt, otop, obilí, právo pást vlastní krávu na panském apod.); na rozdíl od nádenic, které se najímaly nárazově, byla deputátnice k velkostatku vázána celoročně; musela nastoupit na práci kdykoliv majitel či šafář určil (žně, řepa, kydání hnoje); systém deputátů postupně zanikal po 2. světové válce s kolektivizací a přechodem na čistě peněžní mzdy v rámci státních statků, i když některé naturální výhody (například levnější obilí nebo krmivo) přežívaly v JZD až do konce 20. stol.
NOVÉ
deratizátor (der Kammerjäger / der Schädlingsbekämpfer)
v minulosti byl znám spíše jako pohodný (ras), dryáčník, travič potkanů nebo později jako dezinfektor státního podniku (např. Olaf nebo hygienické stanice); v hierarchii komunálních služeb stál sice na okraji společnosti kvůli neustálému kontaktu s nečistotami, ale pro ochranu veřejného zdraví měst byl zcela klíčový; prováděl mechanický odchyt do pastí, ale především ručně míchal a kladl vysoce toxické nástrahy (v raných dobách fosfor, arsenik či strychnin, za socialismu oxid arzenitý, thallium nebo první generace antikoagulantů); jedy míchal s návnadami (šrot, lojové koule) a ručně je sypal do nor, sklepů a stok
děrovačka štítků
administrativní pracovnice obsluhující děrovací stroj – jejím úkolem bylo mechanickým vyrážením otvorů do papírových štítků (děrných štítků) přepisovat data ze zdrojových dokumentů do podoby čitelné pro rané sálové počítače; šlo o klíčovou vstupní funkci počátků výpočetní techniky
desátník (der Korporal)
též korporál nebo kaprál; jednalo se o jednu z poddůstojnických hodností u vojska
deštníkář / paraplář (der Regenschirmmacher)
řemeslník, který vyráběl deštníky, tzn. kompletoval konstrukci (kostru), připevňoval potahovou látku a montoval rukojeť
dětská sestra (die Kinderschwester / die Kinderkrankenschwester)
v dřívějších dobách (zejména koncem 19. a v 1. pol.20. stol.) působila v nalezincích, sirotčincích, nemocnicích nebo v bohatých rodinách (jako chůva či pěstounka), přičemž v nemocniční hierarchii stala pod přísným velením lékařů a řádových sester; ručně připravovala kojeneckou stravu, vyvářela a žehlila bavlněné pleny, krmila, koupala a přebalovala nemocné novorozence, podávala léky a sirupy podle vah, dělala zábaly při vysokých horečkách a bděla u dětských postýlek dlouhé noci
děvečka (die Magd / das Hausmědchen)
jinak služka, služebná, děvka či dívka; tradiční označení pro ženu nebo mladou dívku pracující jako služebná v zemědělství, případně vykonávající různorodé činnosti v domácnosti/ na usedlosti
dílenský četař
klíčový pracovník v oblasti údržby a oprav železničních vozidel nebo infrastruktury; dělnická pozice s odpovědností za vedení menšího týmu pracovníků
dílenský ČSD / železniční dílník
pracovník dílen u Československých státních drah
dílovedoucí (der Werkmeister)
označovaný také jako mistr dílny, vedoucí provozu; šlo o klíčovou technicko-hospodářská pozici zodpovědnou za plynulý chod výrobní, opravárenské nebo montážní dílny; jeho hlavním úkolem bylo organizovat práci týmu, dodržovat termíny a kvalitu výroby, a dbát na bezpečnost práce
dílovedoucí v křížovnickém pivovaře v Praze
mistr v klášterním pivovaru, jež stál v Praze na Starém městě v areálu Kláštera řádu křižovníků
diskžokej / DJ
moderní bavič a hudební produkční, který nahradil živé kapely pouštěním reprodukované populární hudby – od 2. poloviny 20. stol. klíčová postava nočního života a hudebního průmyslu; používal dva a více gramofonů nebo jiných přehrávačů k mixování skladeb a vytváření plynulého hudebního toku pro tančící publikum v klubech a na zábavách
dispečer (der Dispatcher)
pracovník zodpovědný za operativní řízení, koordinaci a bezpečnost dopravy nebo výroby; jeho role vznikla s potřebou synchronizovat složité systémy, především na železnici a v energetice; s rozvojem dálkového řízení se pravomoci přesouvaly do uzlových bodů, kdy sledoval grafikon na papíře a později na světelných panelech, přičemž koordinoval soupravy na celých úsecích tratí
disponent (der Disponent)
klíčový úředník s rozhodovací pravomocí, který „disponoval“ (nakládal) se zdroji firmy; v podnicích zajišťoval, aby v pravý čas dorazil materiál do výroby a hotové stroje odešly k zákazníkovi; musel ovládat železniční tarify, celní předpisy a mít přehled o skladech; často měl plnou moc k uzavírání smluv – byl to on, kdo vyjednával ceny a termíny; v hierarchii podniků/ firem stál těsně pod ředitelem či majitelem, kdy byl vlastně obchodním zástupcem; v případě bankovního sektoru to byl úředník oprávněný nakládat s účty a provádět operace jménem banky nebo klienta
NOVÉ
disponentka vlakové dopravy / drážní dispečerka / hradlařka
vysoce kvalifikovaná provozně-technická pracovnice Československých státních drah (ČSD), z dispečerského sálu operativně koordinovala jízdy vlaků podle papírového grafikonu, ručně kreslila splněný grafikon barevnými tužkami na obří archy papíru, komunikovala s výpravčími na trasách pomocí klikových telefonů a dálnopisů, rozhodovala o předjíždění vlaků a schvalovala mimořádné řazení nákladních souprav; v přísné polovojské a centralizované struktuře podniku podléhala náčelníkovi dispečerského aparátu a provoznímu oddílu, přičemž operativně řídila výpravčí, posunovače a strojvedoucí v určeném obvodu
divadelní dekoratér (der Theaterdekorateur)
klíčovým tvůrcem divadelní iluze, který pomocí barev, plátna a dřeva vdechoval život prázdnému jevišti; role dekoratéra se vyvinula z malířů pokojů a cechovních umělců v nepostradatelnou součást divadelního štábu; v 18. a 19. stol. maloval obří plátna – prospekty, kdy musel ovládat perspektivu tak dokonale, aby plochý kus látky vypadal jako hluboký les nebo nekonečný zámecký sál; kromě malování vyráběl i „praktikábly“ – schody, okna, skály nebo nábytek, které musely být lehké pro rychlou přestavbu, ale zároveň dostatečně pevné pro herce; též byl mistrem patiny – uměl nechat věci zestárnout – například nové prkno proměnil v shnilý trám a levnou látku v královský samet
divadelní herec (der Schauspieler)
člověk vystupující na jevišti předvádějící hry, čímž vytvářel živý kontakt s publikem v hledišti pomocí řeči, pohybu a mimiky; ve 20. stol. prošla profese divadelního herce v českých zemích největšími proměnami – od zbožňovaných idolů a celebrit První republiky přes „státní zaměstnance“ v éře socialismu až po dnešní nezávislé performery; za První republiky bylo divadlo hlavním zdrojem zábavy a herci určovali módu, styl mluvy i společenské chování – hrálo se v městských divadlech (velkých kamenných domech), tak i na svou dobu v moderních scénách Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha; po roce 1948 byla divadla znárodněna a herci se stali de facto státními zaměstnanci, kdy každý profesionální herec musel být někde „v angažmá“ – systém zaručoval jistotu platu a sociální zázemí (rekreace na odborářských chatách), ale výměnou za politickou loajalitu; aby si herci přivydělali, objížděli republiku s estrádami a pásmy poezie – nejčastěji navštěvovali i kulturní domy v menších městech v rámci akcí organizovaných agenturami (například Pragokoncert)
divadlení režisér (der Theaterregisseur)
v minulosti tvůrcem/ autorem scénické vize, který vedl herce k výslednému tvaru a koncepci představení – musel rozumět scénografii, svícení a psychologii postav; v matrikách a seznamech u ochotnických spolků byl zapsán jako režisér nebo divadelní ředitel; profese režiséra se v divadle vydělila jako samostatná role až koncem 19. století, do té doby představení vedl většinou hlavní herec nebo autor; divadelní režisér určoval, jak bude vypadat scéna, jak se budou herci pohybovat a jaký bude celkový význam hry – musel rozumět literatuře, psychologii i technickým možnostem kulis a osvětlení
dlaždič (pavimentarius, der Pflasterer)
v historii „tvůrcem pevných cest“, který proměňoval blátivá náměstí v reprezentativní prostory – klíčový řemeslník pro rozvoj městské hygieny a obchodu; ručně osekával kameny (kočičí hlavy) a usazoval je do pískového lůžka – musel mít dokonalý cit pro spád, aby voda odtékala z ulic a netvořila louže; celé dny trávil v předklonu nebo na kolenou; k utloukání dlažby používal těžkou dřevěnou nebo železnou palici (dlaždičské beranidlo); vytvářel i složité vzory – vějíře, kroužky či mozaiky, které dodávaly náměstím jejich charakter
dohazovač / sňatkový prostředník (der Heiratsvermittler / der Kuppler)
domlouval sňatky sobě rovných (majetkem) ženichů a nevěst; zprostředkovával také najímání pracovníků či prodej a koupi nemovitostí; za zprostředkování si bral peníze, které ho živily
dohlížitel při železniční dráze / strážník při dráze (der Bahnaufseher / der Bahnwärter)
ručně obsluhoval mechanické závory, kontroloval stav kolejnic, upevnění šroubů, čistotu výhybek a funkčnost petrolejových lamp návěstidel, přičemž musel projetí každého vlaku sledovat v předepsaném postoji se služební vlaječkou či lucernou; byl to uniformovaný, státní či korporační zřízenec železniční správy, který v přísné hierarchii spadal pod traťmistra a měl přidělený konkrétní traťový úsek (štaci) včetně strážního domku
dojička v JZD
pracovní pozice pro ženu, která zároveň byla ošetřovatelkou hovězího dobytka a zároveň se starala v rámci Jednotných zemědělských družstev o jejich dojení
dominikalista / usedlík na panské půdě (der Dominikalist)
člověk, jehož usedlost, jakož i polnosti, které využíval, bezprostředně patřily vrchnosti a jako poddaný k nim měl pouze požívací právo
dominikální chalupník / panský chalupník (dominikaler Häusler)
chalupník obhospodařoval půdu, která nebyla součástí vesnického rustikálu (=poddanské půdy), ale náležela k panskému poplužnímu dvoru
dominikální sedlák (dominikaler Bauer)
zemědělec, který hospodařil na půdě patřící vrchnosti k tzv. „dominikálu“ (=dominikální půda), a vykonával na ní robotu nebo jiné povinnosti; nešlo o vlastníka půdy, ale o poddaného, který ji užíval
domkař / domkář (hortilio, der Häusler)
jinak baráčník; majitel domku / baráku a malé výměry půdy (malého hospodářství do výměry cca 0,4 ha), která nestačila k obživě; v pozdějším období majitel domku bez půdy; hlavním zdrojem obživy domkařů bylo řemeslo (například tkalcovství) nebo námezdní práce
domkařka / domkářka (die Häuslerin)
jinak baráčnice; majitelka domku/ baráku a malé výměry půdy (malého hospodářství do výměry cca 0,4 ha), která nestačila k obživě; v pozdějším období majitelka domku bez půdy; hlavním zdrojem obživy domkařek bylo řemeslo (například tkalcovství) nebo námezdní práce
domobranec (der Landwehrmann / der Landsturmmann)
lidově landšturmák; voják, který si odsloužil vojenskou službu; ve věku kolem 40 let byl převelen k domobraně (rezervní armádě rezervistů – záložníků)
domovník / domovní dozorce / hausmistr (der Hausmeister)
jinak správce objektu; zajišťoval pořádek, čistotu, drobné opravy a údržbu v objektech a přilehlých prostorách; dohlížel na úklidové práce spojené s udržováním čistoty
doškář (straminis coopertor, der Strohdachdecker)
specializovaný řemeslník, který pokrýval střechy došky – svazky upravené žitné slámy (méně často rákosu); v historii českého venkova šlo o jedno z nejdůležitějších řemesel, neboť do pol. 19. stol. byla většina venkovských stavení kryta právě slámou; kvůli extrémní hořlavosti začaly od konce 18. stol. (za císařovny Marie Terezie) platit ohnivé patenty, které došky v husté zástavbě zakazovaly a nařizovaly nehořlavé krytiny (tašky, břidlici) to vedlo k postupnému úpadku tohoto řemesla
dovolenec / voják na dovolené (der Urlauber)
jinak záložník či rezervista; voják, který po ukončení aktivní služby v armádě (popřípadě základní vojenské služby) i nadále zůstával v pohotovosti pro případné nasazení ve válečném konfliktu
dozorce / dohlížitel (der Aufpasser)
jinak strážný; zajišťoval dozorčí službu nad určitým objektem včetně dohlížení nad pořádkem
dozorce finanční stráže (der Finanzwach-Aufseher)
uniformovaný příslušník ozbrojeného sboru ministerstva financí (finanční stráž v českých zemích existující v letech 1843-1949) pověřený ochranou celních hranic, potíráním podvodů a dozorem nad nepřímými daněmi (monopoly); jeho profese byla klíčová pro ekonomickou stabilitu státu a ochranu domácího průmyslu před pašířstvím (pašeráctvím); vedl neustálý, často nebezpečný boj s pašeráky, ve vnitrozemí pak dohlížel na to, aby se do regionů nedostávalo nezdaněné zboží, které by poškozovalo poctivé živnostníky a dále kontroloval pálení lihu, výrobu piva a obchod s tabákem či solí; nehlídala jen čáru na mapě, ale dozorci působili i v úřadech ve vnitrozemí, ; dozorci byli organizováni vojensky, nosili uniformy, byli vyzbrojeni šavlemi a puškami a skládali přísahu věrnosti státu – za První republiky tvořili jádro elitních jednotek Stráže obrany státu (SOS)
dozorce skladu (der Eisenbahnlageraufseher / der Magazinsaufseher)
technicko-provozní zaměstnanec drah, který měl na starosti dozor nad uskladněným zbožím, manipulaci s nákladem a pořádek v drážních skladištích; odpovídal za to, že zboží bylo správně uloženo, chráněno před krádeží a včas naloženo do správných vagonů; vedl skladové knihy a nákladní listy, kdy musel kontrolovat váhu a neporušenost plomb na vozech; dohlížel i na práci drážních dělníků a skladníků, kteří fyzicky manipulovali s těžkými břemeny
dozorce vězňů (der Gefängniswärter / der Justizwachtmeister)
osobně střežil vězně na celách i při nucených pracích v lomech či dílnách, prováděl fyzické prohlídky vězňů a cel, ručně zamykal a odemykal těžké katry, roznášel stravu, doprovázel trestance k soudním přelíčením a v případě potřeby vykonával tělesné tresty; byl uniformovaný státní zřízenec trestního ústavu či soudní věznice, který v přísné polovojenské hierarchii podléhal přímo veliteli stráže, vrchnímu dozorci a řediteli věznice; vůči nadřízeným musel projevovat absolutní služební kázeň a loajalitu, zatímco k vězňům přistupoval z pozice nekompromisní autority, přičemž musel zachovávat chladný odstup, tvrdě potírat jakékoli náznaky odporu a striktně vynucovat vnitřní řád
dozorce vozů státní dráhy (der Wagenaufseher)
provozní zaměstnanec železnice, který zodpovídal za technický stav, bezpečnost a čistotu železničních vozů (osobních i nákladních) před jejich zařazením do vlaku; na jeho podpisu záviselo, zda vlak bezpečně odjede ze stanice; případné zanedbání kontroly, které vedlo k nehodě, mělo pro dozorce vážné právní následky (včetně vyšetřování); procházel soupravy a kontroloval klíčové části vozů – nápravy (zda nejsou přehřáté ložiskové skříně), brzdové systémy, táhlová ústrojí a nárazníky, čímž rozhodoval, zda je vůz schopen jízdy; pokud našel závadu, nechal vůz vyřadit ze soupravy k opravě v depu; u osobních vozů dohlížel na to, aby byly správně vytopeny, osvětleny a čisté, u nákladních vozů kontroloval správné naložení a zajištění nákladu
dráb (lictor, der Büttel)
dozorce na polích a panských statcích v dobách feudalismu; také ale hlídač, posel, strážník, vykonavatel tělesných trestů apod.
dragoun (der Dragoner)
původně příslušník jízdní pěchoty; tato vojenská profese vznikla v 16. stol. a rozšířila se během první poloviny 17. stol.; pohyboval se na koni jako kavalérie, ale bojoval jako pěchota (proto se v tomto období k jezdectvu neřadil)
draslař / popelář (ciniflo, der Aschenbrenner / der Äscher)
v historii klíčovým výrobcem potaše (=drasla), což byla strategická surovina pro sklářství, mydlářství a textilní průmysl; byl vlastně specialista na chemické zpracování dřevného popela, který pracoval v lesních provozech zvaných draslovny nebo popelárny; buď sám pálil dřevo v lesích (často méně hodnotné druhy jako břízu či buk), nebo vykupoval popel od sedláků a z panských kuchyní; jeho hlavní prací bylo louhování popela ve vodě a následné odpařování vzniklého roztoku v obřích železných pánvích – výsledkem byla šedivá hmota (surová potaš), kterou musel v pecích „kalcinovat“ (=přepalovat), dokud nezbělela; bez draslaře by neexistovalo slavné české sklo, jelikož sklář potřeboval potaš jako tavidlo, aby písek tál při nižších teplotách; draslaři žili podobně jako uhlíři často v izolaci v lesích; šlo o namáhavou a špinavou práci s žíravinami
dráteník / drotar (viretor, der Rastelbinder)
řemeslník, který opravoval a zpevňoval rozbité hliněné, kameninové i porcelánové nádobí pomocí drátu; taktéž vyráběl drobné drátěné zboží
drátopletec (der Drahtflechter / der Drahtbinder)
putovní, podomní řemeslník (původem velmi často z chudých slovenských regionů), který v hierarchii řemesel stál na jednom z nejnižších a nejprostších stupňů, neboť nedisponoval kamennou dílnou a jeho živnost byla symbolem chudoby; na zádech nosil dřevěnou krosnu s dráty, nářadím a plechy, přičemž na zápraží domů ručně oplétal popraskané hliněné hrnce a kameninové pekáče pevnou drátěnou sítí, čímž jim vracel funkčnost, vyráběl z drátu praktické pasti na myši, podložky pod žehličky, věšáky, lžíce, cedníky a opravoval staré plechové kuchyňské náčiní
drážní pracovník / železničář / drahoun (der Eisenbahner)
souhrnné označení pro zaměstnance, kteří zajišťují provoz, údržbu a bezpečnost drážní dopravy
drezér / krotitel / krotitel zvěře
vstupoval do klece se lvy, tygry či medvědy – jeho cílem bylo ukázat odvahu a nadvládu, používal bič, ocelové tyče a střelné zbraně se slepými náboji pro vyvolání efektu strachu a poslušnosti
drnomistr (excoriator, der Abdecker / der Wasenmeister)
historické označení pro pohodného nebo také rasa; jeho náplní práce byly činnosti, které byly považovány za „nečisté“ – likvidoval uhynulá zvířata, z nich zpracovával zbytky, odchytával toulavé psy, případně asistoval katovi ; šlo o profesi, která stála na úplném okraji tehdejší společnosti, ačkoliv byla pro chod obce i panství naprosto nezbytná; jejich obydlí (rasovna) stávala na samotách, u polí (odtud název drnomistr – pán nad drnem/ polem)
drogista (der Drogist)
v minulosti učený kupec, který stál na pomezí mezi lékárníkem a hokynářem; v éře První republiky neprodával jen hotové balíčky – sám míchal barvy, připravoval leštidla, čistidla a prodával sušené byliny, koření i jedy (na což musel mít speciální zkoušku); navíc drogerie byly centry fotografie, kdy drogista prodával filmy, aparáty a v temné komoře vyvolával snímky; soukromé drogerie byly znárodněny do podniku Drogerie, kde se z odborníků stali řadoví prodavači a sortiment se zúžil na unifikované čistící prostředky
drůbežník / kurař (der Geflügelzüchter)
osoba, která se zabývala chovem drůbeže, tedy ptáků, kteří byli chováni pro maso, vejce nebo peří; staral se o zdraví a výživu drůbeže, kontroloval podmínky chovu; v minulosti byl drůbežník často spojován s chovem slepic, dnes se ale tato profese vztahuje na chov všech druhů drůbeže
družička
doprovázela svatební průvod, sypala květiny a pomáhaly nevěstě s těžkým závojem či vlečkou; byly to svobodné dívky, často příbuzné nebo kamarádky; bílé šaty družiček a věnečky z myrty symbolizovaly čistotu a přechod nevěsty do nového stavu; družičky se také staraly o svatební koláče a výslužky
družstevní zemědělec / družstevní rolník
člen nebo zaměstnanec Jednotného zemědělského družstva (JZD), který po násilné kolektivizaci venkova v 50. letech ztratil vlastní půdu a v hierarchii družstva podléhal skupinářovi, agronomovi, zootechnikovi a předsedovi JZD; profese se silně specializovala podle úseků – v rostlinné výrobě obsluhoval traktory a kombajny, prováděl hnojení, setí a žně, zatímco v živočišné výrobě (krmič, dojička) ručně i mechanicky krmil dobytek ve velkokapacitních kravínech a vepřínech, čistil koryta a svážel hnůj, přičemž doma po večerech tajně obhospodařoval povolený soukromý záhumek
družstevní zemědělka / družstevní zemědělkyně / zemědělská družstevnice
pracovnice v Jednotném zemědělském družstvě (předchůdce dnešních Zemědělských družstev), označení se užívalo v období mezi 50. léty až začátkem 90. let 20. stol., její činnost se striktně dělila podle úseků – v živočišné výrobě (jako ošetřovatelka prasat či dojička krav) ručně i mechanicky krmila dobytek, čistila koryta a obsluhovala dojicí agregáty, zatímco v rostlinné výrobě (v tzv. přidružené výrobě či polních četách) ručně okopávala cukrovou řepu, jednotila len, sbírala brambory a doma tajně obhospodařovala povolený rodinný záhumek; byla pevnou součástí masové družstevní třídy na socialistickém venkově po násilné kolektivizaci, přičemž v hierarchii JZD podléhala skupinářovi, agronomovi, zootechnikovi a předsedovi JZD
drvoštěp (der Holzhacker)
dělník, jehož hlavním nástrojem byla sekera, širočina a později ruční břichatka (pila); kácel stromy, odvětvoval je a následně kmeny porcoval a štípal na sáhové palivové dříví; jeho práce probíhala hlavně v zimě, kdy mrzlo a dřevo se lépe štípalo (a také se snáze dopravovalo na saních); často šlo o drobné chalupníky nebo bezzemky, kteří si v zimě přivydělávali v panských lesích- byla to fyzicky nejnáročnější práce, která vyžadovala neuvěřitelnou sílu a odolnost proti mrazu
dryáčník (theriacarius, der Theriakkrämer / der Marktschreier)
v historii potulný prodavač lidových léčiv, mastí a všeléků – původně šlo o prodejce dryáku, což byl ve středověku a raném novověku pokládaný univerzální lék proti jedům, moru a všem nemocem; neprodával v kamenném obchodě, ale na trzích a jarmarcích – aby přilákal dav, využíval teatrální vystupování, vykřikoval neuvěřitelné sliby, předváděl „zázračná“ uzdravení nebo s sebou vozil cvičená zvířata (hady, opice); od 18. stol. začal stát dryáčnictví omezovat – lékárníci a městští lékaři je vnímali jako nebezpečnou konkurenci a šarlatány, kteří ohrožují zdraví lidu
dřevomodelář (der Holzmodelltischler)
vyráběl ze dřeva (často hruškového, olšového i javorového) přesné makety součástek strojů – tyto modely se pak v slévárně otiskly do písku, čímž vznikla forma pro odlití kovového dílu; musel počítat s tzv. livařským smrštěním – model musel být o několik milimetrů větší než výsledný odlitek, aby kov po vychladnutí přesně seděl; zatímco ostatní viděli jen dvourozměrný výkres, on musel v hlavě vidět hotový prostorový objekt, včetně všech vnitřních dutin, pro které vyráběl tzv. jaderníky
dřevorubec (der Holzfäller / der Holzer)
nověji označován také jako těžař dříví nebo lesní dělník; šlo fyzicky o velmi náročnou profesi v lesnictví, jejímž hlavním úkolem bylo kácení stromů a jejich prvotní zpracování
důchodce / pensionista (pensionarius, der Pensionist / der Rentner)
osoba, která ukončila svou aktivní pracovní činnost a pobírá pravidelné peněžité plnění; do konce 19. stol. neměli běžní dělníci ani sedláci nárok na státní důchod. – penzi dostávali pouze státní úředníci, důstojníci a někteří panští zaměstnanci po desítkách let věrné služby (tzv. výsluhu); být „penzistou“ v 19. stol. znamenalo patřit k honoraci – byl to člověk zajištěný, který mohl trávit čas v kavárnách nebo v lázních
důchodní (der Rentmeister)
označení úředníka, zodpovědného za správu financí, vybírání dávek a vedení účtů na šlechtickém velkostatku nebo v městské správě; zapisoval a spravoval důchody (tedy příjmy – vydání)
NOVÉ
důchodní písař (scriba redituum, rationarius / der Rentchreiber)
panský úředník a nepostradatelný administrativní specialista, který ručně ocelovým perem či husím brkem vedl důchodní (rentovní) knihy, zapisoval peněžní dávky poddaných, příjmy z panských dvorů, ovčínů, pivovarů a lesů, vyměřoval vrchnostenské daně, sepisoval dlužní úpisy, evidoval sirotčí peníze a vypracovával finanční podklady pro roční uzávěrky panství; v přísné hierarchii vrchnostenské správy (tzv. důchodního úřadu neboli rentamtu) stál přímo pod důchodním kontrolorem a důchodním mistrem (rentmistrem), přičemž měl autoritu nad podřízenými písařskými mládenci, šafáři a poddanými
důchodový revident (der Rentrevident)
vyšší odborný úředník finanční správy nebo panského velkostatku pověřený hloubkovou kontrolou účetnictví, revizí hospodaření a dohledem nad správou fondů a důchodů (příjmů); jeho role byla po staletí klíčová pro ochranu majetku státu či vrchnosti před zpronevěrou a neefektivitou; historicky (zejména v 18. a 19. stol.) objížděl jednotlivé dvory, pivovary a lihovary, kde kontroloval „důchodní knihy“ (účetní knihy příjmů) – jeho úkolem bylo odhalit chyby místních důchodních a zajistit, aby vrchnost dostala každý náležející krejcar; v rámci státní správy dohlížel na správné vyměřování a odvod daní (berní); šlo o obávaného úředníka, který měl právo nahlížet do soukromých účtů podnikatelů a prověřovat jejich majetkové poměry; nebyl jen kontrolorem, ale i tvůrcem norem – zaváděl moderní podvojné účetnictví a dohlížel na to, aby všichni úředníci pod jeho dozorem používali jednotné formuláře a postupy
důlní zedník / horní zedník (der Bergmaurer)
vysoce specializovaný stavební dělník, který prováděl zednické a betonářské práce v náročných podmínkách hlubinných dolů; jeho úkolem bylo provádět veškeré práce související s výrobou zdiva v šachtě k zabezpečení chodeb a štol
dvorský skoták (der Hofviehhirte / der Rindviehhirte)
zaměstnanec/ pasák skotu (=hovězího dobytka) na panském/ vrchnostenském dvoře
dvořák (der Bauer / der Freisasse)
ten „ze dvora“ neboli hospodář na velké usedlosti; pojmenování dvořák je typické zejména pro Moravu, v Čechách bylo synonymem sedlák, gruntovník či celoláník = majitel gruntu; vlastnil minimálně 18 ha pozemků (tzn. například stavení, lesy, louky, pole, někdy rybníky, vinice apod.)
dýmkař / fajfkář (der Pfeifenmacher / der Pfeifenschneider)
zhotovitel a prodejce dýmek – vyráběl jak hliněné a porcelánové hlavičky (často ručně malované loveckými či žánrovými výjevy), tak dřevěné či rohovinové troubele; své zboží často prodával na výročních trzích a jarmarcích, kde nabízel i opravy starších kusů, čištění dýmek a prodej tabáku
elektromechanik
technický odborník, specializující se na instalaci, údržbu a opravy elektromechanických systémů a zařízení; jeho úkolem bylo zajistit, aby všechny komponenty, které kombinovaly elektrické a mechanické prvky, fungovaly správně a efektivně
elektromontér
kvalifikovaný technik, který se zabýval montáží, instalací, údržbou a opravami elektrických zařízení, rozvodů a systémů
elektrotechnik
technický odborník na návrh, údržbu a opravy elektrických systémů a zařízení; tato pozice vyžadovala hluboké znalosti z oblasti elektrotechniky a schopnost pracovat s elektrickými schématy a výkresy
elektrotechnik ČSD
vysoce kvalifikovaný technický kádr Československých státních drah, který spadal pod traťovou či zabezpečovací distanci a vedoucího elektroúseku; udržoval a opravoval první generace zabezpečovacích zařízení, hradlové systémy, mechanická návěstidla s elektrickými pohledy, drážní telegrafy, telefony a s postupující elektrizací tratí od 50. let také měnírny a trakční vedení; zároveň sloužil v nepřetržitém pohotovostním režimu pro případ poruch, kdy musel s těžkou brašnou přístrojů (jako byly historické avomety) vyrazit pěšky podél trati za každého počasí a po šichtě zapsat každý zásah do staničního deníku
elév (der Eleve)
v historii čekatel nebo učeň v úřednické či umělecké dráze, který se připravoval na své budoucí povolání přímou praxí v terénu; na rozdíl od řemeslného učně se elév rekrutoval z řad vzdělanějších vrstev a směřoval k pozicím v administrativě, u drah, v lesnictví nebo v divadle; stál na nejnižším stupni hierarchie, kdy často pracoval za velmi malý plat (nebo jen za stravu a ubytování), ale jeho vyhlídkou byla prestižní státní nebo panská „definitiva“
emeritní děkan (emeritierter Dekan)
čestné označení pro bývalého děkana fakulty vysoké školy, který po ukončení svého funkčního období a obvykle i po odchodu do důchodu zůstal spjat s akademickou obcí
emeritní vojvoda
historické pojmenování správního úředníka (=vojvody) na vojvodství, který již nebyl aktivní ve službě (=ve výslužbě)
emigrant / vystěhovalec (der Auswanderer)
člověk, který opustil svou rodnou zemi, aby se trvale usadil v cizině; důvody k odchodu byly v minulosti nejčastěji existenční, náboženské nebo politické; v 19. stol. a poč. 20. stol. z chudých chalup po naší zemi odcházely celé rodiny do Ameriky (zejména do Chicaga, Nebrasky nebo Texasu) za příslibem levné půdy a práce v továrnách – prodali vše, co měli, aby zaplatili cestu lodí nejčastěji z německých přístavů Hamburku nebo Brém – šlo o hospodářské vystěhovalce; po letech 1938, 1948 a 1968 odcházeli lidé z obavy před vězněním nebo nesvobodou – často šlo o elitu národa, tzn. vědce, umělce a vysokoškolské profesory, kdy opouštěli domov tajně, často jen s jedním kufrem – zde šlo o politické emigranty
evangelík ( evangelicus, der Evangelischer)
v historii příslušníkem křesťanské církve vycházející z reformace (luteránství či kalvinismu); byl to křesťan, který za jedinou autoritu víry považoval Bibli (evangelium), nikoliv církevní hierarchii; v době pobělohorské (před rokem 1781) byli evangelíci pronásledováni, kdy i své knihy (například Bibli kralickou) schovávali v tajných skrýších v polích či lesích a scházeli se k modlitbám v soukromí; po roce 1781 si mohli evangelíci (luteráni a reformovaní) zakládat vlastní sbory – kostely však nesměly mít věže ani vchody z ulice; evangelíci kladli obrovský důraz na gramotnost, aby každý mohl sám číst Písmo – zakládali vlastní školy a byli motorem pokroku v zemědělství i řemeslech
expedientka / výpravčí zboží
pracovnice zodpovědná za přípravu, kontrolu a odesílání zboží nebo zásilek ze skladu k zákazníkovi či odběrateli
faktor / zprostředkovatel (factor)
označoval v historii klíčového zprostředkovatele v systému domácké výroby; stál jako most mezi velkými obchodníky (podnikateli) a drobnými řemeslníky, kteří pracovali ve svých chalupách/ domcích; rozvážel surový materiál (například len, vlnu, přízi, dřevo nebo nitě) jednotlivým domkařům a tkalcům; dále dohlížel na to, aby byla práce provedena správně a v termínu a odebíral hotové výrobky (plátno, krajky, skleněné perle, papuče) a vyplácel řemeslníkům mzdu; také řemeslníkům půjčoval peníze na stav nebo nářadí, čímž si je k sobě ekonomicky připoutal; z hlediska majetku býval mnohem bohatší než běžní dělníci, často vlastnil největší dům v obci (tzv. faktorský dům s velkými skladovacími prostory)
familiant (der Familiant)
drobný zemědělec (dědičný nájemce), kterému vrchnost přidělila do dědičného nájmu část rozparcelované panské půdy (tzv. familii) dílu panské půdy (též označovaného jako familie); k tomuto rozdělení došlo na konci 18. stol. za tzv. raabizace)
farář / kněz / plebán (parochus, curatus, presbyter, der Priester / der Pfarrer)
v historii klíčovým pilířem venkovské i městské společnosti; nebyl jen duchovním správcem, ale do roku 1848 také významným článkem státní správy – byl správcem matričních knih (úředníkem, který zodpovídal za vedení matrik narozených, oddaných a zemřelých), vzdělancem na obci (spolu s učitelem byl často jediným, kdo v obci četl noviny a sledoval politické dění, zároveň vedl farní kroniku, která může být zdrojem informací o životě vsi) a svým vlivem rozhodoval o morálce obce – uděloval chudinské příspěvky a byl prostředníkem mezi vrchností a poddanými; do roku 1848 byl i ze zákona předsedou místní školní rady, kdy dohlížel na řídícího učitele, schvaloval učebnice a kontroloval docházku dětí
farmář (der Farmer / der Landwirt)
samostatně hospodařící zemědělec, který se věnoval rostlinné nebo živočišné výrobě na vlastní či pronajaté půdě za účelem zisku; pojmenování je typické zejména pro severoamerický kontinent
farník (parochianus, der Pfarrkind / der Pfarrgenosse)
v historii „členem duchovní rodiny“ v rámci jedné farnosti; být farníkem nebylo jen o víře, byla to právní a společenská příslušnost k určitému území (farnosti); musel odvádět církevní desátky, platit faráři za úkony (křty, svatby, pohřby – tzv. štolové poplatky) a podílet se na údržbě kostela a fary; každý farník byl zapsán v matrikách své farnosti – bez souhlasu vlastního faráře (tzv. propouštěcí list) se nemohl nechat oddat v jiné farnosti; farníci tvořili společenství, které se scházelo každou neděli
felčar (der Feldscher)
původně polní (vojenský) ranhojič, kdy jeho úkolem bylo ošetřovat vojáky přímo v poli – amputovat končetiny zasažené střelbou a čistit sečné rány; postupem času se termín „felčar“ vžil pro jakéhokoliv lidového či praktického léčitele bez plného univerzitního vzdělání
fiakrista (der Fiaker / der Lohnkutscher)
v 19. a na počátku 20. stol. provozovatel nebo řidič luxusního nájemného kočáru – předchůdce dnešních vozů taxi, který byl neodmyslitelnou součástí koloritu velkoměst, jako byla Praha nebo Vídeň; fiakr se od běžného povozu lišil elegancí a komfortem; na rozdíl od formanů, kteří jezdili dálkové trasy se zbožím, fiakrista operoval výhradně ve městě – měl své pevné stanoviště (štand), kde čekal na zákazníky z řad honorace a měšťanů; musel vypadat reprezentativně – typický byl pro ně tvrdý klobouk (buřinka), kabát s vícenásobným límcem a pěstěný knír; nebylo to řemeslo pro každého, protože majitel musel vlastnit drahou koncesi, mít prvotřídní pár koní a čistý, lakovaný kočár s polstrováním
filharmonik (philharmonicus, der Philharmoniker)
profesionální hudebník, který byl stálým členem velkého symfonického tělesa – filharmonie; na rozdíl od potulných muzikantů nebo amatérů šlo vždy o vysoce vzdělaného umělce, který tvořil kulturní elitu města; být filharmonikem znamenalo dosáhnout vrcholu v hudební profesi; musel být absolventem konzervatoře nebo akademie, kdy dokonale ovládal svůj nástroj; místo v orchestru se získávalo v přísných konkursech – jakmile hudebník místo získal, měl často doživotní jistotu (definitivu) a vysoký společenský status; v českém kontextu je nejslavnější institucí Česká filharmonie (založena roku 1896); filharmonici z tohoto tělesa byli (a jsou) vnímáni jako vyslanci české kultury ve světě
filmový herec (der Filmdarsteller)
v historii „tváří stříbrného plátna“, která zprostředkovávala příběhy skrze celuloidový pás; role filmového herce se zrodila na přelomu 19. a 20. stol. a prošla fascinujícím technickým vývojem: v éře bez zvuku musel herec spoléhat na přehnanou mimiku a gesta – film se točil na kliku a herec byl spíše pantomimem; ve 30. a 40. letech 20. stol. se z herců staly nedotknutelné modly – film dostal zvuk a s ním i civilnější projev, herci byli navíc vázáni exkluzivními smlouvami s ateliéry; po znárodnění filmu (1945-1989) byli herci zaměstnanci státních studií – často museli ztělesňovat „ideální pracovníky“, ale vznikly i legendární charaktery v psychologických filmech
filmový producent / filmový výrobce (der Filmproduzent)
role producenta se vyvinula z mecenáše a majitele ateliérů v klíčového hybatele celého tvůrčího procesu; v éře První republiky (například v ateliérech Miloše Havla na Barrandově) byl producent klíčovým hráčem – musel sehnat peníze, najmout režiséra a hvězdy (jako byl Vlasta Burian) a zajistit distribuci; byl to riskantní byznys, kde producent ručil často vlastním majetkem; po znárodnění kinematografie (1945-1989) roli soukromého producenta nahradily státní tvůrčí skupiny (např. ve Filmovém studiu Barrandov) – vedoucí skupiny (produkční) už nesháněl soukromý kapitál, ale spravoval státní rozpočet a hlídal ideologickou i ekonomickou schůdnost filmu
filmový režisér (der Filmregisseur)
s nástupem kinematografie se stal klíčovou postavou nového průmyslu; musel ovládat střih, práci s kamerou a řízení stovek lidí na place; v počátcích (například v ateliérech AB na Vinohradech) musel režisér rozumět všemu – od svícení přes stavbu kulis až po náročný střih filmu; za První republiky (například v barrandovských ateliérech) režiséři jako Martin Frič nebo Otakar Vávra formovali tváře hvězd jako Vlasta Burian nebo Hugo Haas, kdy režisér byl autorem stylu, který prodával statisíce lístků do kin; za socialismu (1945-1989) byl v rámci znárodněného filmu (například ve Filmovém studiu Barrandov) zaměstnancem státu – podléhal schvalování scénářů a ideologickému dohledu, ale disponoval obrovskými rozpočty a komparzy, které dnes nejsou představitelné
finanční koncipista (der Finanzkonzipist)
odborný úředník státní finanční správy, který připravoval koncepční materiály, návrhy rozhodnutí a právní rozbory v oblasti daní, cel a státního rozpočtu; jeho role byla v 19. a 20. stol. klíčovým článkem úřední hierarchie, kde se rodila podoba státních financí; vypracovával „koncepty“ (návrhy) odpovědí na odvolání poplatníků nebo navrhoval výši vyměřených daní pro živnostníky (byl tvůrcem úředního spisu); musel perfektně ovládat složité rakousko-uherské (a později československé) finanční zákony – na jeho odborném úsudku záviselo, zda bude státní pokladna plná a zda bude výběr daní spravedlivý
fišmistr / porybný (der Fischmeister)
vedoucí baštýřů a dalších rybářských povolání na panství; měl k ruce fishknechta
flašinetář (der Leierkastenmann)
potulný hudebník, často válečný vysloužilec či invalida, který se živil hrou na mechanický kolovrátek (flašinet; putoval od města k městu, hrával na dvorech činžáků i na poutích; k jeho vystoupení neodmyslitelně patřila cvičená opička nebo papoušek, kteří vybírali drobné od přihlížejících
forman (vector, der Fuhrmann)
elitní dálkový nákladní dopravce; na rozdíl od běžného vozky, který jezdil „kolem komína“, byl forman „králem silnic“ 18. a 19. stol. – předchůdcem dnešních kamioňáků; orientoval se na dálkový obchod; formani přepravovali zboží na obrovské vzdálenosti (například sůl z Rakouska, plátno do italského Terstu, pivo do rakouské Vídně); používali těžké vozy s plachtou, tzv. formanské vozy; profese vyžadovala odvahu a sílu, kdy formani museli čelit nepřízni počasí, rozbláceným cestám i loupežníkům, proto bývali ozbrojeni
fořt (der Förster)
lidové a historické označení pro lesníka, konkrétně pro lesního správce nebo vedoucího určitého lesního revíru; v hierarchii lesního personálu stál nad hajným a zodpovídal za hospodaření v celém svěřeném lese
fotbalista / kopanář (der Fußballspieler)
sportovec, který se věnoval kolektivní hře s míčem, přičemž jeho status se dramaticky měnil s rozvojem profesionalismu; vždy však byl nositelem emocí a národní hrdosti; na přelomu 19. a 20. stol. (například v klubech jako SK Slavia či AC Sparta) byl fotbalista často studentem nebo úředníkem, který hrál pro radost z pohybu a tréninky měli neformální a vybavení (těžké kožené kopačky a šněrovací míče) bylo primitivní; za První republiky se fotbal stal masovou zábavou, kdy se fotbalisté z dělnických čtvrtí stávali lokálními hrdiny; za socialismu (1948-1989) byli špičkoví fotbalisté (například v Dukle Praha) formálně vedeni jako vojáci z povolání nebo zaměstnanci národních podniků, aby byl zachován zdání amatérismu, ačkoliv se sportu věnovali profesionálně
fotograf (der Photograph)
odborník na zachycení světla na chemickou vrstvu, jehož práce byla fyzicky i technicky velmi náročná; musel být zdatným chemikem – sám si připravoval emulze, vyvolával skleněné desky nebo filmy a v temné komoře zvětšoval snímky na papír – typickým znakem byly prsty zabarvené od dusičnanu stříbrného; šlo o prestižní povolání na pomezí řemesla, vědy a umění; v 19. a na počátku 20. stol. fotografové vlastnili ateliéry s prosklenými střechami (kvůli dennímu světlu) – jeho zákazníci museli před objektivem nehybně sedět i několik sekund
fotogrammetrička
odbornice, která se zabývala fotogrammetrií, což je vědní obor zaměřený na získávání informací o fyzických objektech a prostředí pomocí fotografických snímků
fotolaborant (der Fotolaborant)
technik specializovaný na chemické a mechanické zpracování fotografických filmů a papírů – v temné komoře vyvolával negativy a následně z nich pomocí zvětšovacího přístroje a chemických lázní zhotovoval pozitivní fotografie; s masovým rozšířením fotografie se tato práce stala běžnou službou pro veřejnost
foukač skla
sklářský řemeslník, který tvaroval roztavenou sklovinu pomocí dechu a sklářské píšťaly; nabíral žhavé sklo na píšťalu a foukáním do ní vytvářel duté tvary (baňky, sklenice, vázy); práce vyžadovala extrémní odolnost vůči žáru a koordinaci pohybů; musel ovládat techniku rotace píšťaly, aby tekuté sklo vlivem gravitace nesteklo
frézař v ČKD
v dobách největší slávy národního podniku ČKD byl elitním dělníkem těžkého strojírenství, který stál pod přísným dohledem mistra dílny a normovače, avšak v hierarchii továrny měl vysoké postavení díky náročnosti své odborné specializace; na masivních mechanických frézkách ručně nastavoval otáčky, upínal těžké odlitky pro lokomotivy či tramvaje a za pomoci klik a kliček frézoval drážky, ozubení a rovinné plochy s přesností na setiny milimetru, přičemž musel neustále ručně měřit rozměry pomocí posuvných měřítek a mikrometrů; jeho práce vyžadovala celodenní stání u hlučného stroje a manipulaci s těžkými obrobky, přičemž na konci směny musel odevzdat hotové kusy ke kontrole podnikovému kontrolorovi (OTK) a provést důkladné ometení a naolejování své frézky
fundační kaplan (der Stiftungskaplan)
pomocný kněz faráře v rozlehlé farnosti; kaplanem se nejčastěji stávali nově vysvěcení kněží, které měl místní farář připravit na jejich budoucí vedení samostatné farnosti
NOVÉ
fyzioterapeutka
nelékařská zdravotnická pracovnice s povinným vysokoškolským vzděláním (v bakalářském nebo magisterském studijním programu), jejíž odbornou způsobilost k výkonu povolání bez odborného dohledu striktně definuje zákon o nelékařských zdravotnických povoláních; provádí komplexní vstupní vyšetření pacienta pohledem, pohmatem, testováním svalové síly, rozsahu kloubní pohyblivosti a analýzou pohybových stereotypů (chůze, držení těla), na jejichž základě stanovuje krátkodobý i dlouhodobý rehabilitační plán; zároveň obsluhuje přístroje fyzikální terapie (elektroléčba, ultrazvuk, terapeutický laser, rázová vlna, magnetoterapie), provádí aplikaci kineziotapingu (tejpování), aplikuje vodoléčebné procedury a využívá moderní mechanoterapeutické pomůcky (závěsné systémy, balanční podložky)
generální konsul / konzulární zástupce
slovo pochází z latinského „consulere“ (=radit, rozvažovat); podle mezinárodního práva úředník, který zastupoval svou zem (vysílající stát) v jiné zemi (přijímající stát) v oblasti obchodu, hospodářství, vědecké spolupráce a dopravy a mimo to byl pověřen vízovými, pasovými a přistěhovaleckými záležitostmi; na politickém poli neměl konzul žádnou pravomoc
generální tajemník burzy pro zboží a cenné papíry
nejvyšší výkonný úředník a statutární zástupce burzy, který zodpovídal za její každodenní provoz, administrativu a dodržování burzovních pravidel – tato funkce byla klíčová zejména v období fungování Pražské burzy pro zboží a cenné papíry (1871-1938); řídil veškerý úřední aparát burzy a dohlížel na technický a organizační provoz burzovních zasedání; v jeho kompetenci byla správa seznamů osob s přístupem k důvěrným informacím a evidence obchodů členů burzovní komory; také měl právo ukládat pokuty osobám, které porušovaly burzovní řád nebo narušovaly pořádek při obchodování
generální vikář
nejbližším spolupracovníkem diecézního biskupa a jeho hlavním zástupcem ve všech administrativních a správních záležitostech diecéze; měl v diecézi stejnou výkonnou moc jako biskup, což znamenalo, že mohl činit právní úkony jménem biskupa (s výjimkou věcí, které si biskup vyhradil pro sebe); řídil chod diecézní kurie, tedy úřadu, který zajišťoval administrativu biskupství; často také dohlížel na ekonomické a právní odbory a navrhoval biskupovi změny v obsazení kněží ve farnostech
geometr / zeměměřič / zeměměřičský inženýr
odborník, který se zabýval přesným měřením zemského povrchu, určováním polohy bodů a vytyčováním hranic pozemků
gruntovník (der Grundbesitzer)
majitel gruntu; vlastnil minimálně 18 ha pozemků (pole, louky, lesy, pastviny, případně vinice, rybníky apod.); synonymem pojmenování je sedlák, láník či celoláník
guvernantka / vychovatelka (die Gouvernante)
v bohatých měšťanských a šlechtických rodinách to byla vzdělaná žena, často cizinka (Francouzka, Angličanka, Němka); učila děti jazyky, etiketu, hru na klavír a dohlížela na jejich celodenní režim – v rodině tak zastávala roli „druhé matky“ s pedagogickým posláním; její přítomnost zaručovala, že děti budou mluvit plynule cizím jazykem dříve než česky; její status byl vlastně nejasný: byla příliš vzdělaná na to, aby byla služkou, ale nebyla členem rodiny – žila tak v izolovaném světě dětského pokoje a salonu
gymnastický umělec / tělomrštinec
v dnešní době cirkusový artista představující akrobatické kousky; předváděl fyzicky náročné kousky (salta, stojky, balancování); v 19. stol. cestoval s kočovnými společnostmi a na jarmarcích či v šapitó ukazoval pružnost a sílu lidského těla; často vystupoval v přiléhavém trikotu a jeho vystoupení bylo symbolem odvahy a disciplíny
hadrář / hadrník / sběratel hadrů (der Lumpensammler / der Hadernsammler)
potulný výkupčí druhotných surovin – jeho role byla klíčová pro výrobu papíru, jenž se až do poloviny 19. stol. vyráběl výhradně ze lněných a bavlněných hadrů, nikoliv ze dřeva.; objížděl vsi, vykupoval starý textil, kosti a kůže (pro klihaře) výměnou za drobné zboží (jehly, nitě) nebo pár krejcarů
hajný (der Heger / der Wildheger)
jinak myslivec; šlo o osobu určenou k hájení knížecích lesů, hajní byli zároveň dlouho odměňováni buď zcela, nebo z velké části pouze v naturáliích
NOVÉ
hamerník / hámorník (faber ferrarius mechanicus, der Hammerschmied)
neprováděl již drobnou práci ručním kladivem, ale strategicky řídil obří kovářský provoz, což obnášelo nákup surového železa z vysokých pecí, sjednávání dodávek dřevěného uhlí od milířů, uzavírání smluv na dodávky tesařského nářadí, pluhů či zbraní pro armádu a osobní dohled nad nejsložitějšími fázemi kování ingotů pod velkým mechanickým bucharem; byl to samostatný, plnoprávný kovářský mistr a vlastník či pachtýř hamru (vodou poháněné velké kovářské dílny a huti), který v tehdejší cechovní a průmyslové hierarchii stál materiálně i společensky nejvýše ze všech kovodělníků – stál nad tesaři, uhlíři a přímo velel hamernickým tovaryšům
hamlknecht / mistr polní / antoušek (magister campestris, der Feldmeister)
měl na starosti rostlinnou výrobu a správu polních prací a k ruce pak obvykle množství pomocníků; profese se často dědila z pokolení na pokolení; mimo jiné zodpovídal za to, aby osivo bylo kvalitní a úroda bezpečně uskladněna v sýpkách; jako panští polní mistři byli odborníci v chovu ovcí a často i veterináři
handlíř (der Händler)
označení obchodníka nebo překupníka, zejména v 18. a 19. stol.; existovali například koňští handlíři, dřevění handlíři – podle toho, s čím obchodovali; tito obchodníci často putovali mezi trhy a vesnicemi, smlouvali o cenách a prováděli směnný obchod
handlíř dobytka / dobytkař
obchodník s hospodářskými zvířaty (především koňmi a krávami), který objížděl výroční trhy a jarmarky; byli známí svou výřečností, schopností odhadnout kvalitu zvířete a tvrdým smlouváním – obchod se tradičně uzavíral „plácnutím si“ dlaní – tuto profesi často vykonávali příslušníci romské komunity (lovárové), kteří byli vyhlášenými znalci koní
harfenista / harfista (der Harfenist / der Harfenspieler)
hudební umělec a interpret specializovaný na hru na harfu; jeho povolání bylo po staletí spojeno s duchovním rozměrem, dvorskou kulturou a později se stal pevnou součástí symfonického orchestru; s rozvojem romantismu se stal nezbytným členem velkých orchestrů (například u děl Bedřicha Smetany), kde jeho nástroj dodává specifickou barvu a dynamiku; historicky byla zejména v baroku a klasicismu na šlechtických sídlech harfa vnímána jako nástroj aristokracie a duchovního povznesení- harfenisté často působili jako soukromí učitelé v šlechtických rodinách
NOVÉ
hasič (za socialismu)
byl to buď profesionální příslušník Veřejného požárního útvaru (VPÚ), nebo člen závodního požárního útvaru velkého národního podniku; v přísné polovojské a centralizované hierarchii podléhal veliteli družstva, veliteli čety a náčelníkovi útvaru, přičemž celá struktura spadala pod Ministerstvo vnitra a metodicky pod Svaz požární ochrany; z kamenných stanic vyjížděl k požárům továren, lesů či obytných domů, přičemž obsluhoval tehdejší zásahovou techniku (například cisterny Tatra 138/148, Škoda 706 RTHP) a mechanické automobilové žebříky; prováděl náročné záchranné práce, preventivní požární kontroly v podnicích a zajišťoval údržbu stříkaček a dýchacích přístrojů
NOVÉ
hasič SDH / dobrovolný hasič / člen sboru dobrovolných hasičů
aktivní dobrovolný hasič v rámci organizace SDH, která zajišťuje společenskou a sportovní činnost; vedle hašení požárů se dnes drtivá většina zásahů týká technické pomoci – zasahuje u dopravních nehod, odstraňuje popadané stromy při vichřicích, likviduje následky povodní a přívalových dešťů, zajišťuje nouzové zásobování vodou, provádí evakuaci obyvatel a spolupracuje při pátracích akcích
havíř (fossor, der Hauer)
označení pro horníka, tedy pracovníka, který se zabýval dobýváním nerostných surovin (zejména uhlí a rud) v hlubinných dolech
hedvábnický pomocník (socius sericarii, der Seidenwebergehilfe)
vyučený řemeslník v oboru hedvábnictví, který již dokončil učební léta, ale zatím neprovozoval vlastní živnost jako mistr – byl to vysoce kvalifikovaný specialista na tkaní z pravého hedvábí, který pracoval v dílně u mistra za týdenní mzdu; na rozdíl od běžného tkalce pracoval s extrémně tenkými a drahými vlákny – musel ovládat specifické typy stavů určené pro hedvábí, které umožňovaly tkát velmi husté a lesklé látky (například atlas, damašek nebo samet); hedvábnictví bylo v historii považováno za „královské“ odvětví textilní výroby, protože pracovalo s nejdražší surovinou
hedvábník / hedvábníkář (sericarius, der Seidenweber)
specializovaný textilní řemeslník – tkadlec hedvábí; v hierarchii textilních profesí 18. a 19. stol. stál hedvábník na samotném vrcholu díky práci s nejdražší surovinou a náročné technologii; hedvábníci pracovali na složitých stavech (často typu Jacquard), které umožňovaly tkaní bohatých vzorů, brokátů a atlasů
helmíř
vysoce specializovaný platnéř – elitní řemeslník, který se zaměřoval výhradně na výrobu přileb a ochran hlavy; oddělil se od obecného kovářství, protože výroba přilby vyžadovala extrémní preciznost v tvarování plechu za tepla i studena; musel vytvořit aerodynamický tvar, od kterého sklouzne ostří meče nebo hrot šípu
herynkář (der Heringler)
specializovaný podomní nebo trhový obchodník se slanými rybami, především sledi (herynky); díky tomu byl klíčovým dodavatelem levných bílkovin, zejména v postních obdobích; sledi se do Čech dováželi nasolení v dřevěných sudech z mořských přístavů, kdy herynkář sudy otevíral a ryby prodával po kusech přímo na ulici nebo z nůše na zádech; musel umět ryby správně vykostit a poradit hospodyním, jak je namočit do mléka, aby se zbavily přebytečné soli; herynkáři byli známí svým hlasitým vyvoláváním a typickým pachem slaných ryb – často to byli chudší lidé, kteří putovali od vesnice k vesnici
hlásný (tubicen, der Thürmer)
klíčová postava pro bezpečnost měst i panských sídel v minulosti; tato profese úzce souvisela s profesí věžníka a ponocného, přičemž jeho hlavním úkolem bylo z vyvýšeného místa (věže, hradeb) sledovat okolí a podávat o něm zprávy – „hlásit“
hlídač státní dráhy (der Wächter)
zaměstnance státních železničních drah; na strážním domku (=vechtru) při železnici měl na starosti osobně hlídat průjezd vlaků (tzv. bezpečnostní dohled), kontroloval technický stav samotné železniční dráhy; dozor měl i ohledně protipožární ochrany, kdy mohl pomoci včas odhalit vznikající požár polí, lesů či dřevěných staveb od jisker z parních lokomotiv
hlídač trati / pochůzkář na trati (der Bahnwärter)
klíčový provozní zaměstnanec drah, na jehož pozornosti závisely životy stovek cestujících; bydlel se svou rodinou v malém domku přímo u kolejí, kterému se říkalo vechtr (z německého Wächterhaus) – měl přidělen úsek o délce několika kilometrů; několikrát denně (i v noci a za bouřky) musel svůj úsek projít pěšky – kontroloval, zda nejsou uvolněné upevňovadla, prasklé kolejnice, nebo zda na trať nespadl strom či kamení, kdy každou závadu musel okamžitě hlásit telegrafem nebo signalizací; v případě nebezpečí musel hlídač zastavit blížící se vlak pomocí červeného praporu nebo lucerny – k varování se používaly i třaskavky pokládané na kolejnice, které při přejetí vybuchly a varovaly strojvedoucího hlukem
hlinař / nádeník v hliníku (lutarius, der Lehmgräber / der Lehmscheiber / der Lehmschaber)
dělník nebo drobný živnostník, který těžil, upravoval a prodával hlínu; byl to člověk, bez jehož materiálu by se nepostavila žádná chalupa, nevyrobila žádná cihla ani hrnec; těžil hlínu v tzv. hlinících (hliněných lomech) – musel znát kvalitu ložisek, jiná hlína se hodila na dusané podlahy, jiná na výrobu vepřovic (nepálených cihel) a nejjemnější na omítky; hlínu musel „vymrzovat“ (nechat přes zimu venku, aby rozpraskala), čistit od kamínků a míchat s plevami nebo řezankou pro zvýšení pevnosti stavebních prvků; zásoboval hrnčíře, kamnáře a cihláře; v obcích, kde byla kvalitní jílovice, šlo o důležitý zdroj obživy pro celé rodiny
hodinář (horologiarius, der Uhrmacher)
řemeslník, jenž se specializoval na výrobu, opravu, seřizování a údržbu časoměrných přístrojů včetně hodin; zároveň musel být velmi zručný a mít dobré znalosti mechaniky a fyziky
hodový stárek
šlo o prestižní čestnou funkci; první stárek organizoval hody, vedl hodovou chasu, žádal starostu o „povolení hodů“ a staral se o hodovou máji; šlo o roli pro svobodného, váženého mládence; lze jej poznat podle specifických atributů: ozdobená šavle, ferule nebo hůl, kterou drží v ruce jako symbol své autority (=stárkovské právo); zároveň měl často bohatší zdobení nebo specifický klobouk (kosárek, vonička) odlišný od zbytku chasy
hofer
nájemník nebo majitel dvora; často se jednalo o zemědělce, který obýval a spravoval statek; tento termín se používal zejména na Moravě a v německy mluvících oblastech
hofmistr (magister curiae, der Hofmeister)
v historii jedním z nejmocnějších úředníků šlechtického dvora, který řídil veškerý vnitřní chod sídla a personál; byl to „mozek i ruka“ panského domu, který musel mít autoritu i diplomatický takt; dohlížel na nákupy, kvalitu jídla, čistotu zámku a organizaci velkých hostin; byl zodpovědný i za to, aby pánův život probíhal v naprostém pohodlí a podle protokolu; u významných rodů byl často i vychovatelem mladých šlechticů, které doprovázel na kavalírských cestách po Evropě; také byl personálním ředitelem – přijímal a propouštěl veškerou čeleď, od kuchařů po lokaje, a vyplácel jim mzdy musel být neúplatný a dbát na morálku v celém domě
hokejista (der Eishockeyspieler)
v historii vytrvalým sportovcem na přírodním ledě, v současnosti špičkovým atletem, jehož každý pohyb na ledě analyzuje umělá inteligence v rámci senzorů v bruslích a výstroji; sportovec, jehož disciplína se vyvinula z „bandy hokeje“ (s míčkem) do moderní podoby s pukem; na počátku 20. stol. byl hokejista ryzím amatérem; za socialismu (1948-1989) byli elitní hokejisté (například v armádní Dukle Jihlava nebo v Tesle Pardubice) formálně zaměstnáni jako vojáci z povolání nebo dělníci, aby splňovali status amatérů – ve skutečnosti však šlo o tvrdě trénující profesionály, kteří byli symbolem národního odporu (zejména v zápasech proti SSSR)
hokynář (der Greißler / der Höker)
staročesky fragnář; provozovatel maloobchodní prodejny, jejímž základem byl potravinářský sortiment, ale bylo v ní možné zakoupit také další průmyslové zboží každodenní spotřeby, například drogistické zboží, nádobí, nářadí apod.
hokyně (die Hökerin)
staročesky fragnářka; byla provozovatelkou maloobchodní prodejny, jejímž základem byl potravinářský sortiment, ale bylo možné v ní zakoupit také další průmyslové zboží každodenní spotřeby, například drogistické zboží, nádobí, nářadí apod.
holič (der Friseur)
specializoval se na pánské stříhání a úpravu vousů
horizontář
dělník pracující jako obsluha na horizontální frézce (vřeteno, kde je upnut obrábějící nástroj-fréza vodorovně – horizontálně)
horní inženýr (der Bergingenieur)
vysokoškolsky vzdělaný technický odborník specializovaný na projektování, řízení a dozor nad dobýváním nerostných surovin, hlubinnou i povrchovou těžbu a bezpečnost v dolech; jeho povolání bylo po staletí motorem hospodářského rozmachu státu, od těžby stříbra v Jihlavě a Kutné Hoře až po uranový průmysl 20. stol.; historicky (zejména po založení Báňské akademie v Příbrami) zaváděl v českých zemích vědecké metody do ražby štol, čerpání důlních vod a větrání; též dohlížel na stabilitu šachet a efektivitu těžby rud; nebyl jen technikem, ale i úředníkem odpovědným za životy stovek horníků – v archivech (například u revírních báňských úřadů) vystupoval jako autor bezpečnostních předpisů a vyšetřovatel důlních neštěstí)
hornický klepáč (der Grubenklopfer / der Erzpucher)
v historii pomocný dělník v úpravnách rud, který zajišťoval prvotní mechanické zpracování vytěženého materiálu; v dolech byl pomocníkem, který kladivem rozbíjel vytěženou rudu na menší kusy (tzv. puchování), aby se z ní dalo snadněji oddělit drahý kov – to se odehrávalo v takzvaných puchýrnách, kde se později využívaly i stoupové stroje poháněné vodním kolem; protože nešlo o přímou těžbu v podzemí, tuto práci u ústí dolů (například v historických revírech u Jihlavy nebo v okolí Ratibořských Hor) často vykonávali vysloužilí horníci, kteří už nemohli do šachty, nebo mladí chlapci, kteří se na hornické povolání teprve připravovali
horník (der Bergmann)
pracovník zabývající se dobýváním nerostných surovin (rud, uhlí, solí či drahých kamenů) z hlubin země; v českém prostředí je spojován zejména s uhelným hornictvím
horník v provisi / horní penzista/ hornický penzista / emeritní havíř
havíř, který pobíral starobní rentu vyplácenou dřívější bratrskou pokladnou horníkům trvale neschopným práce
horník-kopáč / kopáč rudy
prováděl výkopové, vrtačské a razící práce v dole při dobývání nerostů; jeho pracovními činnostmi byly stavební kopáčské práce, například ruční výkopy, odkopávky, prokopávky a zářezy ve všech horninách
horník-šíbr
dělník v dole, který měl na starosti posunování a manipulaci s důlními vozíky
horník-vozka / důlní kočí
důlní pracovník zodpovědný za přepravu vytěženého materiálu pomocí důlních koní; musel zvládat zvířata v extrémním prostředí (hluk, tma, prach), aby nedošlo k jejich splašení nebo úrazu pracovníků
hospodář (der Wirtschafter)
jinak oekonom; obecný termín označující hlavu rodiny a držitele statku; nemusel být ale majitelem usedlosti, mohl být v nájmu
hospodářský dělník (der Landarbeiter)
pomocný pracovník, který se převážně živil manuální prací v zemědělství, lesnictví nebo při správě rozsáhlých objektů (například školních statků, nemocnic či církevních majetků); jeho hlavním zdrojem obživy byla tedy činnost vykonávaná hlavně jeho rukama
hospodářský příručí / hospodářský adjunkt
historicky nižší úředník nebo pomocník správce na velkostatcích, panstvích či v bohatších hospodářstvích; byla to typicky vstupní pozice pro mladé muže, kteří se chtěli v hierarchii správy majetku vypracovat výše (například na pojezdného nebo správce)
hospodyně (die Hausfrau / die Haushälterin)
žena spravující domácnost/ hospodářství; šlo o roli zaměřenou na komplexní péči o domácnost, její chod, čistotu a zásobování
hostinský / hospodský / restauratér (cauponis, der Gastwirt / der Kneipenwirt)
přeneseně ten, kdo poskytoval „hostinství“ (=jídlo i ubytování); pracovník v hospodě/ hostinci, kde se podávala jídla a nápoje
houslař (der Geigenbauer)
umělecký řemeslník, který se zabýval výrobou, opravami a restaurováním smyčcových nástrojů (houslí, viol, violoncell a kontrabasů). Toto povolání spojuje hluboké znalosti akustiky, botaniky (výběr dřeva) a jemného řemesla; musel umět vybrat „rezonanční dřevo“ (tradičně horský smrk na horní desku a javor na spodní), které se muselo sušit desítky let; klíčovým tajemstvím každého mistra bylo složení laku (varnish), který ovlivňoval nejen vzhled, ale i výsledný zvuk
hrnčíř (figulus či ollarius, der Hafner / der Töpfer)
řemeslník zabývající se výrobou keramických nádob a předmětů, jako byly hrnce, mísy, talíře nebo kachle, primárně z hlíny, jílu a vody
hrobník / hrobař (der Totengräber)
pracovník, který na veřejném či neveřejném pohřebišti zajišťoval tak zvanou správu hřbitova, kdy v rámci vymezení ke konkrétním činnostem, mohl provádět tyto činnosti: výkopové práce související s pohřbením a exhumací, pohřbívání lidských pozůstatků a lidských ostatků do hrobů nebo hrobek, provádění exhumací, ukládání, rozptyl a vsyp zpopelněných lidských pozůstatků, správu a údržbu veřejného pohřebiště, včetně komunikací a okolní zeleně
hřebenář / hřebeník (der Kammacher)
vysoce zručný řemeslník, který vyráběl hřebeny a ozdobné předměty z přírodních materiálů, konkrétně hřebeny z rohů skotu, krunýřů želv nebo ze dřeva; práce s rohovinou vyžadovala zahřívání nad ohněm a velkou trpělivost; kromě hřebenů na česání vyráběl i vysoké ozdobné hřebeny do dámských účesů, spony, knoflíky nebo pouzdra na brýle; s nástupem levného celuloidu a později plastů v 19. a 20. stol. začali hřebenáři masivně zanikat, jelikož ruční práce nemohla konkurovat továrnímu lisu
NOVÉ
hřebíkář / kovář hřebíků (der Nagelschmied)
z tenkých železných prutů (tzv. hřebíkoviny), které rozžhavil v malé výhni, bleskovými a přesnými údery kladiva vykoval špičku a čtyřhranné tělo hřebíku, prut odsekl, vložil polotovar do speciálního přípravku (tzv. hřebíkovnice) a několika tvrdými údery zformoval masivní hlavičku hřebíku; dokázal takto ručně vyrobit tisíce kusů denně; šlo o vysoce specializovaného, úzce vymezeného kovodělného řemeslníka (často organizovaný ve vlastním hřebíkářském cechu), který v hierarchii tehdejšího zpracování kovů stál sice materiálně níže než velcí kováři či zbrojíři, ale jeho produkce byla naprosto klíčová pro veškeré stavebnictví, tesařství, loděnice a ševcovství
hudební nástrojař (der Instrumentenmacher / der Musikinstrumentenmacher)
elitní, vysoce vzdělaný umělecký řemeslník, který v hierarchii městských živností stál na pomezí mezi špičkovou mechanikou a vysokým uměním, přičemž slavní mistři zakládali rodové dynastie s mezinárodním věhlasem; patřil k nejuznávanější a materiálně velmi dobře zajištěné měšťanské vrstvě, avšak nesl obrovské riziko finančního krachu, pokud zakoupené drahé rezonanční dřevo během let schnutí popraskalo, nebo pokud jím vyrobený nástroj nezískal požadovanou barvu hlasu
hudební producent (der Musikproduzent)
v 19. a 20. stol. koordinoval nahrávání, vybíral repertoár a dohlížel na to, aby nahrávka byla komerčně úspěšná; v éře vinylů a magnetofonových pásů (například v podnicích jako Supraphon, Panton nebo Opus) rozhodoval o aranžích, vybíral studiové hráče a určoval, jaký nástroj bude v nahrávce dominantní; musel hlídat drahý studiový čas a rozpočet na orchestr; za socialismu musel navíc kličkovat mezi uměleckými ambicemi a schvalovacími komisemi státních vydavatelství; šlo o vysoce odbornou profesi vyžadující hudební vzdělání i technický sluch
hudebník / hudec / muzikant / muzikář (musicus, der Musiker)
lidově muzikant či šumař; v 18. a 19. stol. nepostradatelná osoba venkovského života hrající na některý/é z řady hudebních nástrojů (nejčastěji dudy, harmonika, housle, klarinet), která zajišťovala zábavu tam, kde nebylo na drahé městské kapely, tzn. při posvíceních, svatbách, pohřbech a v hospodách při různých větších či menších slavnostech; určitě však nešlo o povolání, kterým se dalo trvale uživit
husopaska (die Gänsehirtin)
dívka nebo žena (často dítě školního věku), jejímž úkolem bylo vyhánět husy na pastvu, dohlížet na ně a večer je bezpečně zahnat zpět do dvora; v sociální hierarchii venkova šlo o jednu z nejprostších a nejčastěji dětských prací; musela hejno chránit před dravci (liškami, jestřáby) a hlídat, aby husy nezpůsobily škodu na cizím poli; husy se pásly na obecních pastvinách (obecnicích), u rybníků nebo na strništích po sklizni
huťmistr / hutní správce (der Hüttenmeister)
správce a často nájemce celé huti, který zodpovídal za výrobu i za lidi; býval to velmi bohatý muž, který jednal s vrchností jako rovný s rovným, zároveň v mnoha ohledech byl i neformální vládce sklářské komunity; od vrchnosti (šlechty či kláštera) si pronajímal právo těžit dřevo a křemen a provozovat huť – platil sice vysoký nájem, ale zisky z prodeje skla mu umožňovaly žít v přepychu
hutní inženýr (der Hütteningenieur)
vysokoškolsky vzdělaný technický odborník specializovaný na procesy získávání kovů z rud, jejich rafinaci, legování a následné zpracování na polotovary či finální výrobky; po staletí byl motorem průmyslového rozvoje, od výroby prvních litinových pluhů až po komponenty pro kosmický program; historicky (zejména v 19. stol., kdy se metalurgie oddělila od hornictví) v českých zemích zaváděl vědecké metody do vysokých pecí a zkujňovacích výhní; také dohlížel na kvalitu odlitků pro zemědělské stroje a potravinářské technologie
hutník / hutní dělník (der Huttenarbeiter)
odborník pracující v metalurgii; vyráběl surové železo, ocel a neželezné kovy; sestavoval vsázky, obsluhoval stroje a zařízení pro přípravu a dopravu surovin nebo přísad; řídil chod technologického zařízení na výrobu surového železa, oceli a neželezných kovů; též kontroloval průběh tavicího procesu
chaloupkář / chalupník (casarius, der Chalupner)
příslušník venkovské vrstvy, který vlastnil jen velmi malé množství zemědělské půdy – v sociální hierarchii stál nad bezzemkem (podruhem), ale pod sedlákem a zahradníkem; byl tak velmi drobným zemědělcem, majitelem chalupy; v některých oblastech zaměňován s pojmenováním domkař/ domkář
chalupnice (casaria, die Häuslerin)
vdaná žena nebo vdova z nižší venkovské vrstvy, která žila s rodinou v chalupě s malým kouskem vlastní půdy (zpravidla do několika korců), což ji v přísné vesnické hierarchii stavělo sice nad bezzemky a podruhy, ale hluboko pod plnoláníky a bohaté sedláky; vedle celodenní péče o početnou rodinu obhospodařovala malé políčko a zahradu, chovala drobné zvířectvo (kozu, slepice, husy), ručně zpracovávala len, předla vlnu, drala peří a pro zajištění chybějících financí chodila na sezónní práce do panských lesů nebo pomáhala sedlákům při žních
chasník (der Bursche)
převážně šlo o svobodného mladého dospívajícího muže nejčastěji na venkově; byl členem vesnické chasy = organizované skupiny svobodné mládeže, která hrála klíčovou roli v komunitním životě (organizovali například hody, posvícení a taneční zábavy)
chemička
žena s chemickým vzděláním a/nebo s praxí v chemických oborech využívající při svém povolání nabytých chemických znalostí
chemik (der Chemiker)
vědec a odborník zabývající se složením, strukturou a vlastnostmi látek a jejich přeměnami; povolání chemika se vyvinula z antické a středověké alchymie, která hledala podstatu hmoty a způsoby její transformace; historicky (například na dvoře Rudolfa II. nebo v lékárnách barokních klášterů) experimentoval s destilací a metalurgií; v 19. stol. pak chemici v českých zemích (například v cukrovarech či barvírnách) položili základy průmyslové revoluce; byl často spojen s přípravou léčiv (apotékář) a kontrolou kvality potravin a vody, což bylo klíčové pro veřejné zdraví v rozvíjejících se městech; rozvoj chemie umožnil výrobu hnojiv, syntetických barviv a plastů, což zásadně změnilo zemědělství a každodenní život obyvatel
chladírenský mechanik (der Kältemechaniker / der Kältetechniker)
montoval, izoloval a opravoval masivní kompresorové chladicí systémy, ručně utahoval potrubní spoje, kontroloval těsnost ventilů pomocí čichu či mýdlové vody, doplňoval chladiva do oběhu a promazával těžké mechanické části čerpadel; s rozvojem potravinářského průmyslu, pivovarnictví a jatek (zejména od konce 19. a v průběhu 20. stol.) byl vysoce ceněným odborníkem, který v hierarchii továrny podléhal přímo strojmistrovi nebo hlavnímu inženýrovi; vedení podniku od něj vyžadovalo okamžitou reakci při poruchách, neboť selhání chlazení znamenalo bleskové zkažení tun masa, piva či potravin a obrovské finanční ztráty, což mu v podniku zajišťovalo velký respekt
industriální učitelka / učitelka domácích nauk (die industrielle Lehrerin / die Hauswirtschaftslehrerin)
pedagogická pracovnice specializovaná na výuku praktických dovedností spojených s vedením domácnosti, výživou, oděvním výtvarnictvím a rodinnou výchovou – zaměřovala na výuku praktických dovedností dívek na obecných a měšťanských školách od 19. stol. až do poloviny 20. stol.); historicky (zejména v 19. stol.) tyto učitelky vyučovaly dívky šití, pletení, vaření, ale i hygieně a péči o nemocné, což zásadně snižovalo dětskou úmrtnost; učily také, jak efektivně hospodařit s omezenými zdroji (například v dobách válečných nedostatků), jak konzervovat potraviny a jak vést domácí účetnictví; na venkovských školách byly tyto učitelky nositelkami modernizace – zaváděly nové recepty, pěstování neznámých plodin v zahradách a racionální postupy při praní a úklidu
inkasista (der Inkassant / der Geldeinnehmer)
důvěryhodný zřízenec pojišťoven, plynáren či velkostatků, který stál pod hlavním účetním, ale v terénu měl plnou odpovědnost za výběr hotovosti; vedení podniku od něj vyžadovalo absolutní poctivost při denním skládání účtů, zatímco s dlužníky vedl často napjatá vyjednávání o odkladech či okamžitém zaplacení; kvůli nošení velkých sum peněz v brašně čelil riziku přepadení, pohyboval se sám i v chudinských čtvrtích a pro vlastní ochranu často nosil zbraň nebo těžkou hůl; jeho povolání sebou neslo fyzickou náročnost – za každého počasí nachodil kilometry s těžkou brašnou a po návratu na úřad musel ručně roztřídit a přepočítat mince a bankovky, aby účty seděly do posledního haléře
instalatér / potrubář / instalatér vodovodu (plumbarius, der Installateur)
v historii „mistrem technického zázemí“, který do domů zaváděl tekoucí vodu a plyn; řemeslo se vyvinulo z kovářů a zámečníků, kteří se specializovali na trubky a těsnění; původní instalatér pracoval s olověnými trubkami a litinou – musel umět trubky spojovat letováním a tvořit složité ohyby tak, aby spoje vydržely tlak vody; instaloval první vany, splachovací toalety a plynové karmy; také to byl on, kdo lidem přinesl luxus teplé vody přímo v bytě; s plynofikací měst musel instalatér zvládat i nebezpečnou práci s plynovým potrubím, kde i drobná netěsnost mohla způsobit neštěstí
instrumentář / nástrojář (der Instrumentar)
vysoce kvalifikovaný řemeslník, který se specializoval na stavbu, opravy, ladění a údržbu hudebních nástrojů
interní učitel (der Stammslehrer)
označoval v historii pedagoga, který byl pevným a kmenovým členem učitelského sboru konkrétní školy, na rozdíl od učitelů externích či soukromých; na rozdíl od vypomáhajících (honorárních) učitelů nebo katechetů, kteří docházeli jen na určité hodiny, byl interní učitel na škole přítomen denně – měl pevnou platovou třídu a nárok na penzi; často zastával funkci třídního učitele, vedl školní kabinety (například fyzikální či přírodopisný) a dohlížel na žáky i mimo vyučování (dozor na chodbách, školní výlety); zejména na venkovských školách interní učitelé často bydleli v učitelských bytech přímo v budově školy, což z nich dělalo neustále dostupné autority
invalida (der Invalide)
osoba, která v důsledku zranění, nemoci nebo úrazu utrpěného při výkonu vojenské služby (v boji i v míru) ztratila částečně nebo úplně schopnost pracovat
invalida od c.k. 10. pěšího regimentu Anspach
bývalý voják, který byl pro zranění, nemoc nebo vysoký věk propuštěn ze služby u konkrétního pluku (pojmenován po majiteli pluku Christianu Friedrichu Karlovi Alexanderovi von Brandenburg-Ansbach) s nárokem na státní zaopatření; jako invalida nemusel být nutně upoután na lůžko – často šlo o muže, který přišel o prst, kulhal nebo měl podlomené zdraví z tažení (například proti Napoleonovi)
IT pracovník / výpočetní technik
v 60. a 70. letech 20. stol. (například v podniku Tesla nebo ve výpočetních střediscích národních podniků) IT pracovník obsluhoval stroje velké jako skříně, kdy pracoval s děrnými štítky a magnetickými páskami; v 90. letech 20. stol., s nástupem PC, se IT pracovník stal „ajťákem“, který tahal kabely, instaloval Windows a zachraňoval data z disket
jádrař
specializovaný pracovník ve slévárenství, který vyráběl tzv. slévárenská jádra; přesněji obsluhoval technologické stroje a zařízení a prováděl další odborné práce při výrobě forem a jader pro slévárenskou výrobu
jáhen / svěcenec (diaconus, der Diakon)
držitel prvního stupně kněžského svěcení v katolické církvi, jehož hlavním úkolem byla služba charitě a asistence při liturgii; role jáhna vznikla v rané církvi pro zajištění péče o chudé a vdovy, aby se apoštolové mohli plně věnovat modlitbě; předčítal evangelium, připravoval oltář a podával kalich, nicméně nesměl celebrovat mši, zpovídat ani udílet pomazání nemocných; měl na starosti církevní pokladnu a rozdělování jídla a milodarů potřebným – byl vlastně „ušima a očima“ biskupa v terénu
jednatel
osoba oprávněná právně jednat za určitý subjekt, nejčastěji za společnost s ručením omezeným (s.r.o.); v historickém kontextu se tento termín používal i pro funkcionáře spolků, družstev nebo politických stran, kteří měli na starosti korespondenci a oficiální zastupování navenek
jednotář (der Einsiedler)
člen jednoty, neboli uskupení samostatně stojících stavení/ usedlostí
jednotlivě hospodařící zemědělec
před rokem 1989 ten, kdo neměl své zemědělské pozemky v rámci družstva a přesto obdělával půdu a zemědělsky hospodařil
jehlář / špendlíkář (acularius, der Nadler)
v minulosti vysoce specializovaný kovodělník, který vyráběl jehly, špendlíky, háčky a drobné drátěné zboží – musel mít neuvěřitelnou trpělivost a pevnou ruku; nakupoval surový drát, který sekal na kusy, rovnal, brousil do špičky, a co bylo nejtěžší, ručně prorážel ucha jehel; jako špendlíkář zase musel na drát „nanýtovat“ hlavičku (často ze stočeného drátku); výrobky musel kalit, aby se neohýbaly, a následně je dlouhé hodiny leštit v bubnech s otrubami nebo popílkem, aby hladce klouzaly látkou
jeptiška (die Nonne)
jinak řeholnice; žena, která se zasvětila náboženskému životu v rámci církevního křesťanského (zejména katolického či pravoslavného) řádu nebo kongregace
jeřábník (der Kranführer)
pracovník obsluhující zdvihací zařízení (jeřáb) určené k vertikálnímu i horizontálnímu přemísťování těžkých břemen – tato role se vyvinula z obsluhy jednoduchých kladkostrojů a navijáků v přístavech a na stavbách; v historii (například při výstavbě průmyslových hal) ovládal parní, později elektrické jeřáby pomocí mechanických pák a lanových převodů; práce vyžadovala odhad váhy břemene a vizuální komunikaci s vazačem na zemi; u věžových jeřábů trávil jeřábník celou směnu v úzké kabině ve výšce desítek metrů, kam musel vyšplhat po žebříku
jirchář (der Weißgerber)
též bělokožešník; řemeslník zabývající se zpracováním kůží a vyděláváním kůží pomocí roztoku kamence; pracovním postupem se lišil od koželuha (=černokožešníka)
jízdonakladač (der Fahrgasteinlader / der Zugbelader)
specializovaný staniční zřízenec železnice, který působil ve velkých uzlových stanicích a stál v hierarchii pod vlakvedoucím a přednostou stanice; za pomoci píšťalky a megafonu organizoval chaotické davy na nástupišti, usměrňoval proudící cestující do správných vagonů, pomáhal s rychlým nakládáním objemných zavazadel do služebních vozů a před odjezdem vlaku ručně kontroloval a dotlačoval těžké dveře vagonů
kabaretní a varietní tanečnice (die Kabarett-Tänzerin)
v minulosti byly pomyslnou „múzou nočního života“, která spojovala pohyb s erotikou, humorem a módními trendy; na přelomu 19. a 20. stol. (například v pražském kabaretu Červená sedma) tyto ženy tancovaly kankán či charleston; byly symbolem emancipace – kouřily, nosily krátké sukně a paruky; jejich role rozkvétala zejména v období Belle Époque a za první republiky
kadeřnice (die Friseuse)
v minulosti specialistkou na paruky a složité konstrukce z vlasů; role kadeřnice se vyvinula z lazebnictví a komorných služeb v samostatné a prestižní řemeslo; v 18. a 19. stol. kadeřnice (často osobní služebné u šlechty) vytvářely obří účesy vyztužené dráty a vycpané vlnou – práce zahrnovala pudrování, vonění a náročné vplétání šperků; na začátku 20. stol. musela ovládat nebezpečné stroje na „trvalou ondulaci“ (nahřívání kovových natáček), které pracovaly s plynem a agresivní chemií; kadeřnické salóny v centrech měst byly centry společenského života, kdy musela být skvělou posluchačkou a znát nejnovější trendy z módních časopisů
NOVÉ
kadeřnice (v současnosti)
řemeslnice s výučním listem v oboru kadeřník nebo absolventka rekvalifikačního kurzu s autorizovanou zkouškou, přičemž její profesní činnost spadá pod řemeslné živnosti; provádí odbornou analýzu kvality vlasů a vlasové pokožky (trichologie), posuzuje tvar obličeje a barevný typ klienta a navrhuje optimální střih, technologii barvení a následnou domácí péči; také provádí precizní dámské, pánské i dětské střihy (tupé, vrstvené, břitvou), aplikuje složité moderní zesvětlovací a barvicí techniky (balayage, ombré, airtouch, melírování), provádí chemické narovnávání či trvalou preparaci vlasů a provádí styling (foukání, žehlení, společenské účesy)
kamelot (der Zeitungsjunge / der Kolporteur)
pouliční prodavač novin a časopisů, který své zboží nabízel přímým oslovováním kolemjdoucích, často hlasitým vykřikováním hlavních zpráv (titulků); byla to typická postava městského života zejména v 1. polovině 20. stol., před masovým rozšířením rozhlasu a televize
kamenický pomocník (der Steinmetzhelfer / der Steinmetzgehilfe)
nekvalifikovaný nebo zaučený pracovník, který zajišťoval technickou a fyzickou podporu kvalifikovanému kameníkovi, jenž opracovával přírodní kámen
kameník (der Steinmetz)
řemeslník, který opracovával přírodní kámen (žulu, pískovec, mramor) pro stavební, hřbitovní nebo umělecké účely
kameraman (der Kameramann)
„okem režiséra“, které skrze objektiv zachycovalo svět na filmový pás, dnes je vizuálním technologem, který běžně ovládá digitální senzory s vysokým dynamickým rozsahem, drony a systémy pro virtuální produkci; role kameramana se zrodila s prvními kinematografy a vyžadovala unikátní spojení uměleckého citu a hlubokých znalostí fyziky a chemie; v počátcích němého filmu musel kameraman rovnoměrně točit klikou kamery (například 16 snímků za vteřinu) a často si sám míchal chemikálie pro vyvolání negativu; za zlaté éry Barrandova vytvářeli atmosféru pomocí složitého svícení, kdy kameraman byl ten, kdo rozhodoval, jak bude hvězda na plátně vypadat; v éře filmových týdeníků a později televize (například v Československé televizi = ČST) musel nosit těžkou techniku na rameni a pohotově reagovat na dění v první linii
kamnář / kachlář (der Ofensetzer)
řemeslník, který hotovil kachle a stavěl kamna, jak pro pány či měšťany; později i pro běžnou městskou domácnost či vesnickou usedlost
NOVÉ
kancelářská oficiantka zemského úřadu pro péči o válečné poškozence
nižší státní úřednice s definitivou nebo smluvní civilní zaměstnankyně Zemského úřadu pro péči o válečné poškozence, který vznikl po 1. světové válce k agendě válečných invalidů, vdov a sirotků; v přísné byrokratické hierarchii podléhala kancelářskému řediteli, radům a tajemníkům; na mechanickém psacím stroji přes kopíráky přepisovala úřední rozhodnutí, zakládala lékařské posudky do osobních spisů poškozenců, vedla abecední a číselné kartotéky, orazítkovávala protokoly a osobně vyhledávala staré rakouské vojenské kmenové listy v zaprášených archivech
kancelista zemského soudu / c.k. soudní kancelista (k.k. Gerichtskanzlist)
nižší státní úředník, který zajišťoval administrativní a písařský chod jedné z nejvýznamnějších soudních institucí – zemského soudu v Praze; v hierarchii rakousko-uherské a rané československé justice stál nad pomocným personálem (sluha, doručovatel), ale pod soudci a soudními tajemníky
kantor (der Lehrer / der Schulmeister)
venkovský učitel, který kromě výuky dětí na obecné škole zastával i roli varhaníka v místním kostele
kapelník (der Kapellmeister)
v historii „architektem hudebního života“, který zodpovídal za uměleckou úroveň, repertoár a disciplínu hudebního tělesa; role kapelníka se lišila podle toho, zda velel vojákům, měšťanům nebo církevnímu sboru
kapitulant (der Kapitulant)
v historii vojenství označoval vojáka, který se po odsloužení povinné vojenské služby dobrovolně zavázal k další službě (tzv. kapitulaci)
kaplan / pomocný kněz (capellanus, der Kaplan / der Cooperator)
duchovní, který vykonával svou službu buď jako pomocník faráře ve farnosti, nebo jako specializovaný duchovní v konkrétní instituci (nemocnice, armáda, vězení); zatímco farář byl správcem (manažerem) farnosti, který řešil finance, polnosti a úřední agendu, kaplan vykonával tu nejnáročnější každodenní práci: byl ten, kdo v dešti nebo sněhu spěchal na vzdálené samoty, aby zaopatřil umírající (poslední pomazání); dále měl na starosti výuku náboženství (katechezi) ve školách v celém obvodu farnosti; taktéž trávil hodiny ve zpovědnici a křtil děti, zatímco farář se věnoval slavnostním mším pro honoraci; žil z malého platu a z tzv. štolových poplatků (drobných milodarů od věřících za křty, pohřby nebo svatby)
kaprál (der Korporal)
historický vojenský poddůstojnický stupeň, který v českém prostředí odpovídal hodnosti desátníka
kaprál c.k. zemského batalionu (Landwehr-Korporal)
neboli desátník; byl poddůstojník císařsko-královské zemské vojenské jednotky
kaprál od c.k. vozatajstva (k.k. Train-Korporal)
jednalo se o jednu z poddůstojnických hodností ve vojsku, v tomto případě u císařsko-královského zásobování v týlu
karáč / drasač (der Kratzer)
v historii pomocný dělník, který se zabýval hrubým čištěním, škrábáním nebo drhnutím povrchů v různých odvětvích průmyslu; pomocník v dole, který v nízkých chodbách tahal nádoby s uhlím nebo rudou na speciálních saních či kárách (před zavedením koní a vozíků)
kardinál (cardinalis, der Kardinal)
nejvyšší čestná hodnost v římskokatolické církvi po papeži; původně šlo o kněze hlavních římských kostelů (stěžejní = cardo), kteří pomáhali papeži; kardinálové měli v historii status rovný královským princům; hlavní funkcí kardinálů mladších 80 let je účast v konkláve, kde tajným hlasováním volí nového papeže; jako celek tvořili poradní orgán papeže (konzistoř) a stáli v čele vatikánských úřadů (dikasterií); symbolem kardinálské hodnosti byl červený biret (čapka) a červené roucho (purpur), což symbolizovalo ochotu prolít krev za víru
kartáčník / kartáčníř (der Bürstenmacher)
řemeslník, který se zabýval výrobou kartáčů, štětek, košťat a jiných čistících pomůcek
kartář (der Kartenmacher)
prestižní umělecký řemeslník specializovaný na výrobu hracích karet; role kartáře byla přísně regulovaná, protože výroba karet byla v rakouských zemích spojena s výnosem daní (kolkovným); nejprve tiskl vzory z dřevorytových nebo mědirytových desek na papír, kdy barvy se nanášely ručně přes šablony; musel umět vyrobit pevný a pružný karton slepováním několika vrstev papíru, aby se karty nelámaly a neprosvítaly; kartáři si mimochodem své vzory (například mariášky, taroky) žárlivě střežili – často šlo o rodinné dynastie, které měly výsadní právo výroby pro daný kraj
kaskadér (der Stuntman)
často profesionální sportovec a herec cvičený k provádění nebezpečných a fyzicky náročných scén (pádů, nárazů, hoření) ve filmu a televizi; kaskadér obvykle zaskakoval za hlavní herce v riskantních situacích, aby se zabránilo jejich zranění; profese se vyvinula spolu s akčním filmem a rozvojem kinematografie ve 20. stol.
kašnář / kašník (fontanarius, der Röhrenmeister / der Brunnenmeister)
v historii vysoce specializovaný řemeslník, který navrhoval, stavěl a udržoval městské či zámecké kašny a složité systémy rozvodu vody; jeho hlavní prací bylo zajistit přívod vody z pramenů do center měst, kdy musel umět propočítat spád a tlak, aby voda v kašně skutečně tekla nebo stříkala; také úzce spolupracoval s (tovaryšem rourařským),kdy společně vrtali dřevěné kmeny nebo odlévali olověné trubky, které tvořily „tepny“ města; kašnář nebyl jen instalatér – musel totiž rozumět estetice, aby kamenné nádrže a chrliče (často ve tvaru lvů či mořských panen) ladily s architekturou náměstí či panských zahrad; města si kašnáře často najímaly na stálý paušál, aby čistil nádrže, v zimě vypouštěl vodu proti zamrznutí a opravoval netěsnosti
kat / mistr popravčí / popravce (carnifex, der Scharfrichter / der Henker)
v historii nejobávanějším i nejvíce opovrhovaným řemeslníkem; kat nebyl jen popravčím, jeho role byla mnohem širší a paradoxně často i léčebná; prováděl tresty smrti, ale také tělesné tresty (mrskání, vypalování cejchů, usekávání končetin) a torturu (mučení) při výsleších; také často vykonával i práci pohodného (antouška) – odklízel zdechliny a čistil městské stoky; kat byl pokládán za „neslušného“ či „nečistého“ – nesměl například sedět v hospodě u stejného stolu s ostatními, v kostele měl vyhrazené místo a jeho děti si mohly vzít jen děti jiných katů nebo pohodných; navzdory opovržení byli katové často velmi bohatí – za každou popravu či mučení dostávali vysoké taxy od města; bydleli v katovnách, které stály mimo hradby nebo na okraji města
katechet / učitel náboženství (catecheta, der Katechet)
učitel náboženství, který připravoval děti i dospělé k přijetí svátostí a vysvětloval základy křesťanské víry; role katechety se vyvinula z potřeby systematického vzdělávání věřících, zejména po zavedení povinné školní docházky; v historii jím byl často kněz nebo odborně vzdělaný laický učitel, který vyučoval náboženství jako řádný školní předmět – dohlížel na účast žáků na bohoslužbách a jejich mravní výchovu; vedl hodiny „přípravy“, kde se děti učily katechismus (otázky a odpovědi o víře) před prvním svatým přijímáním nebo biřmováním
katolík (catholicus, der Katholik)
v minulosti byl výraz „katolík“ v úředních matrikách, sčítáních lidu a soudních spisech vnímán nejen jako náboženské vyznání, ale jako plnohodnotný společensko-právní status, který zásadním způsobem určoval občanská práva a profesní možnosti jednotlivce; v dobách rakouské monarchie (zejména před tolerančním patentem a částečně i po něm) byl příslušníkem státem privilegované a většinové církve, což ho v tehdejší společenské a státní hierarchii stavělo do nesrovnatelně výhodnější pozice oproti evangelíkům či židům; jeho každodenní život byl přísně organizován církevním kalendářem, svátky svatých, postními obdobími a poutěmi, přičemž ručně opisoval modlitební knížky, účastnil se náboženských bratrstev a v rámci rodiny vedl ranní i večerní společné modlitby
kavárník (der Kaffeesieder / der Caféhausbesitzer)
v historii „hostitelem intelektuálů“, který vytvářel prostor pro kulturu, politiku a noviny; nebyl jen prodejce nápojů, byl to tvůrce veřejného mínění – v éře První republiky (například v pražské Slavii) nabízel víc než kávu – měl čerstvý světový tisk, nabízel šachy, kulečník a prostředí, kde se uzavíraly obchody; zároveň před příchodem automatů musel kavárník rozumět mletí, pražení a správnému tlaku páry v historických kávovarech – často si kávu míchal podle vlastních tajných receptur
kazatel / pastor (praedicant, pastor, der Prediger)
duchovní v protestantských (evangelických) církvích, který vedl sbor, vykládal Bibli a poskytoval duchovní péči; role kazatele se v českých dějinách vyvíjela v opozici k hierarchickému pojetí katolického kněžství; na rozdíl od katolického kněze soustředěného na rituál mše, on v historii kladl hlavní důraz na kázání a srozumitelný výklad Písma v mateřštině; byl vnímán jako součást komunity, nikoliv jako osoba nad ní stojící – od reformace a po Tolerančním patentu z roku 1781 mohli být tito duchovní ženatí a žít běžným rodinným životem v místě sboru;
kejklíř (praestigiator, der Gaukler / der Taschenspieler)
obecný pojem pro souhrnné označení pro pestrou skupinu potulných umělců, konkrétně provazochodce, polykače ohně, kouzelníky nebo stínoherce; cestovali v obytných vozech od města k městu a navzdory své popularitě stáli často na okraji společnosti
klapka (der Filmtatze / der Klappe)
u filmu se takto lidově označoval asistent režie nebo asistent kamery, který měl na starosti evidenci záběrů; v éře klasického filmu (například v barrandovských ateliérech u filmů s Vlastou Burianem) musela klapka zajistit viditelný a slyšitelný „střih“ – úder horní lišty o tabulku vytvořil ve zvukové stopě špičku a v obraze moment spojení, podle kterého střihač obě složky spojil; klapka musela na tabulku křídou psát číslo scény, záběru a pokusu (jetí) – tyto údaje pak poctivě zapisovala do deníku natáčení, aby se vědělo, který záběr je ten „ostrý“ a má se vyvolat v laboratoři
klavírník (der Klavierbauer)
vysoce kvalifikovaný umělecký řemeslník a technik, který vyráběl, sestavoval, opravoval nebo ladil klavíry a piana; tato profese v sobě spojovala dovednosti houslaře (práce s rezonančním dřevem), zámečníka (přesné kovové mechaniky) a ladiče (hudební sluch)
klempíř / špenglář (der Klempner / der Spengler)
řemeslník zhotovující z plechu (železného, pocínovaného, pozinkovaného, měděného atd.) různé předměty jako lampy, svítilny, krabice, hrnce, poklice, žlaby a v posledním dvou staletích i kouřovody a střechy
klepáč / probouzeč
v dobách před budíky chodil po ulicích a klepáním na okna nebo dveře probouzel dělníky do továren na ranní směny; byla to profese typická pro 19. stol. a počátek 20. stol., zejména v průmyslových centrech a hornických městech (v Česku například na Ostravsku, Kladensku nebo v textilních centrech na Liberecku); chodil po ulicích brzy ráno s dlouhou bambusovou tyčí, kterou klepal na okna v patře, nebo s krátkou hůlkou na dveře v přízemí, někteří používali i foukačky s hrachem, aby zasáhli okna bez hluku pro sousedy; měl zodpovědnost – nesměl odejít od okna, dokud si nebyl jistý, že se zákazník skutečně probudil a dal znamení (například zamáváním nebo odsunutím záclony)
klíčník (der Schließer)
historická profese i čestný titul, jehož nositel zodpovídal za správu klíčů a ostrahu vstupů do důležitých objektů (hradů, zámků, bran měst nebo věznic); jeho úkolem bylo otevírat a zavírat dveře od komor, místností, pokojů apod., aby se nikde nic neztratilo
klihař / vařič klihu (glutinarius, der Leimsieder)
řemeslník, který se zabýval výrobou klihu – historického lepidla živočišného původu; šlo o profesi, která byla nepostradatelná pro truhláře, knihaře, varhanáře i ševce, ale v obcích byla kvůli zápachu vnímána podobně jako sanytrnictví nebo koželužství; klihařství bylo založeno na zpracování zbytků z jatek a koželužen (kůže, kopyta, kosti, chrupavky); suroviny se dlouho vyvařovaly v obrovských kotlích, dokud se neuvolnil kolagen – vzniklá hmota se čistila, zahušťovala a následně sušila v podobě tvrdých tabulek – ty si pak řemeslníci (například truhláři) rozpouštěli v teplé vodě; kvůli silnému a specifickému zápachu musely být klihárny umisťovány na periferii měst nebo u tekoucí vody, která odnášela odpad; klihaři byli často chudší řemeslníci, kteří tvořili uzavřené komunity, nezřídka propojené s koželuhy nebo řezníky, od kterých brali surovinu
kloboučník / kloboučníř (der Hutmacher)
řemeslník, který se specializoval na výrobu, opravy a úpravy klobouků a pokrývek hlavy (čepic) z různých materiálů
klofáč v kamenolomu / štěpař
v kamenoprůmyslu se tak označoval dělník, který opracovával hrubé kusy kamene; pomocí speciálního kladiva s ostrým nosem (=klofáče) odsekával přebytečné kusy žuly nebo ruly, aby připravil polotovar pro kameníka – vytvářel například hrubé kostky nebo obrubníky
klofáč v textilní výrobě (malleator, der Klopfer / der Tuchklopfer)
specializovaný pomocný dělník, který zajišťoval finální úpravu vlněných tkanin, tzn. v textilních továrnách ručně čistil vlnu od nečistot a rostlinných zbytků pomocí speciálních háků; dohlížel na to, jak dřevěná kladiva (poháněná většinou vodním kolem) rytmicky „klofala“ neboli tloukla do mokré vlněné látky naložené v korytech se speciální směsí (valchářskou hlinkou nebo mýdlem)
kmotr
duchovní ručitel a ochránce, který při svátosti křtu (případně biřmování) přejímal spoluzodpovědnost za náboženskou a morální výchovu křtěnce; role kmotra byla po staletí jedním z nejdůležitějších pilířů sociální sítě, která propojovala rodiny a zajišťovala přežití sirotků; kmotrovství vytvářelo tzv. cognatio spiritualis, které bylo v kanonickém právu stavěno na roveň pokrevnímu příbuzenství (v historii se kmotr nesměl oženit s matkou kmotřence); na celém českém venkově byl tím, kdo se automaticky staral o dítě, pokud rodiče předčasně zemřeli; jeho prvním úkolem bylo držet dítě u křtitelnice a odpovídal za něj na otázky kněze – jeho jméno bylo nesmazatelně zapsáno do farní matriky jako potvrzení právoplatnosti aktu
knihař (bibliopagus, compactor, der Buchbinder)
řemeslník, který se zabývá vazbou knih, na rozdíl od knihtiskaře (který text vytiskl) dává knihař knize finální, trvanlivou a estetickou podobu – šil listy k sobě, vytvářel desky a zdobil je; historicky vyráběl honosné kožené vazby zdobené zlacením a slepotiskem, které zdobily knihovny šlechty a klášterů – knihy byly v minulosti drahé, takže knihař pracoval s cenným majetkem; stejně jako zlatníci nebo mečíři, i knihaři patřili k vyšším cechům a proto museli být bezúhonní a diskrétní
knihkupec (bibliopola, der Buchhändler)
odborný obchodník s tištěnými i digitálními literárními díly a šiřitel vzdělanosti; role knihkupce byla od vynálezu knihtisku klíčová pro formování veřejného mínění, šíření vědy a rozvoj národního jazyka; v době osvícenství nebyli jen prodavači, ale často i nakladateli, kteří riskovali jmění (a někdy i svobodu) pro vydávání zakázaných nebo pokrokových děl; v 19. stol. (v době národního obrození) byla knihkupectví v regionech centry vlasteneckého života, kde se u „novinek z Prahy“ scházela místní inteligence; historicky se knihkupci dělili na ty, kteří nabízeli kramářské tisky a modlitební knížky pro lid, a na antikváře či univerzitní knihkupce specializované na latinské vědecké spisy
knihtiskař (typographus, der Buchdrucker)
profese, která v historii znamenala šíření vzdělanosti a stála u počátku masové komunikace; osoba, která ovládala jedno z nejprestižnějších řemesel, které formovalo moderní svět; od vynálezu knihtisku Johannesem Gutenbergem (kolem roku 1440); šlo o řemeslo, které bylo úzce spjato s intelektuální elitou; knihtiskaři si mimochodem žárlivě střežili své postupy – tiskařiny byly náročné na přesnost – muselo se ručně sázet kovové písmo (liteřina), barva se míchala a tisklo se na lisech, často za pomoci knihařů, kteří knihy vázali; často čelili cenzuře ze strany církve a státu, přesto byli u kořenů svobody slova a šíření reformace
knížecí familiant (der Fürstlicher Familiant / der Herrschaftlicher Familiant)
držitel raabizačního gruntu (raabizace = pozemková reforma), jenž obdržel od knížecí vrchnosti, zároveň rozloha půdy postačující k uživení rodiny, tj. asi 6 ha
knížecí ovčí pasák (der fürstliche Schäfer)
specializovaný zaměstnanec, který byl ve službách knížecí vrchnosti a pásl ovce nebo pracoval na pastvě v rámci velkostatku
knížecí plavec (der fürstlicher Flößer)
odborník/ vorař na vltavskou a šumavskou voroplavbu, který pracoval ve službách knížecího rodu (nejčastěji Schwarzenbergů na jejich jihočeských panstvích)
knoflíkář (der Knopfmacher)
řemeslník specializující se na výrobu knoflíků a jiných drobných oděvních doplňků
knotář / knotník (der Dohtmacher)
specializovaný řemeslník, který vyráběl knoty pro svíčky a lampy; splétal nitě (nejčastěji bavlněné, lněné nebo konopné) do specifických copánků. Musel vědět, jak pevně nitě utáhnout (aby svíce nečadila a rovnoměrně hořela) – příliš volný knot dělal velký plamen, příliš těsný svíčku „utopil“; knoty se často máčely v roztocích solí (např. kyseliny borité), aby rovnoměrně odhořívaly a popel se sám kroutil ven z plamene (tím odpadla nutnost neustálého zastřihování utruhovadlem)
kocián / pomocník u koní / kočáru
pomocník u koní nebo kočí u panských kočárů; často to byl mladík, který se staral o postroje a čistotu povozu – čistil kůži, leštil mosazné a stříbrné kování a dbal na to, aby panský povoz reprezentoval majitele hned při výjezdu z brány; při jízdě seděl kocián vedle kočího na kozlíku nebo stál vzadu na stupátku – pomáhal při nastupování panstva, otevíral dvířka kočáru a v případě potřeby seskakoval, aby vedl koně v těžkém terénu nebo u brány
kočí (der Kutscher)
neboli vozka či vozataj; osoba řídící povoz (kočáry, saně, vozy) tažený koňmi nebo jinými hospodářskými zvířaty; zároveň mohl buď sedět na taženém vozidle na kozlíku, anebo jít podél něj
kočí sanitárních sborů (der Sanitätskutscher)
specializovaný příslušník zdravotnické služby, který v 19. a na počátku 20. stol. zajišťoval přepravu raněných a nemocných pomocí koňských povozů. Tato profese byla klíčová jak v armádě, tak v rodících se civilních záchranných službách
kočovný herec / herec u divadelní společnosti (vagus, der Wanderschauspieler)
v minulosti profesionální umělec bez stálého angažmá, který se svou divadelní společností putoval od města k městu; byl to člověk, pro kterého bylo divadlo osudem i jediným zdrojem obživy, často na hraně chudoby a zákona; kočovní herci vozili veškeré kulisy, kostýmy i rodiny na krytých vozech – hráli v hostincích, na náměstích nebo v provizorních dřevěných boudách; v 19. stol. byli tito herci neoficiálními vyslanci národního obrození, kdy přiváželi češtinu a divadelní hry i do těch nejzapadlejších koutů monarchie, kde lidé jiný kontakt s kulturou neměli
kolář (der Stellmacher / der Wagenmacher)
jinak zvaný nápravník či koloděj; v minulosti zhotovoval vozová/ loukoťová kola, vozy a další dřevěné součásti vozů, ale i jiné potřebné hospodářské nářadí pro zemědělství; v minulosti patřil spolu s kovářem k nejdůležitějším řemeslníkům v každé obci, dnes jde o zaniklé povolání
kolář v továrně
představoval přechodnou fázi mezi tradičním řemeslem a průmyslovou výrobou, typickou pro konec 19. a 1. pol. 20. stol.; v tomto prostředí se už kolář nezabýval výrobou celého vozu od výběru stromu, ale specializoval se na obsluhu strojů v rámci sériové výroby
kolářský pomocník (der Wagnergeselle)
v hierarchii kolářské dílny tvořil hlavní pracovní sílu a pomáhal kolářovi, neboli řemeslníkovi, jež byl zván též nápravník či koloděj; prováděl fyzicky nejnáročnější práce – otesávání kmenů, řezání fošen, dlabání otvorů pro špice v nábojích kol a napařování dřeva před ohýbáním
kolomazník / dehtář / dehtopalič (smegmarius, der Wagenschmierer / der Schmiererbrenner)
v historii nepostradatelný výrobce a prodejce kolomazi – hustého mazadla na dřevěné nápravy vozů; pohyboval se na pomezí chemické výroby, lesního řemesla a obchodu – bez něho by se v minulosti nepohnul žádný vůz ani kočár; suchá dřevěná náprava by se třením v náboji kola okamžitě vznítila; kolomaz se vyráběla suchou destilací pryskyřičnatého dřeva (borovice, bříza) v milířích nebo speciálních pecích (dehtářských pecích) – výsledkem byl hustý černý dehet, který se míchal s tukem (lůj) nebo olejem; byli často potulní prodejci, tzn. s kárkou nebo vozem naloženým sudy s kolomazí obcházeli vesnice a formanské hospody; kvůli zápachu a dehtu byli vnímáni jako podivíni z okraje společnosti, kdy často žili v lesích poblíž zdrojů dřeva (v tzv. smolárnách)
NOVÉ
kolonista (colonus, der Kolonist)
svobodný osadník, přistěhovalec nebo státem pozvaný zemědělec (v českém kontextu např. němečtí kolonisté na Šumavě, čeští exulanti v pruském Slezsku či kolonisté vyslaní do Banátu), který v hierarchii nově vznikající komunity stál jako plnoprávný hospodář s vlastní půdou, často osvobozený od poddanských povinností na stanovenou dobu; prováděl extrémní zakladatelské práce, což obnášelo mýcení a kácení staletých pralesů, žďáření (vypalování) porostu, ruční kopání a klučení pařezů, odstraňování kamení z divoké půdy pro vytvoření prvních polí, stavbu roubených či hliněných domů a zavádění prvotního chovu dobytka
kombajnér (der Mähdrescherfahrer) / traktorista (der Traktorist)
specializovaný zemědělský dělník obsluhující těžké motorové stroje, zejména traktory a obilní kombajny; tato profese se stala symbolem mechanizace venkova ve 20. stol. a byla klíčová pro velkovýrobní hospodaření státních statků a JZD, kde nahradila tažná zvířata a ruční práci při orbě, setí a sklizni
komediant (histrio, ioculator, der Komödiant / der Gaukler)
kočovný člověk zajišťující publiku komedii/ zábavu; patřili k nim loutkoherci, artisté, provazochodci, žongléři apod.
komerční rada (der Kommerzienrat / Kommerzialrat)
čestný titul udělovaný významným osobnostem z oblasti hospodářství, obchodu a průmyslu za jejich zásluhy o ekonomický rozvoj státu; v Československu byl tento čestný titul užíván v době První republiky (1918-1938)
kominík (caminarius, capnifugus, der Rauchfangkehrer)
v historii strážcem požární bezpečnosti domovů; toto řemeslo, spojené s čištěním a kontrolou spalinových cest, patří k nejstarším cechovním profesím u nás; rozvoji řemesla pomohly „Ohňové patenty“ (například z doby Marie Terezie z roku 1751), které nařizovaly pravidelné čištění zděných komínů jako ochranu před ničivými požáry; historicky měli mistři rozdělené město na pracovní okrsky (rajóny) – toto právo se často dědilo z otce na syna
komorník (der Kammerherr / der Kammerdiener)
též označován jako komoří; správce majetku (později odvozeně také osobní sluha) šlechtické či jiné bohaté rodiny včetně panovnické (knížecí nebo královské), zpravidla i s péčí o vzdělání dětí
komptoirista / kontoárista
úředník v písárně; musel mít úhledný rukopis, aby byly záznamy v obchodních knihách čitelné i po letech; zároveň se očekávalo, že bude mít absolvovanou obchodní školu, ovládat kupecké počty a často i cizí jazyky pro mezinárodní korespondenci
komptoiristka
úřednice v písárně; musela mít úhledný rukopis, aby byly záznamy v obchodních knihách čitelné i po letech; zároveň se očekávalo, že bude mít absolvovanou obchodní školu, ovládat kupecké počty a často i cizí jazyky pro mezinárodní korespondenci
koňák / koňský handlíř
buď řezník, který porážel koně a prodával koňské maso; v některých oblastech se tak říkalo lidem, kteří obchodovali s koňmi (koňští handlíři) – kupovali je, prodávali nebo směňovali
konduktér / průvodčí vlaku
uniformovaný státní či korporační zřízenec požívající značné úcty, který stál pod vlakvedoucím, ale pro cestující představoval přímého zástupce státní moci; u vagonů bez vnitřních uliček obcházel jedoucí vlak zvenčí po stupátkách, ručně obsluhoval brzdy, zapaloval petrolejové lampy v kupé, přikládal uhlí do kamínek a vyvolával názvy stanic
konstruktér / technický kreslič
technický specialista především ve strojírenském a elektrotechnickém průmyslu; zabýval se návrhem a vývojem strojů, přístrojů a zařízení; výsledkem jeho práce je technická dokumentace k výrobku, výkresy nebo model a další doplňující dokumentace, podle které lze konkrétní výrobek zhotovit
konšel (der Schöffe / der Beigeordnete)
z latinského slova „consul“; jednalo se o radního neboli člena obecní/ městské rady; na vesnici označení pro pomocníka rychtáře
kontrolor okresní nemocniční pokladny (der Bezirkskrankenkassenkontrollor)
revizní úředník zodpovědný za finanční a věcnou správu prostředků určených na nemocenské pojištění v daném okrese; povolání vzniklo s rozvojem sociálního zákonodárství na konci 19. stol. (zejména po zavedení povinného nemocenského pojištění dělníků v roce 1888); prověřoval účetnictví pokladny, schvaloval výplaty nemocenských dávek a kontroloval hospodaření s příspěvky od zaměstnavatelů a dělníků; osobně nebo prostřednictvím podřízených kontroloval, zda pojištěnci, kteří čerpají dávky, skutečně dodržují léčebný režim a nezdržují se mimo domov; také prověřoval účty předkládané smluvními lékaři pokladny, zda odpovídají provedeným výkonům a sjednaným tarifům
kontrolorka kvality / jakostářka (die Qualitätskontrolleurin)
průmysloví dělnice nebo technička zodpovědná za inspekci hotových výrobků nebo polotovarů na výrobní lince; jejím úkolem bylo měřením, vážením nebo vizuální kontrolou zajistit, aby produkty splňovaly stanovené normy a standardy kvality, a vyřazovat vadné kusy; tato profese nabyla na významu s nástupem masové pásové výroby
konvář (der Kannengiesser)
v historii vysoce specializovaný řemeslník, který odléval a tepal nádoby z barevných kovů, především z cínu; jeho výrobky byly ve své době ekvivalentem dnešního nerezu nebo porcelánu; pracoval s cínem (často s příměsí olova nebo mědi pro tvrdost), kdy odléval konvice, talíře, svícny, křtitelnice i lékárnické nádoby do kamenných nebo kovových forem – po odlití výrobky soustružil, brousil a leštil do stříbřitého lesku; bohatší kusy zdobili rytím či cizelováním
konzistoriální rada (der Konsistorialrat)
čestný titul nebo funkční označení pro vysoce postaveného člena konzistoře, což je poradní a správní orgán biskupa (v katolické církvi) nebo nejvyšší správní orgán církve (v evangelických církvích)
kopáč / výkopník (der Schaufler)
kopáč prováděl výkopové, vrtačské a razící práce; pracovními činnostmi byly stavební kopáčské práce, například ruční výkopy, odkopávky, prokopávky a zářezy ve všech horninách
kopytář (der Leistenmacher)
specializovaný řemeslník, který vyráběl dřevěná kopyta pro ševce a obuvníky – byl tak nezbytným partnerem každého ševce; kopyta se vyráběla z tvrdého, dobře vysušeného dřeva (nejčastěji habr nebo buk), aby držela tvar i při vlhku; musel dřevo nahrubo otesat a pak jemně vyřezat do tvaru lidského chodidla; kopytáři vyráběli i sériové sady různých velikostí pro tovární výrobu
NOVÉ
korbář (corbarius / cistarius, der Korbmacher)
specializovaný lidový řemeslník, který v hierarchii venkovských a městských živností stál sice spíše na nižším materiálním stupni, ale jeho výrobky byly naprosto nepostradatelné pro zemědělství, obchod i domácnosti; osobně v zimě sklízel divoké vrbové proutí, ručně jej loupal, vařil a štípal na jemné pásky (šény), ze kterých pak pletl obrovské koše na brambory a řepu, nůše na záda, koše na prádlo, chlebové ošatky, rybářské vrše, a dokonce i proutěné korby pro hospodářské vozy a kočáry
korytář (der Trogmacher / der Trogschnitzer)
specializovaný řemeslník pracující s dřevem, který v hierarchii venkovských řemesel stál sice pod plnoprávnými tesaři či truhláři, ale jeho specifické zboží bylo pro každou domácnost naprosto klíčové; ručně dlabal, kresal a vysekával ze syrových kmenů stromů velká koryta na krmení dobytka, necky na praní prádla, korytka na zadělávání těsta na chleba, vaničky, dlabané žlaby na vodu, dřevěné lopaty, vařečky a další kuchyňské i hospodářské nádoby; patřil k chudším řemeslníkům, jejichž obživa závisela na dostupnosti vhodného dřeva (zejména topolu, lípy, vrby či olše), přičemž denně riskoval těžká zranění při práci s ostrými dláty, sekerami a teslicemi a chronické bolesti zad z neustálého ohýbání nad kmeny
kořenářka / bylinkářka (die Kräuterfrau)
venkovská znalkyně léčivých rostlin – sbírala, sušila a míchala byliny na čaje, masti a obklady; byla první pomocí při běžných nemocech, kdy si lidé nemohli dovolit lékaře; její znalosti se dědily ústně z generace na generaci – stála na pomezí léčitelství a magie
kostelník / sakristián (der Kirchner / der Küster)
též sakristán; je člověk, který se staral o kostel, roucha kněží či ministrantů a též o obřadní nádoby; na rozdíl od kněze šlo zpravidla o laika, pro kterého byla tato služba buď posláním, nebo (zejména ve velkých farnostech) řádným zaměstnáním
kostýmní výtvarník / návrhář kostýmů (der Kostümbildner)
umělecké povolání muže, který pomocí látek definoval postavu; úzce spolupracoval s režisérem a scénografem – kostým nebyl jen oblečením, ale vyprávěl příběh – barvou, mírou obnošení nebo siluetou; role kostýmního výtvarníka se vyvinula z práce švadlen a krejčích v samostatnou uměleckou disciplínu na začátku 20. stol.; v éře První republiky nebo v poválečném filmu musel být také kolikráte u historických děl expertem na dějiny odívání – studoval střihy, materiály a dobovou etiketu, aby kostým odpovídal sociálnímu postavení postavy a doby
košíkář / pletař košů (der Korbmacher / der Korbflechter)
tradiční řemeslník, který plete nejrůznější užitkové a dekorativní předměty, jako jsou koše, ošatky, nůše, ale i nábytek, z přírodních materiálů, především z vrbového proutí, rákosu, orobince nebo slámy
kotlář (der Kesselmacher)
specializovaný řemeslník a strojírenský dělník, který vyráběl, montoval a opravoval kotle, nádrže, potrubní systémy a další tlakové nádoby z kovových plechů a profilů
kouzelník / eskamotér (praestigiator, der Zauberkünstler / der Escamoteur)
kočovný iluzionista, který pomocí triků, optických klamů a hbitosti prstů (=eskamotáž) bavil diváky; na jarmarcích, trzích i v hostincích předváděl zmizení předmětů, karetní triky či vytahování zvířat z klobouku; jeho umění vyžadovalo dokonalou manuální zručnost a schopnost odvést pozornost publika
kovář / kovář železa / šmíd (faber ferrarius, der Schmied)
jedno z nejstarších a nejvýznamnějších řemesel v historii lidstva; řemeslník, který zpracovával za tepla kovy a vyráběl z nich různé užitkové nebo ozdobné věci; kovář zpracovával různé druhy kovů, počínaje olovem a konče ocelí
kovář při buštěhradské dráze
nepostradatelný, vysoce ceněný řemeslník zaměstnaný soukromou společností Buštěhradské dráhy (B.E.B.), který pracoval ve velkých drážních dílnách a výtopnách (např. v Kralupech nad Vltavou) pod přímým velením dílovedoucího či strojmistra; ručně ve výhni koval, tvaroval a kalil namáhané kovové součásti parních lokomotiv a nákladních uhelných vagonů, opravoval listová péra podvozků, táhla, spojky, brzdové komponenty a vyráběl specifické traťové nářadí pro údržbu železničního svršku
kovářský dělník (der Schmiedehelfer / der Schmiedeknecht)
pomocný, zpravidla nekvalifikovaný nebo polokvalifikovaný manuální pracovník v panských, městských či továrních kovárnách, který v přísné dílenské hierarchii stál na nejnižším stupni pod kovářským mistrem a tovaryši; ručně obsluhoval kožené měchy na vhánění vzduchu do výhně, nosil a přikládal kovářské uhlí, zvedal a přidržoval těžké rozžhavené obrobky na kovadlině, tloukl velkým sedmikilovým kladivem (předákem) podle pokynů a prováděl hrubé začišťování hotových výkovků
NOVÉ
kovářský pomocník (der Schmiedegehilfe / der Schmiedeknecht)
manuální pracovník, často učedník v posledních letech výcviku nebo nekvalifikovaný silný dělník, který v přísné hierarchii kovářské dílny stál pod mistrem a tovaryši, ale nad nově příchozími učedníky; ručně tahal kožené měchy pro vhánění vzduchu do výhně, nosil těžké pytle s kovářským uhlím, obsluhoval chladicí kádě s vodou, přidržoval rozžhavené masivní kusy kovu kovářskými kleštěmi na kovadlině, tloukl velkým kladivem podle pokynů tovaryše a prováděl hrubé pilování a začišťování hotových výrobků
kovářský tovaryš (der Schmiedegeselle)
vyučený řemeslník, který úspěšně ukončil učební léta u mistra, ale ještě nezískal vlastní mistrovské právo; v kovářském řemesle, které vyžadovalo souhru minimálně dvou lidí, byl tovaryš naprosto klíčovou postavou
NOVÉ
kovářský tovaryš na hamru (der Hammerschmiedgesellen)
samostatně obsluhoval a seřizoval velký mechanický buchar (kladivo poháněné vačkovou hřídelí od vodního kola), koordinoval proud vody na vodní kolo pomocí táhel stavidel, kovářskými kleštěmi manipuloval s masivními rozžhavenými ingoty na kovadlině, řídil proces kalení a vedl hrubé tvarování nejtěžších železných výkovků; v rámci hierarchie na hamru vysoce kvalifikovaný, byl fyzicky mimořádně zdatný řemeslník s výučním listem, který v hierarchii hamru (vodou poháněné kovárny a hutní dílny) stál přímo pod hamernickým mistrem (hamerníkem); řídil práci učedníků a pomocných dělníků a ovládal nejtěžší stroje v dílně
kovkov (der Erzgräber)
specializovaný horník, který se zabýval přímým dobýváním (kopáním) rudy
kovolitec / slévač kovů (der Metallgießer)
jinak slévač; specializovaný pracovník, který kov rozpustil na tekutinu a vléval ho do formy, kdy výsledkem byl odlitek; tato metoda se používala pro složité tvary, které by nešlo vykovat (například zvony, sochy, bloky motorů)
kovosoustružník / soustružník kovů (der Metalldreher)
pracovník ve strojírenství; seřizoval a obsluhoval konvenční a číslicově řízené soustružnické stroje, prováděl práce nutné při strojním obrábění materiálu soustružením, vrtáním, vyvrtáváním, vyhrubováním, vystružováním do kovu apod.
kovotepec (der Kupferhammer / der Kupferschläger)
jinak mědikovec či cizelér; umělecký řemeslník, který tvaroval a zdobil kovy (především měď, mosaz, stříbro či zlato) za studena pomocí úderů kladívka na speciální dláta a razidla (čakany)
kovotlačitel (der Metalldrücker)
vysoce kvalifikovaný řemeslník, který tvaroval plechy do rotačních dutých tvarů (mísy, stínidla, nádoby) pomocí tlaku nástroje na rotující šablonu; na rozdíl od kováře plech nebušil, ale plynule jej „vytlačoval“ za studena; pracoval u stroje podobného soustruhu – doprostřed upnul dřevěnou nebo kovovou formu (kopyto) a rotující kruhový plech k ní pomocí ocelových tlačných tyčí (přidržovaných pod paží nebo opřených o tělo) přitlačoval, dokud plech dokonale nekopíroval tvar formy; zhotovoval vše, co mělo kruhový průřez – reflektory lamp, číše, vázy, hudební nástroje, části kávovarů nebo ozdobné kryty stroj; z hlediska materiálů pracoval s mědí, mosazí, hliníkem i stříbrem
koželuh / koželužník / gerber (der Gerber)
jinak černokožešník; řemeslník, který vydělával a zpracovával syrové zvířecí kůže (hovězí, vepřové, kozí, ovčí i koňské aj.) a vyráběl z nich měkkou pružnou useň, kterou pak dále zpracovávali ševci, brašnáři, sedláři a další řemeslníci; historicky bylo soustředěno u vodních toků, protože vyžadovalo obrovské množství vody
koželužský dělník (der Gerberarbeiter / der Gerbergehilfe)
pomocný pracovník v koželužně, který vykonával fyzicky nejnáročnější a nejméně vážené části procesu zpracování kůží; na rozdíl od mistra koželuha, který proces řídil, byl dělník přímo v kontaktu se surovým, zapáchajícím materiálem a chemikáliemi
kožešník / kunšer (pellio, der Kürschner)
řemeslník, který se zabýval zpracováním kožešin (kůží se srstí) a šitím kožešinových oděvů (kožichů) a doplňků; na rozdíl od koželuha, který vyráběl hladkou useň, kožešník pracoval s materiálem, kde byla dominantou právě srst
krajkářka / pletařka krajek (denticularius, die Spitzenmacherin)
řemeslnice či domácká dělnice zabývající se výrobou jemných textilií – krajek; typické pro horské oblasti (Krušné hory, Šumava, Vamberk); šlo o masové domácké řemeslo, kdy celé rodiny (včetně dětí) paličkovaly krajky pro faktory, kteří je pak prodávali po celé Evropě
kramář / trhovec
kočovný obchodník po poutích, trzích, podomní obchodník – nejčastěji prodával nádobí, galanterní zboží, exotické ovoce, náboženské obrazy, ale třeba i biče nebo hračky; neplést si jej s kupcem!
kramářský zpěvák / písničkář (der Bänkelsänger)
lidový zpravodaj a bavič, který na trzích a poutích zpíval tklivé písně o skutečných či smyšlených tragédiích, vraždách a neštěstích; děj příběhu ukazoval ukazovátkem na velké malované plachtě s obrázky – zároveň prodával texty těchto písní (kramářské tisky) přihlížejícím
krasojezdec na koni / voltižér (der Kunstreiter / der Voltigierer)
speciální druh artisty předvádějící akrobatické kousky (voltíž) na hřbetu běžícího koně; šlo o vrcholná a divácky nejatraktivnější čísla kočovných cirkusů, která vyžadovala dokonalou rovnováhu, fyzickou kondici a absolutní souhru se zvířetem
kravař (der Kuhhirt / der Kuhwärter)
člověk, který se živil chovem a pastvou hovězího dobytka
krčmář (caupo, der Kretschmer)
jinak hospodský; historické označení pro provozovatele krčmy čili jednoduchého venkovského nebo předměstského hostince, který poskytoval jídlo, pití (především pivo a kořalku) a základní nocleh
krejčí / šnajdr (sartor, der Schneider)
řemeslník, který se živil krejčovstvím, tj. výrobou, šitím, opravami a úpravami oděvů
krejčová (die Schneiderin)
řemeslnice, která se živila krejčovstvím, tj. výrobou, šitím, opravami a úpravami oděvů
krejčovský pomocník (der Schneiderhelfer)
vyučený řemeslník, který pracoval v dílně mistra krejčího; v hierarchii krejčovského cechu stál mezi učněm a samostatným mistrem; prováděl většinu šicích prací, zatímco mistr se věnoval měření zákazníka, stříhání drahých látek a finálnímu zkoušení; mezi typické úkoly patřilo prošívání výztuh, ruční obšívání knoflíkových dírek a žehlení těžkými litinovými žehličkami nahřívanými na kamnech
kreslička (die Zeichnerin / die technische Zeichnerin)
technicko-administrativní pracovnice, která na základě skic inženýrů a konstruktérů vyhotovovala detailní technické výkresy strojů, staveb nebo součástek; používala k tomu rýsovací prkno, příložník, pravítka a speciální tušová pera; před nástupem počítačového projektování (CAD) byla tato práce nezbytná v každém projekčním a konstrukčním ústavu
kriminalista / operativec (der Kriminalist)
policejní specialista zaměřený na odhalování trestné činnosti, zjišťování pachatelů a zajišťování důkazů v terénu i v laboratoři; jeho role se vyvinula z potřeby vědecky podloženého vyšetřování, které nahradilo pouhé výslechy a intuici; na rozdíl od vyšetřovatele (který vedl spis) byl kriminalista (často v civilu) tím, kdo se pohyboval v podsvětí, pracoval s informátory a prováděl domovní prohlídky v místech; zejména od konce 19. stol. kriminalisté začali využívat daktyloskopii (otisky prstů), trasologii (stopy obuvi) a chemii; v českých zemích položil základy moderní kriminalistiky například Jan Evangelista Purkyně či později bezpečnostní sbory první republiky
krumplíř (der Bortenwirker)
řemeslník, který se specializoval na výrobu ozdobných lemování, prýmků, střapců a vyšívání drahými kovy (zlatem či stříbrem); primárně se věnoval vyšívání, zejména tzv. „krumplování“ – to je technika, kdy se na podkladovou látku (samet, hedvábí) přišívaly (ne protahovaly) kovové nitě, šňůrky, perly nebo flitry; vznikaly tak bohatě zdobené církevní ornáty, prapory nebo šlechtické kabátce; byl tedy spíše umělecký vyšívač
krupař / graupner (der Graupner)
úzce zaměřený obchodník a prodejce mouky, kterou dostával od mlynáře z tzv. obchodního mletí (na prodej); krupař prodával například jednomletou mouku ze žita (na bílý chléb), dotahovanou mouku, kroupy, jáhly, proso, luštěniny a krupici
krysař / myškař (der Rattenfänger / der Mäusefänger)
potulný řemeslník, který ovládal chemii jedů i psychologii zvířat; používal mechanické pasti, ale hlavně vlastní směsi návnad (jedů); musel vědět, čím krysy přilákat a jak je z budovy „vytáhnout“ – často proto pracoval s vycvičenými teriéry nebo fretkami, kteří hlodavce vyháněli z děr; kvůli práci s jedy a neustálému pohybu v nečistých místech stál na okraji společnosti – odtud pramení legendy, kde se mu připisovaly magické schopnosti, jako bylo vábení krys hrou na píšťalu
kuchař (coquus, der Koch)
povolání spojující řemeslnou zručnost s uměním – historicky byla práce kuchaře (zejména v lepších domech nebo na zámcích) náročnou kombinací logistiky, řemesla a tvrdé fyzické dřiny; musel být mistrem v ovládání tepla – před vynálezem moderních sporáků se vařilo na otevřených ohništích nebo v masivních kachlových pecích na dřevo a uhlí; také musel vědět, jaké dřevo použít pro rychlý var a jaké pro pomalé pečení masa; celý den stál v obrovském žáru, zvedal těžké měděné a litinové nádobí a neustále pracoval s otevřeným ohněm; jeho role se zásadně lišila podle místa působení: mohl být panským kuchařem, měšťanským kuchařem, služebným kuchařem nebo polním kuchařem
NOVÉ
kuchařka ve vychovatelně (die Erziehungsheimsköchin)
provozní zaměstnankyně v polepšovně, nápravném ústavu pro mladistvé nebo sirotčinci (vychovatelně), která v přísné hierarchii instituce stála pod ředitelem ústavu, dozorci a hlavními vychovateli, avšak v prostoru kuchyně vládla pevnou rukou; každý den vařila masové objemy jednoduchých a levných institucionálních jídel (přívarky, brambory, kaše, kysané zelí, chléb, řepný sirup a jen výjimečně levné maso), což obnášelo ruční loupání metráků zeleniny, míchání obřích kotlů velkými vařečkami a pečení chleba v ústavní peci
kulisák / jevištní dělník (der Kulissenschieber / der Bühnenarbeiter)
řemeslník a dělník jeviště, bez jehož fyzické síly a šikovnosti by se žádné představení neodehrálo; v dobách barokních a klasicistních divadel kulisáci ručně tahali za provazy, aby v mžiku vyměnili malované prospekty; museli být naprosto přesní, aby proměna scény proběhla před zraky diváků hladce; byl to vlastně muž mnoha povolání – trochu truhlářem, trochu zámečníkem a trochu čalouníkem, kdy si sám kulisy opravoval a často i vyráběl; v ochotnických spolcích to byli nadšenci, kteří po své běžné práci v továrně trávili večery v divadle stavbou scén; jeho uměním bylo pohybovat se v zákulisí naprosto neslyšně a ve tmě musel znát nazpaměť každý krok a každé lano, aby v pravou chvíli spustil nebe nebo vysunul hrad
kupec (mercator, der Kaufmann)
v historii vážený obchodník, který se zabýval prodejem zboží, ale na rozdíl od velkoobchodníka prodával v menším měřítku a na širším území (například na jarmarcích a trzích); putoval z města do města, nakupoval zboží (plátno, sůl, koření, železo) a prodával ho tam, kde bylo potřeba; rizika byla vysoká – hrozili lapkové, špatné počasí i celní poplatky na každé hranici panství; ti nejúspěšnější kupci se usadili ve městech, kde měli své krámy a sklady (tzv. kupecké domy, například na Staroměstském náměstí v Praze) – zde pak prodávali konečným zákazníkům
laborant
odborný pracovník, který prováděl laboratorní vyšetření, testy a analýzy – buď v chemických, biologických, nebo zdravotnických laboratořích; jeho práce spočívala v přípravě vzorků, obsluze přístrojů, vyhodnocování výsledků a podpoře výzkumu či diagnostiky
NOVÉ
laborantka (die Laborantin)
odborná technická pracovnice, která v přísné hierarchii výzkumných ústavů, nemocničních laboratoří nebo kontrolních oddělení národních podniků (např. v chemičkách či potravinářství) podléhala přímo vedoucímu laboratoře, vědeckému pracovníkovi nebo atestovanému lékaři; prováděla zdlouhavé ruční analýzy vzorků, což obnášelo pipetování ústy pomocí skleněných pipet, titrace s vizuálním sledováním změny barvy indikátorů, ruční vážení chemikálií na mechanických analytických vahách, kultivaci bakterií na Petriho miskách a zápisy výsledků inkoustem do tlustých laboratorních deníků
laborantka v apatyce
byla lékárnická/ farmaceutická asistentka, která byla k ruce vedoucího lékárny (magistr); zatímco magistr zodpovídal za odborné vedení a prodej, laborantka trávila většinu času v zázemí – v laboratoři a oficíně
lakýrnický pomocník (der Helfer im Lackiererei / der Lackierergehilfe)
pracovník, který zajišťoval přípravné a dokončovací práce v lakýrnické dílně, továrně na kočáry nebo později v automobilce
lakýrník / natěrač (der Lackierer)
řemeslník, který se specializoval na povrchovou úpravu dřeva, kovů, plastů i stavebních prvků nanášením nátěrových hmot (laků, barev, emailů)
lampář / plnič plynu v lampách / osvětlovač (der Laternenanzünder)
zaměstnanec obce/ města pověřený obsluhou veřejného osvětlení; před zavedením elektřiny obcházel každý večer ulice s dlouhou tyčí, kterou otevíral přívod plynu a zapaloval ho (nebo v dřívějších dobách doléval olej a čistil skla lamp); ráno pak musel lampy opět zhasnout; byl symbolem bezpečí v nočním městě
láník (der Laaniger / der Lähner)
synonymní označení pro sedláka/ celoláníka/ celosedláka/ gruntovníka, který vlastnil 1 selský lán = 18,6301 ha
lazebnice / lázeňská (die Baderin / die Bademagd)
pracovnice v lázních, pomocnice lazebníka; připravovala horké koupele, bylinné lázně, prováděla masáže, stříhala vlasy a pomáhala při drobných léčebných zákrocích (sázení baněk); historicky šlo o řemeslo na okraji společnosti, často spojované i s poskytováním intimních služeb, v 19. stol. se však již profesionalizovalo
lazebník (balneator, der Barbier / der Friseur)
historický řemeslník, který provozoval veřejné lázně a staral se o hygienu, zdraví a vzhled svých zákazníků; šlo o profesi, která v sobě spojovala prvky dnešního provozovatele wellness, kadeřníka a nižšího zdravotníka; dělal drobné chirurgické zákroky, stejně tak vykonával práci holiče či kadeřníka
lázeňský (der Bademeister / der Bader)
v 19. a na počátku 20. stol. s rozkvětem slavných lázeňských měst se pozice transformovala do role kvalifikovaného personálu luxusních sanatorií, kde podléhal přímému vedení lázeňského lékaře; s lékaři úzce spolupracoval a přísně plnil jejich medicínské předpisy ohledně teploty a složení koupelí, přičemž k lázeňským hostům (často z řad nejvyšší šlechty a bohaté buržoazie) se choval s absolutní, vysoce uctivou profesionalitou a diskrétností; ručně připravoval minerální, rašelinové či bylinné koupele, dohlížel na správný ohřev vody, pomáhal slabým pacientům do van a z van, prováděl klasické masáže, aplikoval zábaly, čistil historické měděné vany a udržoval dokonalou čistotu a teplotu v celém balneo provozu
ledař / sekáč ledu (der Eismann / der Eishacker)
sezónní, ale kriticky důležitá profese pro potravinářství a pivovarnictví; ledař v zimě těžil led na zamrzlých řekách a rybnících – pomocí dlouhých pil a háků vysekával ledové kvádry, které se vozily do hlubokých sklepů (lednic); tento přírodní led chladil pivo a maso až do další zimy
legionář
voják a člen jednotky dobrovolnického zahraničního vojenského odboje Čechů a Slováků za první světové války (buď na Rusi, v Itálii či ve Francii)
lékárenský pomocník (der Apothekergehilfe)
pomocná ruka lékárníka (magistra); v minulosti zejména ještě lékárenský učeň
lékárník / apatykář (pharmaceutus, apothecarius, der Apotheker)
odborník na přípravu léčiv, který musel dokonale ovládat chemii, botaniku a latinu; v 18. a 19. stol. lékárník léky nekupoval v krabičkách, ale sám je vyráběl – v zázemí lékárny (v laboratoři) tloukl suroviny v hmoždíři, vařil sirupy, míchal masti a ručně válel pilulky; lékárník patřil k nejvzdělanější elitě města (tzv. honoraci) spolu s lékařem a farářem – měl univerzitní vzdělání (magistr farmacie) a měl povětšinou dům na náměstí, jenž byl symbolem prestiže; provozování lékárny bylo vázáno na státní nebo panské „lékárnické privilegium“, kdy lékárna byla často rodinným majetkem předávaným po generace a měla své hrdé jméno
lektor / přednášející (lector, der Lektor / der Sprachlehrer)
specialista na předávání vědomostí, jehož role se lišila podle prostředí – mohl být církevním lektorem, univerzitním lektorem či panským lektorem; šlo o intelektuální povolání, kdy lektor byl vnímán jako šiřitel osvěty a kultury
lesní dělník / nádeník v lese (der Waldarbeiter)
pracovník, který se převážně živil manuální prací v lese; zajišťoval manuální a technické práce nezbytné pro pěstování, ochranu a těžbu lesa; na rozdíl od specializovaného dřevorubce (těžaře) měl širší záběr činností pokrývající celý životní cyklus lesa
lesní hajný (der Jäger / der Waldheger)
jinak myslivec; bylo označení lesního personálu; šlo o osobu určenou k hájení lesů; žil přímo v lese v hájovně a vykonával praktickou dozorčí činnost (byl v „první linii“ na rozdíl od fořta, který byl spíše manažerem a úředníkem); hajní byli zároveň dlouho odměňováni buď zcela, nebo z velké části pouze v naturáliích
lesní taxator (der Forsttaxator / der Forsteinrichter)
vysoce specializovaný odborník připravující podklady k realizaci hospodářské úpravy lesů; popisoval, měřil a vyhodnocoval údaje (=měřil jejich objem) o lese a lesním prostředí na konkrétním majetku vlastníka; také navrhoval hospodářská opatření za účelem vyhotovení lesního hospodářského plánu (LHP)
lesník (der Förster)
organizoval, řídil a kontroloval práce na svěřeném lesnickém úseku; prováděl ochrannou službu, zajišťoval správu majetku a kontroloval myslivecké hospodaření na svěřeném úseku
leštička (die Poliererin)
žena, jejíž šikovné ruce dodávaly věcem lesk a prodejní hodnotu; v kovoprůmyslu v továrnách opracovávala kovové součástky, příbory nebo nástroje – pomocí plstěných kotoučů a lešticích past odstraňovala nerovnosti po broušení; byla to špinavá práce v prachu a hluku
letec RAF
pilot a příslušník Royal Air Force (česky Královského letectva Spojeného království Velké Británie a Severního Irska) za druhé světové války době boje proti nacistickému Německu; v českém kontextu se jím myslí především přibližně 2500 Čechoslováků, kteří sloužili v jeho řadách
letový dispečer / letecký dispečer (der Fluglotse)
specialista letectví zodpovědný za bezpečné řízení letového provozu ve svěřeném vzdušném prostoru a na letištích; pomocí radarů, vysílaček a vizuálního pozorování koordinoval starty, přistání a letové trasy tak, aby zabránil srážkám letadel a zajistil plynulost dopravy; profese vznikla v přímé souvislosti s rozvojem civilního letectví
letuška / palubní průvodčí / stewardka
odborně palubní průvodčí nebo stevardka; členka posádky letadla, jejímž úkolem bylo zajišťovat pohodlí, bezpečnost a servis cestujících na palubě letadel
lihovarník / palírník (der Brenner / der Schnapsbrenner)
případně destilatér; odborník obsluhující technologické zařízení na výrobu lihu a lihovin a zajišťoval výrobu v celém jejím rozsahu od příjmu a přípravy surovin, přes fermentaci, destilaci až po předání vyrobeného lihu nebo destilátu; principem byla výroba etylalkoholu (lihu) cestou kvašení a následné destilace zemědělských surovin, jako jsou obiloviny, brambory, cukrová řepa nebo ovoce
NOVÉ
likvidátorka faktur (die Rechnungsliquidatorin / die Rechnungsprüferin)
specializovaná odborná referentka v administrativním aparátu národního podniku nebo výrobního družstva, která v hierarchii účtárny spadala přímo pod vedoucího finančního odboru a hlavní účetní; prováděla takzvanou věcnou a formální likvidaci přijatých faktur, což obnášelo ruční porovnávání papírových faktur s příjemkami ze skladů, objednávkami a hospodářskými smlouvami, mechanické přepočítávání cen, sazeb daně z obratu a matematických součtů na elektrických kalkulačkách s papírovou páskou
literní učitelka (die Literallehrerin)
pedagogická pracovnice specializovaná na výuku základní gramotnosti, tedy čtení, psaní a elementárních počtů (trivia); její role byla po staletí základním kamenem vzdělanosti a emancipace nižších společenských vrstev; historicky (zejména po školské reformě Marie Terezie v roce 1774) působily na triviálních školách, kde učily děti číst „litery“ (písmena) a základy náboženství; na venkově byla často jedinou osobou, která odebírala noviny a knihy, vedla místní knihovnu nebo ochotnický spolek a kultivovala češtinu v místní komunitě; učitelství bylo jedním z prvních intelektuálních povolání dostupných ženám – až do roku 1919 však v českých zemích platil pro učitelky tzv. celibát – pokud se provdaly, musely profesi opustit
loďař / rejdař (der Reeder)
provozoval svým jménem a na svůj účet přepravu nákladů vlastními nebo najatými plavidly za účelem zisku; zároveň najímal posádku (kapitány, lodníky), sháněl zakázky na přepravu zboží nebo osob a odpovídal za komerční využití plavidla
lodní tesařský pomocník
pracovník v loděnici nebo v plavebním oddíle, který zajišťoval fyzicky nejnáročnější práce při stavbě a údržbě dřevěných plavidel (šífů, pramic nebo vorů)
lodník (nauta, der Schiffer / der Matrose / der Schiffsführer)
lodník vykonával činnosti související s řízením plavidel, jeho provozem a bezpečnou plavbou
lodník na parníku
v 19. a 1. pol. 20. stol. šlo o specifickou profesi, která vyžadovala kombinaci klasického námořnického řemesla a práce v náročném technickém prostředí parního stroje
NOVÉ
logistik
manažersko-technický pracovník se středoškolským nebo vysokoškolským vzděláním (často v oboru ekonomiky, dopravy nebo managementu dodavatelských řetězců), jehož činnost spadá pod standardní volné živnosti či zaměstnanecký poměr; plánuje, koordinuje a optimalizuje nákup, skladování a distribuci materiálu i hotových výrobků od dodavatele až ke koncovému spotřebiteli, přičemž aktivně předpovídá poptávku
lojovník / unšlitník / vařič loje (der Unschlittmacher / der Talgsieder)
v historii klíčovým zpracovatelem živočišných tuků, který zajišťoval suroviny pro svícení, vaření i řemesla; nakupoval hovězí a skopový lůj – ten v kotlích za tepla vytavoval (škvařil), čistil od nečistot a odléval do homolí nebo bloků, kdy čistý lůj (nesolený) byl nezbytný pro výrobu lojových svíček, které byly levnější alternativou k vosku; tato profese byla v minulosti úzce spjata s řezníkem, od kterého lojovník vykupoval surový lůj, a s mydlářem či svíčkařem, kterým dodával čistý produkt
loutkař / marionetář (der Puppenspieler)
kočovný umělec, který se putoval od vesnice k vesnici s přenosným divadlem a dřevěnými marionetami; hrál hry pro děti i dospělé, často s historickými či satirickými náměty; loutkaři sehráli významnou roli při udržování českého jazyka na venkově v době národního obrození (například rodina Kopeckých)
loutkoherec / marionetář (der Puppenspieler / der Marionettenspieler)
kočovný majitel a herec loutkového divadla; když nepřálo počasí, hrálo se převážně v hostinských sálech, v létě pak vystupoval na návsích; marionety byl druh loutek vedených drátky seshora. Též se můžeme setkat výrazy jako hráč s tatrmany nebo s maňásky
lžičník / lžičař / lžičíř (der Löffelmacher)
vysoce specializovaný řemeslník, který vyráběl lžíce a drobné kuchyňské náčiní – z jediného špalíku dokázal vytvořit ergonomický nástroj pro každodenní stravování; pomocí speciálních zahnutých nožů (lžičníků) a dlátek vyřezával lžíce z tvrdého dřeva – musel mít cit pro léta dřeva, aby lžíce nepraskla a byla hladká i po namočení do polévky; ve městech existovali specialisté, kteří lžíce odlévali z cínu nebo vytepávali z mědi a mosazi – těm se říkalo kovoví lžičaři
magistrátní rada / radní pán (der Magistratsrat)
vysoký úřední titul a funkce v rámci městské samosprávy (magistrátu), především v období Rakouska-Uherska a Československé První republiky; rozhodoval o klíčových agendách města – od správy majetku a financí až po stavební řád a veřejnou bezpečnost; byl členem kolegia, které vedlo město pod předsednictvím purkmistra (později starosty)
majitel anatomického muzea (der Besitzer des Anatomischen Museums / der Panoptikum-Besitzer)
majitel a provozovatel výstavy preparátů lidského těla či voskových modelů; kromě kostry nebo plodů lihu mohli návštěvnici spatřit třeba i pohlavní orgány napadené nemocemi; anatomická muzea měla sekce zvlášť pro muže a ženy
majitel domu / domopán (der Besitzer / der Eigentümer / der Hausbesitzer)
vlastník nemovitosti určené k bydlení
majitel panoptika / panoptikář
majitel a provozovatel sbírky jak neživých (voskové figuríny historických osobností či vrahů, preparáty), tak živých (lidských) rarit (tzv. monstra – obři, trpaslíci, siamská dvojčata či lidé s hypertrichózou); panoptika kočovala po městech a těžila z touhy publika vidět na vlastní oči to, co se vymykalo běžné realitě
majitel panoramy / panoramatář
majitel sbírky obrazů a fotografií z exotických končin a provozovatel kočovné kukátkové skříně; za drobný poplatek nechal diváky nahlížet přes zvětšovací čočky na osvětlené obrazy, grafiky či později fotografie z exotických končin, slavných měst nebo bojišť; pro venkovany to byl jediný vizuální kontakt se světem
majitel pohřebního ústavu / pohřebník (der Leichenbestatter)
jinak pohřebník; osoba pracující v pohřbívání, jež se zabývala zpopelňováním, konzervací a balzamací lidských pozůstatků včetně vyzvedávání těl mrtvých a jejich pohřbívání
majitel pojízdného biografu / kinematografista
průkopník filmové zábavy, který s promítačkou, plátnem a kotouči filmů objížděl venkov; pronajímal si sály hospod nebo stavěl stany, kde promítal němé filmy; často musel sám točit klikou projektoru a zároveň děj komentovat nebo pouštět hudbu z gramofonu; přinášel na vsi první kontakt s moderní technikou a světem
majitel realit (der Immobilienbesitzer)
šlo o tzv. rentiéra, který vlastnil nemovitost a zprostředkovával její prodej, pronájem nebo správu; patřil mezi tzv. městskou honoraci
majitel vulganisační dílny / majitel vulkanizační dílny
na počátku 20. stol., s masivním rozvojem automobilismu a cyklistiky, byl pokrokovým živnostníkem a specialistou na zpracování gumy, který v městské hierarchii stál na úrovni majitelů prvních autodílen a strojírenských závodů; osobně řídil dílnu, kde za pomoci speciálních vulkanizačních lisů vytápěných parou nebo plynem za vysokých teplot (kolem 140-160 °C) chemicky spojoval surový kaučuk se sírou, čímž opravoval (vulkanizoval) proražené pneumatiky, protektoroval sjeté pláště automobilů a opravoval gumové hadice, řemeny či obuv
majitel zábavných podniků
tj. majitel pouťových atrakcí; nejčastěji šlo o střelnice, kolotoče, tzv. americké houpačky – tj. lodičkové houpačky, nebo i tzv. ruské houpačky – tj. dnešní ruské kolo (svislá kola; šlo o majetné provozovatele a podnikatele v zábavním průmyslu, kteří zaměstnávali pomocný personál pro stavbu a obsluhu strojů
majitel zvěřince (=menažerie)
předchůdce ředitelů dnešních zoologických zahrad a klasických cirkusů, který představoval svou sbírku exotických zvířat (například lvů, medvědů, opic či hadů), kterou vozil v klecových vozech od města k městu – pro veřejnost to byla jediná možnost spatřit živá zvířata z cizích krajů; později se z nich vyvynuli drezéři (=krotitelé)
majitelka dámského módního salonu
žena, která spojovala umělecký talent s tvrdým obchodním úsudkem; v éře První republiky (například legendární Hana Podolská nebo Rosenbaum) neprodávala jen šaty, prodávala totiž i sebevědomí a prestiž; klientky (včetně filmových hvězd) u ní trávily hodiny při zkouškách a konzultacích; salon byl složitý organismus, kdy majitelka řídila čety švadlen, střihaček a svrškařek; musela sledovat především pařížské trendy a adaptovat je pro české prostředí; se znárodněním soukromé salony zanikly nebo byly pohlceny národními podniky (například Oděvní služba) a z majitelek se staly „návrhářky“ v rámci státních družstev
major (der Major)
prestižní vojenská hodnost zejména v době Rakousko-Uherska; byl velitelem praporu (Bataillonskommandant) a jeho hodnost byla vnímána jako velmi prestižní, často spojená s šlechtickým titulem nebo dlouholetou elitní službou
malíř písma / písmomalíř (der Schriftenmaler)
mistr krasopisu, geometrie a techniky nanášení barev na různé povrchy; v době před existencí samolepek a digitálních tiskáren vytvářel vše ručně – maloval názvy obchodů na skleněné výlohy, plechové tabule i přímo na omítku domů; také musel ovládat stínování, zlacení pravým zlatem a tvorbu ozdobných patek (serifů); dále připravoval poutače pro biografy (kina), divadla a sportovní akce, kdy každý nápis byl unikátním autorským dílem, které dodávalo ulicím specifický ráz; šlo o vysoce specializované řemeslo, často spojené s lakýrnictvím nebo písmomalířstvím
malíř pokojů / pokojový malíř (der Maler / der Zimmermaler)
tradiční stavební řemeslná profese; kromě samotného malování pokojů pomocí různých technik tento řemeslník ovládal také drobné opravy omítky, jako je stěrkování nebo štukování, či lepení tapet na zeď
malířský tovaryš (der Malergeselle)
vyučený řemeslník v oboru malířství (ať už pokojového, dekorativního nebo písmařství), který pracoval pod vedením mistra; v 18. a 19. stol. tvořili tito muži mobilní pracovní sílu, která se stěhovala tam, kde byla zakázka
malorolník (der Kleinbauer / der Kleinhäusler)
rolník hospodařící na pozemcích malé celkové výměry; malý, drobný rolník, jehož výměra půdy zpravidla stačila k obživě rodiny, ale neumožňovala vytvářet větší přebytky pro trh
mandlář (amygdalarius, der Mandler)
specializovaný obchodník nebo řemeslník, který se zabýval zpracováním a prodejem mandlí a výrobků z nich; působil především ve větších městech a obchodních centrech, protože mandle byly drahým importovaným zbožím z jihu Evropy; mandle nakupoval v celku, čistil je, loupal (blanšíroval), pražil a mlel – byl hlavním dodavatelem pro lékárníky, šlechtické kuchyně a bohaté měšťany; právě mandláři stáli u zrodu marcipánové výroby – míchali mleté mandle s cukrem (nebo medem) a růžovou vodou, kdy tuto hmotu pak prodávali jako luxusní cukrovinku nebo ji tvarovali do uměleckých reliéfů
manekýnka / fotomodelka (das Mannequin / das Fotomodell)
profesionálka, která předváděla oděvy a módní doplňky na přehlídkách nebo pózovala pro fotografy při tvorbě módních katalogů, časopisů a reklam; tato profese, úzce spjatá s módním průmyslem a obchodem, získala na prestiži a masovém významu zejména ve 2. polovině 20. stol.
manipulační úředník / manipulant (der Manipulant)
státní nebo soukromý úředník zodpovědný za výkonnou administrativu, správu spisů (tedy jejich evidencí, tříděním, přepisováním a dalšími administrativními úkony) a manipulaci s dokumenty či hotovostí; stál v hierarchii nad ryzími písaři (komptoiristy), ale pod koncepčními úředníky, kteří o věcech rozhodovali, zabýval se technickou stránkou úředních spisů
manipulant / expeditor (der Manipulant)
odborný pracovník pověřený operativní správou, tříděním a fyzickým i administrativním odbavováním materiálu, zboží nebo úředních spisů; od vzniku moderní administrativy a průmyslu byla jeho pozice klíčová pro udržení systému a pořádku v pohybu věcí a informací; byl úředníkem nižšího nebo středního rangu, který fyzicky třídil poštu, zakládal spisy do regálů a připravoval podklady pro rozhodování vyšších komisařů; zároveň bylo možno se s manipulanty setkat i na železnici a poštách, kde zodpovídali za správné naložení balíků a dopisů do vagónů, aby nedošlo k jejich ztrátě nebo zpoždění; v továrnách zajišťoval, aby se správný polotovar dostal ve správný čas ke správnému stroji, což byl předstupeň moderního managementu výroby
markšejdr / důlní měřič / horyměřič (der Markscheider)
vlastně geometr, klíčová postava pro orientaci v podzemí – jako technicky vzdělaný úředník zodpovídal za mapování důlních děl, vytyčování směrů ražby a stanovování hranic dolů (aby nedošlo k podkopání sousedova pozemku); v dole pracoval s teodolitem, buzolou a mapami; jeho chyba mohla znamenat zatopení dolu nebo zával
maskér (der Maskenbildner)
v historii „mistrem proměn“, který pomocí líčidel a paruk měnil identitu herců; v 19. stol. a za První republiky pracoval především s mastnými líčidly, pudrem a lepenými vousy – musel umět herce omladit nebo drasticky zestárnout pouze pomocí stínů a linek; s rozvojem barevného filmu a televize se maskér stal i sochařem – používal latex, pěnovou gumu a želatinu k výrobě umělých nosů, jizev nebo celých masek mimozemšťanů a jiných nestvůr ; šlo o vysoce odbornou profesi na pomezí řemesla a výtvarného umění
mastičkář (der Salbenhändler)
potulný obchodník s nadějí, který stál na hraně mezi bylinkářem, ranhojičem a podvodníkem – na tržištích prodával masti, elixíry a byliny; vyráběl masti z tuku (sádla, loje), bylin, ale i bizarních přísad (hadí jed, drcené kosti); své zboží nabízel za doprovodu hlasitého vyvolávání a divadelních kousků, aby přesvědčil dav o účinnosti svých „arkán“; oficiální lékárníci a lékaři jimi opovrhovali, ale lidé z venkova k nim chodili pro levnější pomoc při revmatu, ekzémech nebo ranných zraněních
mašinista (der Maschinist)
jinak strojník; profesní označení pro obsluhu a údržbu stacionárních strojů, parních strojů nebo motorů
mazač (der Schmierer)
pomocný manuální dělník na železnici, v průmyslových továrnách nebo v lodní dopravě, který stál na nejnižším stupni dílenské či provozní hierarchie pod přímým velením strojmistra nebo hlavního mechanika; s plechovou maznicí, kbelíkem s kolomazí nebo tukovou pumpou obcházel parní lokomotivy, vagony, tkalcovské stavy či tovární transmise, doplňoval olej do mazacích misek, ručně vtlačoval tuk do ložiskových domků a čistil pohyblivé části strojů od usazeného prachu a špíny
mazač na železnici (der Wagenschmierer / der Achsenschmierer)
pomocný drážní dělník v depech, seřaďovacích nádražích či stanicích, který stál na nejnižším stupni železniční hierarchie pod přímým dozorem vozmistra nebo mistra v topírně; obcházel vlakové soupravy s dlouhou plechovou maznicí a kbelíkem oleje, ručně otvíral nápravové skříně vagonů (ložiskové domky), doplňoval mazivo, vyměňoval opotřebované knoty a vlněné polštářky a promazával táhla, brzdy a narážecí ústrojí
mečíř (gladiator, der Schwertfeger)
elitní zbrojířský specialista, který v hierarchii řemesel stál nad běžnými kováři; jeho úkolem nebyla jen výroba čepele, ale zhotovení celé zbraně od kování a kalení přes broušení až po zdobení rukojeti a záštity; často se dělili na ty, kteří čepele kovali – zbrojíře (der Schwertschmiede), a ty, kteří je brousili a kompletovali (der Schwertfeger); v pozdním středověku a renesanci byla tato profese klíčová pro šlechtu a armádu; s nástupem palných zbraní v 17. stol. začalo mečířství upadat nebo se transformovat na výrobu kordů, šavlí a loveckých tesáků
mědikovec / měďnář (aerarius, der Kupferschmied)
jinak kovotepec či cizelér; umělecký řemeslník, který tvaroval a zdobil kovy (především měď, mosaz, stříbro či zlato) za studena pomocí úderů kladívka na speciální dláta a razidla (čakany)
medvědář / voditel medvěda (der Bärenführer)
potulný komediant, často cizího původu, který putoval po venkově s cvičeným medvědem – předváděl s ním taneční kousky za doprovodu tamburíny; kromě zábavy plnil i funkci lidového léčitele – věřilo se, že „medvědí masáž“ (šlapání medvěda na záda ležícího člověka) léčí bolesti zad a revma
mechanička
odbornice, která se specializovala na opravy, údržbu a servis motorových vozidel nebo jiných technických zařízení; zajišťovala tak jejich správný chod a funkčnost
NOVÉ
mechanik
zaměřuje se na diagnostiku, opravy a preventivní údržbu komplexních strojních celků – ty dnes kombinují mechanické části s elektronikou, pneumatikou a hydraulikou (mechatronika); provádí kalibrace robotických ramen, seřizuje vůle pohonů a odstraňuje softwarové i hardwarové závady výrobních linek; veškeré provedené úkony a spotřebu dílů eviduje v digitálních systémech správy majetku
mechanizátor / strojní referent
technicko-hospodářský pracovník zodpovědný za kompletní správu, provoz a údržbu strojového parku, nejčastěji v zemědělství (údržbu, opravy a provoz zemědělských strojů a zařízení)
mechař (der Mooser / der Moosgräber)
v minulosti specializovaný sběrač mechu, který zajišťoval tento přírodní materiál pro izolaci staveb; tato profese byla klíčová v oblastech s dřevěnou architekturou, kde se mech používal k utěsňování spár roubených staveb; sbíral mech v lesích a připravoval ho k technickému využití – musel znát správné druhy mechů (především rašeliníky nebo rokyt), které měly nejlepší izolační vlastnosti a odolávaly hnilobě; mech sbíral, čistil od jehličí a sušil tak, aby zůstal pružný – vkládal mezi trámy roubenic (tzv. „mousování“); mech se musel do spár pevně upěchovat dřevěnými klíny, aby domem neprotahovalo; byl to předchůdce moderních montážních pěn
měchař / výrobce měchů (der Balgmacher)
vysoce specializovaný řemeslník, který vyráběl a opravoval kožené měchy pro kovářské výhně, hutě a varhany; byl to mistr kombinující znalosti truhlářství (dřevěné rámy) a brašnářství (zpracování kůže); vyráběl i malé příruční měchy k domácím krbům a kamnům, které sloužily k rozdmýchávání ohně; bez měchaře by se ve středověku a raném novověku neroztavil žádný kov – obří měchy v hamrech a hutích vháněly vzduch do pecí, aby dosáhly potřebného žáru
měřičský komisař / měřič (der Geometer-Kommissär)
státní úředník a odborník na geodézii pověřený přesným vyměřováním zemského povrchu, určováním hranic pozemků a tvorbou mapových podkladů; jeho role byla klíčová pro zavedení spravedlivého daňového systému a ochranu soukromého majetku; v 19. stol. (zejména v letech 1824–1843 při 2. vojenském mapování) tito komisaři prováděli první vědecky přesné měření (tzv. Indikační skici), které dodnes tvoří základ českého katastru; nebyl jen technikem, ale i úředníkem s rozhodovací pravomocí – pokud na území, kde proběhlo měření, vznikl spor o mez mezi sousedy nebo obcemi, jeho měření bylo konečným důkazem
měřičský koncipista (der Vermessungskonzipist)
odborně vzdělaný úředník-čekatel v oblasti zeměměřictví, katastru či kartografie, který stál na počátku své kariéry pod přímým vedením zemského nebo guberniálního měřiče; prováděl přípravné kresličské práce, pod dohledem inženýra zaměřoval parcely, srovnával staré mapové podklady, vedl podrobné měřické zápisníky a ručně inkoustem a barvami vyhotovoval měřické náčrty a čistopisy katastrálních map; dále plnil přesná technická i administrativní zadání inženýrů, přičemž s veřejností (majiteli panství a pozemků) jednal při vytyčování hranic, sepisování protokolů a řešení drobných hraničních sporů
městská lázeňská (die Bademagd / die Bademädchen)
zaměstnankyně veřejných městských lázní; její role se v čase výrazně měnila v závislosti na společenské hygieně a morálce
městský hajný (der Stadtheger)
strážce a dozorce v lesích, které byly v přímém vlastnictví města; na rozdíl od lesního hajného, který sloužil na šlechtickém velkostatku, byl tento pracovník městským zaměstnancem
městský hrobník (der Totengräber / der städtische Totengräber)
zřízenec zaměstnaný městskou radou nebo farním úřadem, který stál na okraji společenské hierarchie; přestože vykonával pro komunitu naprosto klíčovou službu, lidé na něj kvůli předsudkům o smrti a nečistotě často shlíželi s odstupem; podléhal přísnému dozoru městského lékaře (fyzika) a faráře, kteří kontrolovali hygienické předpisy při pohřbívání, přičemž s pozůstalými komunikoval s odměřenou, pietní uctivostí a sjednával s nimi poplatky za vykopání hrobu; náplní jeho práce bylo ručně za pomoci krumpáče, rýče a lopaty hloubit hroby v často zmrzlé či kamenité půdě, spouštět rakve do země, zasypávat je, starat se o celkovou úpravu hřbitovních cest a zeleně, exhumovat staré hroby, rovnat kosti do osárií (kostnic) a v noci hlídat hřbitov před vykradači
městský lékař (physicus municipalis, der Stadtphysikus)
v historii klíčový zdravotní úředník a odborník, který zodpovídal za veřejné zdraví celého města; jeho hlavním úkolem nebylo jen léčit jednotlivce, ale dohlížet na město jako celek – kontroloval čistotu studní, jatek, trhů a kvalitu prodávaných potravin; při výskytu moru, cholery nebo tyfu byl městský lékař tím, kdo nařizoval karantény, uzavírání domů a dohlížel na pohřbívání mrtvých; také vypracovával zprávy o zdravotním stavu obyvatelstva pro magistrát; působil i jako ohledavač mrtvých a podával odborné posudky při kriminálních činech nebo sporech o otcovství
městský obyvatel (incola, der Inwohner)
v historii specifický právní a sociální status člověka, který v městě trvale žil a pracoval, ale neměl plná měšťanská práva – v hierarchii města stál mezi plnoprávným měšťanem a toulavou chudinou; být „obyvatelem“ znamenalo mít povolení k pobytu, ale postrádat politický a hospodářský vliv – obvykle nevlastnil dům na náměstí ani v hradbách, kdy žil v nájmu u měšťanů, v podkroví, v zadních traktech domů nebo na předměstí; na rozdíl od měšťana nemohl provozovat řemeslo jako samostatný mistr ve vlastní dílně, často tak pracoval jako tovaryš, námezdní dělník, pomocný personál v obchodě nebo jako sloužící; přestože neměl práva měšťana, musel městu platit určité poplatky za pobyt a v případě ohrožení se musel podílet na obraně hradeb
městský podúředník (der städtische Unterbeamte)
zaměstnanec městské samosprávy, který stál v hierarchii pod koncipisty a radními; vykonával výkonnou a dozorčí službu přímo „v terénu“ nebo v kancelářích radnice; jeho role byla nezbytná pro praktický chod města a vynucování pravidel; mohl mít na starosti konkrétní úsek – například tržní řád, dohled nad čistotou ulic, evidenci obyvatel nebo správu městských lesů a polí; často fungoval jako spojka mezi rozhodnutím rady a jeho realizací – dozoroval například práci nádeníků při opravách cest nebo kontroloval váhy a míry u obchodníků
městský policejní komisař
vysoký úřednický a důstojnický post, který vyžadoval právnické nebo administrativní vzdělání; stál v čele komisariátu (policejního obvodu)a řídil strážníky, vedl vyšetřování a spravoval agendu obyvatelstva (ohlašovny)
městský policejní revizor (Städtischer Polizei-Revident / der Polizei-Bezirks-Inspektor / der Bezirksrevisor)
jeden z klíčových úřednických postů v hierarchii historických policejních sborů, především v 18. a 19. stol. a za První republiky; byl často nejvyšším představitelem městské policie v dobách, kdy sbor tvořilo jen několik strážníků (sluhů); zodpovídal za veřejný pořádek, čistotu ulic a dohled nad dodržováním městských nařízení
městský strážník (der Gemeindepolizist / der Polizist)
dohlížel na dodržování veřejného pořádku ve městě, řešil přestupky a zabraňoval páchání trestných činů; moderní městské policie vznikaly v polovině 19. stol. (například v Brně roku 1868) jako sbory nezávislé na státní policii; po roce 1945 byly obecní policie zrušeny a nahrazeny centralizovanou Veřejnou bezpečností, aby byly obnoveny až zákonem v roce 1991
městský tajemník (der Gemeindesekretär / der Stadtsekretär)
vysoká administrativní úřednická funkce v městech; byl odpovědný za odborné fungování úřadu; připravoval veškeré smlouvy města, vedl městský archiv a dohlížel na zákonnost rozhodnutí městské rady; jeho postavení bylo symbolem kontinuity správy bez ohledu na výsledky voleb do sborů obecních starších
městský zřízenec (der Stadtbedienstete)
nižší výkonný úředník nebo pomocný zaměstnanec městské správy pověřený doručováním písemností, dohledem nad pořádkem a technickým zajištěním chodu radnice; po staletí byl „prodlouženou rukou“ starosty a rady, viditelnou v ulicích i na radnici; pečoval o radniční prostory, připravoval zasedací síň pro konšely a v případě potřeby asistoval městskému policistovi (strážníkovi) při zajišťování klidu; v minulosti také zřízenci kontrolovali poctivost měr a vah na tržnicích a dohlíželi, aby prodejci na pacovském náměstí dodržovali tržní řád a čistotu
měšťan (civis/ civiter, der Bürger)
plnoprávný obyvatel města, který požíval specifických výsad a práv; nebyl to tedy kdokoli, kdo ve městě bydlel, ale pouze ten, komu bylo uděleno měšťanské právo; měl majetek, požíval vážnosti ve městě a byl tak plnoprávný obyvatel měst
mezuláník (der Mesolanweber / der Halbwollenweber)
specializovaný tkadlec, který vyráběl mezulán, tedy směsovou tkaninu z vlny a lnu nebo bavlny; jeho hlavní dovedností bylo kombinování dvou druhů vláken – osnova (podélné nitě) byla obvykle lněná nebo konopná, zatímco útek (příčné nitě) byl vlněný – výsledkem byla látka pevná jako plátno, ale hřejivá jako vlna; mezuláníci vyráběli látku, která byla levnější než čisté soukno, ale kvalitnější než prosté plátno, mezulán byl nesmírně populární pro šití selských sukní, vest a zimních kalhot; v V hierarchii textilních profesí stál mezuláník uprostřed – měl vyšší prestiž než běžný tkadlec lnu, ale nedosahoval bohatství mistrů soukeníků, kteří pracovali s čistou střižní vlnou
mincmistr (magister monetae, der Münzmeister)
v historii vysoký královský nebo šlechtický úředník zodpovědný za správu mincovny, kvalitu ražby a čistotu kovu; byl to „strážce měny“, který ručil vlastním majetkem (a někdy i životem) za to, že mince mají správnou váhu a obsah stříbra či zlata; v českých zemích (zejména v Kutné Hoře ve Vlašském dvoře nebo v Jáchymově) mincmistr řídil celý proces – od výkupu kovu od těžařů přes tavení až po samotnou ražbu kladivem, nejvyšší mincmistr Království českého byl jedním z nejdůležitějších zemských úředníků – měl soudní pravomoc nad všemi pracovníky v mincovnictví (tzv. mincovní svoboda); každý mincmistr měl svou unikátní značku (monogram nebo symbol), kterou razil na mince – podle ní se dalo i po letech poznat, kdo zodpovídá za případné „ošizení“ peněz
ministerský rada (der Ministerialrat)
v dobách rakousko-uherské monarchie a první československé republiky byl ministerský rada jedním z nejvyšších kariérních státních úředníků, který stál na vrcholu byrokratické pyramidy přímo pod sekčním šéfem a ministrem; vedle řízení celého ministerského odboru osobně koncipoval texty zákonů, mezinárodních smluv a vládních nařízení, vedl složitá meziresortní vyjednávání, schvaloval nejvýznamnější státní výdaje a podepisoval klíčová správní rozhodnutí
ministr / člen vlády (der Minister)
v historii nejvyšším úředníkem panovníka, dnes je členem vlády, který stojí v čele konkrétního resortu (ministerstva) a nese politickou odpovědnost za jeho správu; původně šlo o osobního důvěrníka krále nebo císaře, který spravoval určitou část státní agendy; v rakousko-uherské monarchii byl ministr jmenováni přímo císařem a zodpovídali se jemu, nikoliv parlamentu; po roce 1918 se ministr stal politickou figurou – musel to být zkušený politik, který dokázal vyjednávat v koalici, kdy měl k dispozici rozsáhlý aparát odborných radů a sekčních šéfů; v letech 1948-1989 byl ministr výkonným orgánem KSČ (=Komunistické strany Československa) – jeho úkolem bylo naplňovat pětileté plány a politická zadání strany, kdy často šlo o lidi s vysokou kádrovou důvěrou
ministrant / kostelní pomocník (ministrans)
laický pomocník (nejčastěji chlapec či mladý muž, v moderní době i dívka), který asistoval knězi během bohoslužeb; byl „pravou rukou“ kněze u oltáře, kdy mezi jeho hlavní úkoly patřilo: asistence u liturgie (přinášení konviček s vínem a vodou, podávání misálu, zvonění zvonkem při proměňování), zapalování svící a příprava kadidelnice (pokládání žhavého uhlí a sypání kadidla) a až do Druhého vatikánského koncilu (60. léta 20. stol.) musel ministrant ovládat latinské odpovědi nazpaměť; být ministrantem v minulosti byla pro chlapce prestižní záležitost – často šlo o nadané žáky, které si kněz vyhlédl pro budoucí studium na semináři
mistr (magister, der Meister)
původ z latinského slova „magister“ = učitel, vůdce; titul mistr v minulosti označoval majitele a vedoucího řemeslnické dílny; základní součástí této funkce bylo vždy také pedagogické vedení učňů (právo školit tovaryše)
mistr bednářský (magister vietor, der Bindermeister / der Schäffler)
vysoce ceněný řemeslník s mistrovskými zkouškami, který zhotovoval, opravoval a okovával dřevěné obaly, hlavně bedny a sudy; jeho práce byla kriticky důležitá pro pivovarnictví, vinařství i přepravu zboží
mistr cajkařský (der Zeugmachermeister)
řemeslník s mistrovskými zkouškami, který vyráběl hrubou režnou tkaninu – cayk (=cajk); v hierarchii textilních řemesel stáli cajkaři mezi jemnými soukeníky a lidovými tkalci
mistr cihlářský (magister laterarius, der Ziegelmeister)
řemeslník s mistrovskými zkouškami; odborník zodpovědný za provoz cihelny; v hierarchii stavebních řemesel šlo o klíčovou postavu, na jejíž schopnostech závisela kvalita a pevnost všech zděných staveb v okolí
mistr cvokářský / mistr cvočkářský (der Nagelschmiedmeister)
řemeslník s mistrovskými zkouškami, který se věnoval výrobě malých kovaných předmětů – zejména hřebíků, cvoků a cvočků
mistr hodinářský (magister horologiarius, der Uhrmachermeister)
elitní řemeslník s mistrovskými zkouškami, který v sobě spojoval znalosti mechaniky, matematiky a umění; před nástupem průmyslové výroby mistr v dílně vyráběl většinu součástek ručně – řezal ozubená kola, vyráběl pružiny a čepy
mistr kamenický / skalní mistr (magister latomus, der Steinmetzmeister)
vysoce postavený odborník a řemeslník s mistrovskými zkouškami, který v sobě spojoval roli projektanta, statika a umělce; kamenictví patřilo k tzv. „svobodným řemeslům“ a jeho mistři požívali značné úcty
mistr klempířský (der Spenglermeister)
řemeslník s mistrovskými zkouškami zhotovující z plechu (železného, pocínovaného, pozinkovaného, měděného atd.) různé předměty jako lampy, svítilny, krabice, hrnce, poklice, žlaby a v posledním století tisíciletí i kouřovody a střechy
mistr kloboučnický (der Hutmachermeister)
řemeslník s mistrovskými zkouškami, který ovládal kompletní proces výroby klobouků – od zpracování srsti až po finální zdobení; kloboučnictví patřilo k velmi váženým a výnosným řemeslům, protože klobouk byl po staletí nezbytným symbolem společenského postavení
mistr kolářský (magister currifex, der Wagnermeister)
klíčový řemeslník s mistrovskými zkouškami, který konstruoval dřevěné vozy, sáně a především loukoťová kola. Spolu s kovářem tvořil technologické srdce každé větší vesnice či města, protože bez nich se dříve nepohnul žádný obchod ani doprava
mistr kovářský (magister faber ferrarius, der Schmiedemeister)
nepostradatelné (zejména) vesnické povolání; řemeslník s mistrovskými zkouškami opravující veškeré železné náčiní a součásti nástrojů používaných v zemědělství; mistr koval pluhy pro sedláky, sekery pro tesaře, mříže pro kostely i podkovy pro koně; často plnil vzhledem k tomu, že ovládal zručně různé nástroje, roli lidového léčitele (trhání zubů) nebo veterináře
mistr kožešnický (magister pellio, der Kürschnermeister)
prestižní řemeslník s mistrovskými zkouškami, který se specializoval na zpracování jemných kožešin a šití luxusních oděvů; kožešníci patřili k nejbohatší městské elitě, protože jejich zboží bylo nezbytným znakem bohatství a moci šlechty, měšťanů i církevních hodnostářů
mistr krejčovský (magister sartor, der Schneidermeister)
v hierarchii řemesel váženým odborníkem s mistrovskými zkouškami, který určoval styl a společenskou úroveň svých zákazníků; jako majitel dílny a člen cechu ovládal umění střihu, modelování a šití oděvů „na míru“
mistr lepenkářský (der Pappenmeister)
kvalifikovaný řemeslník, který vedl výrobu lepenky (kartonu) nebo se specializoval na práci s lepenkovými krytinami a izolacemi ve stavebnictví; v továrnách na lepenku (lepenkárnách) řídil proces výroby silného papíru a kartonu, kdy lepenka se vyráběla z hadrů, dřevoviny nebo starého papíru; mistr dohlížel na mletí suroviny, lisování vrstev a sušení; výrobky sloužily k výrobě krabic, knižních vazeb nebo jako podklad pro podlahy; s rozvojem moderního stavitelství se „lepenkáři“ specializovali na izolace proti vlhkosti, kdy mistr lepenkářský pokládal na střechy nebo do základů budov lepenku napuštěnou dehtem nebo asfaltem – tato práce vyžadovala znalost práce s horkými pojivy a preciznost, aby do budovy nezatékalo
mistr mlynářský (magister molitor, der Müllermeister)
řemeslník s mistrovskými zkouškami meloucí obilné zrno na mouku a další moučné výrobky ve mlýně; ovládal nejen technologii mletí obilí, ale musel být i zdatným mechanikem, tesařem a obchodníkem; musel umět opravit vodní kolo, hřídele i převody; v neposlední řadě měl na starosti správu náhonu, stavidel a lednic (prostor pro vodní kolo) a zodpovídal za to, aby voda správně tekla a nezpůsobovala záplavy
mistr mydlářský (magister saponarius, der Seifensiedermeister)
řemeslník s mistrovskými zkouškami, který se zabýval chemicky náročnou výrobou mýdla a často i svíček; jako cechovní mistr ovládal technologii vaření mýdla, která vyžadovala preciznost, trpělivost a dobrý nos; mydlářství bylo vnímáno jako „nečisté“ a zapáchající řemeslo, proto byly mydlárny často na okraji měst u vody; přesto byli mistři mydláři váženými měšťany, protože mýdlo bylo nezbytné pro praní prádla, hygienu i textilní průmysl (čištění vlny)
mistr obuvnický / mistr ševcovský (magister sutor, der Schuhmacher-meister)
řemeslník s mistrovskými zkouškami, který vlastnil dílnu, zaměstnával tovaryše a vyráběl obuv na míru; přestože se dnes pojmy „obuvník“ a „švec“ zaměňují, historicky v nich byl jemný rozdíl v prestiži – obuvník šil novou obuv z drahých kůží, zatímco švec se mohl věnovat i opravám (tzv. pucflek)
mistr ovčácký (magister opilionum, opilionum, der Schäfermeister)
vysoce kvalifikovaný odborník a manažer panského ovčína; v hierarchii zemědělských profesí 18. a 19. stol. požíval výjimečné úcty a autonomie; vedl podřízené (ovčáky a pacholky) a zodpovídal vrchnosti za kvalitu vlny, která byla v té době strategickou surovinou; ovčáci tvořili téměř dědičnou profesní kastu a měli své vlastní zvyky, bratrstva (cechy) a specifický oděv (široký klobouk, hůl se sekyrkou)
mistr pekařský (magister pistor, der Bäckermeister)
řemeslník s mistrovskými zkouškami, který byl pilířem městského zásobování; jako majitel pece, výrobce, obchodník a člen cechu nebyl jen výrobcem chleba (a dalších moučných výrobků), ale také garantem poctivé váhy a kvality základní potraviny
mistr pokrývačský (der Dachdeckermeister)
řemeslník s mistrovskými zkouškami a odborník na pokládku střešních krytin, který zajišťoval, aby do stavby nezatékalo a aby střecha odolala povětrnostním vlivům; historicky se toto řemeslo úzce prolínalo s prací tesařů, ale postupem času se vydělilo jako samostatná, vysoce ceněná specializace
mistr punčochářský (der Strumpfwirkermeister)
řemeslník s mistrovskými zkouškami, který vyráběl pletené zboží (punčochy, rukavice, čepice); v 18. a 19. stol. šlo o vysoce specializované řemeslo, které jako jedno z prvních v textilním oboru přešlo od ručního pletení k práci na složitých mechanických strojích – stávkách
mistr řeznický (magister lanio, der Fleischhauermeister)
řemeslník s mistrovskými zkouškami; jako majitel výseku (obchodu s masem) a člen cechu ovládal celý proces od nákupu dobytka přes porážku až po zpracování masa a výrobu uzenin; historicky bývali řezničtí mistři jedněmi z nejvlivnějších a nejbohatších měšťanů
mistr sedlářský (magister sellator, der Sattlermeister)
řemeslník s mistrovskými zkouškami pracující s kůží, který se specializoval na výrobu a opravy jezdeckých sedel, postrojů a koženého vybavení pro koně; v hierarchii kožedělných řemesel stál díky vysoké ceně svých výrobků a nutnosti anatomických znalostí velmi vysoko
mistr sklářský (magister vitrarius, der Glasmachermeister)
řemeslník s mistrovskými zkouškami; v hierarchii sklářské huti byl nejvyšší technickou a uměleckou autoritou; jako majitel huti nebo její odborný vedoucí ovládal tajemství chemického složení skla i náročné techniky jeho tvarování
mistr sklenářský (magister vitrarius, der Glasermeister)
řemeslník s mistrovskými zkouškami, který se specializoval na osazování oken, výrobu zrcadel a umělecké zasklívání; na rozdíl od sklářského mistra, který sklo v huti tavil, sklenář pracoval s hotovými tabulemi, které řezal a spojoval
mistr soukenický (magister pannifex, der Tuchmachermeister)
řemeslník s mistrovskými zkouškami, který byl v hierarchii textilních řemesel absolutní elitou; jako majitel dílny a člen vlivného cechu ovládal komplexní technologii výroby vlněného sukna – od výběru rouna až po finální úpravu tkaniny
mistr stavitelský (magister architectus, der Baumeister)
řemeslník s mistrovskými zkouškami, který byl v historii klíčovou postavou, která v sobě spojovala roli dnešního architekta, statika, stavebního dozoru i majitele stavební firmy.; na rozdíl od zedníka nebo kameníka disponoval mistr stavitelský oprávněním navrhovat a realizovat celé stavby „na klíč“
mistr stávkařský (der Wirkermeister / der Strumpfwirkermeister)
plnoprávný a vysoce kvalifikovaný řemeslný mistr, který vlastnil tkací a pletací stávky, přičemž v přísné hierarchii textilních cechů stál na vrcholu, vedl vlastní dílnu a řídil práci tovaryšů a učedníků; osobně navrhoval vzory, připravoval a napínal osnovy na mechanický pletací stávek, ručně ovládal složitý systém jehel a pedálů při pletení, dohlížel na správnou hustotu pleteniny, valchování, barvení a finální tvarování textilií na dřevěných formách; nepodléhal žádnému přímému šéfovi, pokud pracoval samostatně, avšak musel přísně respektovat cechovní stanovy, městská privilegia a s nástupem manufaktur se stával váženým vedoucím výroby podřízeným vlastníkům fabriky
mistr tesařský (magister carpentarius, der Zimmermeister)
řemeslník s mistrovskými zkouškami; byl klíčovým odborníkem na konstrukce ze dřeva; na rozdíl od truhláře, který pracoval s nábytkem, mistr tesař navrhoval a stavěl nosné systémy – krovy, mosty, lešení, věže nebo celé roubené domy
mistr tkalcovský (magister textor, der Webermeister)
řemeslník s mistrovskými zkouškami, který vlastnil tkalcovské stavy a vyráběl tkaniny (plátno, sukno, damašek); v hierarchii textilních řemesel šlo o základní, ale nesmírně důležitý článek, který oblékal celé generace
mistr truhlářský / mistr stolařský (der Tischlermeister)
řemeslník s mistrovskými zkouškami, který se specializoval na jemné opracování dřeva; na rozdíl od mistra tesařského, který stavěl hrubé konstrukce, truhlář vytvářel interiéry, nábytek, okna a dveře
mistr u pánve (der Meister am Hafen / der Schübelmacher)
hlavní sklářský dělník, který měl v huti své pevné stanoviště u jedné z tavicích pánví (velkých keramických nádob, v nichž se tavila sklovina); byl vlastně tím, kdo „bral sklo“ na píšťalu a dával mu tvar, což vyžadovalo neuvěřitelný cit a plíce; byl vlastně skutečný „atlet“ sklářské huti – zatímco huťmistr podnikání řídil, mistr u pánve byl tím nejdůležitějším mužem přímo u sálající pece; pracoval v extrémním žáru (až kolem 1200 °C) a v neustálém pohybu; tito muži byli známí svou ohromnou fyzickou silou, ale také častými problémy se zrakem a plícemi
mistr uhlířský (magister carbonarius, der Kohlermeister)
specializovaný odborník na výrobu dřevěného uhlí v milířích; v historii šlo o strategicky klíčovou profesi, neboť bez dřevěného uhlí by se neobešly kovárny, hutě, sklárny ani výroba střelného prachu
mistr valchářský (magister fullo, der Walkermeister)
specializovaný řemeslník s mistrovskými zkouškami, který provozoval valchu – zařízení na mechanické zhutňování a zpevňování vlněných tkanin; byl klíčovým partnerem mistra soukenického, neboť bez jeho práce by nebylo možné vyrobit pevné a hřejivé sukno
mistr zámečnický (magister serrarius, der Schlossermeister)
řemeslník s mistrovskými zkouškami, jenž byl v hierarchii kovozpracujících řemesel vnímán jako „inteligent“ mezi kováři; zatímco kovář pracoval s hrubou silou u výhně, zámečnický mistr se specializoval na jemnou mechaniku, složité převody a umělecké detaily
mistr zednický (magister murus, der Maurermeister)
řemeslník s mistrovskými zkouškami, jenž hrál v historii klíčovou postavou každé výstavby; jako majitel stavební koncese a člen cechu nebyl jen „tím, kdo klade cihly“, ale skutečným manažerem stavby, který zodpovídal za statiku, rozpočet i vedení desítek dělníků
mistr zvuku (der Tonmeister)
kouzelníkem, který zachycoval a tvaroval slyšitelnou realitu, dnes je komplexním zvukovým inženýrem, který běžně využívá umělou inteligenci k restaurování nahrávek a tvorbě pohlcujícího prostorového zvuku; role mistra zvuku se zrodila s vynálezem gramofonu, rozhlasu a zvukového filmu ve 20. letech 20. stol.; v počátcích rozhlasového vysílání, například v českém Radiojournalu, musel mistr zvuku fyzicky míchat signály z několika mikrofonů v reálném čase, kdy neměl možnost chybu opravit – vše šlo „naživo“ do éteru; s nástupem zvukového filmu (například v ateliérech na Barrandově) koordinoval ruchaře, kteří vyráběli zvuky bouře či kroků, a dbal na srozumitelnost dialogů hvězd; ve studiích jako Supraphon mistr zvuku určoval, kam postavit mikrofony k orchestru, aby nahrávka měla hloubku; kvůli tomu musel mít absolutní sluch a technické vzdělání
mlatec / mlatbař / nádeník na mlatě (der Drescher)
byl zemědělský dělník, který ručně mlátil obilí cepem; šlo o těžkou a rytmickou práci, běžnou před zavedením mlátiček; tato práce patřila k nejnáročnějším a nejdůležitějším činnostem v hospodářském roce, neboť na ní záviselo získání mouky i osiva
mlékař / milchař (der Milchhändler / der Milchmann)
byl obchodník nebo dělník zajišťující sběr, zpracování v mléčné produkty a distribuci mléka a mléčných výrobků
mlynář / mlnář (molitor, der Müller)
řemeslník, jenž byl po staletí jedním z nejvlivnějších obyvatel venkova i měst; jako majitel nebo nájemce vodního či větrného mlýna ovládal technologicky nejsložitější stroj své doby a zajišťoval základní obživu – mouku
mlynářský pomocník (der Müllergeselle)
jinak mleč; vyučený řemeslník, který pracoval v nájmu u mistra mlynáře; v hierarchii mlýna byl klíčovou silou, která zajišťovala nepřetržitý provoz „ve dne i v noci“
mlýnský stárek (der Mühlknappe / der Oberknecht)
ve mlýně byl stárek v podstatě provozním vedoucím; dohlížel na mletí, kvalitu mouky a stav mlecích kamenů; řídil prášky (mladší pomocníky) a učně; mlynář mohl být na cestách nebo na trhu, ale mlýn pod vedením stárka musel běžet 24 hodin denně; zodpovídal za technický stav vodního kola, hřídelí a převodů, proto spolu se sekerníkem prováděl složitější opravy
mnich (monachus, der Mönch)
člen mužského řeholního řádu, který se skrze sliby (obvykle chudoby, čistoty a poslušnosti) zasvětil společnému životu v klášteře; role mnicha je spojena s principem ora et labora (=modli se a pracuj), který definoval evropskou kulturu a vzdělanost; v minulosti opisoval rukopisy, spravoval knihovny a vyučoval v klášterních školách – kláštery byly vědeckými centry středověku; mniši také byly hospodářskými inovátory v historii: zaváděli pokročilé zemědělské metody, zakládali rybníky, chmelnice a bylinkové zahrady- zpracovávali suroviny v klášterních pivovarech a lékárnách (apotékách)
modistka (die Putzmacherin / die Modistin)
umělecká řemeslnice specializovaná na výrobu, zdobení a prodej dámských klobouků, čelenek, fascinátorů a dalších pokrývek hlavy; na rozdíl od kloboučníka, který se věnoval spíše technické výrobě polotovarů (plstění), se modistka zaměřovala na design, střih a estetiku.
modrotiskař (der Blaudrucker)
specializovaný barvíř textilu, který pomocí dřevěných forem nanášel na plátno chemickou rezervu (tiskařský pop) a následně látku barvil v lázni s indigem – výsledkem byl bílý vzor na tmavě modrém podkladu; modrotisk byl klíčovým prvkem lidových krojů a textilu v domácnostech
montér (der Monteur)
v minulosti symbolem průmyslového pokroku a technické zručnosti, který oživoval stroje a stavěl konstrukce; role montéra se zrodila s rozkvětem strojírenství a elektrotechniky na přelomu 19. a 20. stol.; musel umět číst složité výkresy a pasovat součástky s milimetrovou přesností pomocí pilníků a lícování; špičkoví montéři (například od firem Škoda nebo ČKD) jezdili po celém světě instalovat cukrovary, pivovary či elektrárny – byli to elitní dělníci, kteří museli vyřešit jakýkoliv technický problém přímo na místě; například s elektrifikací měst montéři natahovali vedení a instalovali první rozvodné skříně
mosazník (der Gelbgießer / der Messingarbeiter)
umělecký řemeslník, který se specializoval na odlévání a opracování předmětů z mosazi (slitiny mědi a zinku); na rozdíl od kováře pracoval s barevným kovem, který se vyznačoval zlatavou barvou a odolností vůči korozi; mezi jeho výrobky patřila: výroba klik, zámků, hmoždířů, svícnů, žehliček a ozdobných kování na nábytek, mosazné kříže, křtitelnice, lustry a liturgické nádobí, dále vyráběl přezky, kování pro koňské postroje a ozdob pro povozy; s rozvojem strojírenství a železnice vyráběli mosazníci armatury, kohouty, štítky a součásti přístrojů, které nesměly rezivět
mušketýr (der Musketier)
v 16. až 18. stol. voják pěchoty vyzbrojený mušketou, což byla raná, těžká palná zbraň s doutnákovým nebo kolečkovým zámkem.; šlo o klíčovou postavu armád raného novověku; v některých armádách též vojenská hodnost
mušketýr při infanterii regimentu (Musketier beim Infanterie-Regiment)
řadový voják u pěšího pluku; v 18. a 19. stol. tvořili tito muži páteř rakouské (císařské) armády
mydlář (saponarius, der Seifensieder)
řemeslník, který vařením tuků a louhů vyráběl mýdlo; často byl zároveň svíčkařem, protože obě profese pracovaly se stejnou surovinou – hovězím a skopovým lojem
nabahač / nabahař
lidově se takto označoval pomocný stavební dělník, který měl na starosti přípravu a přísun materiálu, zejména hlíny a malty; název byl odvozen od činnosti „nabahání“ (míchání, hnětení), což byla klíčová součást přípravy hliněných staveb; připravoval hliněnou směs (mazanici) pro stavbu stěn nebo podlah; hlínu musel smíchat s vodou, plevami nebo řezankou a nohama či dusadlem ji prohníst („nabahat“), aby byla tvárná a po vyschnutí nepraskala; na stavbách zděných domů připravoval maltu a vynášel ji na lešení zedníkům – byla to fyzicky nejnamáhavější a nejhůře placená práce
náčelník Sokola
klíčová funkce v rámci České obce sokolské (ČOS), která zodpovídal za veškerou tělovýchovnou, sportovní a metodickou činnost; zatímco starosta Sokola zastupoval spolek navenek a administrativně, náčelník byl „prvním cvičitelem“ a strážcem sokolských ideálů v tělocvičně
naddůlní / oberštajgr (der Obersteiger)
v hierarchii hornictví klíčový technický úředník a dozorce, který stál mezi řadovými důlními (štajgry) a vedením dolu (správcem či perkmistrem)
nádenice (operaria, die Taglöhnerin)
(chudá) pomocná dělnice, která se živila námezdní prací placenou „od dne“ (ze dne na den); v sociální hierarchii 18. a 19. stol. patřila k nejchudší a nejzranitelnější vrstvě obyvatelstva, která nevlastnila žádnou půdu ani řemeslnou živnost
nádeník (laborator, servus, der Taglöhner)
(chudý) pomocný dělník, jenž se živil námezdní prací placenou „od dne“ (ze dne na den); v sociální hierarchii 18. a 19. stol. patřil k nejchudší a nejzranitelnější vrstvě obyvatelstva, která nevlastnila žádnou půdu ani řemeslnou živnost
nádeník v nájmu (der Inwohner / Taglöhner in Miete)
popisoval člověka na úplném dně tehdejší sociální pyramidy; nešlo o profesi v pravém slova smyslu, ale o životní stav
nadhajný (der Oberheger)
vyšší dozorčí orgán lesní stráže, který v hierarchii stál mezi řadovými hajnými a revírníkem (lesním); zatímco hajný hlídal jeden úsek, nadhajný obvykle koordinoval a kontroloval práci několika hajných v rámci celého lesního revíru
nádražní dělník (der Bahnhofsarbeiter)
pomocný provozní pracovník železnice zodpovědný za fyzicky náročné úkony spojené s manipulací s nákladem, údržbou kolejiště a čistotou nádražních prostor; asistoval posunovačům při spojování vagonů, podkládal kola zarážkami a dbal na pořádek v kolejišti, což byla práce s vysokým rizikem úrazu; v zimních měsících byl klíčový pro ruční vymetání výhybek a odhazování sněhu, aby vlaky nezůstaly odříznuty od světa; historicky v 19. a 20. stol. tito dělníci ručně překládali veškeré zboží -od obilí a dřeva až po strojírenské výrobky – bez jejich síly by se náklad nedostal z vagonů ke koncovým zákazníkům
náhradní reservista / náhradní záložník / náhradník v záloze (der Ersatz-Reservist)
specifický druh vojáka v rakousko-uherské armádě (a později i v první ČSR). Nešlo o běžného vojáka v záloze, ale o muže, který byl při odvodu sice uznán schopným, ale kvůli vysokému počtu nováčků nebo rodinným poměrům nebyl povolán k plné tříleté (později dvouleté) službě; náhradní záložníci většinou prodělali dvou měsíční výcvik a pak byli povoláváni na vojenská cvičení
nájemce / nájemník / pachtýř (der Inmann / der Inwohner)
víceméně podruh, který nevlastnil žádnou nemovitost a žil v cizím domě v podnájmu; nejčastěji žili v pronajaté komoře u sedláka, v chalupě nebo v obecní pastoušce
nájemník (der Inmann / der Inwohner)
víceméně podruh, který nevlastnil žádnou nemovitost a žil v cizím domě v podnájmu; nejčastěji žili v pronajaté komoře u sedláka, v chalupě nebo v obecní pastoušce
nalezenec / pohozenec (expositus, der Findling)
dítě, které bylo po narození odloženo neznámými rodiči (často na veřejném místě, u kostela nebo v blízkosti nalezince); stalo se opuštěným, a které nalezlo útočiště v nalezinci
náměstek na ministerstvu (der Stellvertreter)
byl člověk trvale ustanovený ministru jako jeho zástupce zejména pro případy jeho nepřítomnosti; často měli jednotliví náměstci mezi sebou rozdělenu působnost; v průběhu staletí se jeho funkce proměňovala od osobního zástupce ministra až po vysoce vlivný politicko-úřednický post
nápravník (der Knochenrichter)
lidový léčitel specializovaný na úrazy pohybového aparátu – uměl napravovat vykloubeniny, rovnat zlomeniny a uvolňovat zablokované páteře; často šlo o fyzicky zdatné muže (ovčáky, kováře), kteří měli vrozený cit pro anatomii, ačkoliv neměli žádné lékařské vzdělání
národní buditel / národovec (der Nationalerwecker)
v historii 18. a 19. stol.(v období národního obrození) intelektuál, který se věnoval vzkříšení české kultury, jazyka a národního sebevědomí v rámci habsburské monarchie; byl to osvícený aktivista, který bojoval proti poněmčování a snažil se dokázat, že čeština je plnohodnotný jazyk schopný vyjádřit vědu i vysoké umění; buditelé zakládali čtenářské spolky, knihovny, psali české učebnice a slovníky i objížděli venkov, sbírali lidové písně a pověsti, a vydávali české noviny a kalendáře
národní správce / národní administrátor
označení osoby pověřené dočasným řízením/ svěřením majetku (firem, usedlostí, domů), který byl po druhé světové válce (v letech 1945–1948) zkonfiskován nebo dočasně odejmut původním majitelům (v řadě případů majetek z oblasti bývalých Sudet)
nástrojář / nářadář (der Werkzeugmacher)
elitní strojírenský řemeslník, který vyráběl a opravoval nástroje, formy a měřidla pro ostatní průmyslová odvětví; v hierarchii dílny byl nástrojář vždy považován za špičku – na jeho přesnosti záviselo, zda bude fungovat celá linka v automobilce nebo v lisovně plastů
návesník (der Platzler)
označoval v minulosti (především v 18. a 19. stol.) obyvatele vesnice, který žil v domku postaveném přímo na obecním pozemku – na návsi; vlastnil samotnou stavbu (domek), ale nevlastnil půdu pod ním ani žádná pole, pozemek patřil obci
nekatolík (acatholicus, der Nichtkatholik)
souhrnné označení pro osobu, která nevyznává římskokatolickou víru, v českém historickém kontextu pak především pro příslušníka protestantských vyznání (luterány, kalvinisty) nebo Jednoty bratrské; role nekatolíka byla v českých dějinách definována zápasem o náboženskou toleranci a politický vliv; nekatolíci (kališníci, bratří) tvořili před bitvou na Bílé hoře většinu obyvatel českých zemí – rozvíjeli češtinu jako bohoslužebný jazyk (Bible kralická); v době rekatolizace (po roce 1620) byli nekatolíci nuceni k přestupu na katolickou víru, nebo k odchodu do exilu – na řadě míst se mnozí uchylovali k tajnému vyznávání víry v lesích a soukromí (tzv. „skrytá církev“); po vydání Tolerančního patentu (roku 1781) získali nekatolíci (luteráni a reformovaní) právo legálně existovat, stavět si modlitebny (bez věží a zvonů) a zakládat vlastní hřbitovy
nezkoušená porodní bába / nepřísežná bába (obstetrix neexaminata, ungeprüfte Hebamme)
v minulosti lidová léčitelka a sousedská pomocnice při porodech, která sice disponovala praktickými zkušenostmi, ale neměla oficiální vzdělání ani státní zkoušku – byla to žena, která se k řemeslu dostala „z nouze“ nebo tradicí, kdy její působení bylo trnem v oku státu i církve; na rozdíl od zkoušených bab se nezkoušená bába učila pozorováním jiných žen – často používala magické rituály, bylinky a lidové pověry; v odlehlých oblastech, jako byly zapadlé vísky v horských oblastech, byly tyto ženy často jedinou dostupnou pomocí, protože diplomovaná bába byla drahá nebo příliš daleko
noční hlídač
zřízenec zaměstnaný městskou radou, továrníkem nebo majitelem velkostatku, který v hierarchii stál sice na nízkém stupni, ale v noci měl absolutní odpovědnost za svěřený majetek a bezpečnost spících obyvatel; za svitu lucerny obcházel ulice, sklady či tovární areály, kontroloval uzamčení bran a oken, vyvolával noční hodiny písní a s halapartnou nebo šavlí v ruce zajišťoval klid, přičemž sledoval, zda někde nevypukl požár; šlo o fyzicky náročnou práci, jelikož celou noc prochodil venku za každého počasí v těžkém kabátě, přičemž ráno musel odevzdat služební zbraň, nahlásit případné incidenty ponocnému nebo veliteli stráže a teprve poté mohl jít spát
nohavičník (der Hosenmacher)
vysoce specializovaný krejčí zaměřený výhradně na výrobu nohavic a kalhot; jeho profese byla klíčová v době, kdy se svrchní oděv neskládal z jednoho kusu, ale z oddělených částí; šil přiléhavé nohavice, které se připínaly k hornímu oděvu – musel dokonale ovládat anatomii a střih, aby látka (často sukno nebo kůže) seděla „jako ulitá“ a nebránila v pohybu; s postupným vývojem módy se z nohavičníků stali specialisté na pánské kalhoty; zatímco běžný krejčí šil kabáty a pláště, nohavičník byl mistrem v konstrukci rozparků, pasů a nohavic
nopířka / čistička sukna (die Nopperin)
specializovaná textilní dělnice, která prováděla finální kontrolu a začišťování hotové tkaniny (nejčastěji sukna); její práce byla nezbytným krokem předtím, než mohla látka opustit továrnu nebo dílnu mistra soukenického
normovač (der Normenprüfer / der Arbeitsstudienmann)
technicko-ekonomický úředník, který v hierarchii továrny (nejvíce v éře rozvinutého průmyslu a socialismu) podléhal přímo vedoucímu plánovacího nebo mzdového oddělení, přičemž stál nad mistry i dělníky; s mechanickými stopkami v ruce stál celé hodiny u strojů, vteřinu po vteřině měřil každý pohyb dělníka při práci (tzv. snímkování dne), propočítával koeficienty únavy, sestavoval závazné časové normy spotřeby práce a určoval, kolik kusů musí člověk za směnu vyrobit; pro vedení byl klíčovým nástrojem pro zvyšování produktivity a snižování nákladů, zatímco mezi dělníky byl nejméně populární postavou v podniku, protože jim svými výpočty zvyšoval objem práce a snižoval úkolové mzdy
nosič zavazadel / bagážník (der Gepäckträger)
oficiální zaměstnanec dráhy, který za pevně stanovený poplatek přenášel kufry cestujících z vagonu do drožky nebo hotelu – v minulosti nepostradatelným pomocníkem na cestách; jeho role byla klíčová v době, kdy zavazadla byla těžká, neforemná a bez koleček; na velkých stanicích (například v Praze na hlavním nádraží) i na lokálních zastávkách čekali muži s červenými čepicemi a popruhy – pomáhali cestujícím s kufry z vlaku do drožek a byli placeni od kusu nebo formou spropitného
notář (notarius, der Notar)
byla fyzická osoba s právnickým vzděláním pověřená k sepisování veřejných listin, přijímání úschov a některým dalším činnostem, z nichž významná byla zejména činnost notáře jako soudního komisaře; dokumenty opatřené pečetí notáře měly v historii (stejně jako dnes) status veřejné listiny, která se považuje za pravdivou, dokud se neprokáže opak
nově osedlý / nový hospodář (der Neuangessener)
označoval v 17. a 18. stol. poddaného, který se ujal hospodářství, jež bylo předtím opuštěné, zničené nebo nově zřízené; šlo o nově příchozího do vsi, jenž začal hospodařit a od vrchnosti mu byl přidělen grunt/ stavení a z něho vyplývající povinnosti; tento pojem je klíčový pro období po třicetileté válce, kdy byla velká část zemědělských usedlostí pustá (tzv. pusté grunty)
novinář / žurnalista (der Journalist / der Zeitungsschreiber)
vzdělaný intelektuál, který sbíral, ověřoval a šířením informací formoval veřejné mínění; před nástupem internetu byl pevně spjat s tiskárnou a papírovými novinami, kdy jeho práce končila „uzávěrkou“, po které se rotačky rozjely a zprávy byly druhý den u čtenářů; novinář byl dlouho synonymem pro investigativce, kdy jako žurnalisté trávily týdny v terénu a archivech, aby odhalily korupci nebo nespravedlnost – jejich jediným nástrojem byl zápisník, tužka a později diktafon; zejména v 19. stol. a za První republiky byli novináři (u nás například Karel Havlíček Borovský či Ferdinand Peroutka) klíčovými postavami politiky, kdy často za své názory čelili cenzuře nebo vězení; šlo o vysoce prestižní povolání, kdy se novináři scházeli v literárních kavárnách a tvořili společenskou elitu, která měla přístup k informacím dříve než ostatní
nožíř (cultellarius, der Messerschmied)
v historii váženým specialistou na výrobu řezných nástrojů; zatímco mečíř koval zbraně, nožíř byl nepostradatelný pro každodenní život – vyráběl vše od kuchyňských a řeznických nožů přes břitvy až po chirurgické nástroje; nožířství bylo technicky náročné řemeslo, které vyžadovalo precizní ovládání kalení oceli, aby ostří bylo tvrdé, ale ne křehké; nožíři se často dělili na ty, kteří kovali čepele, a na „střenkaře“, kteří vyráběli rukojeti ze dřeva, rohoviny, kosti nebo vzácné perleti; od 19. stol se nožířství industrializovalo – nejslavnějším českým centrem se stal Mikulášovice (německy Nixdorf), kterým se přezdívalo „český Solingen“ – právě zde vznikla světoznámá firma Mikov
občan (der Staatsbürger)
osoba, která má stejná základní práva jako kdokoli jiný, bez ohledu na stav (šlechtic vs. sedlák vs. podruh); v historickém kontextu roku let 1848-49 představoval pojem „občan“ (=státní občan) jeden z nejzásadnějších zlomů v dějinách práva; šlo o okamžik, kdy se z pasivního „poddaného“ stává aktivní subjekt státu
obecní chudá (pauper, die Ortsarmen)
byla žena, která se v minulosti (zejména v 18.–19. stol.) nacházela v takové sociální nouzi, že se o ni musela postarat obec (chudinská podpora, žili často v obecních pastouškách/ chudobinci); nešlo o oficiální titul, ale o označení sociálního statusu
obecní kovář (der Gemeindeschmied / der Dorfschmied)
placený kovář místní samosprávou – obcí, pro níž pracoval a od níž si pronajímal kovárnu, často i s přilehlými pozemky; službu si s obcí sjednával obvykle na rok, tradičně k datu sv. Martina (11. listopadu); šlo o řemeslníka zpracovávajícího za tepla kovy a vyrábějící z nich různé užitkové nebo ozdobné věci; kovář zpracovával různé druhy kovů, počínaje olovem a konče ocelí
obecní pasák / obecní hirta (pastor communitatis, der Gemeindehirte)
zaměstnanec obce, který měl na starosti hromadnou pastvu dobytka všech obyvatel vesnice na obecních pozemcích (tzv. obecinách); v hierarchii venkova patřil k nejnižší sociální vrstvě, hned vedle nádeníků a obecních chudých; často šlo o bezzemky, kteří nevlastnili žádnou půdu
obecní pastýř (pastor communitatis, der Gemeindehirte)
jinak pastevec; měl na starosti pastvu soukromého dobytka všech sousedů v obci, tzn. užitkových zvířat, především skotu, ovcí a koz, popř. vykonával další práce s tím související; na rozdíl od mistra ovčáckého, který spravoval panské ovčíny, se obecní pastýř staral o pastvu soukromého dobytka
obecní posel / obecní běhoun (der Gemeindebote)
jinak obecní pošťák, jenž zajišťoval doručování zpráv, úředních listin i vyhlášek mezi obecním úřadem, sousedními vesnicemi a nadřízenými úřady (například okresním hejtmanstvím); často plnil také roli obecního vyvolávače, kdy s bubnem nebo zvoncem obcházel vesnici, zastavoval na určených místech a nahlas předčítal nová nařízení (například o povinném očkování, termínech honů nebo dražbách)
obecní přednosta / starosta (der Gemeindevorsteher)
historicky zejména purkmistr, později starosta; osoba zvolená do čela obce (=nejvyšší představitel místní obecní správy)
obecní rada
člen rady obce, výkonném orgánu, jehož členové jsou voleni z obecního zastupitelstva; zatímco zastupitelstvo o věcech rozhodovalo, rada byla „vládou“ obce, která tato rozhodnutí uváděla do praxe
obecní sluha (der Gemeindediener)
byl univerzálním vykonavatelem příkazů obecního úřadu; v hierarchii vesnice stál nad obecním chudým, ale pod obecním poslem či strážníkem; šlo o placenou práci pro obec, která byla v různých údobích různě rozsáhlá, často však různorodá často od rána až do noci; v některých obcích šlo o pasení hus či ovcí, dělat ponocného, obsluhovat zvon (při poledním, večerním a umíráčku), vyhlašovat různé obecní vyhlášky, jinde hlídali například obecní pole; sám či se svojí rodinou obýval především obecní pastoušky
obecní výbor
v letech 1850-1919 byl nejvyšším samosprávným orgánem obce, který bychom dnes přirovnali k obecnímu zastupitelstvu; byl zřízen na základě Stadiónova obecního zřízení roku 1849 a následných zákonů po zániku poddanství; členové výboru (výboři) byli voleni občany obce; nešlo však o všeobecné právo . volit mohli jen muži, kteří platili daně (tzv. cenzus); voliči byli rozděleni do tří sborů podle výše daní, takže hlasy nejbohatších měly největší váhu
obchodní agent / obchodní cestující (der Handelsagent / der Geschäftsagent)
synonymum dnešního obchodní zástupce firmy neboli zprostředkovatel obchodních transakcí mezi výrobcem a kupujícím; agenti zejména v 19. stol. zastupovali velké továrny (textilky, strojírny) a cestovali po celé monarchii, aby získali zakázky
obchodní příručí / pultovník (der Handlungsgehilfe / der Ladendiener)
též obchodní pomocník, komi, komí, komis nebo kommis; šlo o zastaralé označení pro zaměstnance vypomáhajícího v obchodě jeho majiteli (kupci); na toto povolání se dotyčný připravoval vyučením v tomto oboru; jednalo se o prodejce v odborném závodě – například v drogérii, obchodu s látkami apod., ale i hokynářském krámě; dnes se toto povolání nazývá například konzultant prodeje
obchodní sluha (famulus mercatorius, der Geschäftsdiener / der Handlungsdiener)
pomocný zaměstnanec v obchodním domě, skladu nebo u samostatného kupce, zodpovědný za fyzickou manipulaci se zbožím, jeho balení, doručování a udržování pořádku v provozovně; byl nezbytným motorem každodenního provozu obchodu a spojnicí mezi kupcem a zákazníkem; jako všestranný pomocník připravoval obchod k otevření, vykládal zboží z povozů, rozvažoval suroviny (cukr, kávu, koření) a roznášel nákupy do domů movitých měšťanů; i když stál v hierarchii obchodu níže než fakturista nebo příručí, požíval značné důvěry, neboť manipuloval s hotovostí při doručování zboží na dobírku a měl přístup do skladů s cenným zbožím
obchodnice (mercatrix, die Händlerin / die Kaufmannsfrau)
samostatně podnikající žena, nejčastěji vdova po kupci nebo dcera z kupeckého rodu, která v přísné městské hierarchii mohla dosáhnout vysokého postavení a majetku, byť jako žena musela často čelit právním omezením a předsudkům cechovního systému; její práce vyžadovala celodenní stání v nevytopeném krámě nebo na otevřeném tržišti, přičemž večer musela ručně přepočítat tržbu v různých historických mincích, zamknout masivní okenice a připravit objednávky na další tržní den
obchodník (mercator, der Kaufmann / der Händler)
všeobecné označení povolání, kdy dotyčný obchodoval přeprodával určité zboží, tzn. šlo o osobu, která se profesně zabývá nákupem a prodejem zboží
obchodník s auty (der Autohändler)
v historii vizionářem, který z motorismu udělal masovou záležitost; role obchodníka se vyvinula z prodejců kočárů a mechaniků na počátku 20. stol.; za První republiky často provozoval zároveň dílnu a čerpací stanici, kdy zastupoval značky jako Škoda, Tatra nebo Praga; musel zákazníky učit řídit a přesvědčovat je, že auto je spolehlivější než kůň; po roce 1948 soukromý obchod zanikl a prodej aut převzal státní podnik Mototechna; obchodník se stal úředníkem, který spravoval pořadníky a „poukazy“ na nedostatkové vozy (například žigulíky či trabanty)
obchodník s kamenným zbožím (der Steingutwarenhändler)
specialista na prodej výrobků z kameniny (jemnější keramika) a často i porcelánu či skla; prodávající tak nádobí zhotovené ze štěrku a písku
obchodník s koloniálním zbožím (der Kolonialwarenhändler)
kupec a majitel prestižního obchodu (maloobchodní prodejny/ koloniálu), který se specializoval na prodej zboží dovezeného z vzdálených zámořských zemí, jako byla káva, čaj, cukr, koření, exotické ovoce a další lahůdky; tyto obchody se původně nazývaly „koloniály“ právě proto, že se jejich sortiment dovážel z tehdejších kolonií
obchodník se smíšeným zbožím (der Gemischtwarenhändler)
majitelem univerzálního krámu, kde se prodávalo „vše v jednom“ – od mouky a petroleje až po hřebíky a látky; na venkově byl tento obchodník vedle starosty a faráře nejdůležitější osobou v obci
obchodník se střižným zbožím (der Schnittwarenhändler)
majitel obchodu s textilem, který prodával látky „ve střihu“ – tedy metrový textil odměřovaný z velkých rolí; v 19. a na počátku 20. stol. šlo o velmi vážené povolání, protože většina oděvů se šila doma nebo u krejčího, a výběr kvalitní látky byl základem šatníku
obchodník v galanterním zboží / galanterista (der Galanteriewarenhändler / der Galanteriekramer)
obchodník/ menší kupec, jenž prodával šicí potřeby (knoflíky (perleťové, kovové), jehly, nitě, krajky, stuhy a prýmky), módní doplňky (vějíře, rukavičky, šle, ozdobné hřebeny, slunečníky a šperky z bižuterie), pánské potřeby (dýmky, tabatěrky, hůlky a parfémy) a drobné dárky (zrcátka, peněženky a pouzdra na brýle)
obchodník v železe / železář (der Eisenhändler)
majitelem železářství; v 19. a na začátku 20. stol. šlo o prestižní a technologicky orientovanou živnost; tento obchodník byl klíčovým dodavatelem pro všechna místní řemesla – od tesařů po kováře.
obchodvedoucí (die Geschäftsleiterin)
zodpovědná vedoucí pracovnice prodejny nebo obchodního úseku, která řídila každodenní provoz, personál a prodejní výsledky; odpovídala za doplňování zboží, správné nacenění a čistotu prodejny; byla tváří obchodu, řešila reklamace a stížnosti; její autorita byla postavena na kombinaci odbornosti (znalost zboží) a manažerských schopností
obkladač (der Fliesenleger)
řemeslník specializovaný na pokládání keramických obkladů, dlaždic, mozaiky a kamene; toto povolání vyžadovalo vysokou míru preciznosti, smysl pro geometrii a estetické cítění; s rozvojem hygieny a masovou výrobou keramických obkladaček se profese stala samostatnou a velmi žádanou – obkladači začali pracovat v koupelnách, kuchyních, nemocnicích a veřejných budovách
obsluha výtahu / výtahář / liftboy (der Aufzugführer)
v historii symbolem luxusu a technického pokroku v městských domech, dnes je tato profese v původním smyslu zaniklou raritou, kterou nahradili servisní technici a vzdálený digitální dohled; byl to člověk (často nazývaný výtahář), který zajišťoval bezpečný a plynulý pohyb kabiny mezi patry v době, kdy výtahy nebyly plně automatizované; první výtahy (například v hotelích nebo obchodních domech v Praze) vyžadovaly manuální otevírání těžkých mřížových dveří a ovládání rychlosti jízdy pomocí páky či kliky – obsluha musela přesně trefit úroveň podlahy, aby cestující nezakopli; v luxusních hotelech a úřadech nosil výtahář uniformu s čepicí – byl vlastně prvním člověkem, se kterým host přišel do styku, ohlašoval patra a informoval o službách v domě; v éře nespolehlivé techniky byl výtahář zárukou, že lidé v kabině neuvíznou, nebo že v případě poruchy dokáže ručně dojet do nejbližší stanice
obstarávatel dvora / hospodářský správce (der Gutsverwalter / der Wirtschaftsbeamter)
označoval v 18. a 19. stol. klíčového panského hospodářského úředníka, který měl na starosti komplexní provozní a materiální zajištění hospodářského dvora
obuvnický a textilní modelář (der Schuh und Textilmodelleur)
vysoce kvalifikovaný odborník na konstrukci střihů, vývoj prototypů a prostorové tvarování oděvů a obuvi; připravoval kopyta pro boty a střihové modely, které definovaly ergonomii a vzhled masově vyráběné konfekce, jež v té době začínala vytlačovat zakázkovou výrobu; musel umět naskládat střihové díly na kůži nebo látku s minimálním prořezem, což bylo při tehdejších cenách surovin klíčové pro zisk podniku
obuvnický pomocník (der Schuhmachergeselle / der Sattlergeselle)
osoba pracující v nájmu u mistra za mzdu a pomáhající obuvníkovi, řemeslníkovi, jehož úkolem bylo vyrábět a opravovat všechny druhy obuvi
obuvník (sutor, der Schuhmacher)
řemeslník zabývající se výrobou a opravou všech druhů obuvi; po staletí šlo o nezbytné a vážené povolání, které se vyvinulo z tradičního ručního šití bot na míru až po moderní průmyslovou výrobu a specializované opravárenství
obvodní lékař (der Distriktsarzt / der Sprengelarzt)
medicínský odborník prvního kontaktu zodpovědný za komplexní zdravotní péči o obyvatele v určeném územním celku (obvodu); jeho role byla po staletí základním pilířem dostupnosti lékařské pomoci pro široké vrstvy obyvatelstva; historicky zejména po josefínských reformách v 18. stol. byl placen zčásti obcí či státem, aby zajišťoval péči o chudé, prováděl povinné očkování a dohlížel na hygienu ve svěřeném obvodu; před vznikem úzkých specializací léčil vše – od dětských nemocí přes úrazy až po epidemie (cholera, tyfus); znal sociální zázemí pacientů, což mu umožňovalo léčit příčiny, nejen symptomy; působil i jako soudní znalec a ohledávač – často byl přivoláván k ohledání zemřelých, posuzování příčetnosti nebo k asistenci u soudních případů jako odborný znalec
obytník
historické označení pro osobu, která v obci bydlela, ale nevlastnila v ní žádnou nemovitost (dům ani pole); v sociální hierarchii 18. a 19. stol. šlo o synonymum k častějšímu výrazu podruh
obyvatel (incola, der Inwohner)
tento termín často označoval v 17. a 18. stol. nižší vrstvu – lidi, kteří v obci bydleli, ale nevlastnili žádnou půdu ani dům; byli to nájemníci (podruzi), kteří žili „v koutě“ u sedláka nebo v obecní pastoušce, kdy neměli hlasovací právo a byli sociálně nejistí
odborná referentka (die Fachreferentin)
samostatná administrativně-odborná pracovnice v rámci státní správy, úřadů nebo velkých podniků (například u drah či v průmyslu); na rozdíl od běžné administrativní síly měla na starosti konkrétní věcnou agendu, kterou musela samostatně zpracovávat a připravovat k rozhodnutí nadřízeným
odborný učitel (der Fachlehrer)
pedagogický pracovník specializovaný na výuku konkrétních praktických nebo teoretických předmětů; odborní učitelé působili na měšťanských školách nebo odborných pokračovacích školách (řemeslných, obchodních, hospodářských)
oděvník (der Kleidermacher)
vyráběl a prodával oděvy, a to hotové pro prodej (konfekci), nikoli podle míry jako krejčí
odsunutý (deportatus, der Vertriebene / der Ausgesiedelte)
v českém historickém kontextu označovalo osobu německé národnosti, která byla po druhé světové válce (v letech 1945–1948) nucena opustit území Československa; odsun (dříve nazývaný také vyhnání) se týkal přibližně 3 milionů lidí a probíhal ve dvou fázích: 1) divoký odsun (jaro-léto 1945) – probíhal bezprostředně po konci války, často provázen násilím a chaosem, kdy lidé byli vyháněni přes hranice jen s minimem zavazadel, 2) organizovaný odsun (rok 1946): Na základě dohod z Postupimské konference a Benešových dekretů – probíhal organizovaně v železničních transportech, kdy odsunutí mohli mít omezené množství majetku (cca 30-50 kg na osobu) a putovali do okupačních zón v Německu či Rakousku
oekonom (oeconomus, der Oekonom / der Ekonom)
jinak hospodář; obecný termín označující hlavu rodiny a držitele statku; nemusel být ale majitelem usedlosti, mohl být v nájmu a být pouze správcem majetku
oficiál (officialis, der Offizial)
střední státní nebo panský úředník, jenž v hierarchii úřadů stál nad příručími a manipulanty, ale pod radovými stupni; oficiálové pracovali na okresních hejtmanstvích, u soudů nebo na berních úřadech; nechyběli ani u dráhy, pošty; na oficiála bylo možné narazit i na velkostatcích, kde panský oficiál spravoval administrativu velkostatku
oficiál c.k. poštovní spořitelny (k.k. Postsparkassen-Offizial)
střední státní úředník v jedné z nejprogresivnějších institucí rakousko-uherského mocnářství; poštovní spořitelna vznikla v roce 1882 a revolučně zavedla šekový provoz a bezhotovostní styk, který dnes považujeme za samozřejmost
oficiál ČMD (der BMB-Offizial)
v období Protektorátu Čechy a Morava (1939-1945) státní úředník střední kategorie v hierarchii železniční správy u Českomoravské dráhy (Böhmisch-Mährische Bahn – BMB); šlo o kvalifikovaného úředníka, který zajišťoval chod železnice v nejtěžších časech – jako úředník Protektorátních drah musel ovládat češtinu i němčinu, kdy byl pod neustálým dozorem německých poradců a musel se orientovat v chaosu válečných transportů a omezení; jako oficiál působil v administrativě, v účtárnách, na ředitelství nebo jako vyšší dozorčí v důležitých železničních stanicích; zároveň nosil předepsanou uniformu s výložkami, které přesně definovaly jeho postavení v železniční hierarchii
oficiál čsl. státních drah
státní úředník střední kategorie v hierarchii železniční správy u Československých drah; šlo o kvalifikovaného úředníka, který působil v administrativě, v účtárnách, na ředitelství nebo jako vyšší dozorčí v důležitých železničních stanicích; zároveň nosil předepsanou uniformu s výložkami, které přesně definovaly jeho postavení v železniční hierarchii
ohňostrůjce (pyrotechnicus, der Feuerwerker)
odborník na zacházení s výbušninami a pyrotechnickými složemi za účelem vytváření světelných, zvukových a kouřových efektů; jeho pozice byla historicky úzce spjata s armádou a dělostřelectvem, kde byla pyrotechnika využívána pro signalizaci i psychologický efekt; historicky byl poddůstojnickou hodností u dělostřelectva, zodpovědnou za přípravu prachových náloží a údržbu děl; v českých zemích vyvíjeli receptury pro barvení plamene pomocí solí kovů, což položilo základy moderní chemie; v baroku (například na dvoře Rudolfa II. v Praze) byli ohňostrůjci klíčovými postavami dvorských oslav, kde vytvářeli alegorické výjevy pomocí „ohnivých divadel“
okresní cestář (der Bezirksstraßenwärter)
státní nebo samosprávný zaměstnanec zodpovědný za údržbu a sjízdnost určeného úseku okresních silnic; na rozdíl od obecních cestářů, kteří se starali jen o vsi, byl okresní cestář součástí organizované správy silniční sítě
okresní tajemník / sekretář (der Bezirkssekretär)
vrcholný úředník, který zajišťoval administrativní a organizační chod celého okresu; jeho role se zásadně lišila podle toho, zda mluvíme o státním úředníkovi, nebo o funkcionáři politické strany
olejník / lisovač oleje (der Ölmüller / der Öler)
specializovaný řemeslník, který z olejnatých rostlin vyráběl rostlinné oleje; majitel nebo pracovník v olejně (či olšovně), což byl často vodní nebo větrný mlýn upravený pro drcení semen a to lněných, makových, řepkových či konopných, z nichž lisoval olej na svícení i k jídlu; semena se nejprve rozdrtila pod svislými mlecími kameny (běhouny), poté se drť nahřála na pánvi a nakonec se v lisu (kládovém nebo šroubovém) vylisoval drahocenný olej; jedlý olej (lněný, řepkový) byl základem postní stravy, technický olej se používal do lamp, k výrobě mýdla, barev (fermeže) nebo k promazávání strojů – odpad po lisování (pokrutiny) pak byl cenným krmivem pro dobytek
opat (abbas, der Abt)
představený samostatného mužského kláštera (opatství) v rámci mnišských řádů, jako jsou benediktini, cisterciáci nebo premonstráti; byl v historii nositelem vysoké církevní i světské moci, často na úrovni šlechty; odpovídal za duchovní život komunity mnichů., rozhodoval o přijímání noviců a o vnitřním řádu kláštera; kláštery navíc vlastnily v minulosti i rozsáhlá panství, kdy opat jako vrchnost spravoval vesnice, vybíral daně a vykonával soudní pravomoc nad poddanými; jako opat má právo nosit biskupské symboly – mitru (infuli), berlu a prsten; v zemských sněmech zasedali opati jako zástupci duchovního stavu
NOVÉ
operátorka ČSD / operátorka drážních informačních a dálnopisných systémů
specializovaná administrativně-technická pracovnice Československých státních drah (ČSD), která v přísné centralizované struktuře podniku podléhala vedoucímu stanice (přednostovi), hlavnímu výpravčímu nebo náčelníkovi informačního a výpočetního střediska drah; z drážní kanceláře nebo velína zajišťovala agendu dálnopisného přenosu zpráv o vlacích (zpracovávala tzv. vjížděcí a odjížděcí hlášenky), ručně na dálnopisech vyklepávala děrné pásky, obsluhovala mechanické ústředny, zadávala data o nákladech a vagonech do rodících se centrálních železničních počítačů a ve velkých stanicích ručně přepínala informační tabule pro cestující (tzv. Pragotron)
operní pěvec (der Opernsänger)
vysoce trénovaný profesionál, jehož tělo bylo rezonanční skříní – v 19. a 20. stol. (například v Národním divadle nebo v německých divadlech v Praze a Brně) byl celebritou první velikosti; musel uzpívat velký orchestr a přitom přesvědčivě hrát v těžkých historických kostýmech; v éře socialismu byli špičkoví pěvci (například Beno Blachut či Gabriela Beňačková) elitou, která směla vyjíždět na prestižní západní scény (Metropolitní opera, La Scala), čímž reprezentovali prestiž státu
oplatkář / hostiepekař (nebularius, der Oblatenbäcker)
v minulosti specializovaný výrobce tenkého křehkého pečiva – řemeslník, který ovládal technologii pečení mezi dvěma horkými železy; původně pekl především nekvašené hostie pro kostely – tato práce vyžadovala náboženskou čistotu a preciznost; později se oplatky začaly sladit, sypat oříšky a kořením; ke své práci používal těžká klešťová železa s vyrytými znaky nebo ornamenty, které se otiskly do těsta; v 18. a 19. stol. se oplatkáři stali hvězdami lázeňských měst, kde prodávali teplé oplatky jako dietní doplněk k pitným kúrám
opravář elektro (der Elektroreparateur)
odborník na diagnostiku a opravu elektrických obvodů, motorů a spotřebičů; v historii technickým průkopníkem domácí modernizace; v éře socialismu (například v podnicích jako Tesla nebo Multiservis) opravář trávil hodiny s páječkou v ruce – musel rozumět schématům televizorů, rádií a praček; náhradní díly byly nedostatkové, takže se opravář často stával „kouzelníkem“, který součástky vyráběl nebo nahrazoval jinými; často docházel přímo do bytů – byl to člověk, na kterého se čekalo týdny a jehož návštěva byla událostí; zároveň musel mít široké znalosti – od silnoproudu (sporáky) po slaboproud (gramofony)
optik (der Optiker)
odborník na fyzikální vlastnosti světla a zrakové pomůcky, který v sobě spojuje roli technika, řemeslníka a zdravotnického poradce; role optika byla od renesance spojena s vědeckým pokrokem, objevováním mikrosvěta i vzdáleného vesmíru; historicky (například v 17. a 18. stol.) byli optici často jemnými mechaniky, kteří ručně brousili sklo pro dalekohledy, mikroskopy a první brýle – v českých zemích byla tato tradice silná zejména v Praze a v jabloneckém sklářském regionu; byl tím, kdo vracel schopnost číst a pracovat starším řemeslníkům a učencům, čímž zásadně prodlužoval produktivní věk populace; v 19. stol. se profese rozdělila na očního optika (brýle) a mechanika-optika (geodetické přístroje, fotoaparáty), přičemž oba požívali statusu vysoce kvalifikovaných specialistů
oráč (arator, der Ackermann)
jinak voráč; v zemědělství klíčový pracovník zodpovědný za nejtěžší a nejdůležitější polní práci – přípravu půdy; na velkostatcích šlo o váženého člena panské čeledi; musel umět perfektně ovládat volské nebo koňské potahy, kdy rovná a hluboká brázda byla vizitkou jeho umu
organisační úředník hasičské vzájemné pojišťovny
specializovaný manažer a správní pracovník zodpovědný za budování obchodní sítě, nábor pojištěnců a metodické vedení hasičských sborů v oblasti pojištění majetku a osob; jeho role byla klíčová pro rozvoj specifického českého fenoménu – vzájemného pojišťování, kde zisk nebyl prioritou, ale prostředkem k podpoře hasičstva; spravoval specifické pojistky pro hasičské zbrojnice, techniku i úrazové pojištění hasičů při výkonu služby; byl v minulosti i osvětový pracovník – učil lidi, jak zabezpečit své statky proti ohni, čímž pojišťovna snižovala riziko škod a zároveň část výnosů vracela sborům na nákup stříkaček a výzbroje
orlojník (horologiarius, der Großuhrmacher / der Kunstuhrmacher)
vysoce specializovaný mechanik a konzervátor pověřený správou, údržbou a seřizováním věžních hodin a astronomických orlojů; role orlojníka byla od středověku prestižním spojením vědy, řemesla a umění, neboť orloj byl nejkomplexnějším strojem své doby; nebyl jen opravář, musel rozumět pohybu nebeských těles (Slunce, Měsíce, zvířetníku), aby dokázal seřídit astronomické funkce stroje; v historii byl často placen přímo městem, kdy jeho úkolem bylo denně natahovat závaží a promazávat stovky ozubených kol živočišným tukem
ornitolog
vědec nebo nadšenec, který se zabýval studiem, ochranou, životem a chováním ptáků; tato profese kombinovala tradiční terénní pozorování s moderním vědeckým výzkumem, environmentálním vzděláváním a ochranou přírody
osadník (colonus, der Siedler / der Ansiedler)
v minulosti člověk, který zakládal nové domovy v dosud neobydlených nebo opuštěných oblastech; jestliže ve středověku šlo o kolonistu, který zejména v pohraničí osídloval oblasti, tak po třicetileté válce nebo po roce 1945 v pohraničí (Sudetech) byli osadníci lidé, kteří přebírali opuštěné statky
osedlý (possessionatus, der Angessener)
v historii (zejména od 16. do pol. 19. stol.) patřil u nás k nejdůležitějším pojmům v evidenci obyvatelstva a daní; označoval poddaného, který vlastnil (držel) hospodářskou usedlost, na které stabilně „seděl“ a odváděl z ní dávky vrchnosti a daně státu
osedlý / usedlík / usedlý (der Angesessener)
plnoprávný hospodář, který vlastnil nemovitost (grunt) a pozemky zapsané v pozemkových knihách – jako „osedlý“ byl základní daňovou jednotkou státu a měl právo užívat obecní pastviny a lesy a podílet se na rozhodování v obci; tento status ho zároveň zavazoval k robotě a placení daní
osmík (der Achtler)
staročesky achtelník, jinak osmiláník či 1/8mík; zemědělsky orientovaná osoba vlastnící 1/8 (selského) lánu, tzn. cca 2,5 ha
osobně svobodný (liber, der freier Mann / der Freimann)
v období feudalismu (v českých zemích do roku 1848) označení pro osobu, která nebyla v poddanském svazku k žádné vrchnosti; zatímco většina obyvatel byla „poddaná“ vázaná k půdě a povinnostem (robotě), osobně svobodný člověk disponoval plnou osobní integritou a volností pohybu
osvětový pracovník / kulturní referent
též osvětový referent nebo lidově buditel; odborník zaměřený na mimoškolní vzdělávání, kulturní rozvoj a formování občanské společnosti, který se vysoce společensky angažoval
ovčácký čeledín (famulus opilionis, der Schäferknecht)
námezdní dělník (=pacholek u ovcí), který pracoval v panském/ vrchnostenském ovčíně pod vedením mistra ovčáckého; v hierarchii panského dvora stál nad pacholky, ale stále patřil k námezdnímu personálu bez vlastního majetku; pokud zastával funkci prvního ovčáckého čeledína, říkalo se mu mejstřík
ovčácký pacholek (puer opilionis, der Schäferjunge)
pomocný pracovník v ovčíně, v hierarchii stojící pod ovčáckým čeledínem a mistrem ovčákem. Často šlo o dospívajícího chlapce nebo mladého muže, který se teprve učil řemeslu
ovčák (opilionum, der Schäfer)
kvalifikovaný odborník v panském / vrchnostenském ovčíně; jeho úkolem byl chov a starání se o ovce, berany, skopce a jehňata často v rámci různých hospodářských dvorů
ovocnář (pomarius, der Obstgärtner / der Obstpächter)
v minulosti hospodář a odborník zaměřený na pěstování a zužitkování ovoce – tzn. na šlechtění, roubování a péči o ovocné stromy a keře; v minulosti mohlo jít o zámeckého ovocnáře (na šlechtických sídlech se staral o rozsáhlé panské sady, oranžerie a fíkovny, kdy dodával čerstvé ovoce na panský stůl po celý rok), ovocnáře pachtýře (pronajímali si panský nebo obecní sad – jejich obživou byl prodej ovoce na trzích nebo jeho zpracování na sušené plody =křížaly, povidla a pálenku) či ovocnáře šlechtitele (zakládali ovocné školky, rozšiřovali odolné odrůdy a učili sedláky správnému řezu stromů)
ozdobník / šmukýř
zastarale šmukýř; jde o řemeslníka, který vyráběl ozdobné předměty (ozdoby klobouků, brašen, šatů, apod.), především z kůže, papíru apod.; šmukýř někdy vykonával i kloboučnickou práci, vyrobené klobouky a čepice pak zdobil podle přání zákazníků (pomocí zlatých či stříbrných nití, peří, perel, závojů, apod.)
pacholek (famulus, der Knecht, der Dienstknecht)
námezdního dělník v zemědělství nebo v řemeslné dílně; v hierarchii venkova stál pod sedlákem a čeledínem, ale jeho postavení se měnilo podle toho, kde sloužil; někdy zaměňován za čeledína; pokud šlo o selského pacholka, šlo o mladého, svobodného muže, který pomáhal sedlákovi s nejtěžší prací (orba, kydání hnoje, práce u koní); často šlo o syna domkaře, který se šel „do služby“ naučit hospodařit a našetřit si na vlastní živobytí
pachtýř (arrendator, der Pächter)
vlastně podnikatel, který si za úplatu pronajal cizí majetek (půdu, podnik či právo), aby na něm na vlastní účet hospodařil a dosahoval zisku nájemce; na rozdíl od běžného nájemníka pachtýř věc nejen užíval, ale také si přivlastňoval její výnosy (plody)
pachtýř hospodský / šenkýř v nájmu (der Wirtspächter / der Schankpächter)
nájemce hostince, který si tento podnik pronajímal od jeho skutečného majitele – nejčastěji od vrchnosti, obce nebo kláštera; na rozdíl od majitele (hostinského), pachtýř v hospodě hospodařil na vlastní pěst a riziko po smluvně stanovenou dobu
pachtýř krčmy / nájemní krčmář (der Schankpächter / Kretschampächter)
jinak arendátor; nájemce menšího venkovského pohostinství; na rozdíl od pachtýře velkého zájezdního hostince (hospodského) se krčmář soustředil především na výčep pro místní poddané
pachtýř mlýna / mlynář v pachtu (molitor arendator, der Mühlpächter)
podnikatel a řemeslník, který si od majitele (nejčastěji šlechty, církve nebo obce) pronajal mlýn na smluvně stanovené období, aby v něm na vlastní účet hospodařil
palič milířů / uhlíř / palič (carbonarius, der Köhler)
žil a pracoval v lesích a živil se výrobou dřevěného uhlí; uhlíři byli specialisté na pyrolýzu dřeva – proces, kdy se dřevo pálilo za omezeného přístupu vzduchu, aby nevznikl popel, ale uhlí; stavěli obří kupy dřeva (milíře), které zakryli drnem a hlínou – milíř se pak musel dny a týdny hlídat, aby nezačal hořet plamenem, ale jen doutnat; dřevěné uhlí bylo klíčové pro kováře, hutě a sklárny, protože hořelo rovnoměrně a dosahovalo vysokých teplot; byli to sice chudí lidé, ale vážení odborníci, kteří dokonale znali les i technologii pálení
palič vápna / vápeník (der Kalkbrenner)
výrobcem stavebního pojiva, který v polních nebo šachtových pecích tepelně rozkládal vápenec; musel ovládat technologii výpalu vápence při teplotách nad 900 °C – vápencové kameny se skládaly do pecí (vápenic) a několik dní a nocí se pod nimi nepřetržitě topilo dřevem nebo uhlím; palič musel podle barvy plamene a sálání poznat, kdy je vápno „dohořelé“; často šlo o sezónní práci zemědělců v místech, kde se vyskytoval vápenec (například v krasových oblastech nebo v okolí vápencových čoček na Vysočině) – vápno se pálilo přímo u lomu v jednoduchých jamách
paličkovice
žena, která vyráběla jemné paličkované krajky – na polštáři (=herduli) pomocí mnoha dřevěných paliček splétala složité vzory – nejvíce jich bylo v Krušných horách a na Vambersku
panská / panská služebná (die Herrschaftliche)
v historickém kontextu neoznačuje profesi, ale příslušnost k zaměstnaneckému aparátu velkostatku; byla ve službě přímo u vrchnosti na zámku nebo v panském dvoře
panský / vrchnostenský hajný (saltuarius, der Waldheger)
zaměstnanec panského velkostatku pověřený přímou ochranou a správou svěřeného lesního úseku; na rozdíl od svobodného myslivce byl hajný výkonným orgánem v terénu, často z řad místních poddaných
panský dráb (lictor, der Hofgerichtsdiener / der Gerichtsknecht)
v období feudalismu (do roku 1848) nižší výkonný orgán vrchnostenské správy; byl to v podstatě vykonavatel panské/ vrchnostenské moci, který dohlížel na pořádek a poslušnost poddaných – dozorce na polích a panských statcích v dobách feudalismu; také ale hlídač, posel, strážník, vykonavatel tělesných trestů apod.
panský kočí (auriga, herrschaftlicher Kutscher)
zaměstnanec panského velkostatku nebo přímo šlechtické rodiny; v hierarchii čeledi stál velmi vysoko, neboť zodpovídal za drahé koně, kočáry a bezpečí své vrchnosti; byl vizitkou svého pána, proto nosil zdobnou uniformu (livrej), která musela být vždy čistá
panský mistr polní (magister campestris, der Feldmeister)
v 18. a 19. stol. vysoce postavený odborný úředník panského/ vrchnostenského velkostatku; stál v čele rostlinné výroby a byl zodpovědný za to, aby panská pole prosperovala a sýpky byly plné; panští polní mistři byli odborníci v chovu ovcí a často i veterináři; měli obvykle množství pomocníků na různých úrovních; vážnost profese byla stvrzena, když r. 1704 císař Leopold I. Habsburský nařídil, že ovčáci mají být považováni za „počestné“ a jejich děti se smějí učit řemeslu
panský mušketýr / panský voják (herrschaftlicher Musketier)
sloužil v ozbrojené gardě šlechtického velkostatku; nebyl to řadový voják v císařské armádě, ale člen soukromé stráže, která chránila zámek, panský majetek a osobu vrchnosti
panský pacholek (famulus dominicalis, der Herrschaftsknecht)
privilegovaný hospodářský dělník nebo pomocník v přímých službách vrchnosti, pracující na panském dvoře, v zámku nebo v režijních podnicích panství; tito muži zajišťovali chod panských stájí, vozili úředníky, obsluhovali panský pivovar či lihovar a vykonávali nejtěžší práce v zámeckých zahradách; na rozdíl od nádeníků byli panští pacholci často ubytováni v panských kasárnách nebo deputátních domcích, což z nich činilo pevnou součást personálu velkostatku
panský předčítač
na šlechtických sídlech byl předčítač (často mladý elév nebo vzdělaná společnice) najímán pro zábavu šlechty při vyšívání či odpočinku – četl klasickou literaturu i nejnovější zprávy z Vídně či Paříže
panský sluha / lakaj (famulus, herrschaftlicher Diener / der Lakai)
člen domácího personálu šlechty nebo vysokých úředníků; v hierarchii služebnictva stál vysoko nad pacholky v hospodářství, protože přicházel do přímého kontaktu s vrchností
panský stodolný / stodolník (der Herrschaftlicher Stadler / der Stadeler)
specializovaný zaměstnanec vrchnostenského hospodářského dvora, který nesl plnou odpovědnost za provoz a zabezpečení panské stodoly; protože obilí bylo jedním z nejcennějších majetků panství a základním zdrojem obživy i příjmů, jednalo se o velmi zodpovědnou a důvěryhodnou funkci; musel být pečlivý a zkušený hospodář, který uměl počítat; během žní organizoval ukládání snopů obilí, sena a slámy, kdy zodpovídal za to, aby plodiny do stodoly nešly vlhké, správně prosychaly a nezačaly plesnivět, zapařovat se nebo hnít; v hierarchii dvora stál typicky pod šafářem (který měl na starosti chod celého dvorce), ale byl nadřazen běžné čeledi a nádeníkům
panský zahradník (hortulanus aulicus, herrschaftlicher Gärtner)
vysoce kvalifikovaný odborník a umělec, který spravoval zámecké zahrady, oranžerie a sady; ve své práci měl na starost například pěstování a ošetřování květin, zeleniny, okrasných dřevin a jiných rostlin; v hierarchii panských zaměstnanců požíval značné úcty
papež (Pontifex Maximus, der Papst)
nejvyšší představitel katolické církve, který zároveň zastával několik klíčových rolí: předně jako hlava katolické církve byl považován za nástupce svatého Petra a viditelnou hlavu celé římskokatolické církve; zároveň byl biskupem římským – jeho základní církevní funkcí je správa římské diecéze; v neposlední řade byl světským vládcem městského státu Vatikán, což mu dávalo postavení hlavy státu v mezinárodním právu
papírník (chartarius, der Papiermacher)
historické označení pro výrobce papíru, který ovládal klíčovou technologii pro šíření informací a vzdělanosti; před vynálezem průmyslových papíren (polovina 19. stol.) byl papír vyráběn ručně v papírnách poháněných vodní silou; papírníci dodávali materiál pro knihtiskaře a úřady; papír se nevyráběl ze dřeva, ale z rozemletých starých hadrů, kdy papírník musel mít dobré vztahy s pradlenami, hadráři a handlíři, kteří mu surovinu dodávali; papírny byly často rodinnými podniky, které se dědily po generace; každá papírna měla svůj unikátní vodoznak, který sloužil jako ochranná známka kvality
papučář / trepkář (der Paputschenmacher / der Pantoffelmacher)
řemeslník, který se specializoval na výrobu domácí, lehké obuvi – papučí nebo pantoflů; toto řemeslo bylo typické pro Valašsko, kde se stalo klíčovým zdrojem obživy pro tisíce lidí
parukářka (die Perückenmacherin)
v historii vysoce specializovanou uměleckou řemeslnicí; odbornice na zpracování lidských vlasů, zvířecích chlupů (nejčastěji kozích či koňských) a rostlinných vláken do podoby příčesků a paruk; v 18. stol. v době baroka a rokoka byla parukářka nepostradatelnou součástí[panských dvorů – vyráběla obří bílé pudrované paruky, které byly symbolem moci a stavu; musela ovládat „poutkování“ – ruční upevňování jednotlivých vlasů do jemné síťky pomocí speciálního háčku; paruky nesloužily jen módě, ale i prakticky – zakrývaly vypadané vlasy po nemocech (například syfilis) nebo řešily problém s vší, protože vlastní vlasy se pod parukou stříhaly nakrátko
pasák (pastor, der Hirte)
v historii (až do masivního nástupu elektrických ohradníků a mechanizace) člověk, který se živil dohledem nad stády zvířat na pastvinách; jeho role a sociální postavení se dramaticky lišily podle toho, jaká zvířata pásl a komu sloužil
pasařka (die Passerin)
žena, která se živila výrobou drobných doplňků z textilních stuh, prýmků a pasů
pasekář (der Pasekar)
po staletí se živil chovem dobytka, sušením ovoce, zemědělstvím a drobnou řemeslnou výrobou + často také žil v samotě nad vsí; aby mohl mít své políčko, musel jej nejdřív z lesa vydobýt, tzn. kácet, mýtit, klučit, žďářit; políčka pak byla horší kvality (oproti pozemkům v rovinách); pasekář byl tedy drobný hospodář žijící nejčastěji v horských či podhorských oblastech Moravy a Slezska na menší a méně kvalitnější půdě než sedláci v dolním údolí; z hlediska velikosti pozemku měl asi 21,1 ha pozemků (1 paseka = asi 110 měr (měřic) = asi 211 004 m2 = asi 21,1 ha)
pasíř (cingularius, der Gürtler)
umělecký řemeslník specializovaný na zpracování barevných a drahých kovů (mosaz, bronz, měď, stříbro); stejně jako kovář nebo zámečník zhotovoval vlastní technologií mříže, schodišťová zábradlí, dveře nebo drobnější užitkové předměty interiérů, jako jsou svícny, popelníky, věšáky či vázy
pastýř (pastor, der Hirte)
jinak pastevec; staral o stáda hospodářských zvířat (ovce, krávy, kozy, vepře)
patentální / patentátní invalida (der Patental-Invalide)
označení pro bývalého vojáka a invalidu, jemuž byla přiznána renta (po určitý počet let mu byla vyplácena víceméně každoročně životní renta); patentátní byl proto, jelikož jako vysloužilcovi mu byl na onu rentu vydán „vojenský patent”
patolog (pathologus, der Pathologe)
lékař specializovaný na studium nemocí, jejich příčin, mechanismů vzniku a dopadů na lidský organismus prostřednictvím zkoumání tkání, buněk a tělesných tekutin; jeho povolání vzniklo se vznikem moderní medicíny v 19. stol., kdy jeho závěry byly klíčové pro pochopení podstaty chorob a pro rozvoj chirurgie; zejména v éře rozmachu pitev v 19. stol. patologové definovali, jak nemoci mění strukturu orgánů – to umožnilo lékařům léčit příčiny, nikoliv jen příznaky; ačkoliv je v lidové představivosti patolog spojen s mrtvými (pitvou), historicky se jeho hlavní práce postupně přesunula k biopsii – vyšetřování vzorků tkání odebraných živým pacientům během operací, což rozhoduje o dalším postupu léčby
pedikérka (die Fußpflegerin)
v historii odbornicí na hygienickou a estetickou péči o nohy; profese se vyvinula z lazebníků a ranhojičů, kteří kromě stříhání vlasů řešili i kuří oka a zarostlé nehty; v 19. stol. a za První republiky docházela za klienty domů, kdy používala především skalpely, břitvy a bylinné koupele; za socialismu (v rámci komunálních služeb nebo OÚNZ = Okresního ústavu národního zdraví) byla pedikúra vnímána jako součást základní hygieny – pedikérky pracovaly v provozovnách vedle kadeřnictví; často šlo o „mokrou“ metodu (máčení nohou ve vodě a následné ořezávání kůže)
pekař (pistor, der Bäcker)
řemeslník, který se živil pečením chleba, housek, rohlíků a dalších rozmanitých druhů pečiva; pekaři se sdružovali do vlivných cechů s přísnými pravidly pro kvalitu a váhu chleba
pekařský pomocník (famulus pistoris, der Bäckergeselle / der Bäckergehilfe)
vyučený řemeslník – tovaryš, který pracoval v nájmu u mistra pekaře; zatímco mistr pekárnu vlastnil a řídil, pomocník byl tou hlavní silou, která v noci „zadělávala“ a „sázel“ chleba do pece
penzista státních drah (der Staatsbahnpropensionist / der Staatsbahnpensionär)
bývalý kmenový zaměstnanec státních drah (např. c. k. Státních drah neboli kkStB, později ČSD), který po odsloužení předepsaných let odešel do trvalého výslužby, přičemž v drážní komunitě si uchovával svůj poslední dosažený služební titul a s ním spojenou vážnost; jako člověk na odpočinku již neměl žádné pracovní povinnosti, avšak jeho neoficiální činností bylo udržování drážní identity, což obnášelo nošení slavnostní uniformy při státních a církevních svátcích, účast na pohřbech kolegů v plné parádě a sepisování pamětí či kronik ze své aktivní služby u dráhy
penzistka (die Rentnerin)
žena pobírající pravidelný starobní, invalidní nebo vdovský důchod; nejčastěji šlo o penzistky po státních úřednících, učitelích nebo železničářích, kdy jim stát vyplácel část platu zesnulého manžela, což jim zajišťovalo důstojné dožití bez nutnosti jít na výminek; dále existovala skupina privátních penzistek, kdy šlo o bohatší měšťanky, které žily z úroků uloženého kapitálu nebo z pronájmu domů – v matrikách se u nich objevovalo označení „soukromnice“
pergameník (der Pergamenter)
specializovaný řemeslník, který zpracovával zvířecí kůže na nejtrvanlivější psací látku středověku; byl to mistr „koženého papíru“, jehož práce byla fyzicky náročná, špinavá a vyžadovala neuvěřitelnou trpělivost; vykupoval kůže mladých zvířat (telat, ovcí, koz); kůže máčel ji ve vápenném mléce, zbavoval srsti a masa, a následně ji vypínal na dřevěné rámy; za mokra kůži škrabal speciálním půlkruhovým nožem a brousil pemzou, dokud nebyla tenká, hladká a smetanově bílá – výsledkem byl materiál, který je téměř nezničitelný a na kterém inkoust drží po tisíciletí; mimo jiné zásoboval klášterní písaře a městské kanceláře
perleťář / soustružník perleti (der Perlmuttdreher / der Perlmuttarbeiter)
hanlivě čamrdář; vysoce specializovaný řemeslník, který zpracovával perleť (vnitřní vrstvu lastur mořských i sladkovodních mlžů) a vyráběl z ní nejčastěji knoflíky a drobné ozdobné předměty; perleťářství bylo v českých zemích unikátní domáckou výrobou soustředěnou na Vysočině (například v Žirovnici, Předíně) a v jižních Čechách; proces výroby byl následující: z lastur se pomocí speciálních pil a soustruhů vyřezávaly knoflíky – práce byla velmi náročná na zručnost a doprovázel ji silný hluk a jemný prach; lehčí práce jako třídění nebo přišívání knoflíků dělaly ženy a děti; v chudých tkalcovských regionech znamenalo perleťářství sociální vzestup, protože knoflíky šly dobře na odbyt
pernař (der Grobtuchmacher / der Pernar)
specializovaný tkadlec vyrábějící hrubé, pevné a nepromokavé vlněné látky; vyráběl tzv. peru (odtud název pernař) – šlo o velmi hrubou vlněnou tkaninu, která se po utkání valchovala (stloukala ve vodě), aby zplsnatěla; výsledná látka byla neuvěřitelně odolná proti dešti, větru i mechanickému opotřebení; zatímco jemné sukno bylo drahé, pernařské výrobky (houně, haleny, houněné houně) byly dostupné pro zemědělce, formany a pastýře
perníkář (pernicarius, der Lebzelter / der Lebküchler)
v historii vysoce vážený řemeslník, který stál na pomezí cukráře, řezbáře a lékárníka; patřil k městské elitě a ovládal tajné receptury na „pernou“ (pepřenou) pochoutku; šlo o velmi specifické a náročné řemeslo, které se výrazně lišilo od běžného pekařství i proto, že šlo o vzácnou surovinu: perník byl luxusním zbožím, jehož hlavní složkou byl med a drahé dovozové koření (pepř, hřebíček, zázvor, skořice, kardamom – právě od slova pepř vznikl název „perník“); perníkáři byli zároveň zručnými řezbáři – perník se netlačil do plechu, ale do vyřezávaných forem z tvrdého dřeva (hrušeň, třešeň), jejichž motivy byly náboženské, světské (jezdci, srdce) i politické; těsto na perník se nechávalo zrát měsíce, někdy i roky, ve velkých dřevěných dížích
pěšák (miles / miles pedester, der Fußsoldat / der Infanterist)
voják sloužící u pěchoty; v historii (od středověku po 20. stol.) šlo o nejpočetnější a často i nejméně prestižní, ale zato nejzásadnější složku armády, bez které nebylo možné vyhrát bitvu ani obsadit území
pijavičkář (der Blutegelsammler)
sběrač léčivých pijavic pro potřeby felčarů a lékáren; pijavice se hojně využívaly k „pouštění žilou“ a snižování krevního tlaku; pijavičkáři je často lovili tak, že brodili bosí v bahnitých tůních a nechali parazity přisát na vlastní nohy, nebo používali návnady z koňského masa
pilař / prknař / řezač prken (serrator, der Brettsäger / der Mühlsäger)
v minulosti „mistrem řezu“, který proměňoval kmeny stromů v základní stavební materiál; role pilaře se vyvinula z těžké ruční práce v obsluhu prvních strojů; před rozšířením vodních pil pracovali řezači v páru – jeden stál nahoře na kmeni, druhý v jámě pod ním a dlouhou dvouruční pilou svisle řezali prkno po prknu – byla to jedna z fyzicky nejnáročnějších prací; později se pily staly součástí mlýnů (odtud Mühlsäger),m, kdy pilař ovládal vodní kolo, které pohánělo jeden či více listů pily (katr) – musel umět kmen správně upnout a nastavit tloušťku řezu; jako znalec dřeva musel také poznat vady v kmeni, aby řez vedl tak, aby prkna nebyla „vrtulovatá“ a měla co nejméně suk
pilníkář (limator, der Feilenhauer)
vysoce specializovaný kovář, který vyráběl a „sekal“ pilníky a rašple; byl to mistr „zubatého železa“, jehož práce vyžadovala neuvěřitelný rytmus a přesnost; vykoval polotovar z kvalitní oceli, vybrousil ho a pak přišla nejtěžší část – sekání sekačem; speciálním dlátem a kladivem tloukl do kovu jeden zásek za druhým s matematickou přesností, aby vytvořil ostří pilníku; aby pilník fungoval, musel být tvrdší než materiál, který brousil – používal tajné směsi (často s přísadou mouky či rohoviny), ve kterých nástroje kalil, aby nezkřehly a neotupily se
pilot (der Flugzeugführer)
v historii odvážným průkopníkem a technickým hrdinou, který nejprve v otevřených kokpitech dobýval nebe; role pilota se vyvinula z riskantního dobrodružství v jednu z nejzodpovědnějších profesí světa; první piloti létali v plátěných letadlech bez radaru a přístrojů, orientovali se podle potoků, silnic a železnic – museli být zároveň zručnými mechaniky; během světových válek byli piloti (stíhači, bombardéři) elitou armády – čeští letci v exilu se stali symboly národního odporu
pilot ČSA (Československých státních aerolinií)
první piloti ČSA (založených 1923) byli převážně bývalí vojenští letci z 1. světové války; po okupaci Československa se většina pilotů ČSA zapojila do odboje – mnohým se podařilo uprchnout do Velké Británie, kde se stali páteří československých perutí v RAF – bojovali v bitvě o Británii a po válce se vrátili jako hrdinové zpět k civilnímu létání u obnovených ČSA; pozice pilota u ČSA byla po desetiletí považována za prestižní vrchol civilního letectví v Československu a později v ČR; před rokem 1989 patřili k úzké elitě s možností pravidelného cestování do západních zemí
písař / skribent (scriba, scriptor, der Schreiber)
v historii byl symbolem gramotnosti a úřední moci („pánem s perem“), když muž v této roli měl vzdělání a přístup k informacím, o kterých se běžným poddaným ani nesnilo; patřil k nižší inteligenci a požíval velké úcty; v matrikách je titulován jako „Vážený pán“ (Dominus); často to byl právě písař, kdo díky svému krasopisu a znalosti latiny či němčiny pomáhal sousedům s úředními žádostmi; role písaře se zásadně lišila podle toho, pro koho pracoval: mohl být obecním/ městským písařem, panským písařem, soudním písařem či vojenským písařem
písař žádostí
gramotný člověk, který ovládal dvě v minulosti vzácné dovednosti: krasopis a úřední řeč – za úplatu (často u pošt nebo úřadů) sepisoval prostým lidem oficiální dopisy, žádosti k vrchnosti nebo milostná psaní; většina obyvatel sice uměla číst a psát, ale nezvládala složité právní obraty vyžadované úřady; on naopak věděl, jak oslovit hejtmanství nebo soud, aby žádost o licenci, odklad roboty nebo vdovský důchod neskončila v koši; často sedával v blízkosti soudů nebo radnic – za mírný poplatek sepsal na stroji nebo ručně úhlednou žádost, opatřil ji správnými kolky a poradil, kam ji donést; lidé mu svěřovali své nejintimnější rodinné a finanční problémy – musel tak být diskrétní a mít přehled o neustále se měnících zákonech; písaři žádostí často byli penzionovaní úředníci, učitelé nebo neúspěšní studenti práv
písařka na stroji / stenotypistka (die Stenotypistin)
pracovnice, která zajišťovala v administrativě a obchodě záznam mluveného slova a jeho převod do tištěné podoby; její pracovní náplň tvořil rychlý a přesný přepis textů a korespondence – ovládala psaní všemi deseti prsty na mechanickém (později elektrickém) psacím stroji; práce vyžadovala bezchybný pravopis a vysokou rychlost úhozů, protože opravy na papíře byly technologicky náročné; pokud byla zároveň stenotypistkou, tak navíc ovládala soustavu zrychleného písma (těsnopisu), pomocí které zapisovala diktát nebo průběh jednání v reálném čase – tyto záznamy následně přepisovala do standardního čistopisu
pískař / písečník (der Sandgräber / der Sandhändler)
dělník nebo drobný živnostník, který těžil z říčního dna (často z loďky pomocí dlouhých lopat) a prodával písek – byl to člověk, jehož práce byla nezbytná pro každou stavbu, ale i pro každodenní hygienu v domácnostech; ručně těžil písek v říčních náplavech nebo v pískových lomech (pískovnách); práce s lopatou a sítem byla fyzicky velmi vyčerpávající a nebezpečná kvůli riziku závalů stěn pískovny; před érou moderních čisticích prostředků prodával jemný bílý písek hospodyním – ten se sypal na podlahy v hostincích i v domácnostech, aby nasákl mastnotu a nečistoty, a poté se i s nečistotami vymetl; navíc se také používal k drhnutí dřevěného nádobí
pištec (istulator, der Pfeifer)
hudebník hrající na dřevěné dechové nástroje, nejčastěji na vysokou příčnou píšťalu (fajfku); sloužil výhradně u pěchoty (infanterie) – tvořil nerozlučnou dvojici s bubeníkem, zatímco buben udával rytmus kroku, pištec hrál melodii, která pomáhala vojákům udržet morálku a tempo při zdlouhavých pochodech; pištci byli často mladší vojáci (někdy i chlapci, tzv. „pueri“), jejichž hudba nebyla určena pro dálkovou signalizaci, ale pro bezprostřední doprovod kráčejícího vojska; v civilním životě byli pištci lidovými hudebníky, nepostradatelnými při jarmarcích, tancovačkách a svatbách
pivovarský stárek (der Oberknecht / der Altgeselle)
v hierarchii pivovaru nejdůležitějším provozním pracovníkem – v podstatě provozním mistrem a pravou rukou sládka; zatímco sládek řešil receptury a obchod, stárek přímo na place komandoval spilníky, hvozdy a mládky – zodpovídal za to, že se pivo nepřipálí a kvasnice budou správně pracovat; byl to nejstarší a nejzkušenější tovaryš, který v pivovaru často i bydlel a měl na starosti klíče od provozu; musel ohlídat kritické momenty: správnou teplotu při rmutování, včasné scezování i čistotu všech kádí – jakákoliv chyba by znamenala zkaženou várku a finanční ztrátu
pláteník (der Leinweber / der Leinenhändler)
označuje historické povolání řemeslníka, který vyráběl (a případně i prodával) jednoduché tkaniny (v plátnové vazbě); ke tkaní používal ručně vyrobené příze ze lnu nebo konopí; živili se jím zejména v podhorských oblastech Čech, Moravy a Slezska (například Podkrkonoší, Orlické hory, Jeseníky)
plavec (nauta, der Flößer)
v českém historickém kontextu neoznačoval sportovce v bazénu, ale profesi voraře; plavci byli drsní muži, kteří zajišťovali dopravu dřeva, soli a dalšího zboží po řekách (především po Vltavě) formou svázaných vorů, tzv. pramenů
plavec císařské soli / solní plavec (nauta salis, der Kaiserlicher Salzschiffer)
elitní vorař (plavec), který měl výsadní právo a povinnost přepravovat sůl pocházejí zejména z rakouského Hallstadtu po vodě na vorech; v 17. a 18. stol. byla sůl strategickou surovinou pod státním (císařským) monopolem, což z této profese dělalo velmi zodpovědnou službu
plemenář / chovatel plemenných zvířat (der Züchter)
jinak šlechtitel zvířat; náplní jeho práce byla selekce a instinktivní výběr vhodných (nejlepších) býků do připářovacích plánů a jejich tvorba
pleták (stricker, der Stricker / der Strumpfwirker)
v historii řemeslník specializovaný na výrobu pleteného zboží, především punčoch, čepic, rukavic a svetrů; byl tak odborníkem na vytváření pružných textilií pomocí oček, jehož role se zásadně proměnila s nástupem mechanizace; původně šlo o řemeslníka, který pletl ručně na jehlicích; od 17. stol.se však v tomto oboru začaly masově prosazovat pletací stavy (stoly) – musel tak ovládat složitý mechanismus jehel a háčků, aby vytvořil jemnou a pevnou pleteninu; zejména v podhorských oblastech (například Krušné hory, Jihlavsko) šlo o rozšířenou formu obživy – měl doma stav zapůjčený od faktora (obchodníka), odevzdával hotové kusy a dostával mzdu od kusu
pletařka punčoch / štrikérka (die Strickerin / die Strumpfstrickerin)
řemeslnice, která se zabývala pletením punčoch; punčochy byly po staletí drahým a luxusním zbožím, a to až do nástupu průmyslové výroby; v 19. a 20. stol. se řemeslo přesunulo do velkých továren (v českých zemích například Baťa ve Zlíně, Evona v Chrudimi), kde ženy pracovaly na dlouhých kotonových pletacích strojích, kde zajišťovaly jejich obsluhu a zařízení pro výrobu běžných druhů pleteného zboží
pobočník (adiutor, der Adjutant)
důstojník nebo vysoký úředník přidělený k osobě vyššího velitele, panovníka nebo ústavního činitele, aby mu pomáhal s administrativou, komunikací a organizací služby; role pobočníka byla po staletí symbolem blízkosti k moci a vyžadovala absolutní loajalitu a diskrétnost; v napoleonských válkách i v rakousko-uherské armádě byl pobočník tím, kdo v bitevním vřavě rozvážel rozkazy (často jako ordonanc) a tlumočil vůli generála; na šlechtických sídlech organizoval audience, doprovázel návštěvy a dbal na dodržování etikety
podavač (der Hilfsarbeiter / der Zubringer)
jinak přidavač; pracovník, který zajišťoval pomocné a manipulační práce, typicky v průmyslu, stavebnictví nebo v dílnách
poddaný (subditus, der Untertan)
historické označení osoby, která byla v právním, hospodářském a osobním svazku s vrchností (šlechtou, církví nebo královským městem); v českých zemích tvořili poddaní většinu obyvatelstva až do definitivního zrušení poddanství v roce 1848
podkovář (der Hufschmied)
specializovaný řemeslník zaměřený na péči o kopyta a kování koní, volů a dalšího dobytka; musel být zručný kovář, ale také musel rozumět anatomii nohy – často plnil roli lidového veterináře, kdy léčil hnilobu kopyt nebo kulhání; v chudších oblastech se běžně kovali i pracovní voli, což vyžadovalo speciální techniku a klece (tzv. podkovací prahy); od dob císařovny Marie Terezie museli mít podkováři v rakouských zemích státní zkoušku
podkovář (ferrarius, der Hufschmied)
řemeslník, jehož práce úzce souvisela s kovářstvím, které se zabývá výrobou a připevněním podkov ke kopytům a paznehtům zvířat
podnájemník / kvartýrník
osoba, která si pronajímala prostor (byt, pokoj či lůžko) nikoliv přímo od majitele, ale od jeho nájemce; v minulosti mohlo jít o podruha nebo nocleháře (=nejnižší stupeň podnájemnictví v industrializovaných městech; tito lidé si pronajímali pouze postel na několik hodin (střídali se s dělníky z jiné směny)
NOVÉ
podnikatel v TZB
zaměřuje se na komplexní dodávky a integraci moderních technologií do novostaveb i rekonstrukcí – od inteligentního vytápění, tepelných čerpadel, solárních systémů a rekuperace vzduchu (HVAC) až po fotovoltaiku, moderní zdravotechniku, plynové rozvody a systémy měření a regulace (MaR) pro chytré domy
podnikový kontrolor (der Betriebskontrolleur / der Revisor)
vyšší, velmi obávaný úředník či technický specialista, který v hierarchii podniku (zejména za socialismu a v meziválečném období) podléhal přímo řediteli nebo podnikové inspekci (např. útvaru OTK – odborná technická kontrola); vůči vedení vystupoval jako prodloužená ruka zákona a garant plnění norem, zatímco pro řadové dělníky a mistry představoval hrozbu, neboť jeho úkolem bylo odhalovat zmetky, krádeže materiálu, flákání, alkohol na pracovišti a technologickou nekázeň; jeho úkolem bylo osobně obcházet dílny, ručně pomocí šablon, kalibrů a mikrometrů přeměřovat vyrobené součástky, kontrolovat zápisy v logistických a skladových knihách, provádět namátkové revize pokladen a sepisovat přísné protokoly o zjištěných vadách a mankách
podruh (inquilinus, der Inwohner)
v historii (zejména v období 17.-19. stol.) příslušník nejnižší a nejchudší vrstvy venkovského i městského obyvatelstva; šlo o člověka, který nevlastnil žádnou nemovitost (dům ani pole) a žil v nájmu u někoho jiného; zároveň byl námezdní pomocný pracovník, jež pomáhal bohatším sousedům
podruhyně (die Inwohnerin)
v historii (zejména v období 17.-19. stol.) příslušnice nejnižší a nejchudší vrstvy venkovského i městského obyvatelstva; šlo o ženu, která nevlastnila žádnou nemovitost (dům ani pole) a žila v nájmu u někoho jiného; zároveň byla námezdní pomocnou pracovnicí, jež pomáhala bohatším sousedům
podsedník (der Podseker, der Gärtner / der Hintersasse)
jinak podsedek; jde o označení člověka, který měl pronajatý pozemek/ pozemky a to buď od většího sedláka či od vrchnosti, za což jim platil nájem
podučitel (der Unterlehrer)
v 18. a 19. stol. byl začínající pedagog nebo pomocná síla na obecné (národní) škole; stál v hierarchii pod řídícím učitelem a často byl vnímán spíše jako učeň v pedagogické praxi; stejně jako v řemesle, i v učitelství musel uchazeč nejprve sloužit jako podučitel – pomáhal s výukou nejmladších dětí, dohlížel na pořádek v lavicích nebo vypomáhal v kostele jako varhaník a kostelník
podúředník (der Unterbeamte)
v 19. a na počátku 20. stol. označení pro specifickou mezivrstvu státních nebo panských zaměstnanců; stál v hierarchii nad zřízenci (sluhy, posly), ale nedosahoval statusu plnohodnotného úředníka (oficiála), který k výkonu funkce potřeboval vyšší vzdělání; hlavní výhodou tohoto zaměstnání byla platová stabilita a nárok na penzi, což z nich dělalo žádané ženichy z řad měšťanské střední třídy
pohůnek (der Treiber / der Vorreiter)
nejmladším pomocníkem u selského nebo panského spřežení; byl to chlapec nebo mladík (často sirotek nebo syn chudých rodičů), který „poháněl“ zvířata – musel krmit zvířata, čistit stáje a vykonávat všechny pomocné práce, které mu starší čeledíni přikázali; při orbě s volským nebo koňským potahem nešel za pluhem, ale vedl zvířata zepředu za ohlávku nebo je poháněl bičíkem, aby držela brázdu; u nákladních vozů sedal na jednoho z předních koní (předák) a řídil směr jízdy, zatímco forman hlídal brzdu a náklad; pohůnek patřil v hierarchii čeledi na nejnižší příčku
pochvář / pošvář (vaginarius, der Schwertfeger / der Scheidenmacher)
specializovaný řemeslník, který vyráběl pochvy (pouzdra) na chladné zbraně, jako jsou meče, kordy, tesáky či nože; jeho role byla nezbytným doplňkem mečířského a nožířského řemesla, neboť zbraň bez pouzdra byla nebezpečná pro majitele i pro čepel samotnou; nevyráběl jen „kožený obal“, ale komplexní pouzdro s dřevěným jádrem potaženým kůží či textilem, které muselo čepel chránit před vlhkostí a korozí; byl v historii často sdružen v cechu s mečíři nebo řemenáři, ale v největších městech (Praha, Kutná Hora) tvořil samostatné, vysoce ceněné řemeslo
pokladní (capsarius, der Kassier / der Zahlmeister)
v historii důvěrník pověřený správou hotovosti; dnes specialistou na digitální transakce, který v mnoha provozech dohlíží na automatizované a samoobslužné systémy; byl to člověk zodpovědný za fyzické bezpečí peněz a přesnost účtů v době, kdy každá mince musela projít rukama – mohlo jít o správce pokladnice, bankovního a firemního pokladního nebo obchodního pokladního
pokladník (der Kassier / der Schatzmeister)
v historii klíčovým důvěrníkem zodpovědným za správu a ochranu společného jmění; na velkostatcích (před rokem 1850) byl vysokým úředníkem (často titulovaný jako důchodní – měl klíče od truhly, kam se ukládaly vybrané daně, naturální dávky a poplatky); v 19. stol. byl nepostradatelným členem každého spolku (od hasičů po Sokol) – byla to čestná funkce založená na absolutní důvěře komunity, kdy vybíral příspěvky, spravoval vklady a ručil za to, že spolek nezkrachuje; šlo o postavení vyžadující vysokou integritu, kdy často musel skládat „kauci“ (záruku vlastním majetkem)
poklasný (subspicarius, der Unteraufseher / der Klassner)
pomocník správce statku / dvora; organizoval, dohlížel a řídil práce čeledi (ale i robotníků a nádeníků), staral se o koně, zemědělskou výrobu (měl na starosti výmlat obilí a bezpečné uložení do sýpek) a dohlížel i na bezpečnost během noci; v hierarchii panského dvora stál poklasný mezi šafářem (který dvoru velel) a běžnou čeledí – byl to takový „mistr“ v terénu
pokojná (ancilla cubiculi, die Zimmermädchen / die Stubenmädget)
v hierarchii zámeckého či bohatého měšťanského personálu „elitní“ služebnou; na rozdíl od pradleny nebo pomocné služky v kuchyni pracovala přímo v obytných prostorách panstva; být pokojnou znamenalo mít důvěru rodiny a přístup do jejich soukromí; starala se o čistotu ložnic a salonů, ustýlala postele, oprašovala drahý nábytek, leštila stříbro a připravovala koupele.; zároveň musela ovládat základy etikety a často i šití či žehlení jemného prádla; od pokojné se vyžadovala naprostá čistota, upravenost a mlčenlivost; často nosila černý oděv s bílou zástěrkou a čepcem – uniformu, která ji odlišovala od „špinavých“ profesí v hospodářském zázemí
pokrývač (coopertor, der Dachdecker)
řemeslník, který se zabýval zhotovením a opravami střešních plášťů, tzn. pokládal a opravoval krytinu střech a střešních konstrukcí, stejně tak osazoval střešní okna; patřil k váženým řemeslníkům s vlastními cechy, kdy tovaryši museli povinně „vandrovat“ a získávat zkušenosti; v minulosti se často specializovali na jeden materiál, například doškář (der Schindeldecker) pokrýval střechy došky (slámou) nebo šindelem
pokrývačský tovaryš (der Dachdeckergeselle)
vyučený řemeslník, který již dokončil učební léta, ale ještě nedosáhl na titul mistra a nevlastnil vlastní dílnu; v 18. a 19. stol. šlo o jednu z nejtočivějších a fyzicky nejnáročnějších profesí, která vyžadovala nejen zručnost, ale i odvahu pro práci ve výškách; stejně jako mistr pokrývačský pracoval s pálenými taškami, břidlicí či slaměnými doškami (záleželo na oblasti, jaký materiál se používal)
polévač ve smaltovně (der Emaillierer / der Emaillengießer)
specializovaný dělník, který nanášel tekutou smaltovou směs na kovové výrobky (nádobí, cedule, vany), aby jim dodal odolný, lesklý a hygienický povrch; práce polévače byla klíčovou fází výroby smaltovaného zboží a vyžadovala značný cit a zkušenost – bral očištěné kovové polotovary a buď je přímo poléval tekutou smaltovou kaší, nebo je do ní namáčel; vždy ale musel zajistit, aby vrstva byla dokonale rovnoměrná, bez bublin a stékanců; smaltování probíhalo ve více vrstvách – nejprve se nanášel základní smalt (obvykle tmavý) a po jeho zaschnutí nebo vypálení následoval vrchní barevný či bílý smalt; práce probíhala v prašném a vlhkém prostředí s chemickými sloučeninami (křemičitany, oxidy kovů) – polévači byli vystaveni neustálému horku od pecí, u kterých se výrobky vypalovaly (často spolupracovali s vypalovači)
policista (der Polizist)
v historii strážcem veřejného pokoje, dnes vysoce specializovaným profesionálem, který při potírání kriminality kombinuje právo, psychologii a špičkové digitální technologie; byl to ozbrojený zástupce státní nebo městské moci, jehož role se měnila podle režimu: c.k. policista (v 19. stol. a za monarchie šlo o uniformovaného úředníka, který dohlížel na klid v ulicích, kontroloval policejní přihlášky cizinců a bojoval proti pobouření), prvorepublikový strážník (za První republiky v letech 1918–1938 požíval značné úcty jako symbol nového státu – byl to profesionál, který musel mít čistý trestní rejstřík a dobrou fyzickou kondici) nebo příslušník VB (za socialismu byl součástí represivního aparátu ovládaného Komunistickou stranou Československa – kromě běžné kriminality dohlížel na politickou loajalitu občanů)
polír (pallierus, der Polier / der Palier)
v historii stavebnictví stavbyvedoucí nebo mistr zednický, který přímo řídil práce na stavbě; dohlížel na to, aby byl zachován technologický postup a stavebních prací a kontroloval stavební dělníky; musel umět číst v plánech, vyměřovat základy a hlídat kvalitu malty a zdiva, zodpovídal i za bezpečnost a že stavba „neujede“
politický vězeň (der politischer Gefangener)
člověk zbavený svobody nikoliv pro kriminální delikt, ale pro své přesvědčení, víru, politickou aktivitu nebo odpor k vládnoucímu režimu; status politického vězně se zásadně měnil podle krutosti režimu: v 19. stol. byli politickými vězni často národní buditelé nebo novináři (například Karel Havlíček Borovský) – bývali vězněni v pevnostech jako Špilberk či Josefov za „urážku veličenstva“ nebo „pobouření“; v době Protektorátu Čechy a Morava šlo o lidi zatčené gestapem za odboj, poslech cizího rozhlasu nebo pomoc pronásledovaným končili v koncentračních táborech nebo v sekyrárně v Praze na Pankráci; v době komunismu (1948-1989) sem patřili sedláci bránící svá pole, církevní hodnostáři, skauti, váleční veteráni ze Západu i umělci – procházeli krutými výslechy StB (=Státní bezpečnosti) a končili v uranových dolech jako byly Jáchymov či Příbram nebo v nejtěžších žalářích (Leopoldov, Valdice)
politik (politicus, der Politiker)
v historii „správcem věcí veřejných“, v současnosti profesionálním zástupcem občanů, který v éře digitální demokracie a umělé inteligence formuluje vize, tvoří zákony a rozhoduje o rozdělování veřejných prostředků; role politika se vyvíjela od urozených velmožů k voleným zástupcům lidu; před vznikem moderních stran (v 17. a 18. stol.) politiku vykonávali šlechtici na zemských sněmech nebo bohatí měšťané jako konšelé v městských radách, kde rozhodovali o daních, obraně a právu; v 19. stol. se politikem stávali národní buditelé, učitelé či právníci, kteří v rámci rakouského parlamentu bojovali za česká práva – politika byla tehdy především bojem o národní identitu; za První republiky (1918-1938) se politika zprofesionalizovala – politik byl členem silné strany, musel umět řečnit na náměstích a vyjednávat v parlamentních kuloárech; za socialismu (1948-1989) reprezentoval názorově vedoucí stranu – KSČ
politik KSČ / stranický funkcionář
muž, který zastával volenou nebo jmenovanou funkci v rámci stranického aparátu Komunistické strany Československa v letech 1921-1989; role těchto osob se zásadně lišila podle období (První republika, odboj, poúnorový režim) a úrovně řízení (místní, okresní, ústřední); politici byli pravidelně kontrolováni, zda jsou loajální k aktuální linii strany (zejména po roce 1948 a po roce 1968).
NOVÉ
polní hospodář (der Feldwirt / der Ackersmann)
samostatný, plnoprávný majitel nebo dědičný pachtýř zemědělské usedlosti (gruntu), který v hierarchii tradiční venkovské společnosti stál vysoko nad chalupníky, podruhy a čeledí – byl absolutním pánem nad svým domem, pozemky a všemi najatými pracovníky; osobně plánoval a vedl veškeré polní práce podle tradičního agrotechnického kalendáře a fází měsíce, což obnášelo orbu s koňským či volským potahem, ruční setí z rozsívky, kosení obilí kosou, svážení snopů na žebřiňácích a zimní mlácení obilí cepy na mlatě stodoly
polní myslivec (venator campestris, der Feldjäger)
v 18. a 19. stol. byl elitní složkou rakouské (císařské) armády; na rozdíl od řadové pěchoty bojovali polní myslivce v rozptýlených rojnicích; šlo o elitní střelce (odstřelovače), kteří vyhledávali cíle v terénu a zajišťovali průzkum
polní myslivec v panské službě
na velkostatcích šlo o panského zaměstnance (zřízence), který měl na starosti revír v polní (otevřené) krajině s tím, že na rozdíl od lesního myslivce se staral o drobnou zvěř (zajíce, bažanty, koroptve); také hlídal panská pole před pytláky a škodnou zvěří; z hlediska svého statusu patřil k nižšímu personálu panského velkostatku – často to byl vysloužilý voják, který za odměnu dostal místo u vrchnosti
polní stárek / polní dozorce (der Oberknecht / der Ackervogt)
na velkých sedláckých gruntech nebo velkostatcích byl stárek nejstarším z čeledínů a vůdcem čeledi; určoval tempo práce na poli – byl to on, kdo první zasekl kosu do obilí nebo nasadil pluh, a ostatní se museli držet jeho tempa; zodpovídal se přímo hospodáři nebo šafářovi
poločtvrtník (der Achtler)
staročesky achtelník, jinak 1/8mík, osmiláník, či osmík; zemědělsky orientovaná osoba vlastnící 1/8 (selského) lánu, tzn. cca 2,5 ha
polodvorník
označení hospodáře vlastnící polovinu selského lánu (cca 9-12 ha) typické pro oblasti, kde usedlosti nebyly nazývány lány, ale dvory (často na Moravě, ale i na Klatovsku či Domažlicku)
polodvorník / pololáník / půlláník / půlník / 1 /2ník (mediocalanus, der Halbhüfner / der Halblohner / der Halblähner / der 1 /2lähner)
hospodář na polovině selského lánu (vlastnil cca 9-12 ha); v hierarchii vesnice šlo o středně zámožného sedláka, který tvořil páteř venkovské komunity, díky čemuž byl plně soběstačný a mohl se živit výhradně zemědělstvím a prodávat přebytky na trhu
pomocná dělnice (die Hilfsarbeiterin)
nekvalifikovaná pracovnice vykonávající pomocné, manuálně náročné práce, které nevyžadovaly výuční list ani specifické odborné vzdělání; v hierarchii pracujících stála na nejnižším stupni, čemuž odpovídalo i její mzdové ohodnocení
NOVÉ
pomocnice v domácnosti (die Haushaltshilfe / das Dienstmädchen)
řadová zaměstnankyně (často mladá dívka z venkova), která v hierarchii měšťanské nebo šlechtické domácnosti stála na nejnižším stupni pod přísným dohledem paní domu neboli hospodyně; od časného rána do noci vykonávala veškerou těžkou domácí dřinu, což obnášelo ruční nošení vody a uhlí do pater, zatápění v kamnech, drhnutí podlah rýžákem, ruční praní na valše a vyváření prádla v kotlích, žehlení těžkou litinou, nákupy na trhu a pomoc při vaření
pomocný ovčák (subulcus, famulus opilionis, der Schäferknecht)
zaměstnanec, který tvořil pracovní sílu v panském/ vrchnostenském nebo obecním ovčíně; stál v hierarchii pod mistrem ovčákem, který za stádo právně a finančně zodpovídal; jeho úkolem byl chov a starání se o ovce, berany, skopce a jehňata často v rámci různých hospodářských dvorů; zatímco mistr ovčácký řešil léčení a šlechtění, pomocník trávil dny i noci u stáda – musel ovce chránit před nepřízní počasí, dravci a hlídat, aby nezaběhly na panská/ vrchnostenská pole; k tomu navíc měli na starost i kydání hnoje, krmení v zimě a asistenci při náročném období bahnění (rození jehňat)
ponocný (vigil, der Nachtwächter)
obecní zřízenec, který zajišťoval bezpečnost a klid ve vesnici či městě během noci; tato profese, která v českých zemích fakticky zanikla v 1. pol. 20. stol., byla klíčová pro ochranu majetku před zloději a především před požáry; byl placen z obecní pokladny, často dostával i naturálie (deputát)
popelář (der Aschenmann) / smetař (der Mistbauer)
dnes pracovník v odpadovém hospodářství nebo-li osoba zajišťující sběr a odvoz komunálního odpadu; název profese se vyvinul z doby, kdy hlavním domovním odpadem byl skutečný popel z kamen; zatímco v Praze se odjakživa říkalo „popeláři“ (podle německého der Aschenmann), v Brně se historicky užíval výraz smetař (podle rakouského der Mistbauer)
porodní asistentka
samostatná zdravotnická pracovnice specializovaná na péči o ženu v průběhu fyziologického těhotenství, porodu a šestinedělí, a také na péči o novorozence; porodní asistentky byly prvními ženami v regionu, které vykonávaly svobodné povolání na základě státní licence (koncese) a měly právo na vlastní razítko a vedení úředních záznamů
porodní bába / bába pupkořezná (obstetrix, die Hebamme)
žena, která měla na starost v obcích porody rodiček; od počátku 19. stol. rozlišováno, zda byla zkoušená (dnes bychom řekli, zda prošla porodnickým kurzem) či nezkoušená; v historii jednou z nejdůležitějších žen v komunitě, kdy její role se v průběhu staletí proměnila z lidové léčitelky v profesionální zdravotnici podléhající státnímu dozoru; porodní báby měly od církve právo (a povinnost) vykonat tzv. křest z nouze (baptismus in necessitate), pokud hrozilo, že slabé dítě zemře dříve, než dorazí kněz – v matrikách je pak u křtu poznámka: „křtila bába“
portýr (der Portier / der Hoteldiener)
jinak hotelový vrátný, který patřil k elitě v oboru, kde se pohyboval ve vysoké společnosti; v luxusních hotelech (například v Praze či Karlových Varech) musel ovládat několik jazyků, znát všechny důležité adresy ve městě a zajistit hostům cokoliv od lístků do divadla po fiakr; musel být reprezentativní, tzn. byl vždy v uniformě – obvykle v dlouhém tmavém kabátě se zlatými knoflíky a v čepici se štítkem a názvem hotelu; i když měl portýr pevný plat, velkou část jeho příjmu tvořilo spropitné (tringelt), díky čemuž mohl být velmi dobře zajištěn
poručík (der Leutnant)
základní/ první důstojnická vojenská hodnost; požíval velké úcty, nosil uniformu i v civilu (šavle byla nezbytností) a byl vítaným hostem v nejlepších měšťanských rodinách; musel absolvovat vojenskou akademii (například ve Vídeňském Novém Městě) nebo školu pro důstojníky v záloze
pořadatelka kursů japonských ručních prací (die Veranstalterin für japanische Handarbeitskurse)
kulturní manažerka a odborná lektorka specializovaná na zprostředkování tradičních i moderních japonských textilních a rukodělných technik (např. origami, sashiko, furoshiki nebo shibori); role pořadatelky těchto kursů byla v českém prostředí spojena s vlnami zájmu o orientalismus a následně o japonský vizuální styl
poříční cestář / pobřežní silničář (der Ufer-Wegmacher)
specializovaný státní nebo zemský zaměstnanec, který kombinoval dovednosti cestáře a vodohospodáře; jeho revírem byly komunikace a stavby bezprostředně přiléhající k vodním tokům (řekám a kanálům); šlo o uniformovaného nižšího státního zřízence s nárokem na penzi; udržoval cesty podél břehů, po kterých koně táhli lodě proti proudu (tzv. koníčkování), které musely být pevné, zbavené nánosů a vegetace; dále dohlížel na stav zpevnění břehů, jezů a ochranných hrází, opravoval poškození po povodních a odstraňoval překážky z koryta v blízkosti břehu (padlé stromy, naplaveniny), které by mohly ohrozit plavce a voraře
poříční strážník / strážce toku (der Uferwächter / der Stromwächter)
uniformovaný zřízenec, který dohlížel na pořádek, bezpečnost a ochranu majetku podél splavných řek zaměstnaný pod státem, nejčastěji pod Ředitelstvím pro stavbu vodních cest); do těchto pozic byli přednostně jmenováni vysloužilí poddůstojníci armády, což zaručovalo jejich disciplínu a umění zacházet se zbraní (často nosili šavli nebo krátkou pušku)
posamentýr / prýmkař (der Posamentierer)
vysoce specializovaný řemeslník, který se zabýval výrobou prýmků, střapců, ozdobných šňůr, port, bort a dalších textilních doplňků určených ke zdobení oděvů, uniforem či nábytku; často se toto řemeslo překrývá s krajkářstvím, avšak posamentýr se soustředil spíše na tkané a splétané ozdoby než na klasickou krajku
poslanec (der Abgeordneter)
v historii voleným zástupcem stavů nebo občanů v zákonodárných sborech, nyní členem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, který disponuje zákonodárnou iniciativou a kontrolní pravomocí vůči vládě; role poslance se vyvíjela spolu s rozšiřováním volebního práva (od majetkových cenzů až po všeobecné právo)
poslanec Moravského sněmu (Abgeordneter des mährischen Landtage)
volený zástupce, který v letech 1848-1918 (respektive s přestávkami do roku 1928) spolurozhodoval o autonomních záležitostech Moravy v rámci rakouského státu, poté První republiky; sídlem sněmu byl Zemský dům v Brně (dnešní sídlo Ústavní soudu)
posluhovačka (die Dienstmädchen / die Hausgehilfin)
historické označení pro služebnou v domácnosti; v 18. až počátku 20. stol. se jednalo o jednu z nejčastějších ženských profesí, která často představovala jedinou možnost obživy pro svobodné dívky a chudé ženy z venkova; její náplní práce bylo vše, co se týkalo chodu domácnosti: úklid, praní prádla (často v potoce nebo na valše), vaření, topení v kamnech, nošení vody a péče o děti
posluchač vysoké školy (academiae, der Hochschulhörer)
osoba zapsaná ke studiu na univerzitě nebo vysoké škole za účelem získání vyššího vzdělání a akademického titulu; požíval specifických práv (akademické svobody), ale i povinností
postillion / poštovní jezdec (postilio, der Postillion)
v historii elitní zaměstnanec poštovní správy, který doprovázel poštovní vozy a kočáry; nebyl to jen řidič, ale symbol rychlosti a státní autority na cestách; jeho poznávacím znamením byla poštovní trubka (posthorn); troubením dával signál mýtným bránám, aby mu okamžitě otevřely, a poštovním stanicím, aby připravily čerstvé koně; sloužil na poštovních stanicích, kde se střídali koně (například v Praze, Českých Budějovicích nebo na hlavních říšských silnicích)
postřihač (der Tuchscherer)
v historii vysoce kvalifikovaný řemeslník, který prováděl finální úpravu drahých vlněných látek (suken); surovému, chlupatému suknu dodával jeho typický hladký a lesklý povrch; používal speciální, až metr dlouhé a několik kilogramů těžké nůžky – těmi milimetr po milimetru „stříhal“ (holil) vyčnívající vlákna z povrchu látky, dokud nebyla dokonale rovná; při konečné úpravě látku předtím navlhčil, vykartáčoval přírodními bodláky (štětka soukenická) a po postřižení ji lisoval za tepla – tím sukno získalo svou pověstnou nepromokavost a elegantní vzhled
posunovač na dráze (der Rangierer / der Verschubarbeiter)
řadový provozní zaměstnanec železnice, který v přísné hierarchii stanice stál na jednom z nejnižších stupňů pod přímým velením vlakvedoucího, staničního mistra nebo vedoucího posunu; úzce spolupracoval se strojvedoucím posunovací lokomotivy (zálohy) a signalisty, přičemž musel projevovat absolutní kázeň a bleskové reakce, protože jakékoli nedorozumění v povelech mohlo okamžitě zničit vagon nebo způsobit nehodu; za plného provozu naskakoval na jedoucí vagony, ručně ovládal těžké šroubovky pro spojení vozů, věšel masivní řetězy na háky, podkládal kola jedoucích odražených vagonů těžkými litinovými zarážkami (čubami), ručně přehazoval výhybky a dával strojvedoucímu znamení píšťalkou, rukou či petrolejovou lucernou;
poštmistr (postae magister, der Postmeister)
v historii vážený státní nebo panský úředník, který řídil poštovní stanici a zodpovídal za přepravu zásilek, zpráv i osob; vedl poštovní stanici, kde se vyměňovali koně a odpočívali postillioni; stanice bývaly strategickými body na hlavních trasách (například z Prahy do Vídně); úřad byl často dědičný a spojený s vlastnictvím konkrétní nemovitosti – poštovního dvora
poštovní doručovatelka / poštovní poselkyně (tabellaria, die Postausträgerin)
žena zajišťující doručování listovních zásilek, balíků a úředních dokumentů; až do konce 19. stol. byla pošta doménou mužů (poslů); ženy se v doručování začaly masivněji objevovat až během 1. světové války, kdy nahradily muže na frontě; jako státní zřízenkyně nosily uniformu (nebo alespoň odznak) a musely být naprosto bezúhonné
poštovní komisař (der Postkommissär)
v 18. a 19. stol. střední státní úředník poštovní správy; v hierarchii stál nad poštovními adjunkty a zodpovídal za odborný dozor, administrativu a hladký chod poštovního provozu v určitém obvodu; kontroloval účetnictví poštovních stanic, dohlížel na včasnost příjezdů dostavníků a prověřoval stížnosti na doručování
poštovní posel / listonoš (tabellarius, der Postbote)
klíčová profese pro doručování zpráv v dobách před zavedením husté sítě poštovních úřadů a železnice; v sociální hierarchii 18. a 19. stol. šlo o nižší zřízence, kteří však požívali ochrany státu; předchůdce dnešního listonoše, ale s mnohem náročnějším rajonem – často putoval pěšky nebo na koni mezi městy a vesnicemi, kde nebyla zřízena stálá poštovní stanice; do těchto pozic byli často jmenováni vysloužilí vojáci, protože museli být fyzicky zdatní a schopní se bránit (měli právo nosit šavli nebo pistoli k ochraně zásilek)
poštovní poslíček / poštovní běhoun (der Postlaüfer)
tento termín se na rozdíl od poštovních poslů častěji používal pro mladší pracovníky přímo na poštovním úřadě; roznášel expresní zásilky, telegramy nebo úřední obsílky v rámci jednoho města
poštovní zřízenec / poštovní sluha (der Postdiener / der Postoffiziant)
v 19. a na počátku 20. stol. souhrnný název pro nižší, uniformovaný personál poštovní správy; stál v hierarchii pod poštovními úředníky, ale požíval statusu státního zaměstnance, což mu zajišťovalo pevnou penzi a společenskou vážnost; musel složit přísahu věrnosti císaři a státu, čímž se stal nositelem veřejné moci
potulný / toulař / tulák (vagabundus)
člověk bez stálého domova a pevného zaměstnání, který se živil příležitostnou prací, žebrotou nebo drobným prodejem; po válkách (například třicetileté) se krajinou potulovaly tisíce lidí bez pána – putoval od vsi ke vsi, pomáhal při žních, opravoval hrnce nebo vyprávěl příběhy za nocleh v pastoušce; stát a vrchnost se snažily toulku potírat – toulaři byli často zatýkáni, bičováni nebo nuceně usazováni, protože se na ně nepohlíželo jako na svobodné lidi, ale jako na „zahaleče“
povozník (auriga, der Fuhrmann)
v historii klíčovým hybatelem dopravy a obchodu; byl to spíše „historický kamioňák“ – vlastnil (nebo měl v nájmu) nákladní vůz a spřežení a zajišťoval dálkovou přepravu zboží (sůl, dřevo, obilí, pivo); často to byl také samostatný živnostník
pozlacovač (der Vergolder)
vysoce specializovaný, elitní umělecký řemeslník, který v přísné hierarchii luxusních cechů (často spojených s malíři, řezbáři nebo knihaři) stál na vrcholu, přičemž jeho jméno bylo zárukou té nejvyšší kvality a bohatství; ručně nanášel tenoučké plátky lístkového zlata na dřevěné rámy obrazů, sochy, oltáře, štuky nebo kožené knižní vazby, přičemž povrch nejprve složitě připravoval křídovými podklady (bolusem), zlato vyhlazoval achátovými kameny a používal techniky pozlacování na poliment nebo na olej; patřil k vážené a nadprůměrně majetné vrstvě měšťanů, avšak jeho práce byla extrémně nebezpečná kvůli tehdejší metodě pozlacování za horka, při níž docházelo k vdechování vysoce toxických rtuťových výparů, což vedlo k předčasné smrti, třesu a ztrátě zubů
pracovník logistiky
moderním nástupcem historických formanů a skladníků; dnes jde o jeden z nejdůležitějších pilířů české ekonomiky, který se díky robotizaci a e-commerce proměnil v technologický obor
pracovník OPBH (Okresní podnik bytového hospodářství) / bytový referent
zaměstnanec státního podniku, který měl na starosti údržbu, opravy a přidělování bytů v daném okrese; pod OPBH spadaly čety řemeslníků (instalatéři, zedníci, elektrikáři nebo pokrývači) – ti měli teoreticky opravovat tekoucí kohoutky a padající omítku v nájemních bytech; v éře plánovaného hospodářství byl pracovník OPBH (zejména revizní technik nebo referent) vnímán jako mocná osoba, protože náhradní díly a řemeslníci byli nedostatkovým zbožím, termíny oprav se často odvíjely od neformálních známostí nebo drobných úplatků (tzv. „všimné“); pod OPBH spadali také domovníci, kteří dohlíželi na pořádek v panelových i činžovních domech, odemykali vchody a starali se o teplo v kotelnách
pracovník ostrahy / hlídač / hlídač objektu (der Wachmann)
v minulosti strážcem bran a soukromého majetku, dnes technologicky vybaveným specialistou na bezpečnost, který kombinuje fyzickou přítomnost s dohledem nad inteligentními systémy
pradlák (der Wäscher)
řemeslník nebo dělník, který se živil profesionálním praním, čištěním a bělením prádla; ačkoliv byla tato práce historicky vnímána spíše jako ženská doména (pradlena), muži-pradláci se uplatňovali především tam, kde se pralo ve velkém objemu nebo kde byla vyžadována fyzická síla při manipulaci s těžkými kusy mokrého textilu
pradlena (lotrix, die Wascherin)
v historii symbolem nejtěžší ženské fyzické práce; před vynálezem automatizace šlo o celodenní dřinu v horké páře, vlhku a s agresivními čistidly; většinou šlo o podruhyně nebo chudé ženy z okraje města, které praly pro bohaté měšťanské rodiny nebo hotely; na velkých zámcích (například na Konopišti či na Hluboké) existovaly samostatné budovy prádelen s týmem profesionálních pradlen pod vedením klíčnice; praní jedné várky prádla v 19. stol. trvalo běžně 2 až 3 dny a vyžadovalo neuvěřitelnou sílu – nejprve se vyvářelo a louhovalo, poté došlo na mechanické čištění, máchání v ledové vodě a na závěr k bělení
prachař (pulverista, der Pulvermacher)
specializovaný řemeslník a technolog zabývající se výrobou a mícháním střelného (černého) prachu; jeho role byla strategicky klíčová pro obranyschopnost měst a státu, neboť ovládal recepturu na jedinou tehdy známou výbušninu; musel v přesném poměru míchat ledek (dusičnan draselný), síru a dřevěné uhlí – kvalita prachu určovala dostřel děl a spolehlivost mušket; kvůli riziku výbuchu pracoval v izolovaných mlýnech (prachárnách) u vodních toků mimo hradby města
praktikantka (die Praktikantin / die Volontärin)
pracovnice (nejčastěji v kancelářích, školství, lékárnách či obchodech), která stála na nejnižším, zkušebním stupni firemní hierarchie pod přímým dohledem zkušeného úředníka či vedoucího
praporčík SNB / Sboru národní bezpečnosti
hodnost označovala v letech 1945-1991 příslušníka v praporčické (střední) kategorii u Sboru národní bezpečnosti, který tvořil páteř výkonné složky tehdejšího bezpečnostního aparátu; praporčíci byli zkušení „praktici“ v terénu, kdy na rozdíl od důstojníků, kteří veleli oddělením a psali koncepce, praporčík byl ten, koho občan potkával nejčastěji; mohlo jít o příslušníka Veřejné bezpečnosti (VB) či Státní bezpečnosti (StB); jako příslušníci ozbrojeného sboru podléhajícího Ministerstvu vnitra požívali značných výhod (vyšší platy, dřívější odchod do důchodu, rekreační zařízení), ale byli také pod přísným kádrovým dohledem a museli být loajální k vládnoucí KSČ (=Komunistické straně Československa)
prášek / mlynářský sluha (molitoris famulus, der Mühlenbursche / der Mühlenknappe)
v historii mlynářský učeň nebo nejmladší pomocník v mlýně; název „prášek“ vznikl lidově podle toho, že byl tento mladík v mlýně neustále zaprášen jemnou moukou (mlynářským prachem); byl to učeň na začátku své profesní dráhy, který musel zvládnout nejtěžší i nejšpinavější práci; pod dozorem stárka (zkušeného tovaryše) nebo mistra mlynáře se učil poznat kvalitu obilí hmatem a sluchem – podle zvuku klapáče poznat, zda mlýn mele správně; po vyučení se z práška stal tovaryš a musel vyrazit „na vandr“, aby získal zkušenosti v jiných mlýnech, než se mohl ucházet o mistrovský list
NOVÉ
právní posel (nuntius iuridicus, cursor, der Gerichtsjote / der Justizbote)
byl to řadový, provozní zaměstnanec městského, zemského, hrdelního nebo berního soudu, který v přísné hierarchii justice stál na nejnižším stupni pod soudními písaři, aktuáry a samotnými soudci; osobně, pěšky nebo na koni, roznášel a doručoval soudní obsílky, předvolání k výslechům, žalobní spisy a exekuční příkazy, přičemž musel vyhledávat obžalované, svědky i dlužníky a osobně jim předávat listiny do vlastních rukou proti podpisu nebo svědeckému stvrzení
NOVÉ
právní úředník ředitelství pošt
vypracovával právní stanoviska k poštovním a telegrafním zákonům, řešil složité pachtovní a kupní smlouvy na budovy poštovních úřadů, zastupoval ředitelství v soudních sporech, rozhodoval o odškodněních za ztracené cenné balíky, řešil případy porušení poštovního tajemství a stíhal nelegální soukromé doručování dopisů; byl to vysoce postavený státní úředník s definitivou v rámci Císařsko-královského (c.k.) ředitelství pošt a telegrafů (později za 1. republiky pod Ministerstvem pošt a telegrafů); v přísné byrokratické hierarchii podléhal poštovnímu řediteli, radům a vrchním radům, přičemž metodicky vedl podřízené konceptní a kancelářské úředníky
právník
nositel titulu JUDr. – Iuris Utriusque Doctor, doktor obojího práva, tedy světského i církevního; osoba s odborným právnickým vzděláním, která se zabývá výkladem zákonů, zastupováním stran ve sporech a sepisováním právních listin; v historii šlo o jednu z nejváženějších profesí, která tvořila páteř státní správy a justice; s rozvojem byrokracie (zejména za Marie Terezie a Josefa II.) se právníci stali nezbytnými pro chod státu, kdy každý vyšší úředník musel být právníkem
právník a koncipista státních drah (der Staatsbahnkonzipist / der Bahnjurist)
v rakousko-uherské a rané československé státní správě úředník s právnickým nebo vyšším odborným vzděláním, který připravoval koncepty úředních spisů a rozhodnutí, ať už šlo o majetkoprávní spory, přepravní právo, nehody a odškodnění i legislativu
právovárečník
v minulosti privilegovaný měšťan, který vlastnil dům s přiznaným právem várečným; být právovárečníkem neznamenalo pivo nutně fyzicky vařit, ale mít k tomu výsadní práv – toto právo bylo vázáno na konkrétní nemovitost v hradbách města, kdy majitel takového domu mohl pivo vařit, nechat si ho uvařit v obecním pivovaru a následně ho ve svém domě i čepovat; právovárečníci tvořili elitu města – společně spravovali společný (měšťanský) pivovar, dohlíželi na kvalitu chmele a sladu a bránili dovozu cizích piv do města
prezident / hlava státu (der Präsident)
v historii nejvyšším představitelem státu, úřadu nebo instituce, která symbolizuje suverenitu a stabilitu země; role prezidenta se v českém prostředí zásadně měnila podle typu režimu; za První republiky (1918–1938) byl prezident (například T. G. Masaryk) vnímán jako morální autorita a „tatíček“ národa – měl silné neformální pravomoci a zásadní vliv na směřování demokracie; v letech 1948-1989 byl prezident (například Klement Gottwald či Gustáv Husák) často zároveň generálním tajemníkem ÚV KSČ (=Ústředního výboru Komunistické strany Československa) – jeho úřad tak byl podřízen stranické linii a sloužil k ceremoniálnímu stvrzení moci komunistické strany; před rokem 1918 nebyl u nás „prezident“ hlavou státu (tou byl císař), ale šéfem významného úřadu – existoval například (prezident zemského soudu) nebo (prezident finančního ředitelství) – šlo o nejvyššího státního úředníka v daném oboru
primář (primarius, der Primararzt)
vedoucí lékař oddělení v nemocnici nebo specializovaného zdravotnického ústavu, který zodpovídal za odbornou úroveň léčebné péče, personální vedení a ekonomický provoz svého pracoviště; jeho role byla od vzniku moderních nemocničních systémů v 19. stol. pilířem lékařské autority a garantem odborného růstu mladších lékařů; zejména v první polovině 20. stol. v regionálních nemocnicích na Vysočině) byl primář nezpochybnitelnou autoritou, „otcem oddělení“, který prováděl nejtěžší operace a vedl ranní vizity, jež byly klíčovým rituálem pro stanovení diagnóz
primas / primátor (primas, protoconsul)
až do reforem na konci 18. stol. byl primas nejpřednější osobou v městské radě – historicky se jednalo o neoficiální pojmenování prvního (staršího) purkmistra, který předsedal městské radě a který měl navíc zpravidla na starosti hospodářské záležitosti města; říkalo se mu také primas, protože šlo o prvního purkmistra v daném roce (konšelé se v předsedání rady pravidelně střídali); v historických pramenech se těmito slovy označovala tatáž osoba – nejvyšší představitel městské samosprávy; v moderní veřejné správě byl a je primátor nejvyšší představitel statutárního města nebo hlavního města Prahy
Primas český / metropolita
v současnosti se tento termín používá téměř výhradně v církevním kontextu; titul značí čestné a přednostní postavení mezi ostatními biskupy a arcibiskupy v zemi, ale nevyplývá z něj přímá jurisdikce nad ostatními diecézemi
prodavačka (die Verkäuferin)
historická profese, kdy se s tímto označením setkáváme především od konce 19. stol. s rozvojem městských obchodních domů; byla zaměstnankyní v pevném obchodě, často bydlela přímo v domě majitele obchodu; například práce v elegantním obchodě se střižním zbožím nebo v obchodním domě (například Brouk a Babka, Kotva) byla pro mladé dívky z venkova cestou k městské modernitě; mnohé z nich mimochodem absolvovaly obchodní školy, kde se učily krasopisu, počtům a „vznešenému chování“ k zákazníkům
NOVÉ
prodavačka (za socialismu)
byla zaměstnankyní státních nebo družstevních maloobchodních gigantů (například Pramen, Jednota, Prior nebo Tuzex), přičemž v hierarchii prodejny podléhala vedoucímu obchodu a jeho zástupci, avšak v očích běžných občanů měla výsadní postavení; profese se v průběhu let proměnila s nástupem samoobsluh od konce 50. let 20. stol. – vedle klasického vážení a balení zboží do balicího papíru u pultu se nově věnovala doplňování regálů z těžkých dřevěných přepravek, vybalování zboží, ručnímu markování na mechanických pokladnách, lepení cenovek a neustálé kontrole záručních lhůt
prodejní úředník (der Verkaufsbeamter)
v minulosti „mozkem obchodu“ v průmyslových a velkoobchodních podnicích; role prodejního úředníka se zformovala s nástupem velkovýroby, kdy už majitel nestíhal prodávat zboží sám: v seděl v kanceláři a vyřizoval korespondenci se zákazníky i přijímal objednávky, dále vystavoval faktury a hlídal termíny dodání; musel ovládat tarify dopravy (zejména železniční) a u exportu se vyznat v celních předpisech a kurzech měn; taktéž před érou počítačů vedl rozsáhlé kartotéky odběratelů; úzce spolupracoval s kalkulantem a továrním mistrem, aby věděl, co a za kolik může slíbit k dodání
producent (der Produzent)
v minulosti „kapitánem průmyslu a umění“, který zajišťoval kapitál a organizaci, dnes je strategickým manažerem, který propojuje kreativní vize s digitálním financováním a umělou inteligencí; role producenta se lišila podle toho, zda šlo o výrobu zboží nebo zábavy: dle toho můžeme dělit producenty na filmové, hudební či průmyslové
profesor hudby (professor musicae, der Musikprofessor)
špičkově vzdělaný umělec a pedagog, který působil na prestižních konzervatořích, univerzitách nebo ve šlechtických službách, přičemž v akademické hierarchii stál na nejvyšším stupni a podléhal přímo rektorovi či řediteli ústavu; osobně vedl individuální lekce hry na nástroj, vyučoval složitou hudební teorii, harmonii, kontrapunkt a kompozici, ručně psal a analyzoval notové partitury, zasedal v přísných zkušebních komisích a sám aktivně koncertoval, aby reprezentoval svou instituci; patřil k nejuznávanější kulturní a měšťanské elitě, nosil formální oděv a požíval vysoké společenské vážnosti, avšak čelil riziku ztráty sluchu, chronickým bolestem rukou a zad z neustálého hraní a psychickému tlaku při neúspěších jeho svěřenců na veřejných koncertech
programátor
specialista technické inteligence, který píše kódy a instrukce (programy) pro sálové počítače, aby vykonávaly konkrétní matematické nebo logické úkoly; v počátcích výpočetní techniky se jednalo o vysoce specializovanou činnost spočívající v ovládání stroje pomocí spínačů, děrných pásek nebo štítků a následně pomocí programovacích jazyků
projektant / rozvrhovatel (projectant, der Projektant / der Planer)
technický odborník, který zpracovává návrhy a dokumentaci staveb, strojů nebo technologických procesů; měl tak na starost návrh a realizaci projektové dokumentace všech stupňů; první projektanti se rekrutovali z řad stavitelů nebo inženýrů pracujících pro velkostatky a továrny (například při stavbě cukrovarů, pivovarů či železnic); mnoho projektantů pracovalo v projekčních kancelářích velkých podniků (například Škoda Plzeň) nebo v éře socialismu ve státních podnicích typu Stavoprojekt
prokurista (procurare)
klíčový zástupce obchodní společnosti, který má nejširší možné oprávnění jednat za firmu, tzv. prokuru; tento titul značil člověka ve vysokém managementu, kterému majitelé naprosto důvěřovali; šlo tak o „pravou ruku“ továrníka nebo bankéře – měl právo podepisovat se jménem firmy s dodatkem p. p. nebo „per procura“; obvykle šlo o absolventa vysokých škol obchodních nebo právnických fakult
promítač v kině / kinař (der Filmvorführer)
technik v oblasti kultury zodpovědný za obsluhu promítacích strojů v kině; jeho úkolem bylo v projekční kabině zavést celuloidový film do stroje, hlídat kvalitu obrazu a zvuku během představení, zajišťovat plynulý přechod mezi jednotlivými díly filmu a provádět údržbu strojů
NOVÉ
propuštěný voják od regimentu princ Koburg (der entlassene Soldat des Infanterieregiments „Prinz von Coburg“)
vysloužilec (veterán) slavného c.k. pěšího pluku č. 22 (jehož doživotním majitelem a patronem byl proslulý rakouský vojevůdce princ Josias von Coburg); po odsloužení extrémně dlouhé vojenské služby (která do reforem v roce 1802 byla doživotní, posléze zkrácená na 10 až 14 let) získal propouštěcí list (Abschied), opustil plukovní hierarchii a vrátil se do civilního života, kde však jako „plukovní syn“ zůstával pod dohledem místních úřadů; v civilu se snažil uplatnit tvrdou disciplínu a návyky z armády – pokud našel práci, působil jako spolehlivý panský dráb, dozorce nebo kočí; ve volném čase se stával ústřední postavou venkovských hospod, kde u piva vyprávěl příběhy z bitev a vojny, udržoval vojenské tradice, čistil si své staré pamětní medaile a pomáhal organizovat církevní procesí a slavnosti
prostitutka / lehká žena / nevěstka (meretrix, die Prostituierte / die Lustdirne)
žena poskytující sexuální služby za úplatu; postavení těchto žen se dramaticky měnilo podle míry tolerance státu a církve: v 19. stol. a za rakousko-uherské monarchie byla prostituce státem trpěna pod přísným dohledem – ženy musely mít u sebe tzv. pracovní knížku (legitimaci) a pravidelně docházet na nucené lékařské prohlídky kvůli pohlavním chorobám; ženy nabízely své služby buď v rámci nevěstinců (bordelů, které fungovaly jako legální podniky s koncesí, kdy prostitutky v nich často žily v naprosté závislosti na majiteli pasákovi či madam) nebo na ulicích a perifériích (chudší ženy, často bývalé sloužící nebo dělnice, nabízely služby v parcích a u nádraží – byly neustále perzekvovány policií za „potulku“); společensky stály na úplném dně, vyvrženy z rodin i církve
prostý voják (miles gregarius, der Gemeiner)
tvořil základní prvek každé armády; v habsburské/ rakouské armádě (kam patřili i Češi) byl prostý voják vnímán jako bezduchý vykonavatel rozkazů s tím, že život vojáka byl ovládán slepou poslušností a tělesnými tresty
provazník / špagátník (restio, der Seiler)
řemeslník specializovaný na výrobu provazů, lan, sítí a popruhů; v historii bylo toto řemeslo naprosto klíčové pro zemědělství, dopravu i stavebnictví; provazníci byli známí svými dlouhými dílnami nebo venkovními drahami (tzv. provaznické šňůry či rejdiště), které musely být dlouhé desítky metrů, aby se na nich dala splétat lana; mimo jiné pracovali s konopím, lnem, koňskými žíněmi a později i s bavlnou; vyráběli vše od tenkých motouzů přes opratě pro povozníky až po silná kotevní lana a provazy pro šibenice (odtud někdy pocházel mírný společenský odstup od tohoto řemesla)
provazochodec / akrobat (der Seiltänzer)
potulný artista, který na jarmarcích a slavnostech předváděl nebezpečnou chůzi na laně napnutém vysoko nad náměstím; často šlo o celé rodinné klany komediantů, kteří kromě akrobacie předváděli i žonglování či silácké kousky
provozní (der Betriebsleiter / der Wirtschaftsführer)
v minulosti klíčovým organizátorem chodu podniku; význam slova se lišil podle odvětví, ale vždy šlo o člověka, který „udržoval věci v pohybu“ – mohlo jít o provozního v pohostinství, provozního v továrně či provozního u drah
NOVÉ
provozní technik
klíčový technicko-hospodářský pracovník (THP) středního managementu, který v hierarchii socialistického závodu stál mezi dělníky a vrcholovým vedením; podléhal hlavnímu inženýrovi nebo vedoucímu provozu a přímo řídil mistry dílen, údržbáře a řadové dělníky; denně kontroloval vytížení strojního parku, sestavoval plány preventivní údržby a oprav, vedl papírovou agendu prostojů, analyzoval příčiny zmetkovitosti, na elektrických kalkulačkách propočítával energetické normy a osobně řešil havárie na linkách v součinnosti s podnikovými zámečníky a elektrikáři
provozní v pohostintví (der Gastwirt / der Geschäftsführer)
klíčový organizátor, který stál mezi majitelem (pokud jím nebyl on sám) a personálem, jako byl vrchní, kuchař nebo sklepnice; v hotelích a restauracích byl pravou rukou majitele – měl na starosti nákup surovin, rozpis směn číšníků a dohlížel na kvalitu služeb; v 19. a začátkem 20. stol. zodpovídal za nákup surovin, kvalitu piva v lednici a čistotu pokojů – musel mít autoritu u čeledi a důvěru u hostů; v éře národních podniků, jako byly Restaurace a jídelny (RaJ), byl provozní (vedoucí) zodpovědný za plnění plánů tržeb, dodržování norem a hygienických předpis – často musel řešit chronický nedostatek kvalitního zboží a surovin skrze neformální známosti
průmyslový čistič / průmyslový pucař (der Rauchrohrreiniger)
v továrnách čistil kouřovody mezi kotlem a komínem – musel se často plazit úzkými prostory a ručně vyškrabávat usazeniny, které mohly způsobit požár nebo výbuch sazí
průmyslový producent (der Industrieproduzent)
v hospodářských statistikách 19. stol. se tak označoval majitel nebo vrcholný manažer továren, který „produkoval“ a organizoval hromadnou výrobu konkrétního zboží pro trh; v dobách průmyslové revoluce byl producentem majitel, který nakoupil stroje, sehnal suroviny a najal stovky dělníků – vlastně nesl plné riziko za odbyt výrobků – musel zavádět nové technologie (parní stroje, později elektřinu) a optimalizovat procesy (pásová výroba) – často byl i technickým inovátorem
průvodčí (conductor, der Schaffner)
pracovník v osobní dopravě, který odpovídal za odbavení cestujících, kontrolu jízdních dokladů a zajištění bezpečnosti v dopravním prostředku; v minulosti manuálně označoval papírové jízdenky kleštěmi a prodával lístky z přenosné pokladny
průvodčí v autobuse (die Buschaffnerin)
zaměstnankyně dopravní společnosti, která se v autobuse starala o cestující, prodávala jim jízdenky a dohlížela na pořádek; role průvodčího byla nezbytná v dobách, kdy řidič musel věnovat veškerou pozornost náročnému řízení starých strojů; průvodčí (často žena v uniformě) procházela autobusem s brašnou a kleštěmi, kdy odtrhávala papírové lístky z bloku a označovala je; v autobusech ČSAD měla své pevné místo u zadních dveří (tzv. pokladnu); zároveň pomáhala lidem s těžkými zavazadly na střechu autobusu, hlásila zastávky a dávala řidiči znamení k odjezdu (zazvoněním nebo píšťalkou)
průvodčí vlaku (der Zugschaffner)
uniformovaným státním nebo korporačním zřízencem, který požíval značné společenské vážnosti, přičemž stál v přísné hierarchii pod vlakvedoucím a přednostou stanice, ale vůči cestující veřejnosti vystupoval jako přímý zástupce státní moci a železničního eráru na palubě vlaku; sloužil na dlouhých a vyčerpávajících šichtách, které trvaly často desítky hodin v kuse, přičemž musel neustále sledovat stav vlaku, kontrolovat správné upevnění zavazadel a v případě poruchy nebo uvíznutí v závějích organizovat nouzové práce či běžet s červeným praporkem a lucernou po trati dozadu, aby varoval případný další jedoucí vlak
prýmkař (fimbriarius, der Bortenwirker / der Posamentierer)
specializovaný textilní řemeslník, který vyráběl ozdobné lemy, stuhy, šňůry a porty, v hierarchii řemesel stál blízko posamentýrům a krajkářům, přičemž jeho doménou bylo zdobení oděvů a uniforem; hlavním zdrojem obživy byla výroba distinkcí, nárameníků a ozdobných port na uniformy rakousko-uherské armády; svojí roli měli i při tvorbě lidových krojů – v mnoha regionech (například na Blatech či Chodsku) prýmkaři vyráběli specifické barevné stuhy a borty, které definovaly identitu místního kroje; pracovali na úzkých stuhových stavech nebo splétacích strojích. Používali hedvábí, bavlnu, ale i nitě s příměsí zlata a stříbra
přadlena (lanifica, die Spinnerin)
v minulosti „udržovatelkou domácího tepla“ a základním článkem textilního řetězce, která nekonečným kroucením vláken vytvářela příz; žena, jejíž prsty byly neustále v pohybu, aby rodina měla co na sebe a čím zaplatit daně; předení lnu či vlny na vřetenu a později na kolovratu byla typicky ženská práce – přadlo se od podzimu do jara, často při svíčkách; přadleny se scházely na přástky, kde se společně pracovalo, zpívalo a vyprávělo – šlo o klíčové sociální centrum vesnice; s nástupem průmyslu se z nich staly námezdní dělnice, které pracovaly u velkých mechanických strojů; byla to neuvěřitelně jednotvárná a prašná práce v hlučných halách
předčítač (der Vorleser)
před nástupem rozhlasu a televize byl předčítač klíčovým zdrojem vzdělání i zábavy pro ty, kteří neuměli číst, nebo pro ty, kteří si chtěli četbu vychutnat jako společenský rituál; šlo o intelektuální činnost vyžadující perfektní výslovnost, cit pro přednes a výdrž
přednosta Agrární banky / bankovní přednosta Agrární banky (Vorstand der Agrarbank)
vysoký manažerský post v jedné z nejdůležitějších finančních institucí první republiky – v Agrární bance československé založené v r. 1911. Sama tato bankovní instituce nebyla jen obyčejnou bankou – byla finančním pilířem agrární strany, tehdy nejsilnější politické síly v Československu; termín „přednosta“ se často používal pro vedoucího konkrétního odboru nebo pro ředitele pobočky (například v Brně, Bratislavě či Plzni)
přednosta kliniky (praefectus clinicae, der Klinikvorstand)
vrchol pyramidy v hierarchii nemocnice, často člověk s obrovským společenským vlivem s titulem profesor nebo docent; zodpovídal za každého pacienta na své klinice – on prováděl ty nejsložitější operace a jeho slovo při vizitě bylo zákonem; na rozdíl od běžného primáře (který vedl oddělení v okresní nemocnici) přednosta vede kliniku ve fakultní nemocnici; musel tedy nejen léčit, ale i psát učebnice, publikovat objevy a zkoušet studenty medicíny
přednosta stanice (der Stationschef / der Bahnhofsvorstand)
nejvyšší autorita na železniční stanici; dříve byl „pánem nad nádražím“, dnes je spíše manažerem provozu a bezpečnosti u Správy železnic a dopravní cesty; byl to vlastně „státní úředník“ v uniformě s distinkcemi s tím, že požíval stejné úcty jako starosta, farář nebo lékař; rodina přednosty obvykle bydlela přímo v budově nádraží v prostorném služebním bytě v prvním patře, což zajišťovalo jeho neustálou přítomnost
přednosta úřadu (praefectus officii, der Amtsvorsteher)
v historii klíčový vedoucí úředník s rozhodovací pravomocí nad určitým úsekem státní správy – vedl okresní hejtmanství nebo soud; rozhodoval o administrativních postupech a podepisoval klíčová nařízení; dohlížel na to, aby veškerá rozhodnutí byla v souladu s nařízeními z Prahy či Vídně; podepisoval například klíčové listiny, povolení k živnostem i domovské listy; řídil sbor oficiálů, kalkulantů a soukromých úředníků; rozhodoval o jejich platech, postupech i disciplinárních trestech
předseda MNV / Místního národního výboru
v letech 1945-1990 nejvyšší představitel obce v rámci socialistické státní správy; ačkoliv byl formálně obdobou dnešního starosty, jeho role byla zcela odlišná, neboť byl přímo podřízen mocenskému aparátu KSČ (=Komunistické strany Československa); nebyl jen správcem obce, ale prodlouženou rukou státu, kdy zodpovídal za plnění pětiletých plánů, akce „Z“ (dobrovolné brigády na stavbu školek či kanalizací) a politickou loajalitu občanů; rozhodoval o přidělování obecních bytů, vydával pracovní posudky pro děti hlásící se na školy a dohlížel na činnost JZD (=Jednotných zemědělských družstev)
předseda spolku baráčníků
nejvyšší představitel a volený vůdce místní „baráčnické obce“ (spolku), který v přísné hierarchii stál v čele takzvaného konšelstva (výboru) a odpovídal za činnost celé organizace vůči nadřazené župě a ústřední Veleobci v Praze; osobně vedl spolková sezení na rychtě (spolkové místnosti), organizoval národopisné slavnosti, staročeské plesy a průvody, dohlížel na rituální udělování pokut za porušení češtiny nebo pravidel, dbal na ochranu spolkového praporu a krojů a prováděl rituální přijímání nových členů (sousedů a tetiček)
překladatel (translator, der Übersetzer)
odborník na písemný převod textů z jednoho jazyka do druhého při zachování významu, stylu a kulturního kontextu; jeho role byla po tisíciletí nezbytným předpokladem pro šíření vzdělanosti, náboženství a vědy napříč národy; na rozdíl od tlumočníka (ústní projev) měl překladatel čas na hlubokou analýzu textu, hledání skrytých metafor a přizpůsobení obsahu mentalitě cílového čtenáře; zejména v době národního obrození překladatelé zpřístupňovali českým čtenářům světovou literaturu a vědecké poznatky, čímž zásadně rozvíjeli moderní českou slovní zásobu
převozník (portitor, der Fährmann)
obsluhoval prámy, pramice nebo loďky – musel znát každé skalisko, proměny proudu a nebezpečí povodní; na volání „Převezte nás!“ musel reagovat ve dne i v noci; šlo o profesi spojenou s velkou zodpovědností, samotou a hlubokou znalostí vodního živlu; provozování přívozu bylo výsadou (často panskou), kterou převozník dostával do nájmu; k přívozu patřila převoznická chalupa, často s právem šenku, protože lidé u vody rádi čekali; v lidové tradici byl převozník postavou na hranici světů (viz mýtický Charón) – byl to člověk, který věděl vše o lidech z obou břehů, ale sám zůstával tak trochu stranou
přílepič (der Ankleber)
pomocný dělník v tiskárnách, papírnách nebo při výrobě obalů, který měl na starosti lepení štítků, spojování papírových archů nebo kompletaci krabic; původně šlo o ruční, jednotvárnou práci, která byla nezbytná pro finální podobu výrobku – lepil etikety na zboží nebo spojoval přílohy do knih a časopisů, kdy k tomu používal k tomu přírodní lepidla, jako byl kostní klih nebo škrobový maz; v kartonážkách přílepiči ručně lepili rohy krabic nebo dna papírových pytlů – byla to práce vyžadující přesnost, aby lepidlo neznečistilo lícovou stranu výrobku
přiřezávač skla (architectus, der Glaszuschneider)
řemeslný specialista v tabulovém sklářství nebo sklenářství zodpovědný za přesné dělení skleněných tabulí na požadované formáty s minimálním prořezem; jeho role byla kritická pro ekonomiku sklářské huti, neboť sklo bylo drahým artiklem a každá chyba při řezu znamenala citelnou ztrátu; zejména v 19. stol. v českých hutích pracoval s ocelovými kolečky nebo pravým diamantem; musel mít „v ruce“ cit pro přítlak a sluch pro specifický zvuk (zpěv) skla při správném řezu; u zrcadlového skla byl tím, kdo připravoval přesné tabule pro následné broušení a leštění, čímž definoval finální rozměr luxusního výrobku; musel zároveň ovládat geometrii pro řezání složitých tvarů (například pro vitráže kostelů nebo specifické prosklení panských kočárů)
příslušník domácnosti (der Hausgenoss / der Hausgenoβ)
termín používaný v historických seznamech, matrikách a sčítacích operátech pro osobu, která sdílela společné obydlí (stůl a lože) s hlavou rodiny, ale nemusela s ní být nutně v přímém příbuzenském vztahu; v dřívějších dobách (zejména do poloviny 20. stol.) se domácnost nechápala jen jako úzká rodina (otec, matka, děti), ale jako širší hospodářská jednotka, kdy domácnost mohli obývat svobodné tety, ovdovělí strýcové nebo osiřelí bratranci, o které se hlava rodiny starala; patřili sem i staří rodiče, kteří již předali hospodářství synovi, ale dožívali v oddělené světničce (výměnku); v dělnických rodinách u drah nebo v továrnách bylo běžné, že rodina pronajímala postel svobodnému zámečníkovi nebo zřízenci, kdy i ti byli bráni jako lidé „patřící k domu“
NOVÉ
přistěhovalec (der Einwanderer / der Zuwanderer)
cizinec, který opustil svou vlast (nejčastěji z ekonomických, náboženských nebo politických důvodů) a usadil se v novém státě, kde v počáteční hierarchii stál na nejnižším společenském stupni jako nekvalifikovaná pracovní síla bez politických práv a občanství
pukneš (der Pfeifenknecht)
nejmladším, ale nepostradatelným členem sklářské „partie“ – stál na nejnižším stupni hierarchie u pece, ale právě zde začínala cesta každého budoucího mistra u pánve; byl to pomocník a „pravá ruka“ sklářského mistra, s tím že jeho název byl odvozen od sklářské píšťaly (německy die Pfeife), o kterou se staral; jeho hlavním úkolem bylo oddělovat (pukat) hotové výrobky od píšťaly, což vyžadovalo cvik – musel klepnout přesně tak, aby se sklo oddělilo v místě, kde bylo žádoucí, a výrobek se nepoškodil
půlpasekář
specifický historický termín (používaný zejména v 18. a 19. stol.), se kterým bylo možno se setkat téměř výhradně v horských a podhorských oblastech s tradicí pasekářství (typicky na Valašsku, v Beskydech nebo na pomezí se Slovenskem); označení hospodáře, který žil na tzv. pasece (mýtině vzniklé vykácením lesa) a obhospodařoval přesně polovinu pasekářské usedlosti; ; z hlediska velikosti pozemku měl asi 10,5 ha pozemků (1/2 paseka = asi 55 měr (měřic) = asi 105.502 m2 = asi 10,55 ha)
pumpař / obsluha čerpací stanice (der Tankwart)
obsluha čerpací stanice pohonných hmot, která tankovala palivo do vozidel, provádí drobnou údržbu (kontrola oleje, mytí skel) a inkasovala platby od motoristů; tato profese vznikla a masivně se rozšířila ve 20. stol. v přímé souvislosti s rozvojem automobilismu a vznikem sítě silnic
punčochář (ligarius textor, der Strumpfwirker / der Strumpfstricker)
specializovaný řemeslník, který se zabýval výrobou punčoch a ponožek; v historii patřil k nejinovativnějším řemeslům, protože jako jeden z prvních začal používat mechanické stavy a později i tovární výrobu; až do 19. stol. byly punčochy luxusním zbožím, jelikož ruční výroba na jehlicích byla pomalá, a proto si je mohli dovolit jen bohatí měšťané a šlechta; v 18. a 19. stol. se punčochářství stalo klíčovým domáckým řemeslem, zejména na Horácku (například ve Velké Bíteši), kdy celé rodiny pracovaly pro faktory, kteří dodávali bavlnu nebo vlnu a odebírali hotové punčochy
puškář (bombardarius, der Büchsenmache)
elitní kovářský specialista na výrobu palných zbraní, který musel ovládat metalurgii (kování hlavní), jemnou mechaniku (výrobu spoušťových mechanismů a křesadlových či perkusních zámků) i umělecké rytí; puškářství patřilo k technicky nejnáročnějším a nejlépe placeným řemeslům; zároveň měli prestižní cechy v centrech jako Praha (proslulý rod Nowotny), Brno nebo Vejprty v Krušných horách, které byly „zbrojnicí“ monarchie
radiomechanik / radiotechnik
zručný specialista a řemeslník, který opravoval pokročilé audio systémy, vysílací techniku a satelitní navigace; šlo o vysoce inteligentní řemeslníky, kteří museli rozumět fyzice a schématům; po roce 1948 byli mnozí soukromí radiomechanici nuceni vstoupit do podniků jako Tesla (například Tesla Strašnice, Tesla Přelouč)
radiotelegrafista
spojový specialista vycvičený k obsluze rádiových vysílačů a přijímačů, který zajišťoval bezdrátovou dálkovou komunikaci; přenášel zprávy obvykle pomocí Morseovy abecedy na lodích, letadlech, ve vojenských štábech nebo komerčních radiostanicích; byla to klíčová profese spojů 20. stol. před nástupem satelitní techniky
ranhojič (vulnerarius, der Wundarzt)
v historii klíčový zdravotník, který se zaměřoval na vnější chirurgické zákroky; zatímco tehdejší lékaři (doktoři medicíny) se věnovali vnitřním chorobám a teorii, ranhojiči byli muži činu – řemeslníci pracující rukama; šlo o civilního specialistu; často byl zároveň holičem a lazebníkem – kromě stříhání vlasů trhal zuby, pouštěl žilou, napravoval zlomeniny a léčil rány
redaktor (redactor, der Redakteur)
vzdělaný odborník, který zodpovídal za obsahovou a jazykovou správnost publikace – v historii „architektem textu“, který dával výslednou podobu novinám či knihám; v 19. a 20. stol. (například v redakcích jako Národní listy nebo Lidové noviny) nevybíral jen témata, ale osobně opravoval texty novinářů a externích přispěvatelů; musel mít perfektní cit pro jazyk a politický přehled; zejména v dobách nesvobody (protektorát, socialismus) byl redaktor osobně zodpovědný za to, že v textu neprojde nic „závadného“, jelikož byl pod tlakem cenzurních úřadů
redaktorka (redactrix, die Redakteurin)
multimediální profesionálka, která tvořila, upravovala a spravovala obsah pro zpravodajské portály, tištěná média, rozhlas, televizi nebo sociální sítě; ženy se v redakcích začaly masivněji prosazovat až koncem 19. stol., často v ženských přílohách nebo módních časopisech (například Eva nebo Ženský svět); v počátcích šlo o vysoce vzdělané ženy, které patřily k městské intelektuální elitě – často byly samy literárně činné
rektor (rector)
nejvyšší představitel a statutární orgán vysoké školy nebo univerzity; v hierarchii akademického světa šlo o vrcholnou pozici, která v sobě spojuje roli vědecké autority, manažera a reprezentanta instituce; rektorovi náleželo a náleží oslovení Vaše Magnificence (=Vznešenosti); historicky měli rektoři univerzit (například v době baroka) i vlastní soudní pravomoc nad studenty a akademickou obcí
rentiér / soukromník (der Rentner / der Privatier)
člověk, který žil z vlastních výnosů (renty), nikoliv z námezdní práce; mohlo jít o majitele domů, akcií, nebo o člověka, který prodal své hospodářství či firmu a nyní si užíval „důchodu“; šlo o vyšší střední třídu, finančně nezávislou městskou elitu
NOVÉ
reservista c.k. vojenské zásobárny (der Reservist des k.u.k. Militärverpflegsmagazins)
záložní voják nebo poddůstojník (často v hodnosti desátníka či šikovatele) přidělený k Císařskému a královskému (c.k.) vojenskému zásobovacímu sboru (Militärverpflegsbranche), který spravoval obří armádní sklady, sýpky, pekárny a jatka; v hierarchii podléhal vojenským zásobovacím úředníkům (Militärverpflegsbeamte) a důstojníkům týlového velitelství; při cvičeních nebo po mobilizaci organizoval příjem, třídění a skladování tun obilí, erárních sucharů (Zwieback), uzeného masa, krmiva pro koně a uniforem, vedl přísné skladové knihy, dohlížel na nepřetržitý provoz vojenských parních pekáren, pečetil proviantní vagony a rozděloval denní dávky (Menage) pro zásobovací trény směřující na frontu
reservní domobranec / landšturmák (der Landsturmmann)
příslušník domobrany (tzv. Landsturm), což byla v rakousko-uherské armádě poslední záloha určená pro případ nejvyššího ohrožení státu; domobrana zahrnovala muže, kteří nebyli součástí pravidelné armády ani zeměbrany; šlo o starší ročníky (obvykle 37-42 let, během války až do 50 let) nebo naopak velmi mladé rekruty, kteří ještě neprošli řádným výcvikem; například během 1. světové války byli kvůli obrovským ztrátám na frontách landšturmáci po roce 1915 masivně posíláni i do první linie (například v Karpatech nebo v Itálii)
NOVÉ
reservní voják od c.k. dopravního sboru
záložní voják z povolání nebo voják po odsloužení základní vojenské služby u elitního a vysoce specializovaného Císařského a královského (c.k.) dopravního sboru (kam patřilo železniční vojsko, automobilní oddíly, telegrafní vojsko a zásobovací vozatajstvo – Train), přičemž v civilním životě podléhal doplňovacímu okresnímu velitelství a v případě mobilizace okamžitě rukoval ke svému kmenovému pluku; v dobách mírových cvičení nebo po mobilizaci (zejména za první světové války) narychlo budoval vojenské polní dráhy, opravoval vyhozené železniční mosty, obsluhoval vojenské telegrafy, řídil první armádní nákladní automobily nebo organizoval obří koňské transporty se zásobami, přičemž musel bleskově nakládat a vykládat vagony pod hrozbou nepřátelského ostřelování
reservní vojín / reservník (der Reservesoldat / der Gemeiner in der Reserve)
voják, který si již odsloužil aktivní léta v armádě a byl přeřazen do zálohy, ale stále podléhal povolávacímu rozkazu; reservník žil civilním životem (například jako rolník nebo řemeslník), ale musel se pravidelně účastnit vojenských cvičení (tzv. Waffenübung); doma měl obvykle uloženu část výstroje nebo vojenskou knížku, která potvrzovala jeho příslušnost k pluku
respicient
v 19. a 1. pol. 20. stol. nižší úředník nebo dozorce, který měl na starosti kontrolu a dohled nad konkrétní agendou.; nejčastěji se s ním lze setkat u Finanční stráže (tzv. financů) nebo v administrativě velkých úřadů, kde kontroloval správnost vyhotovených dokumentů, porovnával opisy s originály a připravoval podklady pro rozhodnutí vyšších úředníků (komisařů či radů)
restaurátor (restaurator, der Restaurator)
vysoce specializovaný odborník, který kombinoval dovednosti umělce, historika a přírodovědce; jeho úkolem byla záchrana, obnova a konzervace uměleckých děl a památek tak, aby byla zachována jejich autenticita; v historii šlo často o akademické malíře, sochaře nebo umělecké pozlacovače, kteří se specializovali na opravy děl ve šlechtických sbírkách či kostelích
revident (der Revident)
v 19. a 1. pol. 20. stol. střední až vyšší úředník, jehož hlavní náplní práce byla kontrola a revize účetnictví, pokladních hotovostí nebo výkonu služby nižších zřízenců; v hierarchii stál revident zpravidla nad adjunktem a pod tajemníkem či radou; revidenti nejčastěji působili jako berní, u drah, poštovní či policejní
revírní hajný / revírník (silvarius, der Revierförster / der Waldheger)
v historii klíčový odborný lesník, který zodpovídal za správu a ochranu konkrétního uceleného území lesa, zvaného revír; na rozdíl od hajného, který les jen hlídal před pytláky, revírník už plánoval těžbu, dohlížel na zalesňování a vedl lesní hospodářskou evidenci; žil s rodinou přímo v revíru v hájovně nebo myslivně, která byla často majetkem vrchnosti – tato odloučenost formovala specifický životní styl „lesních lidí“
NOVÉ
revisor podniku Restaurace a jídelny Brno-západ v Brně
obávaný a vysoce postavený kontrolní pracovník státního podniku Restaurace a jídelny (RaJ), který v hierarchii brněnského obvodního podniku (závod Brno-západ) spadal přímo pod ředitele podniku a vedoucího odboru vnitřní kontroly, přičemž stál nad všemi vedoucími hospod, restaurací, vináren, bister a jídelen v daném obvodu; mezi vedoucími restaurací, kuchaři a výčepními v celém Brně-západ (kam spadaly vyhlášené i lidové podniky) měl status absolutního strašáka, protože na jeho nálezu závisely osobní prémie personálu, kádrové postihy, výpovědi, a v případě odhalení velkých mank a „šmeliny“ také okamžité předání případu Veřejné bezpečnosti (VB)
NOVÉ
revizní technik
vysoce postavený a respektovaný technicko-hospodářský pracovník (THP), který v hierarchii velkých průmyslových, energetických nebo stavebních závodů podléhal přímo hlavnímu inženýrovi či řediteli podniku; stál nad běžnými provozními techniky, mistry a údržbáři, neboť disponoval právem vetovat spuštění jakéhokoli zařízení; prováděl pravidelné i výchozí revize vyhrazených technických zařízení (tlakové nádoby, kotelny, plynové rozvody, zdvihací zařízení či elektroinstalace), k čemuž využíval robustní analogové měřicí přístroje; ručně propočítával zátěžové tabulky a psal stohy podrobných papírových revizních zpráv s výčtem závad
NOVÉ
revizní technik (v současnosti)
dnes se tato pozice označuje jako revizní technik (se specializací na elektro, plyn, tlaková, zdvihací zařízení nebo komíny) nebo OZO podle zákona o VTZ (Odborně způsobilá osoba); jedná se o vysoce specializovaného experta s povinnou státní certifikací (vydávanou organizací Technická inspekce České republiky – TIČR), který působí jako nezávislý OSVČ, majitel inspekční firmy nebo klíčový auditor v korporaci; zaměřuje se na provádění revizí a zkoušek vyhrazených technických zařízení (VTZ) v souladu s platnými evropskými standardy; posuzuje shodu s projektovou dokumentací, provádí analýzu rizik, vyhledává skryté vady materiálů a komponentů, navrhuje nápravná opatření a vystavuje závazné revizní zprávy, které jsou nezbytné pro kolaudace staveb a plnění pojišťoven při škodách
režisér (der Regisseur)
člověk, který koordinoval herce a techniky, dnes je tvůrčím vizionářem, který v rámci digitální produkce kombinuje umělecké vedení s technologiemi virtuální produkce a umělé inteligence; role režiséra se vyvinula z funkce nápovědy nebo hlavního herce v samostatnou uměleckou profesi koncem 19. stol.; šlo o vysoce prestižní umělecké povolání – režiséři tvořili kulturní elitu národa, scházeli se v uměleckých kavárnách a určovali společenský vkus
rolník (rusticus, der Bauer)
spíše obecné pojmenování sociálního statutu člověka pracujícího v zemědělství mající určitou výměru půdy, nejčastěji od čtvrtiny lánu výše; odvozeno od slova role (=pole); klíčovým znakem rolníka bylo vlastnictví tažného dobytka (koní nebo volů) díky tomu musel vykonávat potahovou robotu na panských polích
rotmistr (der Feldwebel)
vojenská klíčová poddůstojnická hodnost, která představuje páteř armády; šlo o zkušeného praktika, který propojoval velení s mužstvem; v historii musel absolvovat poddůstojnické školy a vykazovat naprostou bezúhonnost a gramotnost; v současné Armádě ČR je rotmistr (zkratka rtm.) první hodností v kategorii rotmistrů (střední kádr)
rozhlasový hlasatel (der Rundfunksprecher)
pracovník, který v rozhlasovém vysílání předčítá zprávy, uvádí pořady a zprostředkovává servisní informace; povolání vzniklo s počátkem pravidelného rozhlasového vysílání ve 20. letech 20. stol. (v ČSR Radiojournal od roku 1923); musel mít bezchybnou dikci, specifickou barvu hlasu a perfektní znalost spisovné češtiny; byl považován za mluvního profesionála, který kultivoval jazyk národa; původně hlasatelé četli veškeré texty (zprávy, ohlášky, reklamy) živě přímo ze studia – museli zvládat techniku dechu a práci s mikrofonem bez možnosti dodatečného střihu
rozhlasový režisér (der Hörspielregisseur)
specialista na zvukovou imaginaci – role rozhlasového režiséra vznikla s rozvojem radiofonie ve 20. letech 20. stol. (v Československu v rámci Radiojournalu); musel vytvořit prostor, napětí a emoce pouze pomocí hlasu, hudby a ruchů; na rozdíl od filmového režiséra pracoval v izolaci studia, kde byl jeho hlavním partnerem mistr zvuku; šlo o vysoce intelektuální profesi, kdy rozhlasoví režiséři byli často vzdělaní literáti a hudebníci
ruční dělnice (operaria manuaria, operaria, die Handarbeiterin)
nekvalifikovaná nádenice či řadová dělnice na nejnižším stupni hierarchie v textilkách, tabákových továrnách, sklárnách, potravinářství nebo zemědělství, kde podléhala přísnému dozoru mistrů a faktorů; prováděla monotónní, opakující se ruční úkony, jako bylo ruční loupání a balení tabákových listů, přebírání a třídění plodin, navíjení nití, balení hotových výrobků do beden, lepení štítků nebo ruční přenášení těžkých polotovarů; zároveň patřila k nejchudšímu městskému či venkovskému proletariátu, přičemž čelila permanentnímu riziku propuštění při sebemenším poklesu zakázek, těžkým pracovním úrazům na nechráněných strojích a nemocím z podvýživy a špatné hygieny; vůči vedení podniku neměla téměř žádná práva a musela bez odmlouvání plnit tvrdé denní kvóty, přičemž kvůli tehdejšímu společenskému uspořádání dostávala za stejnou práci výrazně nižší mzdu než její mužští kolegové
ruční výhybkář (der Weichensteller)
provozní zaměstnanec drah, na jehož pozornosti a fyzické síle záviselo, zda vlak dojede na správné nástupiště, nebo dojde k tragické srážce; před dálkovým ovládáním stál u každé skupiny výhybek tento muž, který je fyzicky přehazoval pákou přímo na místě podle jízdního řádu; práce probíhala venku za každého počasí v zimě musel ručně vymetat sníh a led z výhybek, aby se mechanizmus nezasekl – často používal i petrolejové ohřívače
ručničkář (der Büchsenschifter)
zručný řemeslník, který se zaměřoval na výrobu dřevěných částí (pažeb), do nichž puškář osazoval hlaveň a zámek; byl mistr v práci s ořechovým dřevem a intarzií (zdobení pažeb kostí nebo perletí); zejména v 17. stol. se obor ručničkář a puškář často propojil pod hlavičku puškářského mistra
rukavičkář/ šič rukavic (chirothecarius, der Handschuhmacher)
vysoce specializovaný umělecký řemeslník, který se zabýval zpracováním nejjemnějších usní (kůží) a šitím rukavic; v historii patřilo toto řemeslo k vrcholům kožedělné výroby; řemeslo u nás zažilo boom po roce 1845, kdy do Prahy přišli francouzští mistři a založili zde první moderní dílny; často šlo o kombinaci dílenské a domácké práce – mistr kůži vykrojil (tzv. „vytahování“) a ženy pak rukavice doma sešívaly (tzv. šičky rukavic)
ruský legionář
oficiálně příslušník Československého vojska na Rusi; byl dobrovolník, který v letech 1914-1920 bojoval na straně Dohody (tvořena státy Velká Británie, Francie, Rusko do r. 1917, Itálie od r. 1915 a USA od r. 1917) za vznik samostatného Československa; většina legionářů začala válku v rakousko-uherské uniformě, ze které se do legií dostali dvěma způsoby: vstupem z uprchlických a krajanských kruhů anebo ze zajetí; jejich nejslavnější a první větší bitovou byla ta u Zborova roku 1917, která přesvědčila spojence o smyslu vzniku ČSR
rybář (piscator, der Fischer)
lovil v řekách a potocích pomocí sítí, vrší nebo vrbových proutí – často měl pronajatý úsek toku od vrchnosti; zajišťoval klíčový postní pokrm pro všechny vrstvy společnosti – ryba byla povinným jídlem v době postu, což rybářům zajišťovalo stálý odbyt; na panstvích byl váženým odborníkem – bydlel v baště přímo u rybníka, hlídal sádky, prováděl výlovy a zodpovídal za násady; musel rozumět stavidlům a umět ryby ochránit před pytláky a vydrami; rybáři dodávali kapry, štiky i líny na panské stoly a městské trhy
rybníkářský dělník (der Teicharbeiter / der Teichgräber)
sezónní nebo stálý manuální dělník (často nazývaný rybníkář), který pracoval v organizovaných hordách pod přísným velením rybníkářského mistra (fišmistra) či panského políra při stavbách monumentálních vodních děl; ručně za pomoci dřevěných rýčů pobitých plechem, motyk a nůší vykopával stovky tun zeminy, hloubil koryta kanálů, vrstvil a udusával masivní hliněné hráze, zpevňoval je proutěným opletem, osazoval dřevěné výpusti (požáry) a prosekával neprostupné bažiny
rychtář (iudex, der Richter)
v historii klíčový představitel obecní správy, který spojoval roli dnešního starosty, soudce a policejního orgánu; v hierarchii obce stál mezi vrchností a poddanými; postavení rychtáře se zásadně lišilo podle toho, zda šlo o rychtáře dědičného (šoltyse), nebo voleného (obecní rychtář); rychtář byl nejváženějším mužem ve vsi – symbolem jeho moci byla rychtářská hůl (právo), se kterou se objevoval na veřejnosti – úřad rychtáře zanikl roku 1848, kdy byl nahrazen voleným úřadem purkmistra/ starosty; měl soudní pravomoc (řešil drobné spory – o hranice polí, urážky = „na cti utrhání“), dále měl správní roli (vybíral od poddaných daně a dohlížel na výkon roboty) a policejní roli (dodržoval v obci klid, trestal výtržníky a hlásil podezřelé osoby vrchnostenskému hejtmanství)
rysovač (der Zeichner / der Risser)
technický specialista zodpovědný za přesné přenesení konstrukčních plánů, geometrických obrazců nebo mapových podkladů na výsledný materiál či papír; jeho povolání bylo po staletí nezbytným mostem mezi myšlenkou architekta či inženýra a prací řemeslníka; pracoval u rýsovacího prkna s logaritmickým pravítkem, kružidly a tuší; v rámci měřičských úřadů rysovači překreslovali terénní náčrty komisařů do čistopisů map (například indikačních skic), které dodnes obdivujeme pro jejich kaligrafickou dokonalost; v tesařství a kamenictví byl on tím, kdo na velkých „rýsovacích podlahách“ vykresloval šablony v měřítku 1:1, podle kterých se pak tesaly trámy pro krovy
ředitel cukrovaru / cukrovarník (der Zuckerfabriksdirektor)
ředitel této továrny stál na vrcholu hospodářské i společenské pyramidy s tím, že v 19. a 1. pol. 20. stol. byl jednou z nejvlivnějších postav regionu, jelikož bylo cukrovarnictví „rodinným stříbrem“ českých zemí a hlavním exportním artiklem; musel být nejen skvělý manažer, ale i diplomat; cukrovary byly často největšími zaměstnavateli v okrese; ředitel musel být nejen skvělý manažer, ale i diplomat a zodpovídal za nákup řepy od rolníků, chemickou kontrolu výroby i prodej cukru na světových burzách
ředitel kůru / kůrmistr (regenschori, der Chorleiter)
historický i současný titul pro osobu, která měla a má na starosti veškerou hudební produkci v daném kostele; vedl sbor (literáty), orchestr a varhaníka; často sám komponoval mše a skladby pro konkrétní příležitosti; musel dokonale ovládat latinu, liturgii a harmonii; často to byl zároveň místní řídící učitel (=ředitel), protože hudba a školství byly až do konce 19. stol. neoddělitelné; kromě platu od církve či města dostával naturálie a tzv. akcidence (příplatky za svatby a pohřby)
ředitel měšťanské školy (der Bürgerschuldirektor)
v historii váženou autoritou obce, která řídila vzdělávání dětí od 11 do 14 let; musel mít složené přísné zkoušky pro výuku na měšťanských školách – často sám vyučoval klíčové předměty (matematiku, češtinu nebo přírodopis); zodpovídal za hospodaření školy, nákup učebních pomůcek (kabinetů) a vedl sbor učitelů; musel dbát na morálku žáků i učitelského sboru; ředitel měšťanky byl také často motorem kulturního života – zakládal spolky, psal do novin, vedl obecní kroniku a pořádal osvětové přednášky pro rodiče; jinak měšťanské školy vznikly po školské reformě v roce 1869 jako vyšší stupeň národního školství pro děti, které nepokračovaly na gymnázium
NOVÉ
ředitel Státního úřadu pro válečné poškozence (der Direktor des Staatsamtes für Kriegsopferfürsorge)
vrcholný státní úředník a politicky jmenovaný manažer, který stál v absolutním čele Státního úřadu pro válečné poškozence (který spadal pod kompetenci Ministerstva sociální péče v době První republiky); v hierarchii podléhal přímo ministrovi, přičemž sám velel zemským úřadům v Praze, Brně, Opavě a Bratislavě a řídil tisíce podřízených úředníků, lékařů a revizorů; prováděl strategické a koncepční řízení celého úřadu, navrhoval znění nových zákonů o válečných poškozencích, vyjednával o rozpočtu s Ministerstvem financí a Poslaneckou sněmovnou, osobně schvaloval nejvýznamnější finanční operace, předsedal ústředním posudkovým komisím a reprezentoval ČSR na mezinárodních konferencích o péči o invalidy
NOVÉ
ředitel střední školy
nejvyšší manažer, pedagogický leader a statutární zástupce školního zařízení; plánuje rozvoj školy, schvaluje Školní vzdělávací programy (ŠVP), rozhoduje o vyhlášení a výsledcích přijímacích řízení, organizaci maturitních i závěrečných zkoušek a o ředitelském volnu
ředitel velkostatku / panský ředitel (der Güterdirektor / der Zentraldirektor)
nejvyšší manažerský článek v hierarchii hospodářské správy rozsáhlého pozemkového majetku; šlo o profesionálního úředníka s velkou mocí, který zodpovídal za ekonomický chod celého dominia, ať už byl vlastníkem kdokoli (šlechtic, církev, královské město, panovník/ panovnice); byl to „generální ředitel“ v moderním smyslu, který měl na starosti plánování investic, schvalování nákupů techniky a dozor nad hospodářskými výsledky všech dvorů, pivovarů, cukrovarů, pil a lesních revírů; dále jmenoval a kontroloval nižší personál, jako byli správci, šafáři, poklasní a účetní; navíc do roku 1848 vykonával i část veřejné správy nad poddanými (například dohled nad sirotčími penězi či odvodovou povinností)
řemenář
řemeslník, jenž byl specialistou na „ploché“ a funkční věci z kůže – vyráběl opasky, postroje pro koně, biče, kožené popruhy k vozům a vojenské řemení (například na patrontašky)
řemenářský pomocník – tovaryš (der Riemergeselle)
vyučený řemeslník, který pracoval v dílně mistra řemenáře; zatímco mistr dílnu vlastnil a sjednával zakázky, tovaryš byl hlavní výkonnou silou, která vyráběla kožené zboží
řešetář / sítař (cribrator, der Räderer / der Siebmacher)
řemeslník, který se zabýval výrobou a opravami řešet a sít (prosívaček); v historii šlo o nepostradatelné řemeslo pro každé hospodářství, které potřebovalo prosévat obilí, mouku, písek, vápno nebo luštěniny; používal ohýbané dřevo (lískové, vrbové) na rámy a drát, prutí nebo surovou kůži na výplně; řešetáři byli často potulní řemeslníci – nemuseli mít stálou dílnu, ale chodili po vsích s materiálem a nářadím a prováděli opravy na místě, přímo v selských usedlostech
řezbář (sculptor lignarius, der Holzschnitzer)
umělecký řemeslník, který opracovává dřevo dláty a noži; většina jejich zakázek v minulosti pocházela z kostelů (oltáře, kazatelny, sochy svatých); řezbáři úzce spolupracovali s truhláři a pozlacovači; v určitých regionech (například na Příbramsku, Třebíčsku či v Orlických horách) bylo řezbářství rozšířeným domáckým řemeslem, kdy si horníci či domkaři řezáním figurek přivydělávali přes zimu
řeznický pomocník – tovaryš (der Fleischergeselle / der Metzgergeselle)
vyučený řemeslník, který pracoval v dílně (masných krámech) mistra řezníka; v historii šlo o fyzicky velmi náročné a ceněné řemeslo spojené s cechovní tradicí; řeznické cechy dbaly na čistotu a tovaryši nesměli chodit po městě v pracovním oděvu znečištěném krví
NOVÉ
řeznický učeň (der Fleischerlehrling / der Metzgerlehrling)
nezletilý chlapec v zácviku, který v přísné cechovní a rodinné hierarchii kovářských, řeznických či pekařských dílen stál na absolutně nejnižším stupni; podléhal nejen řeznickému mistrovi a jeho ženě, ale musel bezpodmínečně poslouchat i ty nejmladší tovaryše; patřil k tvrdě pracující mládeži s minimem osobní svobody a bez jakéhokoli vlastního příjmu (za učení rodina mistrovi naopak často platila), přičemž v řeznickém řemesle denně čelil brutální fyzické dřině, neustálému kontaktu s krví a vnitřnostmi, chladu na porážkách, riziku hlubokých řezných ran a nákazy parazity či infekcemi ze zvířat
řezník / masník / fleišer (der Fleischer)
profese, která v sobě spojuje dvě disciplíny: porážku a bourání masa (řeznictví) a následné zpracování a konzervaci (uzenářství od 19. stol.); byl tím, kdo prováděl primární zpracování masa; v minulosti byli řezníci elitou mezi řemeslníky – měli privilegium vlastnit masné krámy (prodejní stánky), které byly často soustředěny v jedné ulici nebo budově; řeznický cech byl jedním z nejmocnějších – měli právo nosit v průvodech vlastní zástavu a na znamení zásluh (například při obraně Prahy před Pasovskými v roce 1611) jim král potvrdil výsady a erb se lvem se sekyrou; zároveň byli řezníci často velmi zámožní, vlastnili domy na náměstích a zastávali funkce v městských radách
řídící učitel / školní přednosta (der Oberlehrer / der Schulleiter)
v historii nejvyšší pedagogickou a správní autoritou na obecné či měšťanské škole; v hierarchii obce patřil spolu s farářem a starostou k tzv. vesnické honoraci; na rozdíl od řadového učitele zodpovídal za administrativu, školní budovu, rozvrhy a disciplínu; byl prostředníkem mezi školní radou a úřady – často zastával i funkce v obecní samosprávě, vedl místní knihovnu nebo byl varhaníkem v kostele; řídící učitel měl ze zákona nárok na byt přímo v budově školy, což mu zajišťovalo prestižní bydlení a neustálý dohled nad ústavem
řidič autobusu (der Busfahrer)
muž, který obsluhoval a řídil dopravní prostředek – autobus, a jeho hlavní prací bylo převážet lidi z jednoho místa na druhé; profese vznikla s nástupem motorismu na začátku 20. stol. jako moderní nástupce postilionů a kočích; první řidiči museli být zároveň zdatnými mechaniky, jelikož první autobusy byly nespolehlivé, často se opravovalo přímo na cestě; v éře socialismu byl řidič autobusu (v modré uniformě s čepicí) autoritou – ovládal legendární vozy Škoda 706 RO nebo Karosa ŠM 11; též musel zvládat prodej jízdenek, nakládání zavazadel na střechu i jízdu v těžkém terénu bez posilovače řízení
řidič náklaďáků / šofér nákladního vozu
řidič kamionů jezdící „na Západ“ byl záviděnou profesí; měl devizové přísliby a diety v cizí měně (valuty) – mohl nakupovat v Tuzexu nebo dovážet zboží, které v ČSSR nebylo (elektroniku, džíny, banány); tato práce vyžadovala bezúhonnost a často i spolupráci s STB
NOVÉ
řidič náklaďáků u OSP (Okresního stavebního podniku), Vodohospodářských staveb a Pozemních staveb
dělnický kádr v tehdejším socialistickém stavebnictví, přičemž v hierarchii podniků patřil mezi nejlépe placené pracovníky, kteří podléhali dispečerovi dopravy, vedoucímu autodopravy a stavebnímu polírovi; osobně řídil legendární masivní nákladní vozy jako Tatra 138/148, Praga V3S (vejtřaska) nebo Škoda 706 RT (barča), převážel sypké hmoty, panely, betonové skruže, armatury či stavební buňky, prováděl těžkou jízdu v hlubokém terénu rozbahněných stavenišť
řidič tramvaje / tramvaják (der Straßenbahnführer)
pracovník v dopravě obsluhující drážní vozidlo městské hromadné dopravy na kolejové dráze; toto povolání vzniklo s rozvojem městské kolejové dopravy ve 2. polovině 19. stol.; první řidiči (kočí) ovládali tramvaje tažené koňmi (koňka) – s elektrifikací (v Praze od roku 1891 díky Františku Křižíkovi) se z řidiče stal technický pracovník ovládající kontrolér a mechanické brzdy; historicky řidič tramvaje (například u vozů typu T3) pracoval v hlučném prostředí, manuálně ovládal dveře a pedály a musel sledovat provoz bez moderních zrcátek či kamer
říšský poslanec (der Reichsratsabgeordneter)
v minulosti voleným členem Říšské rady ve Vídni, což byl nejvyšší zákonodárný sbor rakouské části monarchie (Předlitavska); šlo o zástupce lidu v parlamentu, který spolurozhodoval o zákonech platných pro celé Rakousko, včetně českých zemí; říšští poslanci za Čechy (například František Palacký, F. L. Rieger nebo později T. G. Masaryk) využívali vídeňský parlament jako tribunu pro prosazování českých národních zájmů, jazykových práv a samosprávy; zpočátku byli poslanci voleni zemskými sněmy, od roku 1873 přímo občany (v rámci kuriového systému) a od roku 1907 již ve všeobecných a rovných volbách (pouze pro muže)
sadař (pomarius, der Baumgärtner / der Obstgärtner)
v historii specializovaný zahradník zaměřený na pěstování ovocných stromů a keřů; sadaři byli mistry v uchovávání starých odrůd (jabloně, hrušně, slivoně) a to díky roubování, jenž bylo často rodinným tajemstvím; na velkostatcích spravovali rozsáhlé štěpnice, které zásobovaly panské kuchyně i trhy
sádecký (der Satzmeister / der Setzer)
specializovaný pracovník rybničního hospodářství (zejména v jihočeských a polabských pánvích); měl na starosti sádky – nádrže s protékající vodou, kde se ryby (především kapři) po výlovu čistily od bahna a uchovávaly živé před prodejem; byl to vážený panský zaměstnanec velkostatku, který musel být naprosto spolehlivý, protože zodpovídal za nejcennější část úrody – živé ryby připravené k trhu
sametář (der Sammetweber)
specializovaný textilní řemeslník – tkadlec, který vyráběl samet (velur); toto povolání lze dohledat zejména v 19. a na začátku 20. stol. v oblastech s rozvinutým textilním průmyslem (zejména Šluknovsko, Liberecko, Praha); pracovalo se s hedvábím (luxusní samet), vlnou nebo později bavlnou (manšestr, resp. střižený samet)
sametářský pomocník (der Sammetwebergehilfe)
vyučený řemeslník v oboru sametářství, který již dokončil učební léta, ale zatím neprovozoval vlastní živnost jako samostatný mistr; pracoval s hedvábím, jemnou vlnou nebo bavlnou – jakákoliv chyba při řezu vlasu mohla zničit celé metry drahé látky, proto byl sametářský pomocník ceněn mnohem více než běžný tkadlec; výroba sametu vyžadovala speciální tkalcovský stav – pomocník musel ovládat techniku tkaní dvou látek nad sebou, které byly spojeny vlasovou osnovou, kdy tuto osnovu musel uprostřed bleskově a přesně rozříznout speciálním nožem, aby vznikl charakteristický sametový povrch
NOVÉ
samostatná mzdová účetní u n.p. Dopravní stavby Olomouc – závod Brno
klíčová, vysoce kvalifikovaná administrativní pracovnice v bílém plášti, která v hierarchii brněnského závodu gigantického stavebního podniku Dopravní stavby Olomouc (který stavěl dálnice, mosty a silnice) spadala pod vedoucího finančního odboru, hlavní účetní a personální oddělení podniku; ručně za pomoci tabulek, mechanických či elektrických kalkulaček s papírovou páskou počítala složité úkolové mzdy stavebních čet, diety (stravné) na odloučených stavbách, nemocenské dávky, mateřské příspěvky, prováděla srážky na novomanželské půjčky, alimenty a evidovala odborové známky ROH
samostatná plánovačka (die Planerin)
odborná administrativně-technická pracovnice, která v systému plánovaného hospodářství (zejména v éře socialismu) zodpovídala za sestavování, kontrolu a vyhodnocování ekonomických nebo výrobních plánů podniku či jeho části; přívlastek „samostatná“ znamenal, že pracovala bez přímého odborného vedení a měla rozhodovací pravomoci v rámci svého úseku; v období 50. až 80. let byla tato pozice klíčová pro chod každého závodu (včetně železnice, JZD či továren – na základě státních kvót vypracovávala měsíční, čtvrtletní a roční plány výroby, spotřeby materiálu nebo mzdových nákladů; dále hlídala, zda má podnik dostatek surovin a pracovních sil pro splnění úkolů; vypracovávala též hlášení o plnění plánu pro nadřízené orgány (ministerstva, generální ředitelství) a sledovala efektivitu, náklady a hospodaření střediska
samostatný referent
označuje v administrativní hierarchii odborného pracovníka, který má na starosti vymezenou agendu a rozhoduje v ní v rámci svých pravomocí samostatně, bez nutnosti neustálého dohledu nadřízeného; v komunistické éře u vyšších samostatných referentů v národních podnicích (například ŠKODA, ČKD) se často vyžadovala politická loajalita a členství v KSČ
samostatný rolník – zemědělec (za socialismu)
jinak samostatně hospodařící rolník (v úředních spisech často pod zkratkou SHR) byl v období socialismu (1949–1989) člověk, který se odmítl podřídit kolektivizaci a nevstoupil do JZD ani do Státních statků; v tehdejším systému šlo o „poslední mohykány“ soukromého vlastnictví, kteří čelili obrovskému tlaku; stát jim předepisoval nereálné kvóty na odevzdání masa, mléka, vajec a obilí (tzv. kontingenty) – pokud je nesplnili, hrozily jim vysoké pokuty nebo vězení; taktéž se jich týkala sociální diskriminace – měli minimální nebo žádné důchody, jejich děti měly problém dostat se na studia a rodina byla v obci vnímána jako „nepřátelský element“; většina z nich vydržela jen do 60. let 20. stol., kdy pod tlakem ekonomické neudržitelnosti do JZD nakonec vstoupili; nejdéle se udrželi v horských oblastech (Slovensko či Beskydy)
sanitářka / ošetřovatelka (die Krankenwärterin)
nepostradatelný článek zdravotnického týmu, zajišťující pomocnou odbornou péči o pacienty a hygienu prostředí; před profesionalizací zdravotnictví koncem 19. stol. vykonávaly tuto práci často řádové sestry (například Boromejky); mnoho žen se stalo sanitářkami dobrovolně během světových válek v rámci Červeného kříže – tyto hrdinky často sloužily v lazaretech přímo u fronty; šlo o náročnou službu, která byla často vnímána jako poslání
sanytrník / sběrač ledku (nitrarius, der Salpetermacher)
v historii strategicky klíčový řemeslník, který se zabýval výrobou ledku (=sanytru), hlavní složky střelného prachu; tato profese byla natolik důležitá pro obranu státu, že sanytrníci požívali zvláštních výsad, ale v obcích byli často neoblíbení a to především proto, že jako sanytrníci měli od panovníka (tzv. sanytrný regál) právo vstupovat na cizí pozemky, oškrabovat sanytr ze zdí a dokonce vybírat zeminu z podlah stájí; majitelé domů je nenáviděli, protože jim narušovali statiku a způsobovali zápach; onu seškrábanou hmotu luhovali ve vodě a následně krystalizovali v měděných kotlích v tzv. sanytrných hutích; sama výroba ledku byla založena na chemickém rozkladu organického odpadu, kteří získávali surovinu ze stěn chlévů, stájí, záchodů a hnojišť, kde se přirozeně tvořil povlak dusičnanu draselného
sázeč / vazač (der Einsetzer)
v hierarchii historické sklářské huti „chemikem“ a strážcem ohně; zatímco mistr u pánve sklo tvaroval, vazač byl zodpovědný za to, aby v pánvích byla sklovina té nejvyšší kvality – míchal tzv. „sklářský kmen“ – přesně odvažoval a mísil sklářský písek, potaš (popelec), vápenec a tajné přísady pro barvení nebo čištění skla (například oxidy kovů); jeho role byla kritická pro úspěch celé tavby – pokud vazač udělal chybu, celá denní produkce huti mohla být znehodnocena (sklo bylo bublinaté, kalné nebo mělo špatnou barvu)
sbormistr (magister chori, der Chormeister / der Chorregent)
umělecký a pedagogický vedoucí pěveckého sboru, který v církevním prostředí (jako kůrový regenschori) podléhal přímo faráři, zatímco ve světských spolcích (například v obrozeneckém Hlaholu) stál v čele spolkové hierarchie vedle předsedy; osobně vybíral a ručně opisoval notové party pro jednotlivé hlasy, vyhledával talentované zpěváky, vedl úmorné hlasové zkoušky u klavíru či harmonia, učil sboristy správnému dýchání a intonaci a následně sbor dirigoval při bohoslužbách, národních slavnostech či koncertech; jako příslušník kulturní elity a inteligence požíval vysoké vážnosti v komunitě, avšak zejména u světských spolků byla jeho pozice finančně nestabilní, závislá na mecenáších a čelil permanentnímu riziku uměleckého neúspěchu či ztráty hlasů klíčových sboristů
sbormistr (v současnosti)
v současnosti je sbormistr vysoce vzdělaným profesionálem s vysokoškolským diplomem z akademie múzických umění (obor dirigování sboru), který působí v profesionálních operních domech, u státních těles nebo v čele prestižních amatérských sborů; zaměřuje se na dramaturgii koncertních sezón, hlasovou pedagogiku, interpretaci skladeb různých historických epoch, spolupráci s orchestrálními dirigenty a režiséry při operních produkcích a na organizaci mezinárodních turné
sedlák (rusticus, der Bauer)
v historii venkova představoval ekonomickou a společenskou elitu mezi poddanými; na rozdíl od chalupníků nebo domkařů vlastnil sedlák ucelený hospodářský celek – grunt – s výměrou minimálně 1 selský lán = 18,6301 ha pozemků (tzn. lesy, louky, pole, někdy rybníky, vinice apod.); synonymem tohoto pojmenování je gruntovník a celoláník; být sedlákem neznamenalo jen vlastnit půdu, ale především nést odpovědnost za obec: jako držitel velkého pozemku musel sedlák vlastnit vlastní potah (koně nebo voly) a to ho zavazovalo k nejtěžší formě roboty – musel na panská pole vyjíždět s vlastním vozem a zvířaty; na vesnicích byli sedláci nazýváni „sousedy“, kdy měli právo hlasovat v obecních záležitostech a z jejich řad se vybírali i rychtáři; k jejich gruntům je třeba říci, že ten byl nedělitelný, tzn. přebíral ho zpravidla jeden syn (často nejmladší nebo nejstarší podle regionu a časového období), zatímco ostatní sourozenci museli být vyplaceni nebo odešli na řemeslo
sedlář (lorarius, ephippiarius, der Sattler)
v historii jako řemeslník mistrem v práci s těžkou kůží (=usní); ačkoliv se jeho role v čase měnila, podstata řemesla, tzn. výroba věcí pro koně a odolného koženého zboží, zůstala stejná; před nástupem motorizace byl sedlář nepostradatelný – každá vesnice potřebovala někoho, kdo vyrobil a opravil chomouty a postroje pro pracovní koně a voly; na rozdíl od podobného povolání řemenáře, sedlář tvořil složité konstrukce (například sedla, vycpávané chomouty); často se však tyto obory v menších městech spojovaly pod jednu dílnu
sedlářský tovaryš (sellares socius, der Sattlergeselle)
řemeslník, který už nebyl pouhým učedníkem, ale stál v přísné hierarchii přímo pod mistrem, přičemž vůči němu měl sice podřízené postavení, ale zároveň byl klíčovým pilířem celé dílny, protože na rozdíl od učedníků již ovládal řemeslo samostatně a mistr se na něj mohl plně spolehnout při plnění náročných zakázek; jeho každodenní chleba spočíval v těžké a precizní ruční práci s kůží, kdy od ranního kuropění připravoval matné usně, řezal popruhy, míchal lepidla ze smoly a vosku, šil pevným sedlářským stehem pomocí dvou jehel a dratve potažené včelím voskem, dělal hrubou práci na kostrách sedel, tloukl mosazné nýty a kování na postroje, polstroval vnitřky panských kočárů koňskými žíněmi a rounem, a hlavně prováděl nekonečné opravy sedřených postrojů pro místní formany, sedláky a armádu, přičemž musel dbát na absolutní pevnost švů, protože na jeho práci závisel život koní i jezdců
sekáč (messor, der Mäher)
byl „mistrem“ sklizně, kdy jeho nástrojem byla kosa; sekal trávu (píci) nebo obilí; šlo o nejnáročnější práci, kterou zastávali výhradně fyzicky zdatní muži; určoval tempo celé sklizňové čety – na velkostatcích se často najímaly celé party sekáčů, kteří putovali z kraje do kraje (například z podhůří do úrodných nížin, kde žně začínaly dříve)
sekerník / mlýnský tesař (malleator, der Mühlbauer)
v historii vysoce specializovaný „vodní tesař“; byl to elitní řemeslník, který navrhoval, stavěl a opravoval dřevěná mlecí a vodní zařízení – tedy mlýny, pily, hamry a stoupy; zároveň musel ovládat mechaniku, hydrodynamiku a geometrii; sekerníci často vandrovali po celém kraji, protože každý mlýn potřeboval pravidelnou údržbu; nezřídka kdy šli za svědky či kmotry mlynářských dítek
sekretář (secretarius, der Sekretär)
role sekretáře se zásadně lišila podle toho, pro koho pracoval – mohl být panským sekretářem (na šlechtických sídlech byl sekretář nejbližším důvěrníkem pána, kde vedl jeho soukromou i úřední korespondenci, spravoval listiny a často působil jako diplomatický vyslanec – musel dokonale ovládat latinu, němčinu a francouzštinu), státním a úředním sekretářem (v c. k. byrokracii šlo o vysokou úřednickou hodnost – byli to vzdělaní právníci, kteří připravovali podklady pro rozhodování ministrů a místodržitelů) či sekretářem spolků a stran (v 19. a 20. stol. byl motorem organizací typu Sokola, politických stran či odborů, kde zajišťoval financování, organizoval sjezdy a vedl agendu členstva)
sekretářka (secretaria, die Sekretärin)
v historii „strážkyní důvěrných informací“, kdy původně šlo o ryze mužskou profesi (sekretář), která se v průběhu 20. stol. stala dominantně ženskou; před nástupem počítačů byla sekretářka expertkou na psací stroj a těsnopis – musela bleskově zaznamenávat diktát a přepisovat jej bez chyb; byla též první osobou, se kterou se návštěvník setkal – rozhodovala, kdo bude připuštěn k šéfovi, spravovala papírové kartotéky a listovní poštu; v éře první republiky i za socialismu byla sekretářka symbolem úrovně úřadu či podniku – musela ovládat etiketu, společenské chování a perfektní pravopis
selka / sedlka (die Bäuerin)
hospodyně na selském statku a manželka sedláka; v sociální struktuře vesnice měla vysoké postavení – byla partnerkou majitele usedlosti, nikoliv jen pomocnou silou; zatímco sedlák se staral o pole, koně a les, selka rozhodovala o všem, co se dělo „uvnitř“ vrat – patřila jí kuchyně, spíž, kurník, chlév s kravami a zahrada; často to byla právě selka, kdo držel klíče od truhly a rozhodoval o běžných výdajích domácnosti a prodeji produktů (máslo, vejce) na trzích; dále vedla čeledínky a děvečky – musela naplánovat stravu pro celou rodinu i nádeníky, zejména v náročných obdobích žní
senátor (senator, der Senator)
v historii členem privilegovaného poradního sboru nebo horní komory parlamentu; význam slova se měnil od městské správy až po vysokou politiku; v raném novověku a v dobách městských práv byl senátor latinským označením pro konšela – byl to člen městské rady (senátu), který spolu s purkmistrem řídil město, soudil spory a spravoval městské finance (šlo o nejbohatší a nejváženější měšťany); v rakousko-uherské monarchii (do roku 1918) existovala Panská sněmovna, kde zasedali senátoři z řad vysoké šlechty, církevních hodnostářů a osobností jmenovaných císařem za zásluhy; za První republiky (1918-1938) byl Senát tzv. horní komorou, kdy se senátorem mohl stát občan až od 45 let (odtud název „sbor starších“ – byli to zkušení politici a autority, kteří měli mírnit ukvapená rozhodnutí poslanců)
servírka (die Kellnerin)
v historii profesionální hostitelkou v pohostinství; role ženy v obsluze hostů prošla zásadním společenským vývojem: v dřívějších dobách (17. a 18. stol.) šlo často o manželku nebo dceru hospodského (šenkýřka/ hospodská) – starala se o rozlévání piva a vína, podávání jednoduchých pokrmů a udržování pořádku u stolů; s rozkvětem kaváren za První republiky (například v Praze či Vídni) se servírka stala symbolem elegance – musela ovládat etiketu, společenskou konverzaci a precizní servis kávy a moučníků; často šlo o fyzicky velmi náročnou práci (celé dny na nohou, nošení těžkých podnosů)
NOVÉ
servisní technik / opravář / montér
vysoce ceněný řemeslník nebo technický pracovník, který v hierarchii státních servisních podniků (např. Kovo, Multiservis, Elektroosvětlení či národních výrobců jako Tesla) spadal pod vedoucího servisního střediska a revizního technika; jezdil k zákazníkům domů nebo do továren s těžkým kufrem plným univerzálního nářadí, elektronek, odporů a páječek, kde s pomocí analogových měřicích přístrojů diagnostikoval závady, ručně čistil mechanické kontakty, pájel uvolněné spoje a prováděl repase opotřebovaných motorů
sestra III. řádu sv. Františka Serafa (Soror Tertii Ordinis Sancti Francisci)
tyto ženy žily v klášterech (=byly řádové sestry), nosily řeholní oděv a skládaly sliby; v civilu se věnovaly především ošetřování nemocných (sanitářky, sestry v nemocnicích = pomoc ve zdravotnictví a sociální péči) nebo výuce (učitelky v dívčích školách = pomoc ve školství)
silniční dělník (der Straßenarbeiter)
profese zodpovědná za stavbu a údržbu komunikací; rozšíření tohoto povolání bylo spojeno s 19. stoletím, kdy se masivně budovaly moderní císařské silnice; byl námezdní silou v první linii – před érou strojů spočívala práce v dláždění, kopání příkopů, odstraňování nánosů a především v tlučení štěrku; silniční dělníci často sedávali u cest a kladivy drtili velké kameny na menší frakce; často šlo o podruhy nebo drobné domkaře, kteří si prací na silnici přivydělávali, když nebyly žně
sirotek (orphanus, der Waise)
člověk, který ztratil jednoho nebo oba rodiče, dnes dítětem v náhradní rodinné péči, kterému stát a moderní sociální systém garantují ochranu a podporu pro start do dospělosti; v dobách vysoké úmrtnosti dospělých (epidemie, války, těžká práce) byl sirotek velmi častým úkazem a jeho osud závisel na majetku rodiny a ochotě příbuzných; pokud zemřel bohatý sedlák nebo měšťan, byl sirotkovi ustanoven poručník, často strýc – ten musel spravovat dědictví pod dohledem sirotčího soudu, dokud sirotek nedospěl – důležité bylo, že jeho budoucí majetek byl chráněn zápisem v pozemkových knihách; děti bez majetku a příbuzných se stávaly přítěží pro obec – často končily v obecních pastouškách, pracovaly za stravu u sedláků jako pasáčci nebo byly dány „na výchovu“ do rodin, které za ně od obce dostávaly drobný příspěvek; od 18. stol. vznikaly ústavy pro opuštěné děti, kdy život v nich byl tvrdý, provázený drsnou disciplínou, uniformním oblečením a přípravou na prostá řemesla nebo službu v domácnosti
sítkař (der Netzstricker / der Netzmacher)
jinak síťovač; řemeslník, který vyráběl sítě pomocí uzlování nebo pletení speciálními jehlami (síťovačkami); kromě rybářských sítí vyráběl jemné vlasové síťky, ozdobné síťky na oděvy, lovecké sítě na ptáky (čižba) nebo sítě na seno a krmivo; v 19. stol. bylo sítkařství (zejména výroba vlasových sítěk) masivním domáckým řemeslem v chudších oblastech (například na Vysočině nebo ve středních Čechách) – tisíce žen a dětí doma uzlovaly sítě pro faktory, kteří je pak vyváželi do celého světa
skalník / lamač kamene (lapicida, der Steinbrecher / der Steinmetz)
specializovaný pracovník v lomu, jehož úkolem bylo dobývání a hrubé opracování kamene; tato profese byla základem pro veškeré historické stavby, od selských domů až po katedrály; skalník musel poznat žíly a pukliny v hornině; pomocí klínů, palic a později střelného prachu odlamoval z masivu velké bloky; kromě úrazů a závalů trpěli tito muži často plicními chorobami z vdechování prachu (silikózou); často tvořili uzavřené komunity žijící v blízkosti lomů (například v oblasti Hořicka, Posázaví nebo středních Čech)
skladník/ skladčí (der Magazinör / der Speicherwärter)
zatímco dříve šlo o správce panských sýpek, dnes je to technologicky vyspělý obor spojený s robotikou a umělou inteligencí, kdy dnes skladník tvoří páteř globálního obchodu; dříve se role skladníka lišila podle typu instituce: buď byl panským skladníkem = sýpkařem (na velkostatcích zodpovídal za uskladnění obilí, kontrolu vlhkosti a ochranu před škůdci + byl to velmi odpovědný post, protože obilí bylo v podstatě měnou), vojenským skladníkem (v pevnostech jako Josefov či Terezín spravoval zásoby proviantu a munice) nebo továrním skladníkem (s rozvojem průmyslu (například Škoda Plzeň) vznikla potřeba spravovat tisíce náhradních dílů a surovin)
sklář (vitrarius, der Glasmacher)
vysoce kvalifikovaný specialista, který ovládal tajemství proměny písku a popela v průhlednou hmotu – sklo; skláři pracovali v týmech u pecí, které musely hořet nepřetržitě – hlavní postavou byl foukač, který pomocí sklářské píšťaly tvaroval baňky skla, dalšími byli přílepiči nebo nabahači; řemeslo i tajné receptury na barvení skla se dědily z otce na syna; zároveň se sklářské rodiny ženili/ vdávaly téměř výhradně mezi sebou; velmi známé jsou následující sklářské rody -Schürerové, Preisslerové či Friedrichové, kteří byli rozesetí po celém pohraničí
sklenář / gláser / zasklívač (vitrarius, der Glaser)
řemeslník, který se zabývá zasklíváním oken, dveří, výrobou zrcadel a montáží skleněných konstrukcí, na rozdíl od skláře (výrobce skla u pece), je sklenář dokončovací řemeslník pracující s hotovým materiálem; původně byl sklenář často potulným řemeslníkem, který chodil po vsích a opravoval rozbitá okna pomocí skleněných tabulek a kytu; ve městech pak měli sklenáři stálé dílny, kde zasklívali okna, vyráběli zrcadla (pomocí nebezpečné amalgámové technologie rtuti) a pracovali na vitrážích
sklepnice
v historii profesionální obsluhující v hostincích a pivnicích – její název je odvozen od slova sklep, protože v dřívějších dobách bylo její hlavní náplní nosit čerstvě načepované nápoje (zejména pivo) přímo z chladného hospodářského sklepa k hostům do lokálu/ měšťanských hostinců; před zavedením moderních výčepů s pípou přímo v sále musela sklepnice neustále běhat po schodech do sklepa k sudům – musela unést i deset těžkých kameninových nebo skleněných tupláků najednou; často měla na starosti nejen roznášku, ale i jednoduchou přípravu jídel (studená kuchyně) a inkasování peněz od hostů
sklepník (der Kellner)
v historii osoba, která spravovala sklepy, ale jeho role se lišila podle kontextu – od panského úředníka po dnešního číšníka; pokud byl panským sklepníkem (často to byl panský úředník, který nosil klíče jako symbol své moci), tak zodpovídal za uskladnění potravin, obilí, vína, piva, lihovin a musel být naprosto spolehlivý, protože spravoval majetek velké hodnoty; pokud byl sklepníkem v hostinci, tak se tento termín v 19. a 20. stol. používal pro číšníka, který obsluhoval v restauraci nebo vinárně, kdy často šlo o specialisty na víno nebo pivo, kteří museli umět správně čepovat a skladovat nápoje
skoták (bubulcus, der Ochsenhirt / der Viehknecht)
panský nebo obecní zaměstnanec, který měl na starosti pastvu a ošetřování hovězího dobytka (volů a krav); v hierarchii venkova patřil k nižšímu personálu, tzv. čeledi; od jara do podzimu vyháněl dobytek na pastvu a zároveň musel zvířata chránit, léčit drobné neduhy a hlídat, aby neškodila na panských polích; v zimě se pak staral o krmení, kydání hnoje a podestýlku ve stájích; často šlo o podruhy nebo lidi bez vlastního majetku, kteří bydleli přímo v panském dvoře nebo v obecní pastoušce – skotáci byli často mobilní a stěhovali se za prací z panství na panství
NOVÉ
skupinář kolektivu TP-MIC v n. p. Královopolská strojírna Brno
specializovaný technicko-hospodářský pracovník (THP) nebo vysoce kvalifikovaný dělnický předák v brněnském strojírenském gigantu Královopolská strojírna, který stál v čele specializovaného technického, konstrukčního či technologického týmu (zkratka TP-MIC označovala specifické oddělení technické přípravy výroby, metalurgie či materiálového inženýrství); vedl operativní porady kolektivu TP-MIC, rozděloval úkoly při zpracování technické dokumentace, kontroloval výkresy pro hutní provozy a svařovny, osobně řešil technologické reklamace z výroby, propočítával materiálové normy na kalkulačkách s papírovou páskou a ručně schvaloval konstrukční změny na rýsovacích prknech
sládek (brasiator, braxatoris, der Brauer / der Braumeister)
klíčová postava pivovaru, která zodpovídala za recepturu, proces vaření a kvalitu piva; v historii patřil k nejváženějším měšťanským či panským odborníkům; sládkovi podléhal podstarší (zástupce), vařič, mládek (učeň/tovaryš) a hvozda (odpovědný za slad; mohl být panským sládkem (zaměstnancem velkostatku, který spravoval panský pivovar a bydlel v honosném bytě přímo v areálu pivovaru a požíval úcty srovnatelné s ředitelem statku) nebo měšťanským sládkem (byl buď přímo majitelem =právovárečníkem, nebo vysoce postaveným odborníkem, kterého si cech měšťanů najímal pro správu společného měšťanského pivovaru)
sladmistr / sladovník (der Malzmeister)
vedoucí sladovny, jenž v hierarchii pivovaru stál pod sládkem, ale byl naprosto samostatným pánem nad výrobou sladu; šlo o vyšší odbornou funkci, kdy sladmistr musel mít mnohaletou praxi a hluboké znalosti biologie obilí a techniky hvozdění; řídil skupinu sladovnických tovaryšů a učňů a rozhodoval o tom, kdy bylo zrno správně naklíčené a kdy se má začít sušit
sladovnický / sladovník (der Mälzer)
vyučený řemeslník v oboru sladovnictví, jehož úkolem bylo proměnit ječmen v slad; jeho náplní práce bylo namáčení zrna, dohled na jeho klíčení na „humně“ (velké chladné kamenné podlaze) a následné sušení v „hvozdu“; sladovníci tvořili spolu se sládky jeden z nejmocnějších cechů – často se říkalo, že „sladovník pivo dělá, sládek ho jen vaří“, protože kvalita sladu určovala chuť výsledného nápoje
sladovnický dělník (der Malzhausarbeiter / der Mälzereiarbeiter)
námezdní silou, která vykonávala nejtěžší fyzickou práci při výrobě sladu; zatímco sladmistr proces řídil, dělník byl tím, kdo ho odpracoval rukama; Jeho hlavní náplní bylo přehazování klíčícího ječmene dřevěnými lopatami, aby se provzdušnil a nepřehřál – tato práce se prováděla v hlubokém předklonu několikrát denně (i v noci); v hierarchii pivovaru stáli tito lidé pod tovaryši, často šlo o sezónní pracovníky nebo místní chudší domkaře
slévač / kovolijec (fusor, der Gießer)
v historii mistrem ohně a kovu; tato profese spočívala v odlévání roztaveného kovu do forem; šlo o muže s obrovskou fyzickou silou a odolností, který pracoval v hamrech, hutích nebo zvonařských dílnách; v 18. a 19. stol. mohl být zvonařem (odlévání kostelních zvonů), kanonýrem (odlévání děl) nebo slévačem železa v prvních průmyslových hutích
slévač-dělník (der Gießereiarbeiter)
řadový pracovník v huti nebo slévárně; prováděl pomocné a fyzicky náročné práce – přípravu licích forem, zavážení pece palivem, vytloukání odlitků z forem nebo jejich hrubé očišťování; často pracoval pod dohledem mistra a nemusel mít úplné výuční vzdělání v oboru
slévačský tovaryš (der Gießergeselle)
vyučený odborník, který tvořil páteř každé historické huti nebo zvonárny; zatímco mistr dílnu vlastnil a navrhoval formy, tovaryš byl tím, kdo reálně stál u pece, krotil tekutý kov a zodpovídal za to, že odlitek nebude mít bubliny nebo praskliny; vyučení v oboru trvalo zpravidla 3 až 4 roky, kdy jako učeň dělal tu nejšpinavější práci – míchání formovacího písku a drcení uhlí; slévání se nedalo dělat v jednom, proto tovaryš pracoval v partě, kde každý měl svou roli – jeden hlídal tavbu, druhý připravoval formy, třetí vedl jeřáb nebo nosítka s kovem
slévárenský formíř (der Former)
řemeslníkem v těžkém průmyslu, který vytvářel formy pro odlévání kovů; v podnicích vytvářel v bednách (rámovně) negativní otisk součástky do speciální směsi písku a jílu – do této dutiny se pak lila roztavená litina; musel mít obrovský cit pro materiál, aby forma při lití nepraskla
sloužící na zámku (der Schlossbedienter / der Hofgesinde)
být sloužícím na zámku znamenalo patřit k přísně organizované a hierarchicky rozdělené komunitě; život na zámku byl sice spojen s tvrdou prací, ale pro chudého člověka z venkova představoval vrchol sociálního vzestupu – znamenal střechu nad hlavou, pravidelnou stravu, uniformu a prestiž; pojem sloužící na zámku byl jen všeobecným označením, pod nímž se skrývali vnitřní sloužící (ti, kteří přicházeli do kontaktu s panstvem – patřili sem komorníci, komorné, pážata a vychovatelky s tím, že museli být reprezentativní a diskrétní), tým lidí pracující v hospodářském zázemí (drželi zámek v chodu – uchaři, sklepníci, pradleny, topiči a uklízečky) a venkovní personál (konšelé, kočí, štolbové a zahradníci)
NOVÉ
slovutný pán (Dominus Spectabilis, Honorabilis, der Wohledle Herr / der Ehrwürdige Herr)
nejednalo se vlastně o povolání, ale o vysoce prestižní společenský titul a uctivé oslovení, které v přísné hierarchii tradiční společnosti stálo nad oslovením běžných občanů (jako byl „ctěný pán“ nebo „soused“) a bylo vyhrazeno pro vážené, majetné a vzdělané muže z řad městské elity
sluha / služebný (famulus, der Diener / der Bediensteter)
tvořil v historii nejpočetnější skupinu pomocného personálu; být sluhou neznamenalo jen uklízet – šlo o profesi s velmi přesnou hierarchií, kdy variantami byli: osobní sluha = komorník (pečoval přímo o osobu pána, jeho šatník, korespondenci a doprovázel ho na cestách – musel být naprosto diskrétní a často byl nejbližším důvěrníkem), domácí sluha (pracovník v měšťanské či šlechtické domácnosti, jenž měl na starosti těžší práce, topení, leštění stříbra, poslíčkování nebo obsluhu u stolu) či veřejný sluha (tzv. úřední sluha v roli soudního sluhy či školního sluhy, což byl uniformovaný zřízenec státní správy se stabilním platem a nárokem na penzi)
sluha / štolba u koní (stabularius, der Stallknecht / der Pferdeknecht)
specializovaný pracovník panských štol nebo velkých selských dvorů; v hierarchii služebnictva stál díky své odbornosti výše než běžný nádeník, ale níže než kočí; měl na starosti neustálou péči o nejdůležitější dopravní prostředek své doby, kdy se staral o ošetřování (krmení, napájení, hřebelcování a čištění kopyt, také musel poznat základní nemoci koní a umět je léči), místování (každodenní těžká práce při kydání hnoje a podestýlání čistou slámou), přípravu k jízdě (pomáhal kočímu s postrojováním a zapřaháním a u jezdeckých koní připravoval sedla) a noční službu (často spal i přímo v stáji na tzv. šalandě nebo na seně, aby mohl okamžitě zasáhnout, pokud se kůň v noci splašil nebo onemocněl)
služebná / služka (ancilla, die Dienstmagd / die Hausmagd)
nejčastější ženská profese 18. až počátku 20. stol.; pro dívky z chudých venkovských rodin představovala služba v bohaté měšťanské domácnosti nebo na faře jedinou cestu, jak se uživit a ušetřit si na skromné věno; byla srdcem i motorem domácnosti, kdy její den začínal před úsvitem a končil dlouho po panstvu; náplň její práce spočívala v nošení vody (často z kašny na náměstí), vynášení popela a fekálií, drhnutí podlah pískem, praní v neckách a nákupy na trhu; ve velkých domech byla podřízena kuchařce; na faře byla farní hospodyní, což byla prestižnější role spojená s velkou důvěrou faráře
smaltovník (der Emaillierer)
ručně nanášel tekutou smaltovou kaši (břečku) máčením, poléváním nebo stříkáním na připravené ocelové či litinové plechy, nádobí a uliční cedule, pomocí šablon ručně maloval nápisy a loga a následně výrobky vypaloval v pecích při teplotách kolem 800 °C; šlo o vysoce kvalifikovaného řemeslníka nebo dělníka v kovoprůmyslu a specializovaných smaltovnách, který v hierarchii dílny stál díky znalosti tajných chemických receptur vysoko nad běžnými slévači a pasíři; vůči mistrovi a vedení podniku odpovídal za dodržení přesného technologického postupu a teplot v pecích, neboť špatně namíchaný smalt praskal a znehodnocoval masové série tehdy velmi žádaného nádobí a cedulí
směnárník (nummularius, der Geldwechsler)
osoba oprávněná provádět směnu cizích měn za měnu domácí a naopak; role směnárníka byla úzce spjata s rozvojem obchodu a vznikem peněžního trhu, který formoval hospodářské dějiny Evropy; historicky (například na trzích ve středověké Itálii) seděli směnárníci u stolků (banca), kde vážili mince a určovali obsah drahých kovů – tím umožňovali dálkový obchod; v historii českých zemí (například v Kutné Hoře nebo Praze) dohlíželi na to, aby v oběhu nebyly znehodnocené nebo falešné mince; později často působili jako soukromí bankéři, kteří poskytovali úvěry měšťanům a financovali lokální řemesla
smírčí soudce / smírce (iudex pacis, der Friedensrichter)
zvolený nebo jmenovaný laický zástupce spravedlnosti, jehož hlavním úkolem bylo urovnávat drobné občanské a sousedské spory dohodou (smírem) dříve, než dojde k nákladnému oficiálnímu procesu; jeho role byla po staletí klíčem k sociální stabilitě venkova, kde „sousedský mír“ měl vyšší hodnotu než strohý litera zákona; řešil „bagatelní věci“ – urážky na cti, spory o zatoulaný dobytek, užívání cest nebo drobné dluhy – tím šetřil čas a peníze okresních soudů; na rozdíl od profesionálního soudce, který musel určit vítěze a poraženého, smírčí soudce hledal kompromis, aby obě strany mohly dál žít vedle sebe
smolař (der Pecher / der Pechsieder)
specializovaný řemeslník, který těžil a zpracovával pryskyřici (smolu); byl to člověk lesa, jehož práce byla nezbytná pro mnoho dalších řemesel: prováděl v lesích tzv. smolaření – nařezával kůru jehličnatých stromů (borovic a smrků) do tvaru písmene „V“ a do nádobek sbíral vytékající živici; nasbíranou surovinu pak smolař „pálil“ nebo vařil ve smolných pecích (=dehtovištích) – výsledkem byla hustá černá smola, kolofonie nebo dřevný dehet; smolaři žili často v izolaci v lesních chatách
NOVÉ
sociální pracovnice na odboru městské části Prahy 6
úřednice v zaměstnaneckém poměru k městské části Praha 6, jejíž činnost podléhá zákonu o úřednících územních samosprávných celků; disponuje silnými zákonnými pravomocemi – vstupuje do rodin v krizi, podává návrhy soudům na předběžná opatření k odebrání dítěte při bezprostředním ohrožení života, zastupuje klienty jako veřejný opatrovník a provádí sociální šetření pro přiznání dávek
solař (salinator, der Salzer / der Salzhändler)
v minulosti klíčový obchodník nebo panský úředník zodpovědný za distribuci, skladování a prodej soli; sůl byla „bílým zlatem“ a její prodej byl po staletí přísně kontrolovaným státním monopolem; jeho role byla nepostradatelná, protože sůl byla jediným masovým prostředkem pro konzervaci potravin; ve městech spravoval tzv. solnice, kdy přijímal sůl dováženou z rakouských Alp (Linecká stezka) nebo z Polska; musel sůl přesně odměřovat na úředně stanovené jednotky (např. slánky nebo bečky); dohlížel, aby se s drahocennou surovinou nepodvádělo a sůl se nenavlhčovala pro zvýšení váhy
soudní vykonavatel (der Gerichtsvollstrecker)
úřední osoba, která prováděla faktický výkon soudních rozhodnutí; b minulosti byl vykonavatel zaměstnancem okresního soudu; prováděl zabavování majetku dlužníků (tzv. exekuce) nebo uvádění do držby majetku; v obcích nebyl oblíben, lidé ho hanlivě nazývali „sekvestor“ nebo „exekutor“; jako státní zřízenec nosil uniformu, která mu dodávala autoritu a ochranu státu při výkonu často nebezpečné práce v chudých čtvrtích nebo u dlužných sedláků
soukeník (pannifex, der Tuchmacher)
v historii vážený řemeslník, který vyráběl soukno (bylo pevnější a hřejivější než běžné plátno) – těžkou, zplstnatělou tkaninu z ovčí vlny, kterou bylo nutné vyprat, vyčesat (kramplovat) a upříst; soukeníci pracovali na širokých stavech; klíčovou fází soukeníkovi práce byla chvíle, kdy se utkaná látka tloukla v mýdlové vodě v soukenických valchách, aby vlákna srostla; proto soukeníci žili u vodních toků; mimochodem soukenické cechy (například v Jihlavě, Liberci nebo Humpolci) patřily k nejbohatším; zároveň soukeníci bývali váženými měšťany a radními
soukromá úřednice (die Privatbeamtin)
pojem „soukromá“ ji odlišoval od úřednic státních (u soudů, pošt či drah) – pracovala pro soukromé firmy, banky, pojišťovny nebo velkostatky; na přelomu 19. a 20. stol. (například v pražských či brněnských bankách) byly tyto ženy prvními, které ovládaly psací stroj a těsnopis – byly symbolem moderní, pracující ženy, která už nesedí jen doma u plotny; často bývala i důvěrnicí ředitele, kdy měla přístup k obchodnímu tajemství, vedla korespondenci a spravovala archiv; musela mít perfektní pravopis, vystupování a často i znalost němčiny
soukromnice (die Privatiere)
označení ženy v 19. a na počátku 20. stol., která žila z vlastních prostředků, majetku nebo renty a nebyla na nikom ekonomicky závislá; často vlastnila činžovní dům nebo pozemky a žila z vybraného nájemného; mohlo jít i o zajištěnou vdovu (po smrti manžela – například továrníka, vysokého úředníka nebo velkostatkáře – zdědila majetek či kapitál, který jí umožňoval důstojný život bez nutnosti pracovat nebo se znovu vdát), rentiérku (měla uložené peníze v bankách nebo v akciích a žila z úroků = dividend) nebo výměnkářek z v městském prostředí (někdy se tak označovaly ženy, které předaly živnost dětem a měly smluvně zajištěné doživotní zaopatření)
soukromý úředník (der Privatbeamter)
v historii „mozkem i administrativním motorem“ soukromého podnikání; pojem „soukromý“ jej striktně odlišoval od úředníků státních (u soudů, pošt či drah) – byl to zaměstnanec bank, pojišťoven, velkostatků nebo továren; na přelomu 19. a 20. stol. vedl účetnictví, spravoval korespondenci a vyřizoval obchodní agendu; zároveň musel mít perfektní krasopis, ovládat těsnopis a psaní na stroji; byla to prestižní pozice „bílé blůzy“, kdy soukromí úředníci měli vlastní spolky, penzijní ústavy a požívali vysoké společenské vážnosti
soused (vicinus, der Nachbar)
v historickém kontextu (zejména v 17. až 19. stol.) nebyl soused pouhým označením člověka z vedlejšího domu; šlo o oficiální právní a sociální status, který definoval plnoprávného člena obce; být sousedem znamenalo vlastnit nemovitost, ke které se vázala určitá práva a povinnosti v rámci komunity s tím, že mohl být vesnickým sousedem (hospodář, který vlastnil selský grunt = sedlák; jen sousedé měli právo rozhodovat o obecních záležitostech, volit rychtáře a využívat obecní majetek – pastviny, lesy) nebo městským sousedem (plnoprávný měšťan, který vlastnil dům uvnitř hradeb a byl zapsán v městských knihách – měl právo provozovat řemeslo nebo vařit pivo)
soustružnický pomocník (der Drechslergehilfe)
vyučený řemeslník, který pracoval v dílně pod vedením mistra; v hierarchii cechovního systému šlo o tovaryše, který už uměl řemeslo, ale ještě neměl prostředky nebo povolení k otevření vlastní dílny; v období před plnou mechanizací (kdy se ještě soustružilo na šlapacích nebo vodou poháněných strojích) byl pomocník klíčovým pracovníkem – často prováděl hrubé opracování materiálu (dřeva nebo kovu), zatímco mistr se soustředil na finální precizní detaily a nejsložitější zakázky; stejně jako jiní řemeslníci, i soustružničtí pomocníci často vandrovali při sbírání zkušeností po různých dílnách, proto není výjimkou, že se jim rodily děti v různých městech (například Jihlava, Vídeň, Praha)
NOVÉ
soustružnický tovaryš (der Drehergeselle)
plně kvalifikovaný řemeslník s výučním listem, který v přísné hierarchii soustružnické dílny stál přímo pod mistrem; řídil práci učedníků i pomocných dělníků a v případě mistrovy nepřítomnosti vedl celou dílnu; samostatně obsluhoval mechanické soustruhy (poháněné šlapáním na pedál, pružným stromovým prutem nebo klikou pomocníka), brousil si vlastní soustružnická dláta a nože, soustružil nábytkové nohy, schodišťové balustrády, dřevěné talíře, šachové figurky či dýmky a prováděl jemné finální leštění voskem a šelakem
soustružník (der Dreher)
vysoce kvalifikovaný strojírenský dělník nebo řemeslník, který opracovává kovové, dřevěné či plastové obrobky rotací na soustruhu za účelem dosažení přesného kruhového tvaru a hladkého povrchu; jeho povolání bylo od počátku průmyslové revoluce symbolem technické preciznosti a rozvoje mechaniky; byl umělcem v kovu – před zavedením automatizace závisel výsledek na „oku a citu“ soustružníka, který musel ručně ovládat posuvy nožů tak, aby ložiska a závity dokonale lícovaly; nejprve pracoval na ručních či nožních strojích, později přešel k soustruhům poháněným transmisemi z parních strojů, což umožnilo výrobu složitých hřídelí a pístů
soustružník kovů / kovoobráběč (der Drechsler / der Metalldreher)
řemeslník, který původně vyráběl hlavně ze dřeva (nábytek, vřetena), kdy ale s rozvojem průmyslu přešel na kovy; profese spočívala v obrábění kovových, ale i dřevěných či plastových dílů na soustruhu; masivní rozvoj profese u nás nastal s nástupem velkých strojírenských podniků, jako byly Škoda Plzeň, ČKD Praha nebo Vítkovické železárny; poté šlo o kvalifikovaného dělníka, jenž býval dobře placen
NOVÉ
specialista v bezpečnosti práce a požární ochraně
zaměřuje se na komplexní identifikaci a vyhodnocování rizik na pracovištích, zpracovávání zákonné dokumentace BOZP a PO, implementaci mezinárodních standardů, vyšetřování kořenových příčin pracovních úrazů, zavádění ergonomických programů a koordinaci součinnosti s Hasičským záchranným sborem (HZS) a Oblastním inspektorátem práce (OIP)
NOVÉ
speciální pedagog
akademický a pedagogický pracovník s povinným magisterským vzděláním v oboru speciální pedagogika; provádí specializovanou orientační diagnostiku a depistáž (vyhledávání) dětí s rizikem školního neúspěchu, posuzuje úroveň kognitivních, motorických a řečových funkcí a analyzuje příčiny selhávání ve výuce; provádí individuální i skupinovou speciálně pedagogickou péči, aplikuje stimulační a nápravné programy pro rozvoj čtení, psaní, pozornosti a sociálních dovedností (např. u dyslektiků či dětí s ADHD)
spilník / mistr kvašení / spileční (der Gärknecht / der Bottichwärter)
nepostradatelný pivovarský dělník, který měl na starosti spilku – místo, kde pivo po uvaření v pánvi poprvé kvasí; musel mít neuvěřitelný cit pro teplotu a biologické procesy; práce na spilce byla fyzicky i psychicky náročná, kdy byl spilník strážcem kvasnic; po zchlazení mladiny musel spilník v dřevěných kádích (vystíracích kádích) přidat kvasnice – přesně musel odhadnout okamžik, kdy je mladina správně vychlazená; během kvašení se na hladině tvořila hustá hnědá pěna (tzv. deka), kterou musel spilník v pravý čas sbírat, aby pivo nezhořklo; taktéž v minulosti musel hlídat teplotu ručně – v zimě i v létě sekal a vozil led do lednic, aby udržel spilku chladnou; stál v hierarchii pivovaru pod sladmistrem a sládkem, ale nad běžnými nádeníky – šlo o specializovanou pozici, která vyžadovala roky praxe
spisovatel (der Schriftsteller)
v minulosti „svědomím národa“ a tvůrcem veřejného mínění, který pomocí pera a papíru zachycoval lidské osudy, stejně tak byl architektem myšlenek a informací, který slovy konstruuje světy, systémy nebo vize; role spisovatele se vyvíjela od osamělého učence po veřejně známou osobnost a politického aktéra: v 19. stol. často suploval roli politika a historika, kdy pomocí románů a povídek posiloval národní vědomí a dokumentoval mizející lidové tradice; v dobách nesvobody (nacismus, komunismus) byl (často v disentu či samizdatu) nositelem pravdy a naděje – jeho slovo mělo obrovskou váhu, protože dokázalo pojmenovat to, co se nesmělo říkat nahlas; před érou počítačů psal rukou nebo na psacím stroji a jeho kontakt se čtenářem byl zprostředkován výhradně skrze tištěnou knihu a literární kritiku
NOVÉ
spisovatel (der Schriftsteller)
oficiálně uznaný umělec, jehož status byl podmíněn členstvím v elitním a přísně výběrovém Svazu československých spisovatelů; v hierarchii tehdejšího státem řízeného kulturního průmyslu podléhal schvalování ideologických komisí Ministerstva kultury, cenzurnímu dohledu a ředitelům státních nakladatelství (například Československý spisovatel, Albatros); trávil hodiny tvůrčí činností osamocen v pracovně, kde na mechanickém psacím stroji (například Consul) přes kopíráky ručně vyklepával texty románů, básní či divadelních her; osobně docházel na zdlouhavé schvalovací a redakční schůzky, prováděl cenzurní úpravy textu doporučené lektory nakladatelství a účastnil se organizovaných besed se čtenáři v knihovnách či závodech
spojová manipulantka (die Postmanipulantin)
pozice, ve které tvořila po desetiletí komunikační uzel státu; tyto ženy byly „spojovatelkami světa“; manipulantky na ústřednách fyzicky přepojovaly hovory pomocí kolíků na ústřednách nebo přepisovaly dálnopisy; šlo o prestižní postavení státní zaměstnankyně, kdy se vyžadovala naprostá bezúhonnost, spolehlivost a často i znalost cizího jazyka (zejména němčiny, angličtiny či francouzštiny pro mezinárodní spojení)
spolukostelník (coedituus, der Mitkirchenvater)
volený nebo jmenovaný laický zástupce farní obce, který společně s hlavním kostelníkem spravoval jmění a provoz kostela; jeho pozice byla klíčová pro transparentní správu darů a majetku farnosti; měl roli v hospodářské správě – staral se o údržbu polí a lesů patřících kostelu, dohlížel na opravy fary a zajišťoval materiál pro bohoslužby (vosk na svíce, víno)
NOVÉ
spoluměšťan (concivis, der Mitbürger)
v minulosti nebylo slovo „spoluměšťan“ pouhým obecným označením souseda z města – představovalo plnohodnotný právní status člena měšťanské korporace, který vlastnil plná městská práva a privilegia, což ho zásadně odlišovalo od pouhých obyvatel, cizinců či venkovského poddanstva
spoluradní (consul, senator, der Rathsverwandter / der Rathsgenosse)
patřil k nejvlivnější měšťanské elitě, která přímo spolurozhodovala o správě, financích a právu v daném městě; spoluradní schvalovali městské rozpočty, rozhodovali o přijímání nových měšťanů, dohlíželi na cechy a trhy a působili jako soudci v první instanci (měli soudní pravomoc nad obyvateli města); radním se mohl stát pouze „zachovalý“ (bezúhonný) měšťan, který vlastnil ve městě dům, byl katolického vyznání (po rekatolizaci) a požíval všeobecné úcty; funkce purkmistra se mezi radními často střídala (například po měsíci), takže spoluradní byl v podstatě „purkmistrem v záloze“; spoluradní nosili při slavnostních příležitostech čestné oděvy a v kostele měli vyhrazeny vlastní lavice (tzv. radní lavice), které byly často zdobeny městským znakem – jejich rodiny byly propojeny s dalšími radními prostřednictvím sňatků, čímž vznikaly mocné městské klany
spoluvarhaník / pomocný varhaník (co-organista, der Mitorganist)
čestná, ale i funkční role v hudebním provozu kostela, nejčastěji v 18. a 19. stol.; na rozdíl od hlavního varhaníka nebyl za provoz kůru primárně odpovědný, ale zastupoval jej při méně významných bohoslužbách nebo v době jeho nemoci; velmi často jím byl místní podučitel nebo školní pomocník, protože hudba byla povinnou součástí učitelského vzdělání, pomáhal „panu řídícímu“ na kůru
sportovní komentátor (der Sportreporter)
v minulosti „hlasem stadionu“, který zprostředkovával emoce posluchačům u rádií i televizí; v éře rozhlasu musel nahradit divákovi oči (například Josef Laufer), kdy bleskově popisoval situaci na hřišti, barvu dresů i atmosféru v hledišti; s nástupem televize v 50. letech 20. stol. (například Vít Holubec) se styl změnil – komentátor už nemusel popisovat vše, co divák viděl, ale stal se průvodcem a glosátorem – legendy jako Karol Polák nebo Robert Záruba vnesly do řemesla specifický rytmus a nezapomenutelné hlášky
správce pivovaru (der Brauhausverwalter / der Brauereiverwalter)
klíčový hospodářský úředník, který měl na starosti ekonomickou a administrativní stránku provozu; zatímco sládek odpovídal za to, aby bylo pivo dobré, správce hlídal, aby se jeho výroba a prodej vyplatily; v hierarchii velkostatku nebo měšťanského podniku byl správce pravou rukou majitele; zajišťoval nákup surovin (ječmen, chmel), dohlížel na prodej piva hostinským a vedl přísné účetnictví o výnosu „várek“; měl i dohled nad pomocným personálem, skladníky a povozníky, kteří pivo rozváželi; byl to vážený civilní úředník (officiant), jenž často bydlel v panském domě nebo v reprezentativním bytě přímo v pivovaru
správce podniku (der Betriebsleiter / der Verwalter)
klíčový řídicí pracovník odpovědný za technický, ekonomický a personální chod výrobního nebo zemědělského celku; v průmyslových podnicích (například lihovary nebo pily) dohlížel na stav strojů a bezpečnost práce, což bylo v 19. stol. často velmi rizikové; rozhodoval o přijímání dělníků a čeládky, určoval mzdy a řešil disciplinární přestupky v rámci podnikového řádu
správce pokojů na zámku (der Zimmeraufseher / der Schlosszimmerwärter)
tato pozice a funkce stála na pomezí mezi provozním personálem a správou uměleckých sbírek; správce pokojů nebyl běžným uklízečem – na velkých zámcích (například u Schwarzenbergů v Hluboké nad Vltavou nebo u Habsburků v Zákupech či v Brandýse nad Labem) zodpovídal za reprezentativní stav celých apartmánů; měl na starosti vzácný nábytek, tapiserie, obrazy a drahé koberce v konkrétních pokojích, kdy musel vědět, jak o tyto materiály pečovat, aby se nepoškodily; dále když na zámek přijela vzácná návštěva, správce pokojů dohlížel na to, aby byly pokoje dokonale připraveny, větrány a vytopeny; podléhaly mu také pokojné a pomocní sluhové, které při úklidu kontroloval; také často opatroval klíče od reprezentačních sálů a soukromých pokojů panstva, což vyžadovalo naprostou loajalitu a bezúhonnost
správce půllánického gruntu (der Wirtschaftsverwalter)
hospodařil na statku o výměře zhruba 9 až 15 ha (na polovině selského lánu), který mu ale v danou chvíli nepatřil, byl zde pouze dočasným hospodářem; tato situace nastávala nejčastěji ze tří důvodů: na základě vdovských práv (majitel gruntu zemřel a vdova si najala správce (často příbuzného), aby statek vedl, dokud děti nedospějí), sirotčích práv (oba rodiče zemřeli a vrchnostenský sirotčí úřad jmenoval správce, který musel z výnosu statku vyživovat sirotky a udržovat hospodářství v chodu) nebo byl grunt zadlužený či pustý (pokud původní sedlák zkrachoval nebo utekl, vrchnost dosadila správce, aby pole neležela ladem a odváděla se z nich daň a robota)
správce školy (der Schulverwalter)
vedoucí pracovník nebo pověřený úředník zodpovědný za administrativní, hospodářský a provozní chod vzdělávací instituce; jeho role se vyvíjela od duchovního vedení až po moderní ekonomický management; zejména v 18. a 19. stol. byl zodpovědný nejen za výuku, ale i za stav budovy, nákup paliva na zimu a údržbu školní zahrady – často ztotožněný s nadučitelem; odpovídal místní školní radě za docházku žáků a morální profil učitelského sboru; stejně tak v minulých stoletích byl často nucen vyjednávat s rodiči, aby děti v době polních prací posílali do školy
správce zámku / kastelán (castellanus, der Schlossverwalter / der Schlosshauptmann)
v historii (zejména na velkých šlechtických panstvích jako u Schwarzenbergů, Lobkowiczů nebo Lichtenštejnů) byl správce zámku vysokým panským úředníkem, který zodpovídal majiteli za technický stav budovy, mobiliáře a bezpečnost, zároveň mu podléhal veškerý zámecký personál (od pokojných po topiče); dále vedl podrobné inventární knihy panského majetku – od obrazů v galerii až po stříbrné lžičky v kuchyni; také patřil k elitě panství – bydlel v reprezentativním bytě přímo na zámku a v matrikách je titulován jako „Veledůstojný pán“ (=Spectabilis Dominus); často to byl vysloužilý důstojník nebo zkušený hospodářský úředník
správkař obuvi a oděvů (der Ausbesserer)
univerzální řemeslník nebo specializovaný pomocník, který se zaměřoval na opravy místo výroby nových kusů; často to byl méně majetný obuvník nebo krejčí, který neměl peníze na nákup celých kusů kůží či látek, proto se specializoval na „správky“ – flikování, přišívání podrážek a látání děr; v selských staveních byl správkařem často nejstarší člen rodiny (výměnkář), který opravoval nářadí, hrnce a dřevěné náčiní
sprostý reservník (der gemeiner Reservist)
jinak záložník v hodnosti vojína; v tehdejším vojenském jazyce toto slovo znamenalo „řadový“ nebo „prostý“ – označovalo vojáka nejnižší hodnosti, tedy vojína, který neměl žádnou poddůstojnickou šarži (nebyl to svobodník, desátník atd.); reservník pak znamenalo, že šlo o vojáka, který si odsloužil aktivní léta v armádě a byl propuštěn do zálohy (=rezervy); musel se však pravidelně účastnit vojenských cvičení a v případě mobilizace byl okamžitě povolán do války
sprostý voják (miles gregarius, der gemeiner Soldat)
šlo o nejnižší stupeň vojenské hierarchie = voják, který neměl žádnou poddůstojnickou šarži (nebyl to ani svobodník, ani desátník); slovo „sprostý“ pak neznamenalo nevychovanost, ale „prostý“ nebo „obecný“; sprostí vojáci bydleli v kasárnách nebo v dobách míru v podnájmu u měšťanů (tzv. ubytování v soukromí), což často vedlo k sňatkům s místními dívkami
staniční mistr (der Stationsmeister)
vysoký a klíčový uniformovaný funkcionář železniční správy, který v hierarchii stanice stál přímo pod přednostou stanice a velel veškerému provoznímu personálu (výpravčím, průvodčím, jízdonakladačům a mazačům); osobně koordinoval sestavování a posun vlakových souprav, dohlížel na správné odbavení cestujících a zavazadel, kontroloval činnost pokladen a telegrafu, řídil krizová opatření při poruchách na trati a zajišťoval, aby všechny vlaky odjížděly přesně podle vteřinového jízdního řádu
stárek (der Oberknecht / der Altgeselle)
obecné označení pro člověka, který byl mimořádně zkušený praktik, měl autoritu a řídil práci ostatních; jeho role se zásadně lišila podle toho, v jakém „rajónu“ působil: mohl být polním stárkem (vůdcem čeledi), mlýnským stárkem (prvním po mlynáři), pivovarským stárkem (pravou rukou sládka) nebo hodovým stárkem (čestná funkce)
starosta (consul, der Bürgermeister)
v českém prostředí nejvyšší představitel obce, městského obvodu nebo městské části; zastupoval obec navenek, odpovídal za její chod a byl volen ze řad členů zastupitelstva; byl nejdůležitější osobou v obci – vedl jednání, podepisoval důležité smlouvy a byl prostředníkem mezi občany a státní správou; moderní úřad starosty, jak ho známe, vznikl až se zavedením obecní samosprávy v polovině 19. stol.
statkář (possessionatus, der Gruntsbesitzer)
představoval v historii venkova majitele rozsáhlého svobodného pozemkového celku – statku; na rozdíl od sedláka, který byl v minulosti poddanským hospodářem na cizí půdě, statkář byl pánem na svém, často disponoval šlechtickým titulem nebo patřil k nejbohatšímu měšťanstvu; vlastnil půdu dominikální (=panskou), která nepodléhala robotě – naopak on sám často robotu od okolních sedláků vyžadoval (do roku 1848); nepracoval na poli rukama, protože řídil tým úředníků (ředitel velkostatku, šafář), kteří se starali o stovky hektarů polí, lesy, rybníky a pivovary
NOVÉ
státní úředník (der Staatsbeamte / der k.k. Beamte)
na základě rigidních zákonů a nařízení osobně administroval státní agendu, což obnášelo ruční psaní úředních listin husím brkem či ocelovým perem (později na mechanickém psacím stroji), vedení rozsáhlých kožených matrik, berních registrů, vyměřování daní, udělování koncesí a kontrolu podřízených úřadů; šlo o stálého civilního zaměstnance státu s doživotní definitivou, který v přísném byrokratickém systému (rozděleném do 11 hodnostních tříd) podléhal hierarchii svého ministerstva, zemského úřadu nebo okresního hejtmanství a stál jako nekompromisní vykonavatel státní moci nad řadovými občany
NOVÉ
státní úředník (v současnosti)
dnes je zaměstnancem České republiky zařazeným do služebního poměru, přičemž jeho postavení, práva a povinnosti na ministerstvech, ústředních úřadech či vládních agenturách specificky definuje a chrání zákon o státní službě; zaměřuje se na koncepční, legislativní a analytickou činnost, připravuje podklady pro vládní rozhodnutí, transformuje evropské směrnice do národního práva, administruje složitá správní řízení, rozhoduje o přidělování státních i unijních dotací a zajišťuje plynulý výkon veřejné správy
státní zaměstnanec
v období po roce 1950 (zejména v 50. a 60. letech 20. stol.) získal termín státní zaměstnanec velmi specifický význam – v dobových dokumentech se tento neurčitý název používal pro: vojáky z povolání (důstojníci a poddůstojníci ČSLA = Československé lidové armády), příslušníky SNB (=Sboru národní bezpečnosti, kam patřili tehdejší policisti veřejné bezpečnosti = VB), příslušníky StB (=Státní bezpečnosti), dozorce ve věznicích a příslušníky pohraniční stráže
státní zaměstnanec za monarchie (der Staatsbeamte)
v historickém kontextu 2. poloviny 19. stol. a počátku 20. stol. c.k. úředník; měl „jistotu“ – po určité době získal definitivu, což znamenalo, že byl prakticky nepropustitelný a měl nárok na doživotní penzi (výsluhu); pozice vyžadovala maturitu nebo vysokoškolský titul (často práva); rodiny státních zaměstnanců se často stěhovaly po celém Rakousko-Uhersku podle toho, kam byl úředník přeložen
stavební dozor (der Bauaufsicht / der Bauführer)
odborník, který jménem stavebníka (investora) dohlížel na řádné provádění stavebních prací; jeho úkolem bylo hlídat kvalitu, soulad s projektem, bezpečnost a čerpání rozpočtu
stavitel / stavbař (architectus, der Baumeister)
klíčová postava, která nesla technickou i právní odpovědnost za realizaci stavby organizačním talentem; před vznikem moderních inženýrských komor byl stavitel kombinací architekta, statika a manažera projektu; na rozdíl od zedníka musel mít stavitel státní zkoušku a koncesi – ta mu dávala právo nejen stavět, ale i samostatně projektovat budovy a podepisovat plány; stavitelé stáli za rozkvětem našich měst v 19. stol.; často vlastnili i cihelny nebo pily, aby měli kontrolu nad materiálem
stínoherec
loutkoherec, který vodil své loutky za poloprůsvitným plátnem, zatímco zezadu svítil silný zdroj světla, případně umělec, který stíny vytvářel svým tělem
stolař (lignarius, der Tischler)
v Čechách historicky též truhlář; řemeslník, který zpracovával dřevo a vyráběl primárně nábytek, dveře, okna a interiérové vybavení; ovládal klíčové a vážené řemeslo spojené s každodenním životem; stolař v minulosti vyráběl vše, co bylo potřeba: od rakví (často sdílené řemeslo s hrobníkem), přes stoly, židle, skříně, okna až po dřevěné hračky
strážmistr četnické stanice (der Gendarmerie-Wachtmeister)
v období let 1850-1945 klíčovým představitelem státní moci na venkově a v menších městech, kdy četnictvo bylo vojensky organizovaným sborem podřízeným politické správě; strážmistr pak na stanici vykonával: hlídkovou službu (četníci obcházeli svěřený rajón a museli být v úzkém kontaktu s obyvatelstvem i obecními úřady), vyšetřování (prováděli prvotní úkony u kriminálních činů, nehod a živelných pohrom – pro složitější případy byly zřízeny četnické pátrací stanice s elitními vyšetřovateli) a asistenci úřadům (četnictvo dohlíželo na dodržování vyhlášek, hygienických opatření při epidemiích a zajišťovalo veřejný pořádek)
strážmistr SNB
uniformovaný, ozbrojený příslušník represivního státního aparátu komunistického režimu, který v přísné vojenské hierarchii podléhal náčelníkovi obvodního oddělení a starším důstojníkům SNB; osobně hlídkoval v ulicích rajónu, kontroloval občanské průkazy, řídil dopravu, vyšetřoval běžnou drobnou kriminalitu, prováděl domovní prohlídky a v souladu s tehdejší ideologií stíhal projevy „protispolečenské činnosti“, příživnictví nebo politického disentu
strážmistr vládního vojska
poddůstojnická hodnost v unikátním a dnes už trochu zapomenutém vojenském sboru, který existoval pouze v letech 1939-1945 na území Protektorátu Čechy a Morava; po okupaci v březnu 1939 byla rozpuštěna československá armáda, kdy však Němci povolili vznik malého sboru (cca 7.000 mužů), který měl sloužit jako symbolická armáda autonomní vlády; strážmistry se stávali převážně bývalí poddůstojníci z povolání zaniklé československé armády; museli být árijského původu, fyzicky naprosto zdatní a bezúhonní
strážník (vigil, der Wachmann / der Schutzmann)
příslušník ozbrojeného sboru, který dbal na veřejný pořádek, bezpečnost a dodržování předpisů; v 19. a na počátku 20. stol. byl strážník pevnou součástí městského koloritu – mohlo jít o policejního strážníka nebo obecního strážníka; měl nárok na uniformu a stabilní plat, což byla v tehdejší době velmi žádaná jistota
strážník při dráze / vechtr (der Bahnwächter)
v železničářském slangu známý jako vechtr; žil s rodinou přímo u kolejí v izolovaném železničním strážním domku (=vechtrovně), kde byl klíčovým strážcem bezpečnosti na trati; služba vechtra byla náročná, osamělá a vázaná na neustálou pohotovost; jeho hlavní povinností bylo projít přidělený úsek trati po každém průjezdu vlaku a zkontrolovat stav kolejí, náspů a propustí; v éře parních lokomotiv včas odhaloval požáry polí a lesů vzniklé od jisker z komína; dále předával zprávy o průjezdu vlaku sousedním strážníkům pomocí praporků, košových návěstidel nebo zvonkových návěstí
strážný (custos, der Wächter)
osoba pověřená ochranou bezpečnosti osob, majetku nebo střeženého prostoru a dohledem nad dodržováním stanoveného řádu; role strážného byla od starověku základem fungování organizované společnosti a obrany sídel; historicky dbal na požární bezpečnost a varoval před blížícím se nepřítelem troubením nebo zvoněním; strážní střežili sídla šlechty a dohlíželi na pořádek v podhradí; dále mohli zajišťovat ochranu panských sýpek, lihovarů a lesů před pytláky a zloději; v opevněných městech strážní kontrolovali městské brány, vybírali mýto a po západu slunce brány uzavírali pro zajištění klidu měšťanů
strojmistr (magister machinarum, der Maschinenmeister)
vysoký, elitní technický funkcionář na železnici (v topírnách a depech), v lodní dopravě nebo ve velkých továrnách, který stál v přísné hierarchii přímo pod přednostou depa či ředitelem závodu a plně velel všem strojvedoucím, strojníkům, topičům a mazačům; osobně řídil chod celého depa, plánoval periodické opravy a revize parních strojů, kontroloval kvalitu zbrojení uhlím a vodou, prováděl přísné technické zkoušky personálu, rozepisoval služby a musel operativně řešit veškeré nahlášené závady na lokomotivách; vůči vedení nesl absolutní osobní odpovědnost za provozuschopnost strojového parku a dodržování jízdních řádů či výrobních plánů, zatímco vůči podřízeným vystupoval jako nekompromisní autorita, která přidělovala lokomotivy na turnusy, schvalovala dovolené a trestala technologickou nekázeň
strojní mechanik
v 19. stol., v době průmyslové revoluce, byl strojní mechanik elitním dělníkem: musel umět kov brousit, pilovat, vrtat i nýtovat; často pracoval v lokomotivkách (například v ČKD) nebo textilních továrnách, kde udržoval v chodu obří parní stroje a stavy; šlo o „aristokracii dělnictva“ – mechanici byli gramotní, museli umět číst v technických výkresech a jejich plat byl často dvojnásobný oproti nekvalifikovaným dělníkům
strojní zámečník (der Maschinenschlosser)
klíčovou postavou v továrnách jako Škoda Plzeň, ČKD Praha nebo Vítkovice; jeho práce zahrnovala: čtení plánů (jeden z prvních dělníků, který musel být technicky gramotný – rozuměl technickým výkresům a geometrii), lícování a montáž (v době, kdy se součástky nevyráběly na automatických linkách, musel zámečník každý díl ručně upilovat a „dolícovat“ tak, aby do sebe ozubená kola či písty parního stroje přesně zapadaly) a nástroje (jeho nejlepšími přáteli byly pilníky všech tvarů, posuvná měřítka, rýsovací jehly, závitníky a ruční vrtačky); na rozdíl od běžného kováře, který pracoval s hrubým žhavým kovem, strojní zámečník pracoval s kovem za studena a s přesností na zlomky milimetru; byli placeni výrazně lépe než nekvalifikovaní dělníci
strojník / mašinista (machinator, der Maschinist)
role strojníka se zásadně lišila podle toho, kde „krotil“ energii: mohlo jít o strojníky v továrně, strojníky u mlátičky či lokomotivní strojníky; strojníci museli mít strojnický průkaz a byli lépe placeni než zámečníci a často nosili uniformy nebo specifický pracovní oděv, který dával najevo jejich odbornost
strojník v cementárně (der Zementfabrik-Maschinist)
v éře industrializace klíčovým technickým pracovníkem se strojnickými zkouškami, který odpovídal za chod složitých soustrojí pro výrobu stavebních hmot; před elektrifikací obsluhoval obří parní stroje, které poháněly drtiče vápence a mlecí zařízení – musel hlídat tlak v kotlích a mazat stovky ložisek; šlo o extrémně náročnou práci v neustálém bílém prachu a ohlušujícím hluku mlýnů – vzhledem ke své práci trpěli plicními chorobami; přesto šlo o kvalifikovaného odborníka, který stál v hierarchii továrny mnohem výše než běžní dělníci u pecí
strojová švadlena (die Maschinennäherin)
v historii symbolem průmyslové revoluce v oděvnictví; na rozdíl od klasické švadleny, která šila v ruce, ovládala tato žena moderní technologii – šicí stroj (například značku Singer a další); tato profese znamenala přechod od zakázkového krejčovství ke konfekci (=sériové výrobě); mnohé strojové švadleny pracovaly doma jako subdodavatelky pro velké oděvní domy, kdy šicí stroj byl jejich nejdražším majetkem a často se na něj šetřilo celé roky jako na věno; s rozvojem textilek (například v Prostějově) se švadleny soustředily do velkých hal – práce byla monotónní, rychlá a náročná na zrak a záda
strojvůdce / strojvedoucí / strojvodič / mašinfíra (der Lokomotivführer / der Maschinenmeister)
nesl odpovědnost za životy cestujících i za drahé stroje; v 19. stol. musel dokonale rozumět parnímu stroji – topení, mazání, regulaci tlaku páry; často začínal jako topič (ten, co házel uhlí) a po letech praxe se vypracoval na strojníka; šlo o vážené státní zaměstnance s uniformou; zároveň bydleli ve služebních bytech v blízkosti nádraží nebo depa; s érou motorizace a elektřiny zmizely saze a prach, a tak strojvůdce už nenosil montérky od oleje, ale čistou uniformu s kravatou – musel tak nově rozumět elektrickým schématům, pneumatickým brzdám a motorům; s nástupem počítačů do lokomotiv (například řady Pendolino nebo Vectron) se strojvůdce stal dozorčím orgánem – místo poslechu klepání ventilů dnes sleduje LCD displeje, kdy mu počítač hlásí každou odchylku v napětí nebo tlaku
střelnický (der Schießbudenbesitzer)
majitel pojízdné pouťové střelnice – nabízel zábavu ve střelbě ze vzduchovek na terče, hliněné dýmky nebo mechanické figurky; ceny pro vítěze byly skromné – papírové růže, perníková srdce nebo levná bižuterie; patřil ke komunitě „světských“
střihač (der Hüttenscherer / der Blechscherer)
specializovaný dělník v kovozpracujícím průmyslu, který měl na starosti finální dělení a úpravu rozměrů kovových polotovarů – nejčastěji plechů, prutů nebo drátů; pracoval v náročném prostředí železáren (například v ostravských Vítkovicích, na Kladně nebo v Třinci) a ovládal obrovské mechanické stroje; střihač obsluhoval masivní mechanické (později hydraulické) nůžky, které dokázaly přestřihnout i silné ocelové pláty – musel mít odhad a přesnost, aby materiál naporcoval podle výkresů s minimálním odpadem; často pracoval přímo u válcovacích tratí, kde stříhal ještě žhavé kovové pásy jedoucí z pecí; i když stroj stříhal sám, manipulace s těžkými kusy kovu vyžadovala značnou sílu a koordinaci s ostatními dělníky v partě
střihač u filmu (der Filmeditor / der Cutter)
člověk, který z hromady natočeného materiálu skládá výsledné dílo, určuje jeho rytmus, emoce a srozumitelnost; byl to řemeslník a umělec v jedné osobě, jehož práce byla fyzicky velmi náročná a vyžadovala absolutní soustředění; v éře klasického filmu doslova pracoval s nůžkami – celuloidový pás rozstříhal na jednotlivé záběry a ty pak spojoval speciálním lepidlem (acetonem) nebo lepicí páskou; před digitální érou musel střihač ručně synchronizovat obrazový pás se zvukovým pásem podle klapky
studnař (putearius, der Brunnenmacher)
řemeslník, který spojoval intuici proutkaře s dřinou kopáče a přesností zedníka – vyhledával prameny a budoval zdroje života pro města i statky; musel odhadnout, kde je „žila“ – kopal ručně (krumpáčem a lopatou) v úzkém profilu do hloubek i přes 20 metrů; zodpovídal za to, že se stěny nezřítí; studny roubil dřevem (dubovým či jedlovým) nebo je vyzdíval kamenem (často žulou); musel zajistit, aby do studny neprosakovala povrchová nečistota; ve městech studnaři budovali i dřevěná potrubí a veřejné kašny na náměstích, které zásobovaly obyvatele vodou
sudí (iudex, der Richter)
osoba pověřená výkladem práva a vynášením rozsudků ve sporech nebo při porušení zákonů; jeho role byla od počátku státnosti pilířem veřejného pořádku a symbolem panovnické moci přenesené na úředníky; v historii českých zemí šlo o jeden z nejdůležitějších úřadů; kromě oficiálních soudů existovali i volení sudí, kteří v komunitách urovnávali sousedské spory dříve, než došlo k drahému oficiálnímu procesu
svačinářka / nosička jídla (die Jausenfrau)
v minulosti nepostradatelnou postavou průmyslového a školního provozu, která zajišťovala doplňování energie pracujících a studujících; role svačinářky se zrodila s rozmachem velkých továren a školních jídelen v první polovině 20. stol.: v obřích halách národních podniků projížděla mezi stroji s vozíkem naloženým čerstvými rohlíky, vlašským salátem, mlékem v pytlíku nebo limonádou – pro dělníky byla symbolem krátkého odpočinku v náročné směně; v socialistických školách připravovala hromadné svačiny (pověstné chleby s pomazánkou a čaj do hliníkových hrnků) – musela zvládnout nakrmit stovky dětí během patnáctiminutové přestávky; oficiálně šlo o pomocnou sílu v závodním stravování
svářeč (der Schweißer)
pracovník, který spojoval kovové (případně plastové) díly pomocí tepla a tlaku tak, aby vznikl nerozebíratelný spoj; v minulosti spojoval konstrukce pomocí obalené elektrody nebo plamene; jeho práce vyžadovala manuální zručnost při vedení hořáku a ochranu zraku tmavým sklem; prováděl také vizuální kontrolu svarů a zodpovídal za pevnost tlakových nádob nebo nosných konstrukcí strojů
svíčkař / voskař (cerarius, der Wachszieher / der Kerzengießer)
řemeslník, který z drahého včelího vosku nebo levnějšího loje vyráběl svíce, kdy ovládal technologii tavení, čištění a tvarování vosku; pracoval s včelím voskem (luxus pro kostely a šlechtu) nebo s lojem (páchly, čmoudily, ale byly pro chudé); svíce vyráběl „máčecí“ metodou (opakované namáčení knotu) nebo „litím“ do forem; vyráběl i voskové figurky, srdce či končetiny, které lidé nosili jako dary do kostelů (votivní dary) za své uzdravení;
svinař (der Schweinehirt / der Schweinezüchter)
zodpovídal za chov a výkrm prasat; jeho role se lišila podle toho, zda šlo o panského zaměstnance, nebo obecního pasáka; na velkostatcích spravoval rozsáhlá stáda; musel znát cykly lesa – kdy prasata vyhnat na pastvu a kdy je zavřít do chlévů na dokrmení; zodpovídal za to, aby panské stoly měly dostatek sádla a masa; každé ráno troubením na roh sháněl prasata od jednotlivých sousedů z vesnice a odváděl je na společné pastviny; byl placen drobnými penězi a naturáliemi (tzv. pořadí – jídlo u jednotlivých hospodářů)
svobodník (der Gefreiter)
v armádě (rakousko-uherské, prvorepublikové i dnešní) byl svobodník první „povýšenou“ hodností; v 19. stol. byl svobodník zkušený voják, který byl „osvobozen“ (odtud název) od běžných únavných stráží, aby mohl velet menší skupině vojáků; v současnosti je svobodník (zkratka svob.) hodností v Armádě ČR a náleží vojákům v aktivní službě po odsloužení určité doby a splnění odborných zkoušek, kdy na rameni nosí jednu stříbrnou pecku (hvězdičku)
svobodník / dědiník (libertini, libertinus, der Freysassen)
před rokem 1848 svobodný sedlák bez erbu, který robotoval jen králi (často formou vojenské služby nebo poselství); svobodný držitel půdy, který nepatřil žádné vrchnosti, jenž nepodléhal robotě ani poddanským dávkám; jeho jedinou „vrchností“ tak byl přímo král (panovník); měli právo nosit zbraň, svobodně se stěhovat a prodávat svůj majetek – jejich statky byly zapsány v tzv. svobodnických knihách; nejsilnější komunity svobodníků žily na Kouřimsku, Táborsku a Voticku
svobodný rytíř (eques, der Ritter)
příslušníkem nižší šlechty, který v hierarchii stál přesně mezi prostým šlechticem (zemanem či rytířem bez titulu) a panským stavem (barony a hrabaty); požíval značná privilegia, ale zároveň musel splňovat přísné podmínky „urozenosti“; v českých zemích a Rakouském císařství byl titul Rytíř dědičným šlechtickým stupněm; původně šlo o těžce oděného jezdce, ale od 18. stol. se titul uděloval především za zásluhy o stát (vojenské, úřednické nebo vědecké); svobodní rytíři měli právo vlastnit deskové statky (panské velkostatky), být osvobozeni od daní z hlavy a podléhat pouze šlechtickým soudům; dále měli svůj vlastní erb a pečeť; přídomek „svobodný“ (ve smyslu svobodný pán – Freiherr) se někdy plete s titulem baron, ale u rytířů znamenalo „svobodný“ především to, že jejich majetek byl svobodným lénem – nepodléhali tedy žádné jiné vrchnosti kromě samotného panovníka
svrškař (der Oberteilhersteller)
v minulosti vysoce specializovaný řemeslník v obuvnictví, který vyráběl horní část boty; jeho role se oddělila od obuvníka s nástupem dělby práce a prvních manufaktur; zatímco švec dělal celou botu, on se soustředil jen na „svršek“ (to, co vidíme nad podrážkou) – vyřezával díly z kůže, tenčil je (štupoval), prošíval a zdobil děrováním; s nástupem průmyslové revoluce se ze svrškařů stali specialisté na obuvnické šicí stroje; byla to práce vyžadující neuvěřitelnou přesnost – jeden křivý steh znehodnotil drahou kůži; zároveň mnoho svrškařů pracovalo doma (tzv. faktorský systém), kdy z továrny dostali nastříhané díly, ty doma sešili a hotové svršky odevzdali zpět
sýrař (der Käser)
specialista, který ovládal chemii srážení mléka dávno předtím, než byla vědecky popsána; v 18. a 19. stol. vrchnost často najímala odborníky z Alp (tzv. Švýcary), aby zavedli výrobu tvrdých sýrů emmentálského typu – ti žili přímo v panských sýrárnách (švajcarech); musel umět připravit přírodní syřidlo (z telecích žaludků), odhadnout správnou teplotu „zasýření“ a pracovat se sýrařským harfami; zodpovídal za zrání sýrů v chladných sklepech, kde bochníky měsíce čistil a obracel; v menších provozech sýrař zajišťoval i výrobu tvarohu a stloukání másla pro panskou kuchyni i trh
šafář (villicus, der Schaffer)
v historii klíčový hospodářský správce na panském dvoře nebo velkostatku, který fungoval jako přímý nadřízený veškeré čeledi a námezdních dělníků; byl to vlastně dnešní terminologií „provozní manažer“ zemědělského dvora, který zodpovídal za to, že práce na polích a ve stájích poběží podle plánu vrchnosti; rozděloval práci čeledínům a děvečkám, dohlížel na jejich docházku a kvalitu odvedené práce; zároveň měl právo trestat neposlušnost a lenost; dále zodpovídal za panský inventář, tedy za nářadí, osivo a krmivo, také dohlížel na krmení dobytka a čistotu ve dvorech; šafář byl nejvýše postaveným sluhou – nebyl to panský úředník (neměl obvykle vyšší vzdělání), ale zkušený praktik, který vzešel často z řad sedláků; požíval velké autority, bydlel v lepším bytě přímo v areálu dvora a dostával vyšší deputát (příděl potravin a dřeva)
šafářka (die Schafferin)
pokud byla žena šafářkou, povětšinou šlo o ženu šafáře (=hospodářského správce na panském dvoře nebo velkostatku zodpovídající za to, že práce na polích a ve stájích poběží podle plánu vrchnosti), která vládla ženské části čeledi v kuchyni, v mléčnici a při péči o drůbež
šašek (der Hofnarr)
role šaška nebyla jen o dělání hloupostí; byla to vysoce politická a intelektuální funkce – na šlechtických sídlech a královských dvorech využíval satiru a vtip k tomu, aby panovníkovi naznačil chyby, které si nikdo jiný netroufl vyslovit – byl tak jeho kritikem, ale i důvěrníkem; byl často považován za „posvátného blázna“, kdy jeho úkolem bylo odvracet smůlu a rozptylovat melancholii panstva; musel být mistrem slova, akrobacie i hudby
šenkýř (tabernator, cauponis, der Schenker / der Wirth)
v historii klíčovou postavou společenského života obce, který byl v centru veškerého dění, disponoval hotovými penězi a požíval značné důvěry (nebo kontroly) vrchnosti; role šenkýře se lišila podle toho, zda byl majitelem, nebo nájemcem: nejčastěji byl nájemcem panské hospody (šenkýř si od majitele panství pronajímal právo čepovat pivo a víno, kdy musel odebírat výhradně panský mok a platit pevnou činži), případně byl svobodným šenkýřem (ve městech nebo na vlastních statcích mohl mít šenkýř vlastní právo várečné); taktéž měl na starosti garanci pořádku (odpovídal za to, že se v hospodě nebudou dít nekalosti, nebude se hrát v zakázané karty a že hosté nebudou „přetaženi“ přes zavírací hodinu, tzv. policejní hodinu); v době bez internetu a novin byl tím, kdo věděl o všem první – od prodejů polí až po politické klepy z města
ševcovský tovaryš (socius sutoris, der Schustergeselle)
v hierarchii řemesla „hotový“ švec, který už měl za sebou učednická léta, ale ještě nevlastnil vlastní dílnu ani titul mistra; byl to kvalifikovaný námezdní pracovník, jehož život definovaly dvě věci: vandrování (po vyučení cca v 17-18 letech musel tovaryš povinně vyrazit „na vandr“, kdy putoval od města k městu, aby se u různých mistrů naučil nové techniky; bez vandrovní knížky plné razítek se později nemohl stát mistrem), život u mistra (když našel práci, bydlel a stravoval se přímo v domě svého mistra – nebyl to ale sluha, nýbrž odborník, který dostával týdenní mzdu)
šička (sutrix, die Näherin)
před průmyslovou revolucí se vše šilo ručně – s vynálezem šicího stroje (pol. 19. stol.) se profese rozdělila na domácí šičky (šila doma na vlastním stroji, často značky Singer, pro místní zákazníky nebo jako subdodavatelka pro velké firmy) a tovární šičky (pracovaly ve velkých halách textilních center (například Prostějov, Liberec, Brno, kdy práce byla organizována úkolově – jedna šička šila celý den jen rukávy, jiná jen knoflíkové dírky); byla to jedna z mála cest k samostatnému výdělku pro ženy
šikovatel (der Feldwebel)
v minulosti klíčový poddůstojník, který „šikoval“ (řadil) vojsko a dbal na disciplínu; v rakousko-uherské armádě i v První republice šikovatel zodpovídal za výcvik, ubytování, stravování a morálku mužstva; byl to on, kdo znal každého vojáka jménem a řešil jejich každodenní problémy i prohřešky; při postupu vojska dohlížel na správné rozestupy a řazení jednotek (odtud název šikovatel = ten, kdo tvoří šiky)
šindelář (scindiarius, der Schindler / der Schindelmacher)
historicky klíčový řemeslník, který vyráběl šindele – dřevěné střešní krytiny; tato profese byla rozšířená především v zalesněných horských a podhorských oblastech, kde byl dostatek vhodného dřeva (smrk, jedle, modřín); šindeláři často žili na okraji lesa nebo se stěhovali za prací do míst, kde probíhala těžba; patřili k chudší, ale vážené vrstvě obyvatel, kdy jejich práce byla ceněna, protože šindel byl po staletí nejběžnější krytinou na kostely, fary, selská stavení i panská stavení; kvalitní šindele se vyráběly výhradně ručně pomocí speciální sekery (šindelářky) nebo štípačky se dřevo štípalo (nikoliv řezalo) z kulatiny, tak že štípáním se nenarušila vlákna dřeva, což zaručovalo lepší voděodolnost a trvanlivost (někdy až 80 let)
školní inspektor / dozorce škol (inspector scholarum, der Schulinspektor)
v historii vysoký státní či církevní úředník dohlížející na úroveň vzdělávání; pravidelně navštěvoval školy, kde prověřoval znalosti žáků a metodické postupy školních učitelů; sledoval také politickou a náboženskou spolehlivost pedagogického sboru; kromě toho kontroloval stav školních budov, hygienu a to, zda mají žáci dostatek učebnic a pomůcek; existovali okresní školní inspektoři (často jimi byli zkušení ředitelé škol nebo církevní hodnostáři) a zemští inspektoři, kteří podléhali přímo ministerstvu
školní učitel (ludi magister, der Schullehrer)
v historii klíčová postava vzdělanosti; bydlel přímo ve škole (často jedna vlhká místnost vedle třídy); i když byl chudý a jeho plat závisel na tom, co mu sedláci přinesli (vajíčka, mouka), byl v obci vedle faráře jediným skutečným vzdělancem, kterému pod rukama prošly celé generace předků, jež vzdělával; začínal jako podučitel (pomocník), po zkouškách se stal učitelem a vrcholem byl řídící učitel (správce školy; učitelství se velmi často dědilo – pokud byl učitelem otec, bývali jím často i synové a dcery (ty se však do roku 1919 nesměly vdát, jinak musely ze služby odejít – tzv. celibát učitelek)
školník (servus scholae, der Schuldiener)
v historii nepostradatelným strážcem školní budovy a technického provozu; v 18. a 19. stol. byl školník často zároveň zvoníkem nebo kostelníkem; jeho hlavním úkolem bylo v zimě brzy ráno zatopit v kamnech v každé třídě, aby děti nepřišly do mrazu, kdy štípal dřevo, nosil uhlí, čistil popel, drhnul podlahy, čistil tabule a staral se o inkoust v kalamářích; prováděl také drobné opravy lavic; často fungoval jako prodloužená ruka učitele při udržování kázně na chodbách a na dvoře; školník měl privilegium školnického bytu přímo v budově školy (často v suterénu), aby mohl budovu střežit i v noci
šmejdíř (der Kleinnhändler)
podomní obchodník nebo kramář, který prodával drobný spotřební a ozdobný náklad; jeho role byla pro venkov klíčová, protože přivážel zboží z měst a ciziny až do chalup; prodával drobnosti, které nebyly v běžných vesnických krámech – jehly, nitě, knoflíky, zrcátka, levné šperky, svaté obrázky nebo dětské hračky; slovo „šmejd“ mimochodem nemělo původně hanlivý význam (jako dnes ve smyslu nekvality) – označovalo drobné kovové zboží a galanterii
šofér
označení pro řidiče motorového vozidla, které se v českých zemích vžilo s nástupem automobilismu na přelomu 19. a 20. stol.; ovládal tehdy moderní technologie a často sloužil u movitých zaměstnavatelů; pokud byl panským šoférem, tak sloužil u šlechty či továrníků, kde musel být zároveň špičkovým mechanikem, protože auta byla nespolehlivá a opravy se prováděly na cestě; nebo byl jako šofér prvních poštovních autobusů nebo nákladních vozů (například značek Praga či Tatra) byl hrdinou silnic, který musel zvládat jízdu v extrémních podmínkách bez posilovačů a synchronizovaných převodovek
šofér v mezinárodní dopravě (ČSAD MKD)
řidič kamionů jezdící „na Západ“ byl záviděnou profesí; měl devizové přísliby a diety v cizí měně (valuty) – mohl nakupovat v Tuzexu nebo dovážet zboží, které v ČSSR nebylo (elektroniku, džíny, banány); tato práce vyžadovala bezúhonnost a často i spolupráci nebo tichý souhlas s dozorem StB (=Státní bezpečnosti), protože režim se bál emigrací
šoltys / fojt (der Schultheiß / der Scholz / der Vogt)
v historii zakladatelem osady nebo jejím správcem, který požíval rozsáhlá privilegia; na Moravě a ve Slezsku se termín fojt/ šoltys používal pro muže, který na základě smlouvy s vrchností organizoval osídlování neobydlených oblastí (tzv. lokační právo); byl „manažerem“ kolonizace, kdy přivedl na panství nové osadníky, vyměřil jim pole a dohlížel na stavbu jejich domů; úřad šoltyse byl obvykle dědičný (tzv. dědičné fojtství/ šoltyství) – rodina šoltysů tvořila vesnickou aristokracii, která se často ženila a vdávala pouze mezi sebou; byl nejbohatším člověkem ve vsi; měl i právo vlastnit svobodný lán půdy (bez roboty), případně provozovat mlýn, pilu, kovárnu nebo hostinec; mezi jeho práva patřila i možnost lovit v panských lesích nebo pást více dobytka než ostatní
špitálník / chovanec špitálu (hospitalarius, der Spitler)
člověk (v historii obyvatel nebo chovanec špitálu), o kterého se obec, církev nebo nadace starala, protože se o sebe nedokázal postarat sám; pro pochopení tohoto stavu je třeba si uvědomit, že historický špitál nebyl nemocnicí v dnešním smyslu, ale spíše kombinací chudobince, starobince a útulku pro nemocné či invalidy; špitálníky se stávali zchudlí měšťané, osamělí staří lidé bez příbuzných nebo váleční invalidé; aby byl někdo přijat jako špitálník, musel být obvykle místním příslušníkem dané obce; měl nárok na „stůl a lože“ – dostával stravu, ošacení, teplo a duchovní péči; za to na oplátku musel dodržovat přísný řád špitálu (společné modlitby, zákaz opíjení, zákaz nočních vycházek); pokud to jeho zdravotní stav dovoloval, špitálník musel pomáhat s provozem zařízení – například pracovat na špitální zahradě, uklízet nebo pomáhat v kuchyni
špižíř (der Speisemeister)
úředník nebo pověřený zřízenec, který měl doslova „pod palcem“ klíče od spíží, sklepů a sýpek; jeho hlavním úkolem bylo přijímat naturální dávky (vejce, sýry, maso, mouku), kontrolovat jejich kvalitu a vydávat je kuchařům; musel vést přesné záznamy, aby se v panské kuchyni neplýtvalo; v době bez lednic musel rozumět ukládání potravin v ledu, nasolování, uzení a nakládání; zodpovídal tak za to, aby zásoby vydržely přes celou zimu a neshnily
šrotéř (der Schröter)
specializovaný dělník a logistik pověřený manipulací s těžkými sudy, především vinnými a pivními; jeho role byla nezbytná pro fungování středověkého a raně novověkého obchodu s nápoji, kdy sudy vážily stovky kilogramů; často dohlížel na to, aby při transportu nedošlo k poškození sudu nebo k „ochutnávání“ obsahu vozky – v některých městech měli šrotéři výhradní právo na manipulaci s vínem; v úzkých uličkách historických měst šrotéři koordinovali vykládku tak, aby neblokovali hlavní tahy
štábní kapitán (der Stabshauptmann)
důstojnický hodnostní stupeň, který v československé armádě existoval v letech 1918-1953 – stál v hierarchii přesně mezi „obyčejným“ kapitánem a majorem; byl často připravován na funkci zástupce velitele praporu nebo působil v odborných štábních funkcích (odtud název); hodnost vznikla z tradice rakousko-uherské armády, kde existoval tzv. kapitán-adjutant nebo starší typy setníků, kteří nebyli veliteli rot, ale sloužili přímo u štábu pluku
štábní strážmistr (der Stabs-Wachtmeister)
v historii vysoký poddůstojnický nebo praporčický hodnostní stupeň, který existoval v četnictvu, policii a u některých druhů vojsk (zejména u jízdy a dělostřelectva); šlo oo zkušeného profesionála, který měl za sebou obvykle 10 až 15 let bezúhonné služby; v hierarchii stál nad vrchním strážmistrem a pod podporučíkem nebo praporčíkem; štábní strážmistr byl často velitelem důležité četnické stanice a zodpovídal za bezpečnost v celém rajónu; dále vedl pátrání po zločincích, dohlížel na podřízené strážmistry a komunikoval s okresním hejtmanem
štepérka (die Stepperin)
kvalifikovaná dělnice v obuvnickém nebo textilním průmyslu (například ve slavných Baťových závodech ve Zlíně), která v přísné hierarchii tovární dílny či pásové výroby podléhala přímo mistrovi a kontrole kvality; na speciálním průmyslovém šicím stroji (štepovačce) s velkou přesností sešívala (štepovala) k sobě jednotlivé kožené nebo textilní díly obuvi, zejména svršky bot, dělala ozdobné či pevnostní lemy a prošívala silné vrstvy materiálů dratví; vykonávala nesmírně stereotypní a úmornou práci v neustálém hluku stovek strojů, přičemž na konci směny musela odevzdat přesný počet bezchybně prošitých svršků, vyčistit a naolejovat svůj stroj a zamést odřezky kůže
štětkářský pomocník (der Pinselnmachergehilfe)
kvalifikovaný řemeslník v oboru štětkářství, který měl za sebou učební léta, ale ještě neprovozoval vlastní živnost jako mistr; štětkářství bylo náročné řemeslo na pomezí kartáčnictví a jemné mechaniky; byl klíčovou silou v dílně: jeho hlavní prací byla příprava a zpracování surovin – nejčastěji prasečích štětin, koňských žíní nebo jemných srstí (například z jezevce či veverky); musel umět materiály třídit, čistit, srovnávat podle délky a svazovat do přesných snopečků; pro svojí práci musel ovládat techniku upevňování štětin do násad (zděří) pomocí smoly, tmelů nebo drátování tak, aby štětiny nevypadávaly; štětkářství bylo soustředěno do oblastí s tradicí chovu hospodářských zvířat nebo tam, kde byla poptávka od malířů a natěračů
štolmistr / vrchní štolba (praefectus stabulis, der Oberststallmeister)
jedním z nejvyšších a nejprestižnějších dvorských úředníků, který zodpovídal za panovníkovy konírny, dopravu a hladký průběh cestování dvora; měl na starosti veškeré úkony spojené s cestováním dvora – vedl konírny, spravoval zásoby krmiva (sena) a zajišťoval nákup a výcvik koní; při přesunu celého dvora stál nejvyšší štolba v jeho čele, vedl průvod a měl výsadní práva nad ostatními úředníky, aby zajistil hladký průběh cesty; patřil k exkluzivním složkám dvora vedle hofmistra či kuchmistra; úřad nejvyššího štolby je znám již od 13. stol. a v Čechách jej zastávaly významné šlechtické rody
štukatér / sádrař (gypsator, der Stuckateur)
vysoce specializovaný umělecký řemeslník, který se věnoval zdobení interiérů a fasád pomocí štuku (směsi vápna, sádry, písku a mletého mramoru); vytvářel složité stropní rozety, římsy, pilastry a figurální reliéfy; jeho práce vyžadovala znalost geometrie, kreslení a modelování z ruky; špičkoví štukatéři ovládali techniku scagliola (napodobování mramoru), která byla tak dokonalá, že byla k nerozeznání od pravého kamene; šlo o prestižní povolání na pomezí řemesla a volného umění – štukatéři si své receptury na směsi přísně střežili jako rodinné tajemství
štukatérský modelář (der Stuckmodelleur)
umělecký řemeslník specializovaný na modelování originálních prvků z hlíny, vosku nebo sádry, ze kterých se následně snímají formy pro sériovou výrobu štukové výzdoby; rozdíl mezi modelářem a štukatérem definuje hranici mezi volnou uměleckou tvorbou a řemeslnou technologií; tento modelář vytvořil z hlíny jedinečný kus – například andělíčka nebo květinový vlys; musel mít sochařské nadání a smysl pro architekturu – jakmile byl model hotov, jeho práce skončila vytvořením tzv. „matky“ (prvního odlitku)
švadlena (sutrix, die Näherin)
v historii samostatná řemeslnice nebo domácká dělnice, která se specializovala na šití a opravy oděvů, prádla nebo doplňků; na rozdíl od krejčové, která často oděvy sama navrhovala a stříhala „z hlavy“, se švadlena v širším slova smyslu věnovala spíše technickému sešívání a jemným ručním pracím; role švadleny se zásadně proměňovala s technologickým pokrokem: do roku 1850 šlo pouze o ruční švadleny (vše šila ručně, steh po stehu – specializovala se na „bílé šití“, či-li spodní prádlo, košile, ložní prádlo nebo zdobné prvky); po roce 1850 se rozšířily strojové švadleny (rozšířením šicích strojů se stala symbolem raného průmyslu – šila buď doma jako subdodavatelka pro velké firmy, nebo docházela do bohatých rodin jako „švadlena na den“, kde opravovala a šila výbavu); v textilních centrech (například v Prostějově, Liberci nebo Písku) pracovala v halách u dlouhých řad strojů – práce tam byla úkolová a vyčerpávající
švec (sutor, der Schuster / der Schuhmacher)
řemeslník, který vyráběl a opravoval boty, holínky a pantofle z kůže – v historii klíčovým řemeslníkem zajišťujícím obuv pro celou komunitu; musel ovládat krájení kůže, šití dratví (přenostřenou nití), flokování (přibíjení podrážek dřevěnými hřebíčky) a hlazení hran; ve městech ševci tvořili jedny z nejpočetnějších a nejstarších cechů; vesničtí ševci často pracovali jako „poutní ševci“, kteří obcházeli sedláky a šili boty přímo u nich ve stavení z jejich vlastní kůže; v hierarchii řemesel stáli uprostřed – nebyli tak bohatí jako řezníci, ale měli stabilnější obživu než tkalci
tabáčník / tabákový trafikant / prodejce tabáku (der Tabaktrafikant)
v historii držitelem státní koncese k prodeji tabákových výrobků, kolků a cenin; v rakousko-uherské monarchii i za První republiky šlo o specifickou sociální pozici, která sloužila jako forma státního zaopatření; tabák byl státním monopolem, tudíž trafikant nebyl běžný obchodníkem, ale osobou, které stát (přes Generální ředitelství tabákové režie) propůjčil právo prodeje; toto povolání bylo primárně určeno pro válečné invalidy, vysloužilé kapitulanty, vdovy po vojácích nebo po státních úřednících – byl to způsob, jak se stát postaral o lidi, kteří pro něj obětovali zdraví nebo blízké, aniž by jim musel vyplácet vysoký důchod; kromě tabáku, doutníků a cigaret (jako byly legendární Memphis nebo Sport) prodávali také poštovní známky, kolky, losy státní loterie a často i noviny; trafiky často se nacházela na strategických místech – u nádraží, radnic nebo na rozích hlavních ulic
tabákový revizor (der Tabak-Revisor)
státní úředník zaměstnaný u Tabákové režie (monopolní státní podnik spravující pěstování, výrobu a prodej tabáku); jeho úkolem byl přísný dohled nad dodržováním státního tabákového monopolu, který byl jedním z největších příjmů státní pokladny Rakouska-Uherska i První republiky; revizor objížděl přidělený okres a kontroloval tabákové trafikanty – prověřoval, zda prodávají pouze oficiální zboží ze státních tabákových továren, zda sedí účetní knihy, zásoby kolků a zda ceny odpovídají státním tarifům; v oblastech, kde se tabák pěstoval (zejména na jižní Moravě nebo Slovensku), revizor kontroloval osetou plochu, počet listů na rostlinách a dohlížel na to, aby pěstitelé neprodávali část úrody „načerno“
tajemník MNV / obecní tajemník
v letech 1945-1990 klíčovou postavou státní správy v obci; zatímco předseda MNV (Místního národního výboru) byl figurou politickou (reprezentativní), tajemník byl výkonným úředníkem, který měl na starosti faktický chod úřadu, tzn. byl prakticky motorem obecní administrativy v éře socialismu; měl na starosti obecní rozpočet, správu obecního majetku a koordinaci akcí v rámci akcí Z (dobrovolné brigády na stavbu prodejen, kanalizací či kulturních domů); dále vedl evidenci obyvatel, vydával různá potvrzení (například pro studium nebo výjezdy do zahraničí) a úzce spolupracoval s OV KSČ (=Okresní výbor Komunistické strany Československa) a složkami StB (=Státní bezpečnosti) či VB (=Veřejné bezpečnosti) při prověřování občanů
tajemník obce / města (secretarius, der Stadtsekretär)
nejvýše postaveným úředníkem obecního či městského úřadu; na rozdíl od starosty, který byl voleným politikem, je tajemník profesionálním manažerem, který úřad řídí po odborné a personální stránce; musel dokonale ovládat zákony, nařízení vrchnosti a později státu – připravoval podklady pro jednání konšelů (radních), sepisoval protokoly a vedl městskou korespondenci; na rozdíl od starostů, kteří se měnili, tajemník v úřadě často zůstával desítky let
tankista (der Panzersoldat)
člen osádky bojového obrněného vozidla (=tanku); tankisté byli specializovanou a elitní složkou moderních armád 20. stol., cvičenou k ovládání, řízení a boji s touto těžkou technikou, která se poprvé objevila v bahně 1. světové války
taxikář (der Taxifahrer)
řidič osobního motorového vozidla určeného k individuální přepravě cestujících za úplatu, obvykle na vyžádání; byl přímým motorizovaným nástupcem fiakristů a drožkářů a stal se neodmyslitelnou součástí městské dopravy 20. stol.
technický adjunkt (der technische Adjunkt)
odborný státní úředník s technickým vzděláním, který působil v rámci rakousko-uherské a později prvorepublikové státní správy; byl to kvalifikovaný technik (často absolvent průmyslové školy nebo techniky), který vykonával odborný dozor a administrativu v technických oborech; jako technický adjunkt mohl pracovat ve státní stavební správě, u železnice či u důlní a hutní správy
technický pracovník
široké označení pro zaměstnance, který vykonával odborné činnosti spojené s obsluhou, údržbou, návrhem nebo kontrolou technických zařízení a technologických procesů; v historii se toto označení používalo jako zastřešující termín pro lidi, kteří nebyli ani čistě manuálními dělníky, ani administrativními úředníky, ale tvořili tzv. technickou inteligenci
technický úředník (officialis technicus, der technischer Beamte)
v historii i dnes odborník, který v sobě spojuje inženýrské znalosti s administrativní a rozhodovací pravomocí; na rozdíl od technika, který stroje přímo opravuje, technický úředník je spravuje, projektuje a schvaluje z pozice úřadu nebo vedení podniku; v 19. a 20. stol. byl pilířem průmyslového rozvoje a státní infrastruktury; působil na stavebních úřadech, u drah nebo u telekomunikací, kde měl na starosti schvalování technických plánů, dozor nad stavbou silnic, mostů a železnic; musel dohlížet na to, aby vše odpovídalo zákonným normám a bezpečnosti; tuto funkci zastávali absolventi průmyslových škol nebo technických univerzit – šlo o vysoce váženou střední třídu
technik (technicus, der Techniker)
odborník, který stál mezi inženýrem (teoretikem) a dělníkem (vykonavatelem); musel mít technické vzdělání (často průmyslovou školu) a umět číst složité výkresy, počítat pevnost materiálů a rozumět mechanice; v továrnách dohlížel na montáž a provoz parních strojů, turbín nebo elektrických rozvodů; měl své místo u rýsovacího prkna, ale na rozdíl od vyšších úředníků se nebál umazat si ruce od oleje při seřizování prototypu
NOVÉ
technik v projekci montáže těžkých aparátů v n. p. Chemont Brno
vysoce kvalifikovaný technicko-hospodářský pracovník (THP), projektant nebo technolog v brněnském specializovaném podniku Chemont (který patřil pod VHJ Chepos a zajišťoval montáže chemických, petrochemických a potravinářských závodů); v hierarchii projekce podléhal vedoucímu projektového ateliéru, hlavnímu inženýrovi projektu (HIP) a vedoucímu technologovi montáží; na rýsovacích prknech ručně kreslil montážní výkresy, plány osazení těžkých aparátů na základy a schémata vázání břemen, na elektrických kalkulačkách propočítával únosnost půdy pod obřími jeřáby, navrhoval provizorní kotevní věže, psal technologické postupy montáží a osobně jezdil na autorské dozory přímo na staveniště chemiček
telefonistka / spojovatelka (die Telefonistin)
v minulosti „nervovým centrem komunikace“, která ručně propojovala hovory pomocí kabelů a kolíků; před automatizací (u nás až do 70. a 80. let 20. stol. na některých místech) seděla u velkého pultu (spojovače) – po zazvonění zvedla klapku, zeptala se: „Prosím, koho voláte?“ a fyzicky propojila váš kabel do zdířky cílového čísla; zároveň slyšela začátky všech hovorů; například v malých městech, věděla, kdo volá doktora, kdo policii a kdo má tajnou známost – musela však zachovávat přísné listovní a telekomunikační tajemství; ve velkých podnicích u podnikové ústředny ohlašovala návštěvy a přepojovala hovory mezi dílnami a ředitelstvím; profese vyžadovala rychlý úsudek, perfektní artikulaci a naprostou diskrétnost
telegrafista / telegramista / telegrafní úředník (telegraphista, der Telegraphist)
v minulosti klíčovým operátorem rychlého přenosu informací; vysoce kvalifikovaný odborník, který ovládal „jazyk elektřiny“ a spojoval svět dříve, než existoval telefon nebo internet; jeho hlavním nástrojem byl telegrafní klíč – musel umět bleskově převádět text do telegrafních značek (teček a čárek) a naopak podle sluchu dešifrovat příchozí zprávy; většina telegramistů pracovala u drah nebo na poštách – například na železnici byl životně důležitý pro hlášení pohybu vlaků a zajištění bezpečnosti na trati; telegrafie byla jednou z prvních technických profesí, kam masově pronikaly ženy (telegrafistky), což byl důležitý krok k jejich profesní emancipaci
NOVÉ
telegrafistka ČSD
specializovaná provozní a komunikační pracovnice Československých státních drah (ČSD), která v přísně centralizované a polovojské struktuře železnice podléhala přímo náčelníkovi stanice (přednostovi) nebo hlavnímu výpravčímu, přičemž stála v samotném uzlu tehdejšího drážního předávání informací; z drážní telegrafní stanice nepřetržitě vysílala a přijímala telegramy, k čemuž i v této době (zejména na vedlejších a regionálních tratích) stále běžně využívala klasický Morseův telegrafní přístroj a klíč; sluchově dekódovala přicházející signály, ručně je zapisovala na tiskopisy depeší, případně obsluhovala novější dálnopisné stroje a Hughesův psací telegraf tisknoucí znaky na papírovou stužku
televizní hlasatel (der Fernsehansager / der Sprecher)
pracovník, který v televizním vysílání uváděl pořady, předčítal zprávy a komentoval programovou skladbu; povolání vzniklo s počátkem pravidelného televizního vysílání (v ČSR od roku 1953); musel mít kromě bezchybné dikce i reprezentativní vzhled a schopnost přirozeného vystupování před kamerou – byl vnímán jako host v obývacích pokojích diváků; původně hlasatelé seděli ve studiu a živě propojovali jednotlivé filmy či pořady; četli z papírových podkladů, později z (mechanických čtecích zařízení); v průběhu 90. let 20. stol. a po roce 2000 byla role hlasatelů, kteří pouze uváděli program, postupně zrušena a nahrazena grafickými předěly nebo upoutávkami
tenista (der Tennisspieler)
v historii sportovním nadšencem z vyšších vrstev, dnes vysoce specializovaným profesionálem, jehož každý úder a pohyb po dvorci analyzuje umělá inteligence a biometrické senzory v reálném čase; na přelomu 19. a 20. stol. byl tenista symbolem společenské prestiže – hrál se v bílých flanelových kalhotách nebo dlouhých sukních, s dřevěnými raketami a na soukromých kurtech zámků nebo luxusních hotelů; až do roku 1968 (začátek „Open éry“) nesměli tenisté na největších turnajích brát peníze – špičkový tenista byl tedy formálně amatérem, který sportoval pro čest, ačkoliv trénoval jako profesionál; za První republiky i za socialismu byl tenis u nás tenis nesmírně populární. Tenisté jako Karel Koželuh nebo později Jan Kodeš se stali národními hrdiny, kteří reprezentovali zemi v Davis Cupu, nicméně amatérsky jej už za První republiky hrál nadšeně i herec Vlasta Burian
tesař (carpentarius, der Zimmermann)
v historii klíčovým stavitelem hrubých konstrukcí ze dřeva; řemeslník, který pracoval s „těžkým“ dřevem (trámy, kulatina); jeho hlavní doménou byla stavba krovů střech, roubených chalup, stodol, ale i mostů, mlýnských kol a lešení; pracoval s širočinou (tesařskou sekyrou), dláty a ručními pilami, kdy trámy spojoval pomocí čepů, dlabů a dřevěných kolíků – bez jediného hřebíku; byl to vážený řemeslník, bez kterého se neobešla žádná stavba kostela ani panského dvora
NOVÉ
tesař u c.k. regimentu arcivévody Karla (der Regimentszimmermann des k.k. Infanterieregiments „Erzherzog Karl“)
poddůstojník nebo elitní řemeslník (zpravidla v hodnosti kaprála či korporála) u slavného císařsko-královského (c.k.) pěšího pluku č. 3 (jehož majitelem byl proslulý vojevůdce arcivévoda Karel), přičemž v přísné vojenské hierarchii podléhal plukovnímu sapérovi, inženýrským důstojníkům a veliteli pluku; během válečných tažení narychlo stavěl dřevěné polní mosty a lávky přes vodní toky, kácel stromy pro budování palisád a obranných šancí (zátarasů), opravoval poškozená kola plukovních vozů a lafety děl, stavěl polní ubytovny (baráky) pro štáb, zhotovoval nosítka pro raněné a v případě potřeby vyráběl provizorní rakve pro padlé důstojníky
tesařský polír (der Zimmermannspolier)
stavbyvedoucí tesařských prací, který stál v hierarchii mezi mistrem (majitelem firmy) a řadovými tesaři; byl „pravou rukou“ mistra a faktickým šéfem na staveništi – musel dokonale rozumět tesařské geometrii, kdy rozkresloval složité konstrukce krovů, schodišť a lešení; rozděloval úkoly tovaryšům a učedníkům, kontroloval kvalitu tesařských spojů (čepy, dlabání) a dbal na bezpečnost, což bylo při práci ve výškách zásadní
tesařský tovaryš (socius carpentarii, der Zimmermannsgeselle)
vyučený a plně kvalifikovaný tesař, který však ještě nevlastnil vlastní živnostenské oprávnění (mistrovský list) a neprovozoval vlastní dílnu; v hierarchii řemesla stál mezi učněm a mistrem – byl to hlavní vykonavatel náročné fyzické i technické práce na stavbách; pro tesařské tovaryše byl typický vandr – po vyučení museli opustit rodný dům a minimálně rok a den (často i déle) putovat po světě – cílem bylo získat zkušenosti s různými typy krovů a konstrukcí; nosili specifický úbor (černé manšestrové kalhoty do zvonu a vestu) a klobouk, což v některých německy mluvících zemích přetrvalo dodnes
textilní dělnice (textrix, der Fabrikarbeiterin)
žena zaměstnaná v tovární výrobě látek, příze nebo pleteného zboží; tato profese byla symbolem industrializace a masového vstupu žen na trh práce v 19. a 20. stol.; textilní dělnice tvořily nejpočetnější skupinu ženského proletariátu v průmyslových centrech (například v Liberci, Brně, Krnově nebo ve Dvoře Králové nad Labem); jejich role se dělila podle konkrétního oddělení v továrně
textilní klepáč
v soukenictví a plátenictví (například v tradičních textilkách na Vysočině) ručně nebo pomocí mechanického tlouku „naklepával“ hotovou látku – tím se vlákna zhutnila, látka se stala pevnější, hladší a získala lesk; byla to fyzicky velmi namáhavá práce v hlučném prostředí
THP (technicko-hospodářský pracovník)
souhrnné označení pro zaměstnance, který v podniku nevykonával přímou manuální výrobu, ale zajišťoval jeho chod po stránce odborné, administrativní, technické nebo řídící; v období plánovaného hospodářství šlo o velmi důležitou a jasně vymezenou kategorii zaměstnanců v národních podnicích – patřili sem konstruktéři, projektanti, technologové, ale i nákupčí, personalisté, normovači a účetní; i když pracovali ve stejné továrně jako dělníci, seděli v kancelářích („v administrativě“) – nosili civilní šaty, nikoliv montérky
tiskař (typographus, der Drucker)
v historii vysoce kvalifikovaný řemeslník, který ovládal technologii přenosu textu a obrazu na papír nebo jiný materiál; zodpovídal za finální fázi výroby knihy, novin nebo plakátu – musel umět namíchat barvu správné konzistence, rovnoměrně ji nanést na sazbu a nastavit tlak lisu tak, aby byl otisk čistý a čitelný; v hierarchii dělnických profesí tvořili tiskaři spolu se sazeči tzv. „aristokracii dělnictva“, protože jejich práce vyžadovala vysokou míru vzdělanosti a preciznosti; na rozdíl od mnoha jiných dělníků musel tiskař umět perfektně číst (často i zrcadlově obrácený text) a znát základy mechaniky a chemie
tkadlec / kadlec (textor, der Weber)
v historii klíčovým výrobcem látek, jehož život rytmizoval klapot tkalcovského stavu; vyráběl tkaniny z lnu, vlny nebo bavlny – jeho role se lišila podle prostředí: mohlo jít o domácího tkalce (zejména v chudších horských oblastech, například Krkonoše, Vysočina či Jeseníky, šlo o rozšířenou formu obživy; tkadlec zde pracoval doma na vlastním stavu, často pomáhala celá rodina včetně dětí – příprava cívek; hotové plátno odevzdával faktorovi (=obchodníkovi), ve městech o cechovního mistra (tkalci zde sdruženi do mocných cechů – měli vlastní dílny, učně a tovaryše, jejich výrobky musely splňovat přísné normy kvalit), případně šlo o tovární tkalce (v 19. stol. se ruční stavy přesunuly do velkých textilních továren, kdy ruční práce byla nahrazena mechanickými stavy, což vedlo k sociálním bouřím, protože tovární výroba srazila ceny a tkalci chudli)
tkalcovský dělník – mistr bavlny
vysoce kvalifikovaný odborník, který měl na starosti celou sekci továrny (tzv. sál) zaměřenou na zpracování bavlny; rozuměl chemii barev, pevnosti vláken a mechanice strojů; také rozhodoval o tom, jak nastavit stavy pro konkrétní typ látky (například batist, brokát nebo prosté plátno)
tkaničník / šnůrečník (ligularius, der Nestelmacher / der Schnurmacher)
vysoce specializovaný řemeslník, který vyráběl tkanice, šňůry, stuhy a ozdobné prýmky; byl to mistr „drobných textilních doplňků“, bez kterých by se v minulosti neudrželo žádné oblečení pohromadě (před érou zipů a masového rozšíření knoflíků); vyráběl šněrovadla do korzetů, nohavic, bot i vojenských uniforem – používal k tomu len, bavlnu, hedvábí nebo vlnu; musel ovládat různé techniky pletení, háčkování a tkaní na úzkých stavech; často se zaměřoval na ozdobné šňůry pro nábytek (závěsy, čalounění) nebo církevní roucha – pracoval i s kovovými nitěmi (zlato, stříbro)
tlumočník (der Dolmetscher)
odborník na ústní převod sdělení z jednoho jazyka do druhého, který zajišťuje porozumění mezi mluvčími různých kultur; jeho role byla od starověku klíčem k diplomacii, obchodu a šíření náboženských i vědeckých myšlenek; v minulosti (zejména v multikulturním Rakousko-Uhersku) umožňovali komunikaci mezi státní správou a obyvateli mluvícími česky, německy či maďarsky; zároveň byli nezbytní při jednáních místních podnikatelů se zahraničními partnery; již v 19. stol. byli jmenováni přísežní tlumočníci, kteří asistovali u soudních přelíčení, aby byla zajištěna procesní spravedlnost pro cizince nebo menšiny; v dobách konfliktů i mírových misí doprovázeli tlumočníci mimo jiné i armády, kde jejich role často rozhodovala o životě a smrti při vyjednávání s místním obyvatelstvem
topič na lokomotivě (der Lokomotivheizer)
v éře páry nepostradatelným parťákem strojvůdce; práce topiče nebyla jen o bezhlavém házení uhlí do pece, aby vlak jel, ale vyžadovala i cit pro stroj a předvídavost, ale také fyzičku; během jediné směny přeházel topič lopatou několik tun uhlí – musel ho na rošt sypat rovnoměrně, aby udržel stabilní tlak páry (zejména před stoupáním); též sledoval stavoznaky – kdyby v kotli došlo k poklesu hladiny pod kritickou mez, hrozil výbuch lokomotivy; před jízdou pak musel lokomotivu promazat, vyčistit popelník a doplnit vodu do tendru; pozice topiče byla povinným mezistupněm – teprve po letech „u lopaty“ a složení náročných zkoušek se mohl stát strojvůdcem; přestože byl topič po směně černý od sazí a ulepený od oleje, patřil k elitě. byl to nicméně státní zaměstnanec s penzijním pojištěním a stabilním platem, což byla na přelomu 19. a 20. stol. velká privilegia
totálně nasazený / nuceně nasazený (der Zwangsarbeiter / der Arbeitseinsatz)
označení osoby, která byla během druhé světové války (v letech 1939-1945) nuceně odvedena na práci pro německou Třetí říši; místo budování vlastní kariéry tací museli otročit v německém válečném průmyslu, což poznamenalo pohnutými osudy generaci narozenou v rozmezí let 1918-1924; nucené práce se týkaly stovek tisíc obyvatel Protektorátu Čechy a Morava, kdy nejprve šlo o dobrovolné nábory, ale od roku 1942 probíhaly nucené odvody celých ročníků (nejznámější jsou ročníky 1921, 1922 a 1924); Češi byli posíláni do továren po celém Německu, Rakousku, ale i do okupované Francie či Norska; často pracovali v místech, která byla cílem spojeneckého bombardování (například Berlín, Drážďany, Essen, Hamburg) a proto jich i řada tyto nálety nepřežila; nejčastěji šlo o práci v muničkách, v kovoprůmyslu, při stavbě opevnění (Organizace Todt) nebo při odklízení trosek po náletech
tovární cídič (der abriksputzer / der Gussputzer)
dělník, který měl na starosti finální čištění, začišťování a leštění polotovarů nebo strojních dílů; stál na konci výrobní linky a dával výrobkům jejich konečnou podobu; mohlo jít o cídiče v hutnictví a strojírenství nebo cídiče v textilním průmyslu
NOVÉ
tovární dělnice / dělnice v továrně (die Fabrikarbeiterin)
řadová, manuálně pracující žena (nejčastěji v textilkách, tabákových továrnách nebo sirkárnách), která stála na nejnižším stupni průmyslové hierarchie pod absolutní a často despotickou nadvládou mistrů a ředitelů; celých 12 až 14 hodin denně vykonávala monotónní operace v hlučných halách, což obnášelo ruční navazování přetržených nití na spřádacích stavech, balení cigaret, třídění surovin, lepení krabiček nebo ruční plnění forem
NOVÉ
tovární dělnice / dělnice v továrně (za socialismu) (die Fabrikarbeiterin)
řadová, manuálně pracující žena, která obsluhovala již mechanizované a poloautomatické stroje, což obnášelo celosměnové sledování tkacích stavů, obsluhu linek na zpracování potravin, kompletaci elektroniky nebo balení spotřebního zboží, přičemž se potýkala s častým nedostatkem kvalitního materiálu a poruchami zastaralých strojů; v reálné hierarchii továren podléhala přísnému plánování, mistrům dílen a kádrovému dohledu
tovární dělník / dělník v továrně (operarius, der Fabrikarbeiter)
muž, který měl na starosti finální čištění, začišťování a leštění polotovarů nebo strojních dílů; stál na konci výrobní linky a dával výrobkům jejich konečnou podobu; mohlo jít o cídiče v hutnictví a strojírenství nebo cídiče v textilním průmyslu
tovární mistr (der Werkmeister)
nejzkušenější řemeslník, který se vypracoval z učně přes tovaryše až na vrchol hierarchie dílny; určoval, kdo bude na kterém stroji pracovat, přiděloval materiál a přebíral hotové výrobky; zodpovídal i za kvalitu (aby se „nepustil zmetek“) a za plnění norem; měl na starosti i výchovu nové generace řemeslníků – byl to on, kdo trestal líné učně, ale také předával „grif“ a tajemství řemesla; když se stroj rozbil, mistr byl ten, kdo ho musel umět opravit nebo navrhnout vylepšení; často bydlel ve služebních bytech přímo v areálu továrny, aby byl v případě nutnosti k dispozici 24 hodin denně
tovární účetní (der Fabriksbuchhalter)
v historii „strážcem pokladny“, který musel být gramotný, precizní a požíval absolutní důvěry svého zaměstnavatele; na rozdíl od panského či obecního účetního se výrazně lišil svou dynamikou a zaměřením na zisk a efektivitu; jako první musel začít řešit, kolik přesně stojí jedna vyrobená cihla, metr látky nebo tuna oceli, také musel do ceny započítat amortizaci strojů, cenu uhlí i mzdy stovek dělníků; často byl pravou rukou továrníka, kdy věděl o finančním zdraví firmy víc než kdokoliv jiný; i když pracovali v hlučné fabrice, měli své tiché kanceláře v administrativní budově; nosili obleky s vysokými škrobenými límci, což je jasně odlišovalo od dělníků v montérkách; mnoho účetních si časem díky znalosti „střev“ podniku založilo vlastní živnosti nebo se stali podílníky ve firmách svých pánů
tovární zámečník (der Maschinenschlosser)
řemeslník, jehož povolání se historicky prolínalo s profesí strojního mechanika; v době rozmachu továren a železnic, byl strojní zámečník dělnickou elitou; musel umět číst ve výkresech, měřit, pilovat, řezat závity, nýtovat i základní kovářské práce, kdy jeho doménou byly součásti lokomotiv, parních strojů, textilních stavů nebo mlýnských zařízení; šlo o váženého kvalifikovaného dělníka, který se výrazně lišil od běžného kováře (ten dělal spíše hrubé práce) nebo nekvalifikovaného nádeníka; tovární zámečníci se soustředili se ve velkých strojírenských centrech jako Plzeň (Škoda), Praha (ČKD), Liberec nebo Ostrava (Vítkovice)
továrník / fabrikant (der Fabrikant)
v hierarchii 19. a 1. pol. 20. stol. absolutním vrcholem průmyslové pyramidy; šlo o vizionáře, investora a často i technického průkopníka; na rozdíl od velkoobchodníka, který zboží jen přeprodával, továrník ho vyráběl, k tomu vlastnil budovy, stroje a patenty; v 19. stol. se továrníci o své lidi často starali v duchu paternalismu – stavěli pro ně dělnické kolonie, školy a nemocnice, ale zároveň vyžadovali absolutní loajalitu; továrníci byli motorem tehdejšího pokroku – zasedali v obchodních komorách, financovali stavby radnic a divadel a často byli povyšováni do šlechtického stavu
tovaryš (socius, der Geselle)
vyučený řemeslník, který úspěšně ukončil učební dobu, ale ještě nezískal titul mistra a neměl vlastní dílnu
tovaryš cvokařský / tovaryš cvočkařský (socius claviarii, der Nagelschmiedgehilfe)
vyučený a plně kvalifikovaný řemeslník v oboru cvokařství, který již dokončil učební léta, ale zatím neprovozoval vlastní živnost jako mistr; cvokařství bylo specifické odvětví kovářství zaměřené na výrobu drobných kovaných předmětů, především hřebíků a cvoků; trávil celé dny u malé výhně, kdy jeho hlavním úkolem bylo kování šerek (hřebíků do bot), stavebních hřebíků, skob nebo cvoků pro čalouníky a ševce; jeho práce se měřila na tisíce kusů – musel dokázat vykovat stovky hřebíků za hodinu, přičemž každý musel mít přesně stanovený tvar hlavičky a hrotu
tovaryš kolářský (der Wagnergeselle / der Stellmachergeselle)
vyučený řemeslník v oboru kolářství, který pracoval u mistra za mzdu; kolářství bylo jedno z nejdůležitějších řemesel před nástupem automobilismu, zaměřené na výrobu a opravy dřevěných dopravních prostředků a hospodářského nářadí; jeho hlavní dovedností byla výroba loukoťových kol – musel přesně vydlabat náboj, sesadit paprsky a nasadit loukotě tak, aby kolo bylo dokonale souměrné a pevné; spolu s mistrem stavěl trakaře, selské vozy, sáně, ale i luxusní kočáry; pracoval s jasanem, dubem nebo bukem; po vyučení bylo žádoucí, aby kolářský tovaryš vandroval a získal tak zkušenosti v jiných krajích a naučil se různé techniky stavby vozů
tovaryš kovářský (socius fabri ferrarii, der Schmiedgeselle)
vyučený a plně kvalifikovaný kovář, který pracoval v dílně u mistra za mzdu; byl to zdatný řemeslník, který ovládal práci s ohněm a železem – v hierarchii řemesla stál mezi učněm a mistrem; kovářství bylo v historii strategickým řemeslem a tovaryš byl jeho hlavní výkonnou silou; musel umět udržovat správnou teplotu v ohništi a ovládat různé techniky kování – od vytahování materiálu přes sekání až po svařování v ohni; kovářští tovaryši byli proslulí svou silou a odolností vůči žáru – v obcích požívali respektu a často tvořili jádro místních spolků nebo dobrovolných hasičů
tovaryš krejčovský (socius sartoris, der Schneidergeselle)
vyučený řemeslník v oboru krejčovství, který již dokončil učební léta, ale zatím neprovozoval vlastní živnost jako samostatný mistr; v hierarchii oděvního řemesla byl hlavní výkonnou silou, která v dílně realizovala zakázky; byl zručný odborník na ruční i strojové šití, který pracoval v dílně u mistra za pevnou mzdu (často týdenní); zatímco mistr krejčí obvykle bral míru a stříhal látku, tovaryš prováděl samotné šití, zkoušení na zákazníkovi a náročné dokončovací práce (ruční obšívání knoflíkových dírek, všívání podšívek)
tovaryš punčochářský (socius tibialium, der Strumpfwirkergeselle)
vyučený řemeslník v oboru punčochářství, který již dokončil učební léta, ale zatím neprovozoval vlastní živnost jako samostatný mistr – byl to odborník na mechanické pletení, který pracoval v dílně u mistra za úkolovou nebo časovou mzdu; jeho hlavní prací bylo ovládání ručního pletacího stavu – musel umět navádět jemné příze (vlnu, hedvábí, později bavlnu), hlídat hustotu oček a tvarovat punčochu tak, aby seděla na noze; punčochářství bylo vysoce specializované odvětví pletařství, které v historii vyžadovalo obsluhu složitých pletacích strojů (stavů)
tovaryš rourařský (socius tubularii, der Röhrenmachergeselle)
vyučený a plně kvalifikovaný řemeslník, který se specializoval na výrobu a údržbu potrubí, potrubních systémů a rozvodů vody; v hierarchii řemesla stál mezi učněm a mistrem a byl klíčovou postavou při budování infrastruktury měst, zámků i pivovarů; byl to vlastně specialista na mechaniku kapalin a práci s materiály, jako bylo dřevo, olovo nebo keramika; jeho hlavní prací (zejména v 17. a 18. stol.) bylo ruční vrtání dlouhých kmenů (nejčastěji borovicových), ze kterých se vyráběly vodovody; musel umět roury spojovat železnými zděřemi tak, aby těsnily pod tlakem; později se rourařští tovaryši specializovali na odlévání a pájení olověných či měděných trubek; často úzce spolupracovali s kašnaři nebo pivovarskými mistry, pro které stavěli rozvody vody a piva
tovaryš řeznický (socius lanionis, der Fleischergeselle / der Metzgergeselle)
vyučený řemeslník v oboru řeznictví a uzenářství, který pracoval v dílně nebo na jatkách u mistra za mzdu – byl to zdatný a fyzicky velmi silný odborník na porážku a zpracování masa; jeho hlavní prací byla porážka dobytka, stahování z kůže, bourání masa a jeho následné třídění – musel dokonale znát anatomii zvířat; v hierarchii řemesla stál mezi učněm a mistrem; často také obsluhoval zákazníky přímo v „masných krámech“ (specifických prodejních budovách v centrech měst), kde musel maso vážit a porcovat podle přání kupujících; řeznictví patřilo k nejstarším, nejbohatším a nejvíce privilegovaným cechovním řemeslům
tovaryš zámečnický (socius fabri serrarii, der Schlossergeselle)
vyučený a plně kvalifikovaný řemeslník, který pracoval v dílně u mistra za mzdu – byl to odborník na jemnou i hrubou mechaniku kovů, který v hierarchii řemesla stál mezi učněm a mistrem; na rozdíl od kováře, který dělal hrubé kusy, zámečnický tovaryš pracoval zastudena i zatepla na detailech – vyráběl zámky, klíče, kování oken a dveří, ale také složité mechanismy hodin nebo pokladen; jeho hlavním nástrojem byl pilník – musel dokázat ručně vyrobit dokonale lícující součástky, což vyžadovalo obrovskou trpělivost a přesné oko; zámečnictví bylo v historii považováno za jedno z nejnáročnějších a nejvšestrannějších kovozpracujících řemesel
tovaryš zednický (socius caementarii, der Maurergeselle)
vyučený a plně kvalifikovaný řemeslník (v hierarchii řemesla stál mezi učněm a mistrem), který pracoval na stavbách pod vedením mistra – byl to odborník na práci s kamenem, cihlou a maltou; stál mezi učněm a mistrem; v hierarchii stavebních řemesel byl hlavní silou, která fakticky prováděla stavbu zdí, kleneb a fasád; zatímco mistr zedník (stavitel) vypracoval plány a dohlížel na celek, zednický tovaryš vedl skupinu dělníků, vyzdíval rohy, osazoval překlady a klenul stropy; zedničtí tovaryši pracovali především od jara do podzimu, v zimě, kdy se kvůli mrazu nemohlo zdít, si často hledali vedlejší obživu nebo se věnovali vnitřním úpravám
NOVÉ
trafikant (der Kioskbetreiber)
držitel přísně regulované, exkluzivní státní licence (koncese), který v hierarchii maloobchodu stál jako samostatný živnostník, avšak pod absolutní kontrolou státního finančního ředitelství a Státního úřadu pro válečné poškozence; ve svém malém zděném krámku nebo dřevěném pouličním stánku (trafice) osobně prodával balené cigarety, doutníky, dýmkový a šňupavý tabák, zápalky, poštovní známky, pohlednice, kolky, losy státní loterie a denní tisk, přičemž musel neustále odhánět drobné zloděje a uličníky
NOVÉ
traktorista JZD
manuální pracovník Jednotného zemědělského družstva (JZD), který stál v hierarchii rostlinné výroby vysoko nad řadovými družstevníky a podléhal přímo mechanizátorovi, skupinářovi a agronomovi; osobně řídil a udržoval legendární traktory (zejména řady Zetor Crystal či Super 50, případně sovětské pásové traktory DT-75) a kombajny, prováděl hlubokou orbu, setí, aplikaci hnojiv, kosení pícnin a svážení úrody, přičemž musel být schopen provést složité opravy motoru a hydrauliky přímo na rozbláceném poli s minimem nářadí
traťmistr / traťový dozorce (der Bahnmeister)
v minulosti klíčovým technickým dozorčím zodpovědným za bezvadný stav svěřeného úseku železnice; byl to „pán nad kolejemi“, který stál v hierarchii drah nad traťovými dělníky a zodpovídal za to, že vlaky projedou bezpečně a bez vykolejení; spravoval konkrétní traťový úsek (distrikt) – podléhaly mu čety traťových dělníků a strážníci tratí (=vechtři); pravidelně kontroloval geometrii kolejí, stav pražců, náspů, mostů a propustků; musel dokonale rozumět stavbě železnic, odvodnění i mechanice výhybek; jako vážený úředník drah často bydlel v prostorném služebním bytě přímo v budově nádraží nebo v samostatném „traťmistrovském domku“ u trati
traťový dělník (der Bahnarbeiter)
muž, jehož práce (zajišťoval stabilitu a bezpečnost kolejí) byla základem fungování železniční sítě, zejména v éře rozmachu parostrojní dopravy; v 19. a 1. polovině 20. stol. traťoví dělníci ručně pokládali těžké dřevěné pražce a ocelové kolejnice; jejich hlavním nástrojem byl krumpáč, lopata a těžké pěchovadlo štěrku; týkala se jej i údržba za každého počasí – musel neustále kontrolovat stabilitu náspů, promazávat výhybky a v zimě ručně odklízet sníh a led z kolejových cest, aby vlaky projely; šlo o extrémně namáhavou práce pod širým nebem
trubač (tubicen, der Trompeter)
hudebník hrající na dřevěné dechové nástroje, nejčastěji na vysokou příčnou píšťalu (fajfku); sloužil výhradně u pěchoty (infanterie) – tvořil nerozlučnou dvojici s bubeníkem, zatímco buben udával rytmus kroku, pištec hrál melodii, která pomáhala vojákům udržet morálku a tempo při zdlouhavých pochodech; pištci byli často mladší vojáci (někdy i chlapci, tzv. „pueri“), jejichž hudba nebyla určena pro dálkovou signalizaci, ale pro bezprostřední doprovod kráčejícího vojska; v civilním životě byli pištci lidovými hudebníky, nepostradatelnými při jarmarcích, tancovačkách a svatbách
truhlář (scriniarius, der Tischler)
řemeslníkem, který se specializoval na jemnější práci se dřevem, především na výrobu nábytku, oken, dveří a rakví s tím, že nejčastěji vytvářel vybavení domácnosti; v historii pracoval s hoblíkem, dlátem a klihem; truhláři tvořili jedny z nejsilnějších cechů – jejich práce vyžadovala znalost různých druhů dřeva (dub, buk, ořech) a smysl pro detail (intarzie, řezbování)
truhlářský pomocník (der Tischlergehilfe)
kvalifikovaný řemeslník, který již úspěšně dokončil učební léta, ale ještě nedosáhl na titul mistra a neměl vlastní živnost; v hierarchii řemesla stál mezi učněm a mistrem, prakticky jde o stejnou úroveň jako tovaryš, ale termín „pomocník“ se začal častěji používat v 19. stol. s nástupem větších dílen a prvních továren na nábytek; na rozdíl od učně, který se teprve díval pod ruce, pomocník už samostatně řezal, hobloval, klížil a sestavoval nábytek; mistr mu zadával konkrétní úkoly na zakázkách; zároveň nepracoval na svůj účet, ale za týdenní nebo úkolovou mzdu; bydlel buď přímo u mistra v domě (zejména v dřívějších dobách), nebo v nájemních bytech v řemeslnických čtvrtích
truhlářský vzorkař
ručně s mikroskopickou přesností vyráběl první prototypy (vzorky) luxusního nábytku, případně složité dřevěné slévárenské modely, podle kterých se pak do písku odlévaly ocelové součásti strojů, přičemž musel dokonale ovládat geometrii a počítat s deformací a smršťováním materiálů; byl absolutní elitní řemeslník v nábytkářských podnicích nebo strojírenských slévárnách, který v hierarchii dílny stál nejvýše ze všech zpracovatelů dřeva a podléhal přímo hlavnímu konstruktérovi či designérovi; s architekty a inženýry komunikoval jako rovnocenný partner, protože dokázal jejich papírové vize proměnit v hmatatelnou realitu, přičemž pro řadové truhláře připravoval přesné šablony, podle kterých pak běžela celá sériová výroba
truhličník (der Truhenmacher)
vysoce specializovaný řemeslník, který se zaměřoval výhradně na výrobu truhlic, beden a kazet; byl to mistr „úložných prostor“, bez kterého by si nikdo neuložil šaty, peníze ani výbavu; vyráběl vše od prostých selských truhlic z měkkého dřeva až po drahé, intarziemi zdobené svatební truhly; musel dokonale ovládat tesařské a truhlářské spoje (čepování, rybinu), aby truhla vydržela desítky let a udržela váhu uložených věcí
třetinář (tertialista, der Drittelbauer / der Drittelhüfner)
hospodařil na jedné třetině lánu (cca 6 ha); byl to soběstačný rolník, který sice neměl takový přebytek jako láníci, ale nebyl odkázán na námezdní práci; většinou disponoval párem tažných zvířat; jako držitel půdy měl pevně stanovené povinnosti vůči vrchnosti – musel vykonávat tzv. potažní robotu (práci s vlastním vozem a zvířaty), ale v menším rozsahu než majitelé celých lánů (sedláci/ celoláníci); byl to plnoprávný člen obce, tzv. soused; stejně tak měl právo hlasovat na obecních hromadách a užívat společné obecní pastviny
třičtvrtník (der Dreiviertelhüfner)
byl zemědělský hospodář, jehož název určoval velikost jeho usedlosti v poměru k celému selskému lánu; byl to „téměř plnohodnotný“ sedlák – vlastnil usedlost o velikosti tří čtvrtin lánu (zhruba 15 ha) a měl dostatek polí i luk na to, aby uživil početnou rodinu; disponoval i vlastním potahem (koňmi či voly) – v obci patřil k vážené selský elitě; byl to plnoprávný člen obce, tzv. soused; stejně tak měl právo hlasovat na obecních hromadách a užívat společné obecní pastviny
typograf / sazeč (typographus, der Schriftsetzer)
v historii „aristokratem dělnictva“ či-li klíčovým expertem na vizuální komunikaci a čitelnost textu; musel být vysoce vzdělaný, ovládat pravopis a mít estetické cítění; před nástupem počítačů byla typografie řemeslem, které vyžadovalo obrovskou trpělivost a přesnost, jelikož ručně vybíral jednotlivá kovová písmenka z kazet a skládal je do řádků v sázecím tvořítku, což znamenalo, že musel umět číst zrcadlově obrácený text; typografové byli nejvzdělanější skupinou dělníků, kdy museli znát gramatiku, cizí jazyky (latina, němčina) a základy grafiky; byli často nositeli pokrokových a revolučních myšlenek
účetní (der Buchhalter)
v historii „strážcem pokladny“, který musel být gramotný, precizní a požíval absolutní důvěry svého zaměstnavatele; před érou počítačů a kalkulaček byla tato práce neuvěřitelně náročná na soustředění; účetní patřili k vyššímu úřednictvu; nosili čistý oděv, pracovali v kancelářích (kancelisté); v minulosti bylo možno narazit na hospodářské účetní (na velkostatcích vedl účetní objemné knihy příjmů a vydání), městské účetní (důchodní – spravoval finance města, kontroloval výběr mýta a daní) či tovární účetní (byl v 19. a 20. stol. motorem dravého kapitalismu)
účetní kalkulant (der Kalkulant)
v minulosti mozkem cenotvorby a nákladové kontroly v průmyslu; šlo o specializovaného úředníka, který stál na pomezí účetnictví a výroby; jeho hlavním úkolem bylo spočítat, kolik přesně stojí výroba jednoho kusu zboží, kdy musel započítat cenu surovin, mzdy dělníků, energii i režii továrny; dále sledoval, zda se materiál neplýtvá a zda dělníci plní stanovené normy; bez jeho propočtů by vedení podniku nevědělo, za kolik má své výrobky prodávat, aby nezkrachovalo; v éře před kalkulačkami pracoval s rozsáhlými tabulkami, sčítacími stroji a logaritmickými pravítky
NOVÉ
účetní u Národního filmového archivu
zaměřuje se na komplexní finanční a podvojné účetnictví instituce, což obnáší účtování tuzemských i mezinárodních výzkumných a restaurátorských grantů (např. z fondů EU nebo Norských fondů), správu rozpočtu příspěvkové organizace, agendu DPH u specifických kulturních služeb, účtování mezinárodních licencí na filmová práva a digitalizačních projektů
učitel / pedagog
v minulosti v jedné učebně vyučoval současně děti různého věku základům čtení, psaní, počítání a náboženství, přičemž k udržení přísné kázně běžně používal tělesné tresty (rány rákoskou), ručně opravoval úkoly psané na břidlicové tabulky a sám musel v zimě zatápět v kamnech; požíval vysoké společenské vážnosti jako nositel vzdělanosti, avšak jeho plat (zejména na vesnicích) byl často mizerný, kvůli čemuž musel pro uživení rodiny vykonávat vedlejší činnosti jako hru na varhany v kostele, psaní obecních kronik nebo zahradničení; v současnosti vysoce vzdělaným vysokoškolským specialistou, který působí v rámci státního či soukromého školského systému jako průvodce vzděláváním a osobnostním rozvojem dětí
učitel hudby (magister musicae, der Musiklehrer)
v minulosti šiřitelem kultury a základem společenské prestiže měšťanských rodin zejména v 19. stol.; zároveň v 18. a 19. stol. byl často zároveň učitelem na obecné škole a vedoucím kůru v kostele; učil děti zpěv, hru na varhany či housle a skládal hudbu pro místní slavnosti; v měšťanských rodinách bylo v 19. stol. nepostradatelné, aby dcery uměly hrát na klavír – učitel hudby proto docházel do domů a byl symbolem vyššího společenského postavení rodiny; na začátku 20. stol. začaly vznikat městské hudební školy, které položily základ dnešní unikátní české síti ZUŠ (=Základních uměleckých škol)
učitelka ručních prací (die Handarbeitslehrerin)
pedagogická pracovnice specializovaná na rozvoj jemné motoriky, estetického cítění a praktických dovedností při zpracování materiálů (textil, příze, papír); její role byla po generace základem praktické výchovy dívek, zaměřenou na soběstačnost a estetiku domova; vštěpovaly žákyním preciznost při šití, vyšívání a háčkování, což bylo vnímáno jako nezbytná výbava pro budoucí hospodyni; schopnost opravit oděv nebo zhotovit pletené doplňky byla v chudších rodinách zásadním způsobem, jak ušetřit rodinné finance; mnohé učitelky ručních prací dokumentovaly a učily lokální vzory krajek a výšivek typické pro region, čímž uchovaly regionální identitu
učitelský praktikant (practicus, der Lehramtskandidat / der Schulpraktikant)
začínající pedagog nebo dnes často student pedagogické fakulty, který pod dohledem zkušeného mentora (uvádějícího učitele) vykonával přímou vyučovací činnost, aby získal nezbytné profesní dovednosti; jeho role byla od vzniku organizovaného školství nezbytným mezistupněm mezi teoretickým studiem a plným převzetím odpovědnosti za třídu; zejména po zavedení povinné školní docházky v 18. a 19. stol. praktikanti působili na školách jako pomocné síly, které za byt a stravu (případně malý plat) pomáhaly s opravou úkolů a dozorem; nebyl samostatným učitelem – musel se řídit pokyny „vzorného učitele“, pozorovat jeho výklad (hospitovat) a následně vést zkušební hodiny, které byly přísně hodnoceny; na venkovských školách často pomáhali s vedením sboru, hrou na varhany v kostele nebo organizací obecních slavností, čímž se integrovali do místní komunity
údržbář (mantentor, der Instandhalter)
řemeslník nebo technický pracovník, který měl na starosti péči o stroje, budovy nebo technické rozvody, aby byly neustále v provozuschopném stavu; na rozdíl od vedoucího údržby, který práci organizoval, byl údržbář tím, kdo prováděl praktické opravy „v terénu“
uklízečka (die Reinigerin / die Zugehfrau)
v historii nepostradatelnou silou pro udržování hygieny – žena, která vykonávala nejtěžší a nejméně viditelnou manuální práci při údržbě prostor; v měšťanských rodinách uklízečky (často nazývané posluhovačky) docházely na výpomoc s hrubým úklidem – drhnutí podlah pískem, praní prádla v neckách nebo vymetání sazí; ve veřejných institucích (jako úřední uklízečka nebo školní uklízečka) měla na starosti nejen čistotu, ale i topení v kamnech (příprava dřeva a vynášení popela) – práce vyžadovala velkou fyzickou sílu a probíhala brzy ráno nebo pozdě večer, mimo úřední hodiny; s rozvojem průmyslu v 19. a 20. stol. uklízečky zajišťovaly chod dílen a kanceláří, odstraňovaly mastnotu od strojů a dbaly na průchodnost chodeb
universitní profesor / vysokoškolský profesor (der Universitätsprofessor)
často s tituly prof. či Dr.; nebyl jen učitel, byl to tvůrce oboru – na univerzitách (například v Praze či Brně) přednášel z katedry, psal základní učebnice a jeho slovo mělo váhu při tvorbě zákonů i státní strategie; jmenování profesorem bylo u nás v rukou hlavy státu; v historii (zejména za První republiky) byl profesor státním úředníkem v nejvyšších platových třídách, požívajícím úcty srovnatelné s ministry; šlo o vrcholný stupeň pedagogické a vědecké hierarchie, často byl postavou s obrovským celospolečenským vlivem
upravovač stavů / tkalcovský seřizovač (der Stuhlrichter / der Webstuhlrichter)
vysoce kvalifikovaný technický pracovník v textilním průmyslu, který měl na starosti seřizování, údržbu a přípravu tkalcovských stavů pro výrobu; byl tím, kdo stroj uváděl do chodu a zajišťoval, aby látka měla správnou vazbu a kvalitu; musel umět „načíst“ technický výkres od vzorkaře a podle něj nastavit vačky, brda a paprsky stavu – každá změna vzoru látky vyžadovala hodiny precizní práce upravovače; pracoval v hlučných halách plných mechanických převodů, kdy musel včas odhalit opotřebení součástí, aby nedošlo k přetržení osnovy nebo poškození celého stroje
úřednice (die Beamtin / die Kanzlistin)
dnes oficiálně referentka, specialistka státní správy či samosprávy) plnoprávnou a klíčovou vykonavatelkou veřejné moci nebo firemní administrativy na všech úrovních hierarchie; vede správní řízení, rozhoduje o žádostech občanů, připravuje podklady pro schvalování zákonů či vyhlášek, komunikuje s dotčenými orgány, spravuje rozpočty a poskytuje odborné konzultace klientům
úředník (officialis, der Beamte)
představitelem veřejné nebo panské moci, který spravoval agendu, finance nebo právo; pracoval perem a hlavou, byl gramotný a požíval vysokého společenského statusu; v 19. stol. byl vykonavatelem zákona, s tím, že musel mít minimálně maturitu, ti vyšší (radové) pak právnické vzdělání; byl to první typ zaměstnání s garantovaným důchodem a neschopenkou – jakmile úředník získal „definitivu“, byl prakticky nepropustitelný; za socialismu (1948-1989) se termín úředník často nahrazoval slovem referent nebo hospodářský pracovník – jeho úkolem nebylo jen spravovat, ale především naplňovat politická zadání a pětileté plány v rámci národních podniků nebo národních výborů (NV); úřednické posty byly pod přísným dohledem KSČ (=Komunistické strany Československa), kdy důležitější než odbornost byla často politická loajalita
ústavní vychovatelka (die Anstaltserzieherin)
v sirotčincích, internátech nebo později v družinách – zodpovídala za bezpečnost, stravování a disciplínu velkých skupin dětí; byla to náročná práce s nízkým platem, ale vysokou společenskou odpovědností; v sirotčincích, chudobincích nebo polepšovnách (například pod správou řádových sester nebo později státu) dohlížela na vše od ranního budíčku přes společné modlitby / učení až po hygienu a spánek; musela zvládnout skupinu i desítek dětí najednou
uzdař (frenarius, der Riemer / der Zaumacher)
vysoce specializovaný řemeslník v rámci kožedělné výroby, který se zaměřoval výhradně na výrobu uzd, ohlávek a postrojů pro koně; na jeho práci závisela bezpečnost jezdce i zvířete; soustředil se na jemnější práci oproti sedlářovi – na řemínky, udidla a čelenky; musel umět kůži tenčit (štupovat) a prošívat ji tak pevně, aby vydržela tah koně, ale zároveň byla poddajná; pro šlechtu a armádu vyráběl honosné postroje zdobené mosazí, stříbrem nebo barevným prošíváním – uzda byla vizitkou majitele
uzenář (der Selcher)
specialista na sekundární zpracování a konzervaci, který vznikl z povolání řezníka, který si rozšířil živnost o uzení; vyráběl uzeniny tím, že zpracoval maso a vnitřnosti do finálních produktů (salámy, klobásy, párky, paštiky); také měl na starosti konzervování – uzení, solení, vaření a zrání masa, případně připravoval polotovary (marinování a nakládání masa)
valcíř (der Walzwerker / der Walzer)
klíčovým pracovníkem v těžkém průmyslu, konkrétně v hutích a válcovnách; jeho úkolem bylo tvářit kov (nejčastěji ocel) pomocí obřích válců, aby z beztvarého kusu materiálu vznikl konkrétní výrobek – plech, kolejnice, drát nebo trubka; v éře průmyslové revoluce byl valcíř symbolem „ocelového srdce“ měst jako Ostrava (Vítkovice), Kladno (Poldi) nebo Třinec; jeho práce probíhala v pekelném žáru, kdy musel pomocí dlouhých kleští zachycovat rozžhavené ingoty (kovové bloky) vyjíždějící z pece a přesně je navádět mezi válce válcovací stolice; zároveň musel mít sílu, ale i cit pro materiál, aby věděl, kolikrát musí kov válci projít, než získá správné vlastnosti
válečný invalida (miles invalidus, der Kriegsinvalide)
voják, který následkem zranění nebo nemoci z válečného tažení utrpěl trvalé poškození zdraví, což vysvětlovalo, proč se předek vrátil z války dříve nebo proč vykonával méně náročné povolání; před vznikem moderního sociálního státu byl osud invalidů závislý na armádě a panovníkovi; pro nejtěžší případy byly budovány obří komplexy (například Invalidovna v pražském Karlíně), kde veteráni žili v polovojenském režimu; dále panovník uděloval invalidům právo provozovat trafiku (prodej tabáku), sběr mýta nebo funkci listonoše – byl to způsob, jak jim zajistit obživu bez nutnosti těžké fyzické práce
valchář / valchovník (fullonarius, der Walker)
specializovaný řemeslník, který zajišťoval mechanické a chemické zpracování vlněných tkanin – tzv. valchování; bez jeho práce by soukeník nikdy nevyrobil kvalitní, nepromokavé a hřejivé soukno; šlo o náročné technologické řemeslo, kdy valchář musel přesně vědět, jak dlouho látku tlouct, aby se nesrazila příliš; valchářství bylo nejtěžší a nejhlučnější fází textilní výroby – valcha byla technické zařízení, které pomocí vodního kola pohánělo těžká dřevěná kladiva (pěchy); valchovny musely stát u vody a kvůli hluku kladiv a specifickému zápachu (z odmašťovadel) se stavěly až na periferii měst, často po proudu řeky za mlýny
vápeník (calcarius, der Kalkbrenner)
v historii klíčovým výrobcem stavebního materiálu, bez kterého by nestála žádná zděná budova, most ani kostel; povolání vápeníka bylo úzce spjato s geologií krajiny – působili tam, kde byl dostatek vápence a palivového dřeva; stavěli polní nebo šachtové pece (=vápenice) – do nich vrstvili vápenec a dřevo (později uhlí), kdy výpal trval několik dní a nocí při teplotách nad 900 °C; vyráběli vápno kusové (pálené), které se pak „hasilo“ vodou přímo na stavbách; vápno se nepoužívalo jen do malty, ale i k bílení stěn, v koželužství nebo jako dezinfekce při epidemiích
varhanář (organarius, organifex, der Orgelbauer)
jedním z nejkomplexnějších řemeslníků vůbec – vnímán spíše jako umělec a inženýr než jako obyčejný řemeslník, kdy pracoval s nejkvalitnějším dřevem (dub, smrk), cínem, olovem, kůží a kostí (na obložení kláves); samotná stavba varhan totiž v sobě spojovala znalosti jemného truhlářství, kovářství, mechaniky, akustiky a hudební teorie; každé varhany byly unikátní, stavěné na míru akustice konkrétního kostela, proto varhanář vyráběl tisíce dřevěných a kovových píšťal, složité vzdušnice a mechanické trakty (převody od kláves k píšťalám); varhanáři často cestovali na velké vzdálenosti. Stavba varhan přímo v kostele trvala měsíce i roky, během kterých varhanář s tovaryši v místě bydlel
varhaník (organista, der Organist)
hudebníkem, který ovládá hru na varhany; zatímco dříve byl neodmyslitelnou součástí farní správy a často i školství, dnes je to vysoce specializovaný umělec nebo vzdělaný laik; do konce 19. stol. totiž platilo spojení „co učitel, to varhaník“ – učitel (řídící) měl povinnost hrát při bohoslužbách, navíc varhanictví pro něj bylo zdrojem vedlejšího příjmu (tzv. akcidence) a naturálních dávek (obilí, dřevo)
vařič v cukrovaru (der Zuckerkocher)
vysoce kvalifikovaný dělník nebo mistr, který měl na starosti nejdůležitější a nejcitlivější část výroby cukru – krystalizaci cukerného roztoku v odparkách a vakuových aparátech; nebyl jen obyčejným dělníkem, ale spíše „alchymista“ cukrovaru – jeho práce totiž rozhodovala o tom, zda bude cukr kvalitní a zda se celá várka nepovede nebo nepřipálí; před zavedením automatizace se spoléhal na své smysly a zkušenosti, kdy odebíral vzorky na skleněnou tyčinku a proti světlu sledoval velikost a ostrost krystalů
vařič v továrně na lepenku (der Pappenkocher)
klíčový technický pracovník, který v počáteční fázi výroby připravoval surovou papírovinu (vlákninu) chemickým a tepelným rozkladem vstupních surovin; obsluhoval tzv. vařáky (velké tlakové nádoby), ve kterých se surovina zpracovávala, kdy jeho úkolem bylo: do vařáků se vkládal rozmělněný materiál (dřevovina, starý papír, slaměná řezanka nebo textilní hadry), kdy k nim přidával vodu a chemikálie (například vápenné mléko nebo louh); stál na začátku řetězce – na jeho práci navazoval mistr lepenkářský, který pak z uvařené a rozemleté hmoty na strojích formoval archy lepenky; celý proces pak dozoroval technický pracovník nebo inženýr
včelař / medař (apiarius, der Imker / der Bienenzüchter)
v historii vnímán jako vzdělaný hospodář a ochránce komunity; zatímco brtník byl dobrodruhem v hloubi lesů, včelař byl symbolem usazeného, trpělivého a racionálního hospodaření na zahradě; v dobách před průmyslovou výrobou cukru a elektřiny byl včelař klíčovým dodavatelem medu (jediným dostupným sladidlem a lékem) a vosku (strategickou surovinou pro výrobu svící (pro církev i šlechtu)
vědec (der Gelehrter / der Wissenschaftler)
v historii „osamělým badatelem“ u mikroskopu či knih; věnoval se systematickému zkoumání světa, jehož role se vyvíjela od filozofie k úzké specializaci: v 18. a 19. stol., kdy byl polyhistor a objevitel, často ovládal více oborů najednou (například botaniku, chemii i astronomii), kdy mnohé objevy činil ve vlastní laboratoři nebo na cestách za poznáním; s rozvojem univerzit se vědec stal institucionalizovaným odborníkem – jeho práce spočívala v bádání, psaní latinských či německých pojednání a přednášení studentům; od konce 19. stol. vědci (například v chemičkách nebo strojírnách) pracovali na aplikovaném výzkumu, který přímo měnil život lidí – od elektřiny po syntetická barviva)
vedoucí mechanizace / hlavní mechanizátor
klíčový technický pracovník, který v rámci zemědělských podniků (JZD, státní statky) nebo průmyslových závodů odpovídal za veškerý strojový park, jeho údržbu a efektivní nasazení v provozu; tato profese vznikla jako důsledek industrializace a masového nasazení strojů v 19. a 20. stol.; musel koordinovat práci desítek traktorů, kombajnů a nákladních aut; často úzce spolupracoval se Strojními a traktorovými stanicemi (STS), které stroje družstvům zpočátku pronajímaly; určoval, které stroje vyjedou na pole během žní či orby, aby nedocházelo k prostojům; odpovídal za dílny, jejich vybavení a pravidelné revize strojů, zajišťoval palivo (naftu, oleje) a náhradní díly, kterých byl v plánovaném hospodářství často nedostatek, případně školil řidiče a traktoristy v obsluze nové techniky
vedoucí špitálu (providus administrator hospitalis, der Spitalverwalter / der Spitalmeister)
v historii úředník, který měl na starosti ekonomický, provozní a často i duchovní chod špitálu; historický špitál nebyl jen nemocnicí, ale především chudobincem a starobincem; vedoucí měl tyto úkoly: správu majetku (kdy špitály byly často bohaté nadace vlastnící pole, lesy a rybníky a vedoucí musel zajistit, aby tyto statky vynášely peníze na provoz ústavu), zajištění stravy (dohlížel na nákupy potravin, paliva a ošacení pro „špitálníky“ = chudé a nemocné), tepla a dozor nad řádem (určoval, kdo bude do špitálu přijat, a dbal na dodržování domovního řádu); nejčastěji šlo o zasloužilého měšťana, vysloužilého vojenského důstojníka nebo nižšího duchovního
vedoucí tajemník OV KSČ (Okresního výboru Komunistické strany Československa) / okresní stranický šéf – funkcionář
osoba, která byla v letech 1948-1989 fakticky nejmocnějším mužem v okrese; tato politická funkce stála v mocenské hierarchii vysoko nad předsedou Okresního národního výboru (státní správa) i nad jakýmkoliv ředitelem podniku; byl vlastně politický šéf okresu, který přímo podléhal Krajskému výboru KSČ a potažmo Ústřednímu výboru v Praze; bez jeho souhlasu (nebo souhlasu jeho aparátu) nemohl být nikdo v okrese jmenován do významné funkce – od ředitele továrny přes předsedu JZD; OV KSČ pod vedením tajemníka určoval hospodářské plány okresu, dohlížel na průběh žní, schvaloval investice do bytové výstavby a řídil činnost represivních složek (Lidové milice, spolupráce se Sborem národní bezpečnosti = SNB)
vedoucí údržby
technicko-hospodářský pracovník odpovědný za provozuschopnost budov, strojů a technických zařízení v podniku; v historickém kontextu (například u drah nebo v továrnách) to byl člověk, který velel armádě řemeslníků, jako byli zámečníci, truhláři nebo elektrikáři
veledomkař / velkodomkař (der Grosshäusler)
v historii venkova hospodář, který stál na pomezí mezi chudším domkářem a bohatším sedlákem – sice nevlastnil obrovský lánový grunt, ale měl více než jen chalupu se zahrádkou; tento termín se objevoval především v 18. a 19. stol. a označoval specifickou majetkovou kategorii; zatímco běžný domkář měl jen malý kousek půdy pro vlastní obživu, veledomkář vlastnil obvykle 3 až 5 ha polí – to mu umožňovalo chovat vlastní dobytek (často pár volů nebo krav) a být částečně nezávislý na námezdní práci; velmi často byl veledomkář zároveň řemeslníkem (například tkalcem, ševcem nebo truhlářem), kdy zemědělství pro něj bylo základem jistoty, ale řemeslo mu přinášelo hotové peníze
velkoláník (der Ganzlahner)
nejbohatší samostatný sedlák na vsi, který vlastnil a obhospodařoval celý lán půdy (zpravidla kolem 18 až 30 hektarů), což ho v přísné venkovské hierarchii stavělo na absolutní vrchol nad pololáníky, chalupníky, domkaře a podruhy; osobně plánoval a řídil veškeré polní i hospodářské práce na statku, organizoval činnost čeledi a nádeníků, vedl těžký pluh při orbě, sekal kosou obilí při žních, staral se o chov tažných koní a skotu, prováděl výmlat obilí ve stodolách a osobně obchodoval s přebytky úrody na městských trzích
velkoobchodník / velkokupec (mercator, der Großhändler)
v historii „kapitánem průmyslu“ a obchodu, který obchodoval ve velkém, často mezinárodně, a vlastnil rozsáhlé sklady; byl to článek mezi výrobcem (továrnou) a maloobchodníkem (krámkem na rohu); nejčastěji se specializovali na některé z výnosných odvětví (například velkoobchodník se suknem, koloniálním zbožím apod.); vlastnil sklady (tzv. speditérství) a organizoval dopravu, nejprve formanskou, později železniční; z hlediska vzdělání musel ovládat cizí jazyky (tehdy němčinu, francouzštinu), základy práva a složité účetnictví
veterinář / zvěrolékař (veterinarius, der Tierarzt)
klíčovým ochráncem zdraví zvířat i lidí; v 18. a 19. stol. se profese vyvíjela od lidových léčitelů k vědecké disciplíně; první odborné školy pro veterináře vznikly v rakouské Vídni koncem 18. stol., nicméně prvními veterináři byli kováři nebo kati, kteří znali anatomii zvířat; dalšími byli vojenští veterináři, kteří sloužili u jezdectva a dělostřelectva (kůň byl strategickým dopravním prostředkem a jeho zdraví bylo prioritou státu); teprve po roce 1848 vznikla síť státních zvěrolékařů, kteří kontrolovali trhy s dobytkem a dohlíželi na jatka
věžník (der Thürmer / Thurmwächter)
strážný, který žil a sloužil v horních patrech kostelní nebo radniční věže; v historii městské správy šlo o klíčovou bezpečnostní profesi, která zanikla až s rozvojem telegrafu a moderních hasičských sborů; jeho profese zahrnovala protipožární hlídku, časomíru (ohlašování času troubením a zpěvem), povinné troubení
vinař (vinitor, der Weinbergarbeiter / der Hauer)
strážcem krajiny a tvůrcem nápoje, který formoval kulturu celých regionů (zejména na jižní Moravě ,v okolí Prahy či Mělníka); toto povolání spojovalo funkci zemědělce, chemika i obchodníka, kdy se dotyčný zabýval výrobou vína a též pěstováním vinné révy; jelikož šlo o celoroční práci, tak na jaře a v létě se nevyhnul neustálému zastřihování letorostů, vylamování zálistků („fazochování“) a vyvazování, aby hrozny měly dost slunce a vzduchu; zároveň byl nucen okopávat vinice motykou, aby zničil plevel a udržel v půdě vláhu; na zimu pak přicházel na řadu řez, kdy musel vinař ručně ostříhat loňské proutí
vinopal (der Branntweinbrenner)
specializovaný řemeslník, který vyráběl pálenku (kořalku); role vinopala byla klíčová pro zpracování přebytků obilí, ovoce nebo brambor do podoby trvanlivého a žádaného alkoholu; ve vinopalnách či v panských lihovarech obsluhoval měděné kotle; musel umět přesně oddělit „jádro“ (čistý líh) od nebezpečných přiboudlin (metanolu); pálil z čehokoliv, co kvasilo – od vína (odtud název vinopal) přes obilí (žitná) až po brambory – odpad z pálení (výpalky) byl cenným krmivem pro panský dobytek; často pracoval v režii vrchnosti, protože výroba alkoholu byla výnosným (regálním) právem šlechty; vinopalny mimochodem bývaly součástí hospodářských dvorů vedle pivovarů
vlakvedoucí / vlakvůdce (def Zugführer)
v historickém kontextu (zejména za Rakouska-Uherska a První republiky) nejvyšším orgánem ve vlaku, v podstatě jeho „kapitánem“; byl nadřízeným všem ostatním zaměstnancům ve vlaku, včetně průvodčích, brzdářů a v dopravních záležitostech i strojvůdce; vedl vlakový deník (vlakopis), kam zaznamenával časy příjezdů a odjezdů, složení vlaku (počet náprav, hmotnost) a případné mimořádnosti; bez jeho pokynu nesměl vlak ze stanice odjez – právě on dával strojvůdci návěst „odjezd“ (v minulosti písknutím a zvednutím ruky nebo výpravky); u nákladních vlaků odpovídal za správné zajištění vozů a doprovodné listy k zboží; u osobních vlaků dohlížel na bezpečnost cestujících a práci průvodčích
vodař / dozorce vodní stanice (der Wassermeister)
v minulosti klíčovým technickým pracovníkem železnice v éře parního provozu; bez něj by se v dobách parních lokomotiv nepohnul žádný vlak – lokomotiva spotřebovala obrovské množství vody, kterou bylo nutné v pravidelných intervalech doplňovat; měl na starosti železniční vodárnu (často charakteristickou věž s nádrží, kterou najdete i na mnoha našich nádražích); musel dohlížet na čerpadla, která hnala vodu ze studní nebo potoků do věže; zodpovídal za funkčnost vodních jeřábů u kolejí – musel zajistit, aby voda v potrubí v zimě nezamrzla (používaly se ohřívače na uhlí), a čistit filtry, aby se kotle lokomotiv nezanášely sedimentem
voják (miles, der Soldat)
příslušník ozbrojených sil státu, jehož úkolem byla obrana země, plnění bojových úkolů nebo udržování bezpečnosti; v 18. a 19. stol. nebyl voják jen profesí, ale často životním údělem – do reforem Marie Terezie byla služba často doživotní, která se později se zkracovala (na 14, 10 a nakonec 3 roky), kdy voják byl majetkem státu a panovníka; po odsloužení let se voják vracel do civilu jako vážený, ale často nuzný vysloužilec, který měl právo na drobné úlevy nebo místo trafikanta; za doby socialismu (1948-1989) se voják stal součástí mocenského aparátu ČSLA (Československé lidové armády) jako voják z povolání (v matrikách psán jako státní zaměstnanec); rodiny vojáků z povolání se často stěhovaly mezi vojenskými městy (například Milovice, Tábor, Písek či Vyškov) a žily v uzavřených komunitách ve vojenských bytovkách; v současnosti je v ČR armáda tvořena profesionálními vojáky
voják německého Wehrmachtu
příslušník pravidelných ozbrojených sil Třetí říše v letech 1935-1945 – tato armáda se dělila na pozemní vojsko (Heer), letectvo (Luftwaffe) a námořnictvo (Kriegsmarine); v českém prostředí se tento status týkal především mužů ze tří specifických skupin: obyvatelé Sudet (po záboru pohraničí v roce 1938 se tito muži stali občany Říše a podléhali všeobecné branné povinnosti), Hlučíňáci a Slezané (obyvatelé území, která byla přímo připojena k Říši – zde byli do armády masově odváděni i muži, kteří se cítili být Čechy = tzv. Moravci, ale úředně byli vedeni jako Němci) a říšští Němci (osoby německé národnosti žijící v Protektorátu, které se přihlásily k německému občanství); úkolem vojáka Wehrmachtu bylo provádět útočné a obranné operace v rámci nacistické ideologie „životního prostoru“ (=Lebensraum)
voják od Landwehru – zemské obrany
příslušníkem specifické části rakousko-uherské armády, která tvořila druhou linii obrany státu; šlo o muže, který nebyl profesionálním vojákem, ale vycvičeným občanem v záloze pro bránění vlastního území; sloužili zde muži, kteří již prošli základní vojenskou službou u společné armády a byli přeřazeni do zemské obrany – byli to tedy starší, zkušenější vojáci (často otcové rodin); přestože měl Landwehr plnit druhořadé úkoly (jako střežení hranic, týlová služba), během 1. světové války byli tito muži nasazeni do nejtvrdších bojů na frontě a prokázali stejnou zdatnost jako prvosledové jednotky
voják u francouzské cizinecké legie
členem elitní prvosledové jednotky, která byla nasazována tam, kde byly zájmy Francie nejvíce ohroženy nebo kde bylo prostředí pro běžné jednotky příliš nebezpečné; v historii i v současnosti symbolem elitního výcviku, anonymity a tvrdé disciplíny; zatímco v minulosti byla legie útočištěm lidí prchajících před zákonem nebo chudobou, dnes jde o vysoce profesionální jednotku francouzské armády; legionář byl a je dobrovolník, který se zřekl své původní národní identity (často i jména v rámci anonymátu) a přísahal věrnost nikoliv Francii jako státu, ale legii samotné; uchazeč o vstup do legie musel být muž ve věku 17,5 až 39,5 let
NOVÉ
voják z povolání
příslušníkem plně profesionální Armády České republiky (AČR), která od zrušení základní vojenské služby v roce 2004 funguje na čistě dobrovolném, smluvním základě; zaměřuje se na zajišťování suverenity a obrany České republiky, ochranu kritické infrastruktury státu a plnění spojeneckých závazků v rámci NATO a EU; to obnáší intenzivní výcvik v moderní taktice, nasazení v mezinárodních mírových a bojových misích po celém světě, kybernetickou obranu a poskytování pomoci integrovanému záchrannému systému (IZS) při živelních pohromách
voják z povolání (der Berufssoldat)
v historii profesionální válečník, který vojenství nebral jako dočasnou povinnost, ale jako celoživotní kariéru a hlavní zdroj obživy; role profesionálního vojáka se vyvíjela od námezdních žoldnéřů k modernímu důstojnickému sboru; v 18. a 19. stol. byli vojáky z povolání především (důstojníci) a (poddůstojníci), kteří v armádě zůstávali i po skončení válek; v éře (ČSLA) byl voják z povolání státním zaměstnancem v uniformě, který tvořil páteř armády složené z branců (vojáků základní služby) – musel být politicky spolehlivý (často byl členem KSČ) a bydlel ve vojenských bytech a jeho rodina se stěhovala podle potřeb posádek
vojenský gažista (der Militärgagist)
profesionální voják z povolání (důstojník, poddůstojník s dlouhodobým závazkem nebo vojenský úředník), který v přísné vojenské hierarchii stál nad běžnými odvedenci základní služby a podléhal přímo veliteli pluku, generálnímu štábu a ministerstvu národní obrany; denně velel svěřeným vojenským jednotkám, plánoval a osobně řídil taktická cvičení na střelnicích, kontroloval bojovou připravenost, stav výzbroje a ubytovacích kasáren, vedl tajnou vojenskou administrativu a zasedal ve vojenských soudech či komisích
vojenský kapelník (der Militärkapellmeister)
v rakousko-uherské armádě (například u pluků) i v první československé republice to byl důstojník zodpovědný za dechovou hudbu; měl pevný plat, ale k tomu i podíly z veřejných koncertů. Byl to „podnikatel v uniformě“, který musel zajistit, aby jeho kapela byla žádaná a výdělečná; tito kapelníci byli často špičkoví skladatelé pochodů a valčíků, kdy většina z nich byla absolventy konzervatoří (Praha, Vídeň), kdy museli složit přísné státní zkoušky z instrumentace, harmonie a dirigování
vojenský kapitulant (der Militär-Kapitulant)
voják, který po odsloužení své zákonné povinné služby dobrovolně podepsal smlouvu na další roky; slovo „kapitulace“ pak zde neznamená vzdání se nepříteli, ale vycházelo z latinského capitulum (=článek smlouvy); byl to proto profesionál, jenž se rozhodl spojit svůj život s armádou výměnou za pevný plat a budoucí výhody; často šlo o muže u technických zbraní (dělostřelectvo, ženisté) nebo o hudebníky a administrativní síly pluku
vojenský platmistr (der Zahlmeister / der Militärzahlmeister)
v podstatě armádní pokladník, který byl důstojníkem, jenž rozděloval žold vojákům; musel být neúplatný, protože manipuloval s obrovskými částkami v hotovosti přímo v poli – v době, kdy se platilo v hotovosti, doprovázel platmistr jednotku i do pole s těžkými kovanými truhlami plnými mincí; taktéž zodpovídal za nákup proviantu, krmiva pro koně a za vyúčtování veškerých nákladů na provoz kasáren; vzhledem k tomu, s jak velkými finančními prostředky pracoval, musel skládat vysokou finanční kauci (záruku vlastním majetkem) pro případ zpronevěry
vojín (miles, der Gemeiner)
nejnižší vojenská hodnost v ozbrojených silách; v historii byl vojákem „v poli“, na kterém stála celá masa armády, zatímco dnes je vysoce vycvičeným specialistou v první fázi své kariéry; jeho životem byla neustálá dřina, dril a pochod; pokud nebyl ve válce, byl ubytován v kasárnách nebo u měšťanů (tzv. kvartýr); vojínem se stal muž na základě odvodu (losování) nebo násilného naverbování; služba byla původně doživotní, později se zkracovala
vojín 91. pluku (der Infanterieregiment Nr. 91)
řadový voják jedné z nejslavnějších jednotek rakousko-uherské armády se sídlem v Českých Budějovicích (v Mariánských kasárnách); pluk byl doplňován z oblasti jižních Čech (Českobudějovicko, Krumlovsko, Prachaticko) a částečně z okolí dnes rakouského Lince; jako řadoví pěšáci nosili uniformu v barvě „štiky šedi“ (později polní šedi) s charakteristickými papouškově zelenými výložkami a zlatými knoflíky
vojín od slavného c.k. 21. pluku Baron Reischach
dotyčný voják s nejnižší hodností u armády sloužil u čáslavského řadového pěšího pluku č. 21, jehož posádkovými městy byla Kutná Hora a Čáslav; název pluku byl odvozen od jeho čestného majitele, Sigmunda Freiherr von Reischach; tento český pluk zapojil do obranných bojů v několika střetnutích a jeho nasazení vyvrcholilo v bitvě u Hradce Králové roku 1866
vojvoda (valašský)
v historii specifický představitel komunity Valachů (obyvatel žijících na základě tzv. valašského práva), který plnil funkci samosprávnou, soudní i hospodářskou; nebyl to šlechtic v klasickém smyslu, ale volený nebo dědičný vůdce pastýřských osadníků; valašští vojvodové byli klíčovými prostředníky mezi vrchností (majitelem panství) a osadníky v horských oblastech – pomáhali organizovat osídlování neobydlených kopců a lesů; měl právo soudit menší spory mezi Valachy, řešit krádeže dobytka nebo spory o pastviny; také zasedal v čele tzv. valašského soudu, dohlížel na to, aby osadníci odváděli vrchnosti smluvené dávky (nejčastěji v naturáliích – ovce, sýr, kůže), a plnili povinnost střežit zemské hranice nebo průsmyky; nad místními (dědinovými) vojvody stál často tzv. portášský vojvoda nebo vrchní valašský vojvoda, který zodpovídal za celý region (například za celé vsetínské nebo hukvaldské panství)
volák / volek / štrapicír / štrapicirák (der Strapizierknecht)
mladší pohůnek nebo čeledín, který měl na starosti výhradně péči o volské potahy; musel voly krmit, hřebelcovat, zapřahat a vést je při orbě nebo svážení dřeva z lesa; byla to fyzicky náročná práce, jež vyžadovala klidnou povahu, protože voli jsou pomalejší než koně
voráč (arator, der Ackermann)
jinak oráč; v zemědělství klíčový pracovník zodpovědný za nejtěžší a nejdůležitější polní práci – přípravu půdy; na velkostatcích šlo o váženého člena panské čeledi; musel umět perfektně ovládat volské nebo koňské potahy, kdy rovná a hluboká brázda byla vizitkou jeho umu
voskář (cerarius, der Lebzelter / der Wachshändler)
v minulosti vysoce váženým řemeslníkem, který zpracovával včelí vosk na svíce a rituální předměty; jeho práce byla nezbytná pro kostely, šlechtu i měšťany – vyráběl svíce z drahého včelího vosku (na rozdíl od levných lojových svící, které páchly); používal metodu „polévání“ knotu nebo tažení vosku přes formy; vyráběl voskové obětiny (votivní dary) ve tvaru částí těla, zvířat či postav, které lidé přinášeli do kostelů jako prosbu o uzdravení
vozka (der Kutscher / der Fuhrmann)
označoval zaměstnance, který řídil panský nebo měšťanský kočár pro přepravu osob; pokud sloužil u vrchnosti, říkalo se mu panský kočí; pokud přepravoval zboží, šlo o formana; mohl být i fiakristou provozující městské „taxislužby“ v kočárech tažených koňmi; případně byl povozníkem, který s koněm a vozem pomáhal sedlákům při žních nebo svážel dřevo z lesa
vrátný (portarius, der Portier / der Torwärter)
první osoba, se kterou jste se setkali při vstupu do budovy; musel být naprosto spolehlivý, všímavý a často i jazykově vybavený; role vrátného se zásadně lišila podle toho, u jakých „dveří“ stál – mohlo jít o zámeckého vrátného, tovární vrátný či hotelový vrátný
vrchní (der Oberer / der Oberkellner)
klíčovou postavou v hierarchii služeb, správy a pohostinství – byl to „generál“ obsluhy, který v hierarchii hostince stál nad běžnými číšníky a učni; v 19. stol. a za První republiky byl váženým pánem v fraku – jen on směl kasírovat hosty, přijímat objednávky u čestných stolů a vyřizovat stížnosti; často také ovládal několik jazyků
vrchní adjunkt
pomocník vyššího úředníka, ale s vlastní rozhodovací pravomocí; nejčastěji působil u soudů (jako soudní adjunkt), v lesnictví (jako lesní adjunkt – pomocník nadlesního) nebo u drah; byl to zkušený úředník, který už měl pod sebou několik mladších kolegů; v hierarchii stál nad oficiálem, ale pod tajemníkem či radou
vrchní inspektor
dohlížel na to, aby se dodržovaly předpisy a zákony, byl vlastně kontrolním článkem státní správy; nejčastěji je možno se s nimi setkat v minulosti u státních drah (vlakový či traťový inspektor), u financí (berní inspektor) nebo ve školství (školní inspektor); vrchní inspektor byl vysoký úředník (často v 7. nebo 8. hodnostní třídě), který měl na starosti celý okres nebo kraj a nosil uniformu s příslušným označením na límci
vrchní konduktér / vlakvedoucí (der Oberkondukteur)
v hierarchii železnice „šéfem vlaku“ a přímým nadřízeným běžných průvodčích; šlo o váženou osobu v uniformě, která v dobách Rakouska-Uherska či První republiky požívala statusu státního úředníka; na rozdíl od řadového průvodčího, který kontroloval jízdenky v jednotlivých vozech, měl vrchní konduktér na starosti celou vlakovou četu a administrativu jízdy; zodpovídal za dodržování jízdního řádu, bezpečnost cestujících a komunikaci se strojvůdcem a výpravčím; vedl vlakový deník, sepisoval hlášení o nehodách či zpoždění a dohlížel na manipulaci s poštou a zavazadly; cesta k této hodnosti trvala zájemcům roky – začínalo se jako elév, pak průvodčí a teprve po náročných zkouškách z předpisů se člověk stal vrchním konduktérem
vrchní mistr (der Obermeister)
v hierarchii řemesla a průmyslu klíčovým článkem, který stál přesně mezi majitelem (nebo vedením) podniku a samotnou výrobou; musel mít nejen špičkovou odbornost, ale i přirozenou autoritu a organizační talent; v dobách řemeslných cechů (do pol. 19. stol.) byl vrchní mistr voleným funkcionářem, kdy šlo o nejváženějšího mistra v daném městě či regionu, který vedl schůze cechu, dohlížel na kvalitu výrobků ostatních mistrů a rozhodoval o přijetí nových učňů a tovaryšů; s nástupem velkých fabrik se jeho role změnila na manažerskou: vrchní mistr měl pod sebou několik „řadových“ mistrů a někdy i stovky továrních dělníků – zodpovídal za plnění plánu, kvalitu výroby a bezpečnost práce; zejména po roce 1948 byla tato funkce klíčovou postavou – musel být odborníkem, ale často na něj byl vyvíjen tlak, aby byl i politicky aktivní; v hierarchii továren/ fabrik to byla velmi prestižní pozice- to již vrchní mistr obvykle nepracoval rukama u stroje, ale chodil v čistém plášti s výkresy v ruce
vrchní mlatec (der Oberdrescher)
předák skupiny námezdních mlatců, který na velkostatcích organizoval a dozoroval výmlat obilí – tato funkce byla klíčová v období před masovým rozšířením mechanických mlátiček, tedy zhruba do poloviny 19. stol.; sestavoval skupinu mlatců (často nádeníků nebo sezónních dělníků) a určoval tempo práce – mlácení cepy muselo být rytmické, aby bylo efektivní a nedocházelo k úrazům; také dohlížel na to, aby bylo obilí vymláceno důkladně a aby se zrna nepoškodila; zodpovídal i za následné čištění obilí (vátí od plev); byl přímo podřízen šafáři nebo hospodářskému správci velkostatku
vrchní oficiál
páteří každé kanceláře; šlo o samostatného úředníka, který vyřizoval běžnou agendu, sepisoval protokoly a vedl spisy; šlo o zasloužilého úředníka (proto označení „vrchní“), který po letech služby dosáhl vyššího platového stupně, ale zůstal u své agendy
vrchní pokladník (der Oberzahlmeister / ( der Oberkassier)
nejvyšší úředník zodpovědný za správu finančních aktiv, dozor nad peněžními toky a kontrolu účetnictví státu, instituce nebo velkého panství; jeho role byla od středověku spojena s nejvyšší důvěrou panovníka, neboť držel klíče od státní či panské pokladnice; v historii českých zemí (například v rámci dvorské komory) dohlížel na ražbu mincí, sběr daní a financování armády; na panstvích podléhal přímo vrchnosti a kontroloval výnosy z pivovarů, lihovarů a polností; později nebyl jen „hlídačem peněz“, ale hlavním auditorem, který musel umět odhalit zpronevěru u nižších úředníků (důchodních či výběrčích berně); historicky (například při měnových reformách) hrál klíčovou roli při určování směnného poměru starých a nových platidel a při stahování neplatných mincí z oběh
vrchní soudce (der Oberrichter)
vysoký justiční funkcionář, jehož role se v čase zásadně proměnila od panského úředníka k vrcholnému představiteli moderní nezávislé justice; před rokem 1848 a v raném novověku byl vrchní soudce (často nazývaný justiciár) klíčovým mužem na panství nebo v královském městě; mohl být panským justiciárem: byl to vystudovaný právník najatý šlechtou, aby jménem vrchnosti vykonával soudní moc nad poddanými (rozhodoval o sporech, dědictvích a v případě hrdelního práva i o trestech smrti); v královských městech stál v čele sboru konšelů a dohlížel na spravedlivý průběh soudních přelíčení podle městského práva; dnes se termín používá pro soudce působícího u jednoho ze dvou vrchních soudů v České republice (v Praze a Olomouci)
NOVÉ
vrchní účetní tajemník (der Oberrechnungssekretär / der Oberrechnungsrat)
vysoce postavený státní úředník s definitivou, který v přísné hierarchii státní finanční správy, ministerstev, zemských či berních úřadů stál na vrcholu střední úřednické třídy (zpravidla v IX. nebo VIII. hodnostní třídě); zároveň byl přímým nadřízeným účetních oficiálů, asistentů a kancelářských sil a podléhal přímo účetním radům a ředitelům; vedl a revidoval nejsložitější státní mzdové, daňové a majetkové účty, sestavoval podklady pro státní či zemský rozpočet, osobně prováděl finanční revize na podřízených úřadech, vypracovával závazná odborná stanoviska k finančním zákonům a kontroloval správnost vybraných daní a poplatků
vrchnostenský dráb (atelles, der Gerichtsknecht / der Hofschütze)
v historii (zejména v 18. a 1. polovině 19. stol.) vykonavatelem panské moci – byl to v podstatě „policista velkostatku“, který dohlížel na to, aby poddaní plnili své povinnosti; byl nejnižším článkem hospodářské správy panství, kdy mezi jeho hlavní úkoly patřilo: dohled nad robotou (stál na poli s holí v ruce a dohlížel na sedláky, aby pracovali poctivě. Právě odtud pramení jeho neoblíbenost – byl symbolem útlaku), vymáhání poslušnosti (předváděl neposlušné poddané k výslechu na zámek nebo k rychtáři) a exekuce (zabavoval dobytek nebo nářadí těm, kteří neplatili daně)
NOVÉ
vrchnostenský poklasný / vrchnostenský mlatec
osobně stál uprostřed stodoly na mlatě a neustále kontroloval rytmus úderů cepů mlatců, odměřoval dávky nevymlácených snopů, dohlížel na správné prosévání a čištění zrna od plev a vedl přísnou denní evidenci (zářez do rabuše nebo zápis křídou) o množství vymláceného obilí, které se ukládalo do panských sýpek; v rámci hierarchie byl panským podúředníkem nebo nižším hospodářským zřízencem, který v přísné hierarchii vrchnostenského dvora stál přímo pod šafářem, ale byl nadřízeným všem mlatcům, řadovým robotníkům a sezonním nádeníkům
vulkanizátor / gumař (der Vulkaniseur)
řemeslník, který se specializoval na práci s gumou a pryží; toto povolání je relativně mladé, jelikož vzniklo až v polovině 19. stol. s objevem samotné vulkanizace (jedná se o proces, kdy se přidáním síry za vysoké teploty mění surový kaučuk na pevnou a elastickou pryž) byla patentována Charlesem Goodyearem v USA v roce 1844; první vulkanizátoři u nás pracovali v nově vznikajících gumárenských továrnách (například v Optimit Odry, Baťa Zlín), kdy vyráběli nejen pneumatiky, ale i těsnění, hadice, obuv nebo galanterní zboží;
výběrčí (exactor, der Einnehmer)
osoba pověřená sběrem poplatků, daní nebo mýta; jeho role se lišila podle toho, co a pro koho vybíral – mohl být výběrčí mýta (=mýtný), výběrčí daní (=berní) či výběrčí akcízu; byli to státní nebo panské zřízenci, kteří měli pevnou gáži a nosili úřední odznak nebo uniformu
výčepní / výčepník (propinator, der Schankkellner / der Schankwirt)
klíčová postava každého hostince, která stála mezi sudem a hostem; v dobách před moderními výčepy musel ovládat narážení dřevěných sudů a udržovat je v chladu v lednicích (sklepech s ledem); také musel mít sílu i technický cit, aby pivo při točení příliš nepěnilo nebo nebylo „zlomené“; byl zodpovědný za „míru“ – musel umět čepovat tak, aby host dostal poctivou sklenici, ale zároveň aby podniku nevznikaly ztráty špatným zacházením s pípou; také často byl prvním kontaktem pro štamgasty – mezi jeho další role patřilo umění naslouchat, udržovat v hostinci pořádek a vědět, kdy už hostovi další sklenici nenalít
výhybkář (der Weichenwärter)
jedním z nejdůležitějších strážců bezpečnosti na železnici, na jehož soustředění a jediném pohybu pákou závisely životy stovek lidí; v 19. a 1. polovině 20. stol. šlo o fyzicky náročnou práci v neustálém venkovním prostředí; před érou dálkového ovládání musel výhybkář ke každé výhybce dojít a ručně ji přestavit pomocí těžké závažové páky; často úzce spolupracoval se strážníkem trati (=vechtrem); musel sledovat jízdní řád a vizuálně kontrolovat, zda byla cesta pro vlak volná a výhybka správně dolehla – chyba znamenala vykolejení
výminkář / výměnkář / výměník (abdictus, exceptor, exemptor, der Ausgedinger / der Ausnähmers / der Auszüger / der Auszügler)
člověk „na odpočinku“, jehož postavení bylo právně ukotveno v tzv. výminku (výminečné smlouvě); ve chvíli, kdy už jako hospodář fyzicky nestačil na dřinu nebo chtěl nechat syna/ zetě hospodařit, sepsali u notáře nebo na úřadě smlouvu, kdy se tím výminkář vzdal vlastnictví usedlosti, ale zajistil si zároveň klidné stáří – výminek nebyl jen o bydlení, smlouva totiž přesně určovala, co všechno musí nový hospodář výminkáři poskytovat: konkrétní místnost (výměnek), denní dávku mléka, určité množství mouky, otopu na zimu, a dokonce i místo u stolu nebo odvoz ke kostelu; výminkář obvykle nezahálel, pokud mu zdraví sloužilo, pomáhal s lehčími pracemi – hlídal vnoučata, opravoval nářadí, pletl košíky nebo radil mladému hospodáři (což často vedlo k rodinným sporům); v rámci rodiny měl stále vysokou autoritu, i když už nebyl držitelem majetku – byl symbolem kontinuity rodu
výminkářka / výměnkářka / výměnice (die Ausgedingerin / die Ausnähmerin)
starší žena (často vdova po sedlákovi či chalupníkovi), která po předání hospodářství mladší generaci odešla žít na takzvaný výměnek, což byla vyhrazená místnost či samostatný domek na statku, přičemž v rodinné hierarchii si uchovávala úctu, ale ztratila přímou rozhodovací moc nad chodem hospodářství; přestože byla oficiálně na odpočinku, podle svých fyzických sil nadále pomáhala na statku, což obnášelo hlídání a výchovu vnoučat, vaření pro čeleď v době žní, krmení drobného zvířectva, draní peří, pletení oblečení nebo drobné práce na zahradě; její vztah s novým hospodářem a hospodyní (často vlastním synem a snachou) byl smluvně ošetřen přísnou postupní smlouvou, která mladým ukládala povinnost poskytovat výměnkářce doživotní stravu, ošacení, otop a péči v nemoci, což v praxi často vedlo k napjatým rodinným vztahům a sporům o kvalitu plnění
vypalovač v cihelně / vypalovač v porcelánce
specializovaný pracovník, který obsluhoval pece a zajišťoval tepelné zpracování materiálů, aby získaly své finální vlastnosti (tvrdost, odolnost, barvu); měl na starosti komorové nebo kruhové pece; u cihel dohlížel na postupné zvyšování teploty, u porcelánu zase na jemné „glazování“ ohněm
vypalovač ve smaltovně (der Brenner)
specializovaný pracovník, který obsluhoval pece a zajišťoval tepelné zpracování materiálů, aby získaly své finální vlastnosti (tvrdost, odolnost, barvu); tato profese se vyskytovala v mnoha odvětvích, od keramiky až po strojírenství; pracoval v tandemu s polévačem – jakmile polévač nanesl smalt, vypalovač vložil předmět do pece vyhřáté na 800-900 °C; musel přesně odhadnout čas, kdy se smalt s kovem spojí v dokonale hladký povrch
výpravčí / výpravčí vlaků (der Fahrdienstleiter)
pracovník zodpovědný za bezpečné a plynulé řízení železničního provozu v přiděleném obvodu; tato role vznikla s potřebou koordinovat jízdu vlaků po jednokolejných i vícekolejných tratích; v historii řídil dopravu přímo ve stanici – obsluhoval mechanická nebo elektromechanická stavědla, telefonicky se dorozumíval se sousedními stanicemi a odjezd vlaku povoloval viditelně – zvednutím výpravky; musel zajistit správné postavení výhybek a návěstidel tak, aby nedošlo ke srážce vlaků; vlastnil i klíče od výměn a vedl písemný dopravní deník
výrobce šamotek / šamotář (der Schamottewarenfabrikant / der Schamottearbeiter)
specialista na výrobu žáruvzdorných materiálů, který pravděpodobně žil v oblasti s ložisky kvalitních žáruvzdorných jílů (například na Rakovnicku, Plzeňsku nebo Blansku); šamot byl klíčovým materiálem průmyslové revoluce – bez něj by nebylo možné postavit vysoké pece, sklářské vany ani domácí kamna; výrobce musel nejprve vypálit jíl na vysokou teplotu, poté ho rozdrtit na ostřivo a znovu smíchat s čerstvým jílem a vodou – tato směs se pak lisovala do forem; historicky šlo o těžkou manuální práci v prachu a horku, kdy šamotky se pálily v masivních pecích (často kruhových nebo komorových), které vyžadovaly neustálou obsluhu
výsadkář / parašutista (der Fallschirmjäger)
elitní voják 20. stol. cvičený k provádění výsadků padákem za nepřátelské linie; parašutisté byli nasazováni k plnění speciálních úkolů, jako je ničení klíčové infrastruktury, hloubkový průzkum nebo organizace partyzánského odboje; profese se vyvinula po 1. světové válce
vysloužilý kapitulant (verabschiedeter Kapitulant / ausgedienter Kapitulant)
muž, který svou dobrovolnou smluvní službu u vojska ukončil a odešel do civilu; armáda si tyto lidi předcházela, protože státu ušetřili náklady na výcvik nováčků; jako odměnu za věrnou službu získávali tito vysloužilci přednostní právo na státní úřednická místa – stávali se z nich listonoši, četníci, tabákoví trafikanti, vrátní na úřadech nebo vězeňští dozorci
vysloužilý voják / vojenský vysloužilec (ausgedienter Soldat / der Veteran)
muž, který ukončil aktivní vojenskou službu a vrátil se do civilního života, často s určitými výsadami nebo nároky na zaopatření; na venkově byl vysloužilec váženou osobou – byl to někdo, kdo viděl svět, mluvil německy a rozuměl disciplíně; často se stávali obecními posly, ponocnými, učiteli nebo lesními hlídači; vysloužilci měli přednostní právo na místa u pošty, drah, policie nebo jako tabákoví trafikanti
vyšetřovatel (der Ermittler)
v právním řádu specifický orgán činný v trestním řízení, který měl za úkol provádět vyšetřování trestných činů a rozhodovat o dalším postupu v přípravném řízení; jeho role prošla v českých zemích zásadními proměnami, zejména v souvislosti s oddělením operativní a procesní složky policie; v období komunismu (1945-1989) působili vyšetřovatelé v rámci Sboru národní bezpečnosti (SNB) – zatímco u Veřejné bezpečnosti (VB) řešili běžnou kriminalitu, u Státní bezpečnosti (StB) byli nástrojem politických perzekucí a vedli vyšetřování zaměřená na „nepřátele režimu“; do konce roku 2001 existovaly úřady vyšetřování, které byly částečně nezávislé na běžných policejních složkách – musel jím být policista s vysokoškolským právnickým vzděláním a jmenoval ho přímo ministr vnitra
vyšívačka (die Stickerin / die Blumenstickerin)
před vynálezem strojů šlo o čistě ruční práci ženské řemeslnice, která se lišila podle toho, pro koho žena pracovala; vyšívání bylo jedním z mála způsobů, jak si chudé venkovské dívky nebo ženy mohly přivydělat peníze; na Valašsku, Slovácku a v Podkrkonoší fungoval systém, kdy obchodníci (faktorové) rozváželi materiál a zadávali práci na doma – vyšívačky pak ručně zdobily kroje, kapesníky, límce a prodávaly to za minimální mzdu; s rozvojem průmyslu spojenou se sériovou výrobou musela opakovat stejné vzory s naprostou přesností – za tuto úmornou práci dostávala velmi nízkou mzdu, často jen v naturáliích nebo kreditech v obchodě faktora
NOVÉ
výzbrojník / zbrojíř / zbrojmistr (der Waffenschmied / der Waffenmeister / der Rüstmeister)
prováděl kompletní údržbu, konzervaci a opravy palných zbraní, dělostřeleckých prvků či chladných zbraní (podle epochy), ručně zbraně rozebíral, nastřeloval, promazával je v konzervační vazelíně, vedl přísné papírové zbrojní knihy podle výrobních čísel a osobně vydával munici a zbraně strážní službě
vzorkař / mustrař / vzorkovač (der Musterner / der Musterzeichner)
v historii kreativním mozkem výroby, který musel mít výtvarný cit, technickou představivost a znalost materiálů; zatímco běžní dělníci opakovali stále stejný úkon, vzorkař byl tím, kdo navrhoval nové vzory, barevné kombinace a prototypy výrobků; tato profese byla klíčová zejména v bižuterním, sklářském a textilním průmyslu; nejsilnější tradice vzorkařství byla na Jablonecku a v Železném Brodě.; vytvářel prototypy náhrdelníků, broží nebo skleněných knoflíků – tyto vzorky pak obchodníci (faktoři) vozili po celém světě, aby získali zakázky; v textilních centrech (například Brno, Liberec, Prostějov) vzorkař navrhoval vazby tkanin, dezény látek a barvy
zahradník
v dnešní době se pod pojmem zahradník myslí osoba, která má ve své práci na starost pěstování a ošetřování květin, zeleniny, okrasných dřevin a jiných rostlin, což s pojmenováním v minulosti nemá nic společného
zahradník (hortilio / hortulanus, der Gärtner)
hospodářem, jehož postavení bylo definováno držbou malého kousku vlastní půdy, která nestačila na plnohodnotné polní hospodaření, ale umožňovala intenzivní pěstování zeleniny, ovoce nebo květin; vlastnil obvykle od 1 do 3 ha půdy (cca čtvrt lánu); protože neměl dost polí pro obilí, specializoval se na náročnější plodiny, které vyžadovaly ruční práci a péči
zákupní rychtář (index heriditarius, der Erbrichter)
v historii českého venkova naprostou špičkou vesnické hierarchie; na rozdíl od běžného rychtáře, kterého vrchnost mohla kdykoliv odvolat, byl ten zákupní (dědičný) majitelem úřadu i s ním spojeného statku; tento úřad vznikal nejčastěji při zakládání nových vsí (kolonizaci) – vrchnost prodala právo rychtářství prvnímu osadníkovi („zakoupil se“), který za to dostal mimořádné výsady; úřad se dědil z otce na syna spolu s největším statkem v obci (tzv. svobodná rychta) a tak vrchnost ho nemohla jen tak sesadit; musel v obci udržovat pořádek, vybírat daně pro vrchnost a v případě války se dostavit k panskému vojsku (často na koni a ve zbroji)
NOVÉ
záložník 8. pěšího pluku (der Reservist des Infanterieregiments Nr. 8)
muž, který po odsloužení základní vojenské služby přešel do zálohy prestižního 8. pěšího pluku (za Rakouska-Uherska slavný c. k. pěší pluk č. 8 „Brno“, za 1. republiky pěší pluk 8 „Knížete Václava Svatého“ v rumburské a posléze frýdecké oblasti); v hierarchii podléhal okresnímu doplňovacímu velitelství a při mobilizaci okamžitě rukoval ke své rotě pod velení aktivních důstojníků
NOVÉ
záložník dělostřeleckého pluku č. 6 (der Reservist des Artillerieregiments Nr. 6)
záložní voják specializovaného technického pluku (za Rakouska-Uherska c. k. sborový dělostřelecký pluk č. 6 v Košicích, za 1. republiky lehký dělostřelecký pluk 6 v Brně), který po odsloužení náročné základní služby žil civilním životem, avšak v případě mobilizace muset okamžitě narukovat ke své baterii pod velení aktivních důstojníků a rotmistrů dělostřelectva; při cvičeních či mobilizaci obsluhoval těžká děla (např. rakouské 9cm polní kanóny nebo prvorepublikové 10cm lehké houfnice vz. 14/19), což obnášelo bleskovou ruční manipulaci s těžkými lafetami, nabíjení dělostřeleckých granátů, nastavování zapalovačů, zaměřování cílů a péči o obří koňské potahy, které těžká děla a muniční vozy (káry) tahaly rozbahněným terénem
NOVÉ
zámečnický tovaryš (socius claustrarii, der Schlossergeselle)
plně kvalifikovaný a vyučený kovodělný řemeslník, který v přísné vnitřní hierarchii cechovní zámečnické dílny stál přímo pod mistrem; odpovídal za kontrolu práce učedníků a v mistrově nepřítomnosti řídil chod celého provozu; samostatně zhotovoval mechanické dveřní a visací zámky, kované klíče s umělecky tvarovanými zuby, kování na truhly, mříže, závěsy vrat a složité vnitřní mechanismy orlojů či hodin, přičemž musel dokonale ovládat ruční řezání závitů, pilování, nýtování a pasování kovu za studena
zámečník / šloser (serrarius, der Schlosser)
řemeslník pracující s kovem převážně za studena (pilování, vrtání, nýtování) a tvořící jemné mechanismy a přesné spoje; před masovou tovární výrobou byl zámečník skutečným „umělcem kovů“ – jeho práce zahrnovala vše od funkčních prvků po umělecká díla; mohl být stavebním zámečníkem, strojním zámečníkem či uměleckým zámečníkem; šlo o jedno z nejstarších a nejvšestrannějších kovozpracujících řemesel, v němž byl dotyčný technicky zdatný, gramotný (musel umět rýsovat a měřit)
zámečník při dráze / drážní zámečník (der Eisenbahnschlosser)
vysoce kvalifikovaný řemeslník zaměstnaný u železniční společnosti (například u c. k. státních drah), který zajišťoval opravy a údržbu kovových součástí železničního provozu; na rozdíl od běžného zámečníka se specializoval na robustní mechanismy lokomotiv, vozů nebo zabezpečovacího zařízení; práce železničního zámečníka se dělila do několika klíčových oblastí podle toho, v jakém oddělení (depu či dílnách) sloužil: jako lokomotivní zámečník, vozový zámečník, zabezpečovací zámečník nebo dílenský zámečník
zaříkávačka / vědma (die Beschwörerin)
žena, která se zabývala léčením nemocí duchovního či psychosomatického původu (tzv. uřknutí, úlek, božec); používala magické praktiky, modlitby a rituály (například lití olova či vosku do vody, vykuřování); církev ji tolerovala jen s obtížemi, ale pro venkovský lid byla klíčovou psychickou oporou
závodní stráž / závodní policie (der Werkschutz)
s rozvojem průmyslu vznikla v továrnách specifická ozbrojená nebo neozbrojená složka určená k ochraně průmyslových podniků, skladů a strategických provozů, kdy šlo vlastně o vrátného a člena závodní stráže; v dobách ohrožení státu a během válek šlo o polovojenské oddíly – strážci chránili továrny před sabotážemi, špionáží, požáry a proto byli kolikráte ozbrojeni puškami nebo pistolemi; v éře národních podniků byla závodní stráž pevnou součástí podniku, kdy kromě hlídání majetku proti rozkrádání kontrolovala příchody dělníků do práce (píchací hodiny) a požívala statusu „veřejného činitele“; členové nosili šedé nebo modré uniformy s označením „ZS“ – za socialismu museli být členové závodní stráže politicky spolehliví, často úzce spolupracovali s lidovými milicemi a Veřejnou bezpečností při prověřování zaměstnanců
závozník (soccator, famulus vectoris, der Beifahrer)
pomocný pracovník v nákladní dopravě, který doprovázel řidiče (v minulosti kočího) a pomáhal s manipulací s nákladem, navigací a údržbou vozidla; role závozníka se měnila podle toho, co se právě zaváželo: v éře koňských potahů byl závozník pomocník formana, kdy musel umět ovládat koně, brzdit vůz v kopcích pomocí tzv. čuby (kovové botky) a hlídat náklad před zloději během nocování v zájezdních hostincích; v éře nákladních automobilů ve 20. stol. u ČSAD nebo v zásobovacích podnicích (například u rozvozu piva či uhlí) byl nepostradatelný, když skládal a nakládal zboží (pytle, sudy, bedny), pomáhal řidiči s couváním v úzkých uličkách (tradiční klepání na korbu jako signál), při opravách poruch nebo defektů na cestě a zároveň také hlídal vozidlo v době, kdy řidič vyřizoval papíry u zákazníka
zběh z panství (desertor, der Ausreißer)
poddaný (sedlák, chalupník či čeledín), který porušil zákon o nevolnictví (připoutání k půdě) – v historii „uprchlíkem za svobodou“, který tajně opustil své hospodářství a vrchnost, aby se vyhnul robotě, dluhům nebo náboženskému útlaku; nejtěžší vlny zběhnutí přišly po třicetileté válce, kdy lidé prchali před neúnosnou robotou, hladem, kontribucemi (válečnými daněmi) nebo kvůli víře (nekatolíci po rekatolizaci); pokud byl zběh dopaden, byl postrkem (v poutech od vesnice k vesnici) dopraven zpět na panství, kde ho čekal žalář, bití u kůlu nebo nucené práce
zdravotní sestra (die Krankenschwester)
původně o nemocné pečovaly řeholnice (například milosrdné sestry) – práce byla brána jako oběť, sestry v nemocnicích i bydlely a za svou službu nepobíraly běžný plat, ale stravu a zaopatření; s rozvojem medicíny v 19. stol. se ošetřovatelství profesionalizovalo – sestry se začaly učit o hygieně, anatomii a obvazové technice; během světových válek byly (často pod hlavičkou Červeného kříže) nasazovány přímo u fronty – musely zvládat asistenci u amputací, třídění raněných a obrovský psychický tlak
zednický polír (substantiarius, der Polier / der Maurerpolier)
klíčový odborník na stavbě, který stál v hierarchii přímo mezi mistrem (majitelem stavební firmy či architektem) a samotnými dělníky; byl to v podstatě stavbyvedoucí nebo mistr přímo na place; nebyl jen řadový zedník – musel mít dlouholetou praxi, autoritu a hluboké technické znalosti; jeho úkoly zahrnovaly organizaci práce (rozděloval úkoly zedníkům, přidavačům a učedníkům; dozoroval, aby stavba postupovala podle plánu), technický dozor (kontroloval kvalitu malty, správné provázání cihel a přesnost měření – svislost stěn), komunikaci (byl pravou rukou stavitele/architekta – musel umět číst ve výkresech a přenášet je do reality na staveništi) a administrativu (vedl záznamy o odpracovaných hodinách, materiálu a vyplácel dělníkům mzdu)
zedník (muralis, murarius, der Maurer)
stavební řemeslník specializovaný na provádění hrubých staveb, kladení zdiva, omítání a betonářské práce; jeho profese byla po staletí základem rozvoje měst a vesnic, přičemž určovala tvář a odolnost sídel – historicky zejména po velkých požárech v 18. a 19. stol. zedníci nahrazovali dřevěné stavby nehořlavým kamenem a cihlou, čímž vytvořili dnešní historické jádro města; před érou železobetonu byl umělcem, který dokázal bez jediné podpěry vyklenout stropy sklepů, chodeb i kostelních lodí tak, aby vydržely staletí
zelinář / zelinářský zahradník (holitor, der Gemüsehändler / der Gemüsegärtner)
zemědělec, který vsadil na intenzivní ruční práci a rychloobrátkové plodiny (cibuli, česnek, zelí, okurky a kořenovou zeleninu); nebyl jen pěstitel, ale i aktivní prodejce; každé ráno vozil čerstvou úrodu na městské trhy – například v Praze či Brně měli zelináři svá pevná místa, za která platili poplatek (tržné); mnoho zelinářů zeleninu i konzervovalo – typickým příkladem byli „zeláci“, kteří šlapali a nakládali kysané zelí do obřích kádí, což byl strategický zdroj vitamínů na zimu; zelináři se soustředili v úrodných nivách řek (například v Polabí, okolí Olomouce či v brněnských Tuřanech)
zemědělec
v historii základním pilířem obživy národa, pevně spjatým s půdou a cykly přírody; po roce 1945 začal československý stát prosazovat neutrálnější a modernější souhrnný sjednocující název – zatímco za První republiky a dříve se důsledně rozlišovalo mezi sedlákem, půlláníkem, chalupníkem nebo rolníkem, po roce 1945 začal stát prosazovat neutrálnější a modernější souhrnný název zemědělec – mělo to vyjádřit, že jde o profesi, nikoliv o sociální vrstvu; s tímto označením se lze zejména v matrikách setkat v době před vznikem JZD a kolektivizací zemědělství; letech 1945-1947 byl zemědělec vnímán jako klíčový „živitel národa“, který musel v těžkých poválečných letech zajistit dodávky potravin (kontingenty) – byl to hrdý soukromník, který hospodařil na svém, ale už se nechtěl označovat starobylými termíny jako rolník nebo hospodář
zemědělská dělnice (operaria agricola, der Landarbeiterin)
žena vykonávající námezdní manuální práci v zemědělství zaměstnaná buď u velkostatku, nebo u bohatších sedláků; postavení zemědělských dělnic se lišilo podle typu úvazku: děvečka, nádenice či deputátnice; zemědělské dělnice byly klíčové pro intenzivní plodiny, jako byla cukrová řepa (tzv. „řepařky“) nebo chmel – práce byla fyzicky extrémně náročná, vykonávaná za každého počasí, a přitom placená hůře než práce mužů
zemědělský dělník v cukrovaru (der Zuckerfabrikswendearbeiter)
sezónní nádeník (často drobný zemědělec či podruh), který v hierarchii cukrovaru stál na nejnižším stupni pod přísným velením mistrů, směnových vedoucích a korytářů; ručně za pomoci těžkých vidlí vykládal řepu z povozů a vagonů do splavů, čistil pračky od hlíny a kamení, obsluhoval kráječe řepy, plnil difuzéry, vyvážel vyluhované řepné řízky jako krmivo pro dobytek a prováděl nejtěžší čistící práce v horku a zápachu; podléhal extrémnímu tlaku vedení na plynulost takzvané „řepné kampaně“ (od podzimu do zimy), kdy se továrna nesměla zastavit, což znamenalo vojenský režim a práci bez ohledu na únavu; tudíž vykonával úmornou práci v nepřetržitých 12hodinových směnách v permanentním mokru, chladu a páře, přičemž jeho směna končila teprve tehdy, když byl vyčištěn přidělený úsek koryta a předán raport o zpracované tonáži
zeměměřička / geodetka / inženýrka zeměměřičství
odbornice, jejímž hlavním úkolem bylo měření zemského povrchu a podrobné mapování terénu; výsledky její práce byly nezbytné pro stavitelství, katastr nemovitostí, územní plánování a tvorbu map; až do 20. stol. šlo o technicky náročné a fyzicky těžké povolání v němž dominovali muži, jelikož součástí byla práce v terénu s těžkými přístroji, což bylo považováno za nevhodné pro ženy; s rozvojem techniky, lepším vzděláváním žen a potřebou pracovních sil v poválečné obnově se profese začala otevírat i ženám; v období socialismu bylo běžné, že ženy pracovaly v terénu i v kancelářích geodetických ústavů
zemský advokát (advocatus provincialis, der Landesadvokat)
elitní právník s oprávněním zastupovat klienty před nejvyššími soudními orgány dané země (například před Zemským soudem v Praze nebo v Brně); šlo o nejvyšší stupeň advokacie, který byl v rakouské monarchii striktně regulován; na rozdíl od běžných městských právníků nebo pokoutních písařů měl zemský advokát právo vystupovat u zemských desek (šlechtický katastr) a zastupovat stavy a šlechtu v nejvýznamnějších majetkových i trestních sporech; tato funkce nebyla jen živností, ale často podléhala schválení státní mocí – uchazeč musel mít doktorát práv (Dr. jur.), složenou přísnou advokátní zkoušku a prokázat bezúhonnost; v 19. stol. byl klíčovou postavou veřejného života, kdy mnoho z nich se stávalo poslanci zemských sněmů nebo starosty měst, protože dokonale ovládali rakouské zákonodárství
zemský hejtman (der Landeshauptmann)
vysoký úředník a reprezentant státní moci (panovníka) nebo samosprávy na území určité země (Čech, Moravy či Slezska); role zemského hejtmana byla po staletí pilířem správy Českého království a Markrabství moravského; v dobách nepřítomnosti panovníka byl faktickým vládcem země – předsedal zemskému soudu a velel zemské hotovosti (vojsku); na Moravě byl jeho úřad nejvyšším úřadem, který mohl zastávat pouze příslušník panského stavu – dohlížel na dodržování zemských zřízení a náboženský smír; mimo jiné koordinoval výběr zemských berní (daní), které schvaloval zemský sněm, a zajišťoval jejich distribuci pro potřeby obrany země (například proti vpádům Turků); šlo o nejprestižnější úřad v zemi – držitelé (například z rodu Rožmberků, Pernštejnů či Dietrichsteinů) byli zapsáni v zemských deskách a jejich moc byla omezena pouze panovníkem a zemskou ústavou
zemský sudí (iudex terrae, der Landrichter)
jeden z nejdůležitějších zemských úředníků v Českém království a Markrabství moravském, který střežil zákonnost a čistotu právních procesů šlechty; povolání zemského sudího byla pilířem stavovské moci a zárukou, že ani panovník nebude jednat proti zemskému právu; měl klíč od truhly se zemskými deskami (předchůdce katastru nemovitostí) – žádný zápis o prodeji panství nebo dluhu nebyl platný bez jeho přítomnosti a stvrzení; rozhodoval spory o čest, hrdlo a majetek mezi příslušníky panského a rytířského stavu – byl i nejvyšší autoritou v interpretaci zemského zřízení; pokud šlechtic neplnil své závazky, zemský sudí vysílal své úředníky (půhony), aby zajistili nápravu, často i za asistence krajských hejtmanů
zkoušená porodní bába (obstetrix examinata, geprüfte Hebamme)
v historii vysoce vážená a odborně vzdělaná žena, která jako jedna z prvních v historii získala oficiální státní oprávnění k výkonu zdravotnického povolání; na rozdíl od nezkoušených bab musela tato žena projít přísným státním systémem vzdělávání, který zavedla Marie Terezie a zdokonalil Josef II.; musela absolvovat kurz na lékařské fakultě v Praze nebo na chirurgickém ústavu (například v Olomouci či Jihlavě); učila se anatomii, mechanismus porodu a základy hygieny; po studiu skládala zkoušku před komisí, poté musela složit přísahu do rukou lékaře nebo faráře, že bude pomáhat chudým i bohatým a že v případě nouze správně vykoná křest z nouze; zároveň byla často placena obcí jako obecní porodní bába; dále měla povinnost hlásit každý porod, očkovat proti neštovicím a dohlížet na zdraví matek v obci
zlatník (aurifex, der Goldschmied)
v historii jedním z nejváženějších a nejvzdělanějších řemeslníků; musel být naprosto bezúhonný – jakýkoliv podvod s ryzostí kovu znamenal doživotní zákaz činnosti; zlatníci nebyli jen výrobci šperků, kdy jejich role byla mnohem širší – byli též bankéři a směnárníky (protože pracovali s drahými kovy, často fungovali jako znalci ryzosti mincí a drahokamů – lidé si u nich ukládali cennosti do bezpečných truhlic); většina jejich práce směřovala do kostelů – vyráběli monstrance, kalichy a relikviáře, kdy jejich díla jsou dnes často národními kulturními památkami; zlatníci si své výrobky značili unikátními mistrovskými značkami; také zlatnické cechy (zejména v Praze, Brně či Jihlavě) byly extrémně bohaté a vlivné;
zoolog
vědec nebo odborný pracovník zabývající se studiem živočichů, jejich anatomií, fyziologií, chováním a vývojem; na rozdíl od zootechnika (živočicháře), který se zaměřoval na hospodářský výtěžek, zoologa zajímalo zvíře jako biologický druh; první zoologové (do 18. stol.) byli často lékaři nebo šlechtici, kteří zakládali kabinety kuriozit a popsali zvířata spíše podle vzhledu; s příchodem 19. stol. a díly Charlese Darwina a Carla Linného se zoologie profesionalizovala, kdy zoologové začali zvířata systematicky třídit do říší, tříd a řádů – vznikala tak velká muzea a zoologické zahrady, kde tito odborníci působili jako kurátoři
zootechnik / živočichář (zootechnicus, der Tierpsychotechniker / der Viehzuchtleiter)
odborný pracovník v zemědělství, který řídil a organizoval živočišnou výrobu; v lidové mluvě a v období socialismu se pro tuto funkci vžil termín živočichář; jeho role se měnila podle toho, zda šlo o správce na šlechtickém velkostatku, nebo o zaměstnance státního podniku; v období JZD a státních statků (1949–1989) se zrodila klasická postava „živočicháře“ – šlo o klíčového funkcionáře, který sestavoval krmné dávky a dohlížel na plemenitbu (reprodukci); dále odpovídal za užitkovost (kolik litrů mléka nadojí krávy, kolik přibere prase)v vedl evidenci zvířat a řídil práci ošetřovatelů a dojiček a úzce spolupracoval s veterinářem, ale zaměřoval se více na produkci než na samotnou léčbu
zřízenec ČSD /zřízenec drah / zřízenec dráhy / železniční zřízenec / drážní sluha
pomocný provozní zaměstnanec státních drah, který vykonával manuální nebo strážní službu; tento termín se používal především v období První republiky a raného socialismu pod hlavičkou Československých státních drah (=ČSD); kategorie „zřízenec“ byla velmi široká a zahrnovala zaměstnance v nižších platových třídách, kteří zajišťovali každodenní bezpečný chod železnice, kdy mezi nejčastější typy zřízenců patřili: traťový zřízenci, staniční zřízenci, vlakoví zřízenci či skladištní zřízenci; po roce 1948 se termín „zřízenec“ začal postupně vytrácet, protože zněl příliš služebnicky; byl nahrazen modernějšími profesními názvy jako staniční dělník, posunovač nebo traťový dělník
zřízenec tabákové režie (der Tabakregie-Bedienstete)
uniformovaný státní zaměstnanec nebo pomocný pracovník v rámci rakousko-uherského (a později československého) státního monopolu na pěstování, výrobu a prodej tabákových výrobků; tabáková režie byla jedním z nejvýnosnějších státních monopolů, a proto byl její personál přísně organizován – dohlížel na to, aby se tabák prodával výhradně v licencovaných „trafikách“, také kontroloval, zda prodejci neředili tabák nebo neprodávají pašované zboží; pokud v regionu existoval tabákový sklad nebo dílna, zřízenec hlídal každý list suroviny – tabák byl strategickou surovinou a zřízenci odpovídali za to, aby nedocházelo k „úsuškům“ (krádežím) během manipulace
zubař / dentista (dentista, der Zahnarzt)
lékař specializovaný na prevenci, diagnostiku a léčbu onemocnění a vad zubů, dásní a ústní dutiny; jeho profese prošla dramatickým vývojem od bolestivého trhání na trzích až po vysoce technologický medicínský obor; historicky zuby trhali především ranhojiči nebo lazebníci, často za pomoci hrubých kleští a bez anestezie – moderní stomatologie jako vědecký obor se v českých zemích upevnila až v 19. stol.; zubaři byli prvními, kdo v komunitách propagoval preventivní péči a souvislost mezi zdravím úst a celkovým stavem organismu (například vliv na srdce a klouby); stomatologie stála u zrodu mnoha vynálezů, jako byla vrtačka poháněná šlapacím strojem nebo využití rentgenu v běžné ambulantní praxi
zubní asistentka / zubní instrumentářka (die Zahnarztassistentin)
v historii pomocnou silou, která se starala o čistotu nástrojů; role asistentky se vyvinula z pomocnic v ordinacích, které se původně rekrutovaly z řad zdravotních sester; její hlavní náplní bylo čištění a sterilizace nástrojů (vrtáků, kleští) a příprava materiálů pro výplně (například ruční míchání amalgámu v třecí misce); dále vedla kartotéku pacientů (papírové karty), objednávala lidi na kontroly a v ordinaci asistovala „u křesla“ především odsáváním slin a podáváním nástrojů
zubní technik (technicus dentarius, der Zahntechniker)
vysoce specializovaný zdravotnický pracovník, který v laboratorních podmínkách zhotovoval zubní náhrady, korunky, můstky a ortodontické aparáty (rovnátka); jeho role se oddělila od profese zubaře s nárůstem technologické náročnosti výroby náhrad; historicky (např. na počátku 20. stol.) pracoval s kaučukem, zlatem a porcelánem – musel mít cit pro barvu a tvar, aby náhrada v ústech pacienta vypadala přirozeně; byl zodpovědný za složité mechanické artikulátory, které simulovaly pohyby lidské čelisti, aby zuby „seděly“ při skusu
zubotrh / rváč zubů
potulný léčitel specializovaný na trhání zubů, který působil na jarmarcích – zákrok prováděl veřejně na pódiu jako součást show; aby přehlušil křik pacienta, měl s sebou často bubeníka nebo trubače; ačkoliv šlo o drastické metody, byl často jedinou zubní pomocí pro chudé venkovany
zvěroklestič / zvěrokleštič / nunva / miškář / švajcar (castrator, der Viehkastrierer / der Schweinsschneider)
řemeslník specializovaný na kastraci hospodářských zvířat, především vepřů, býků, beranů a koní; toto povolání bylo v minulosti velmi žádané, neboť kastrace zvyšovala kvalitu masa, zklidňovala zvířata a usnadňovala jejich výkrm; zvěrokleštiči (na Moravě a Slovensku známí jako miškáři) byli typicky putující řemeslníci – obcházeli vesnice a své služby ohlašovali specifickým voláním nebo pískáním; práce vyžadovala velkou zručnost, rychlost a znalost anatomie, aby zvíře nevykrvácelo nebo nedostalo infekci – používali speciální nože a k vypalování ran i bylinné směsi; ačkoliv byli nepostradatelní, často se na ně pohlíželo s jistým odstupem jako na lidi vykonávající „nečistou“ nebo krvavou práci (podobně jako na katy nebo pohodné); s rozvojem moderní veterinární medicíny ve 20. stol. toto řemeslo postupně zaniklo, kdy dnes smí tyto zákroky provádět pouze veterinární lékař
zvonař (campanarius, der Glockengießer)
řemeslník, jenž patřil mezi technologickou a uměleckou elitu své doby; stál na vrcholu hierarchie zpracování kovů, protože jeho práce vyžadovala kombinaci metalurgie, matematiky, sochařství a hudebního sluchu; protože transport tunových zvonů po blátivých cestách byl téměř nemožný, zvonař s tovaryši přijel k danému kostelu, postavil si tam provizorní pec a zvon odlil přímo pod věží; zvonaři byli i významnými výtvarníky – zvony zdobili reliéfy svatých, erby dárců a nápisy (právě díky těmto nápisům dnes známe jména mistrů i po 500 letech – například rodiny Diepoldů, Přívětivých nebo Schröterů)
zvoník (pulsator campanarum, der Glöckner)
v historii klíčovou postavou pro rytmus života celé obce – nešlo jen o to „tahat za provaz“; zvoník byl strážcem času, hlasatelem zpráv a často i ochráncem před živelnými pohromami; zároveň byl zaměstnancem farnosti nebo obce; málokdy šlo o samostatné povolání – zvoníkem byl často hrobník, kostelník nebo školní sluha; často bydlel v malém domku přímo u hřbitovní zdi nebo v přístavbě u kostela, aby byl vteřinu po poplachu připraven u provazů; dostával skromný plat v penězích, ale hlavně v naturáliích (obilí, dřevo) a tzv. „akcidenčních příplatcích“ (odměny od rodin za zvonění při pohřbu)
žalářník (der Gefängniswärter)
v historii strážcem nesvobody a vykonavatelem kázně v hradních či městských vězeních; role žalářníka byla po staletí spojena s izolací, řetězy a často i s krutostí; v dobách hrdelního soudnictví zodpovídal za to, aby vězeň neutekl před soudem nebo popravou; spravoval těžké svazky klíčů a dohlížel na přísun vody a chleba; často úzce spolupracoval s katem (popravčím); dále připravoval vězně k výslechu na mučidlech a dbal na to, aby odsouzenec přežil až do dne rozsudku; z hlediska sociálního statusu stál na okraji společnosti – i když vykonával „státní“ službu, lidé se ho stranili podobně jako pohodného
žebrák (mendicus, der Bettler)
člověk bez vlastních prostředků k obživě, který byl závislý na dobrovolných darech ostatních; v minulosti nešlo o pouhé sociální postavení, ale o oficiálně uznanou (byť nejnižší) společenskou kategorii; s nárustem počtu chudých začala města žebrání regulovat; osvícenství přineslo pohled na žebrotu jako na sociální zlo – rozlišovalo se mezi „chudými nevinny“ (nemocní) a „zahaleči“; začaly tak vznikat donucovací pracovny a chudobince, kdy žebrání se stalo přestupkem proti veřejnému pořádku
žehlířka (die Büglerin)
ručně žehlila stohy prádla, košil, šatů a ubrusů za použití těžkých litinových žehliček, do kterých musela neustále sypat rozžhavené dřevěné uhlí, případně žehliček nahřívaných na kamnech či prvních nebezpečných modelů plynových, přičemž musela hlídat přesnou teplotu podle intuice a prádlo ručně kropit vodou; řadová dělnice v průmyslových prádelnách, krejčovských salonech, textilních továrnách nebo služebná v bohatých měšťanských domech, přičemž stála pod dohledem paní domu, hlavního krejčího či vedoucího prádelny;
železniční lampař (der Lampenwärter)
v historii nepostradatelným pracovníkem zajišťujícím viditelnost a bezpečnost na dráze v éře před plošnou elektrifikací; jako provozní zaměstnanec železnice se staral o stovky světelných bodů na nádraží i podél tratí – měl tak na starosti doplňování petroleje a zapalování návěstidel, výhybkových svítilen i vnitřního osvětlení vagonů; nevyhnuly se mu noční obchůzky – několikrát za noc musel obejít celý obvod stanice, aby zkontroloval, zda světla nezhasla, v zimě a za bouřky to byla fyzicky velmi náročná a nebezpečná práce v kolejišti
železniční pokladník (der Eisenbahnkassier / der Fahrkartenkassier)
pracovník dráhy, který měl na starosti finanční operace a služby spojené s odbavením cestujících; pojem železniční pokladník se historicky vyvíjel spolu s tím, jak rostla důležitost železnice – původně šlo o velmi prestižní úřednickou pozici, protože tito lidé zodpovídali za velké sumy hotovosti v době, kdy neexistovaly elektronické platby; být železničním pokladníkem za Rakouska-Uherska nebo První republiky znamenalo být státním úředníkem – tato pozice s sebou nesla vysokou společenskou prestiž, hmotnou zodpovědnost (osobně ručil za každou chybějící korunu, nebo tehdejší zlatku – pokud mu v pokladně chyběly peníze, musel je doplatit z vlastního platu); uchazeč musel mít výborné znalosti v matematice, administrativě a často musel ovládat češtinu i němčinu slovem i písmem; v průběhu 19. a 20. stol. se tato role dělila na dvě hlavní větve – osobní pokladník či nákladní pokladník; před nástupem tiskáren a počítačů musel pokladník jízdenky ručně označovat pomocí tzv. lepenkových jízdenek (systém Edmondson), které se vkládaly do kompostéru (razítkovacího stroje), jenž do nich vytlačil datum
železniční strojník (der Eisenbahnmaschinist)
vyšší, odborně vzdělaný technický zaměstnanec depa nebo vlakové posádky, který v přísné drážní hierarchii stál nad topiči a pomocnými mazači, přičemž přímo odpovídal za bezchybný mechanický stav hnacího vozidla; osobně prováděl složité opravy parních mechanismů, seřizoval ventily, kontroloval těsnost kotlů a potrubí, dohlížel na správný tlak, prováděl mechanické ošetření ložisek po dojezdu do depa a vedl podrobné technické záznamy o opotřebení jednotlivých strojních součástí
žena v domácnosti / v domácnosti (die Hausfrau / die Hausmutter)
historicky nebyla chápána jako osoba bez zaměstnání, ale jako klíčová postava zajišťující chod rodinné jednotky, její reprezentaci a ekonomickou stabilitu skrze úsporu nákladů (vlastní výroba potravin, oděvů); tento výraz označoval ženu, která se starala o byt, výchovu dětí a společenský život rodiny; v měšťanských vrstvách byla žena v domácnosti symbolem prestiže a finančního zajištění manžela; v 19. stol. byla role ženy v domácnosti u středních a vyšších vrstev spojena s tzv. kulturou biedermeieru – očekávalo se od ní, že vytvoří z domova „přístav klidu“ pro muže vracejícího se z práce; v nižších vrstvách byla „domácnost“ spíše tvrdou manuální prací, která zahrnovala vše od praní na valše až po konzervaci potravin na zimu
žid (udaeus, der Jude)
příslušník národa a náboženského vyznání (judaismu), jehož identita byla založena na smlouvě s Bohem a dodržování Tóry; role Žida byla po staletí definována specifickým právním postavením, náboženskou autonomií a klíčovým přínosem pro obchod a vzdělanost; židé měli v historii nezastupitelnou roli jako finančníci, nájemci panských dvorů, palíren a obchodníci s textilem či kůžemi, čímž propojovali venkov s evropskými trhy; židovská komunita kladla extrémní důraz na gramotnost a studium textů – mimo jiné židovští lékaři a učenci působili na dvorech šlechty i panovníků jako vyhledávaní experti; až do poloviny 19. stol. byli Židé nuceni žít ve vymezených čtvrtích (judenstadt), měli vlastní samosprávu, soudy a synagogy, které byly centry duchovního života
živnostenský rada (consiliarius industrialis, der Gewerberat)
vysoký úřednický titul a funkce v rámci státní správy, která se zabývala dozorem, regulací a podporou živnostenského podnikání a průmyslu; tato pozice existovala především v rakousko-uherské monarchii a následně v prvorepublikovém Československu; byl úředník na úrovni ministerstva obchodu nebo politické zemské správy, který působil jako odborný poradce a kontrolní orgán; po roce 1948 byla funkce v souvislosti s likvidací soukromého podnikání zrušena a nahrazena orgány centrálního plánování
žnec / žnice (der Schnitter / die Schnitterin)
byl ten, kdo sklízel srpem, kterým se sklízelo obilí (zejména pšenice a žito) v dřívějších dobách nebo v náročném terénu, aby se nevydrolilo zrno; tato práce byla typická pro ženy (žnice) a dospívající mládež; žnice postupovala v předklonu, levou rukou zachytávala hrst stébel a pravou je srpem odřízla – za ní pak šli vazači, kteří tvořili snopy; s nástupem kos s odběráky (=hrabicemi) role žnic se srpy v 19. stol. postupně zanikala a nahradili je sekáči
žoldák (solidus, merces, der Söldner)
nájemný voják, který nebojoval z přesvědčení nebo loutkové oddanosti státu, ale pro finanční odměnu (=žold); historicky šlo o profesionála, který nabízel své služby tomu, kdo zaplatil nejvíce; vrcholnou érou pro žoldnéřství bylo období Třicetileté války, kdy armády tvořily pestré směsi národností; v 18. a 19. stol. byli žoldnéři vytlačováni povinnou vojenskou službou a vlastenectvím, kdy státy začaly dávat přednost loajálním občanům před placenými cizinci
